Placenta je tichým svědkem gravidity, jen je potřeba ho donutit mluvit

MUDr. Šárka Hadravská, MIAC absolvovala Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni v roce 1988. Původně chtěla být soudní lékařkou, z personálních důvodů však nastoupila na Šiklův ústav patologie FN Plzeň, kde pracuje dodnes. Jejím hlavním působištěm je v současné době Bioptická laboratoř s.r.o. Paní doktorka se specializuje na perinatální patologii. Kromě rutinní bioptické praxe a cytologické diagnostiky se aktivně podílí na vzdělávání mladých lékařů, věnuje se přednáškové činnosti a je soudním znalcem v oboru Zdravotnictví, se specializací Patologická anatomie.

Jak jste se dostala k práci na patologii?

Být patologem nebyla moje prvotní volba. Rozhodně jsem se nechtěla věnovat žádnému klinickému oboru a původně jsem chtěla být soudním lékařem. Po ukončení studií nebylo na Ústavu soudního lékařství volné místo, takže jsem nastoupila na Šiklův ústav patologie s tím, že po první atestaci z patologie přestoupím na soudní. Ovšem to nakonec zase nevyšlo a po druhé atestaci z patologie jsem se rozhodla, že již obor měnit nebudu. Ostatně oba obory mají něco společného a zejména splňují moji podmínku, že nebudu v kontaktu s živými pacienty.

Proč jste se začala věnovat placentám a kolik jste jich během své kariéry vyšetřila?

Placenty byly dlouho diagnosticky opomíjeným orgánem a byly mně přidělovány, ostatně tehdy téměř všem, jako startovací biopsie pro začínající patology spolu s apendixy, žlučníky apod. Jedinými diagnózami byly tehdy záněty a infarkty. Postupem doby jsem si všimla, že v placentách je někdy i cosi jiného, ale nevěděla jsem, co to je. Literatura tehdy nebyla snadno dostupná, hloubkově se placentám nikdo nevěnoval a rovněž obecně nebyla jasně dána diagnostická kritéria pro hodnocení placentárních lézí. V posledních letech došlo k velkému rozvoji v placentární patologii a ke sjednocení různých hodnotících kritérií, takže teď má vyšetřování placent konečně jasný řád. Je pravdou, že podle diagnóz stanovených v placentě se málokdy léčí, ale nálezy v placentě často vysvětlí, proč se stalo v graviditě to či ono.

Placent jsem vyšetřila již tisíce, těžko celkem spočítat. V poslední době zaslaných placent k vyšetření výrazně přibývá, což si vysvětluji tím, že závěry z vyšetření placent jsou pro gynekology – porodníky zajímavé a poučné a určitě jim pomohou v komunikaci s rodiči, kteří vidí viníka všech svízelí právě v nich.

Věnujete se fetální a perinatální patologii. Co vám na této specializaci přijde nejzajímavější?

Právě ty placenty, protože skýtají mnohé informace. Souhlasím s tvrzením, že placenta je ,,černá skříňka“ a ,,tichý svědek“ gravidity. Je ale potřeba údaje z černé skříňky dostat a rozumět jim a svědka donutit mluvit.

Může vás při vaší dlouholeté praxi perinatálního patologa ještě něco překvapit?

Může, ale dnes se to neděje často. Ovšem chtěla bych být ještě jednou překvapena - totiž v souboru vzácných placentárních lézí mně chybí teratom pupečníku a já pevně doufám, že se ho dožiju.

Věnujete se kromě bioptické diagnostiky stále i pitvám?

Věnuji. K pitvám mám velice kladný vztah již od dob studií a nevyhýbám se jim.

Máte nějaký životní vzor?

Nemám vzor v životě ani v práci. Ale mé velké sympatie mají dvě dámy, patoložky, které se zabývaly fetální a perinatální patologií. První z nich je Edith L. Potter, americká profesorka patologie, která za svůj život provedla více než 30 000 pitev plodů. Podruhé se provdala v 75 letech. Velmi ráda cestovala. Zemřela v 91 letech na výletní plavbě po Karibiku. Druhou dámou je Dagmar K. Kalousek, lékařka českého původu, která původně pracovala na Univerzitě Palackého v Olomouci. Později emigrovala do Kanady a stala se profesorkou na University of British Columbia ve Vancouveru a svým celoživotním dílem významně ovlivnila celkový pohled na vyšetřování placenty a potratového materiálu.

Jste velká cestovatelka. Můžete nám prozradit, kam a proč jezdíte nejraději?

Nejraději trávím dovolenou v asijských zemích, kam jezdím výhradně s batohem na zádech a na vlastní pěst ve skupině dvou až pěti žen, protože tímto způsobem člověk nejvíce pozná. Mojí nejoblíbenější zemí je Indie, kde jsem byla již čtrnáctkrát a mám ji procestovanou křížem krážem včetně Andamanských ostrovů. Je to země zajímavá z mnoha důvodů a s ohledem na moji profesi jedním z nich je, že jsme se velmi často setkávali na veřejných místech s lidmi s nekorigovanými vrozenými vývojovými vadami, což je v našich krajích již dávno nemyslitelné. Bohužel se naše cestovatelská skupina s postupujícím věkem rozpadá.

Co kromě cestování děláte ve volném čase?

Mimo obecných zájmových aktivit bych zmínila častou a pilnou práci v posilovně za účelem udržení hmotnosti a kondice, neboť jak známo, s postupujícím věkem prvního přibývá a druhého ubývá, takže se snažím tento trend zvrátit, resp. udržet obě veličiny v přijatelných hodnotách a kvalitách. Dále již několik desetiletí chovám kočky, mívám jednu nebo dvě. Nejstarší kocour zemřel ve 25 letech v klidu na lůžku, tj. na sedačce. Právě teď mám jen jednu, jde o obézní kočku domácí jménem Obryně Stáňa z Touškova. Obě máme jídlo na předním místě v žebříčku životních hodnot.

-md-