Nedožitých 50 rokov RNDr. Libora Kozáka, CSc.

Sedmačtyřicetiletý Kozák zemřel zřejmě vysilením. Pokoušel se slézt Mount Everest z tibetské strany, přes severní sedlo. V pátek ráno se vydal k vrcholu, ale vrátil se do tábora ve výšce 8300 metrů. Tam se mu udělalo špatně a zemřel.

Lidové noviny 21. 5. 2007

RNDr. Libor Kozák, CSc., vedúci Sekcie dedičných metabolických porúch Centra molekulovej biológie a genovej terapie Masarykovy univerzity v Brne, by sa bol 11. februára 2010 dožil 50 rokov. Zaslúži si našu spomienku, pretože bol mimoriadnou osobnosťou v oblasti dedičných metabolických porúch a molekulovej biológie. Venoval sa nielen rutinnej diagnostike, ale aj výskumu. O vysokej úrovni jeho vedeckej práce svedčí 6 úspešne vyriešených grantových projektov, viac ako 60 odborných publikácií v oponovaných medzinárodných a domácích časopisoch, citovaných približne 260krát (Čes.-slov. Pediatria 2007; 62: 495). Okrem svojej práce bol Libor skvelý horolezec, ktorý pokoril najvyššie štíty sveta a usporiadal niekoľko výstav umeleckej fotografie.

S Liborom sme sa s často stretávali nielen na česko-slovenských metabolických dňoch, ale aj na medzinárodných kongresoch (obr. 1). Bol zapálený pre svoju prácu. Sledoval novinky v molekulovo genetickej diagnostike a bol schopný ich okamžite aplikovať do praxe.Výstižne ho charakterizovali v diskusnom fóre krátko po jeho tragickej smrti: „jednalo se o neuvěřitelne skromného člověka s velmi širokým záběrem ve věde, umění i sportu“.

Na záver tejto krátkej spomienky som si dovolil vybrať jeden Liborov e-mail z mája 2001, ktorý je výpoveďou o jeho živote a práci počas postdoktorandského pobytu v americkej Bethesde:

„Díky za informace, co nového doma. Splácím staré dluhy a konečně se taky dostávam k tomu, že píšu pár slov o sobě. Mám se dobře, i když si dovedu představit, že by mohlo být i o mnoho lépe. Jak se říká „jde to, ale dře to“. Co mě nejvíc trápí, je hlavně nedostatek času. Je to v důsledku toho, že Dana (moje žena) začala před několika měsíci pracovat a tím pádem na mne spadly i různé rodinné povinnosti, však si to dovedeš představit. Někdy to musíme řešit tak, že odcházím brzy odpoledne z práce a jedu s našimi dcerami na různé jejich aktivity, např. na atletiku (zvláště Eliška je fakt talent a poráží i černošské gazely – viz výsledky ze závodu na http://www.merrc.org/race01/rvymaz02.htm). Pak jdu po večeři ještě do práce a jsem tam až do dvanácti. Normální americká rodina to řeší tím, že mají někoho na hlídání, ale my nejsme tento případ. O víkendech se snažíme někam vypadnout a co nejvíce poznávat, přitom se však mnohdy dost zničíme fyzicky – teda spíš já ničím zbytek rodiny. Zrovna tento víkend jsme byli s přáteli z české a slovenské komunity sjíždět na raftech řeku Youghagheny v Pensylvánii. Řeka byla dost divoká, ale nevykoupali jsme se a přežili jsme to, bylo to moc prima. Taky jsem se upsal washingtonskému Sokolu a každý pátek odpoledne vedu pro mládež cvičení a jednou za měsíc jezdíme na víkend na nějakou akci – kola, hory atd., což tedy krade čas, ale navazují se aspoň užitečné kontakty s rodiči od dětí, včetně pana velvyslance, konzula atd. V práci jsem se už zapracoval a teď pomalu začínám být naplno výkonný a můžu taky předávat zkušenosti jiným, co se kvasinek týká. Někdy se daří a jindy zase ne. Hned na počátku pobytu se mi podařilo najít jeden nový protein, který se podílí na transportu mRNA. Šéf to však nechtěl opublikovat dříve, než bude znám aspoň jeden jiný protein, který s tímto mým proteinem spolupracuje a vytváří komplex, aby to byla ucelená story. Teď jsem půl roku na tom pracoval, ale nic kloudného se mi nepodařilo najít, asi jsme na to šli špatně. Tak to teď teprve připravujeme do tisku a ještě k tomu dodělávám různé klony mutantu toho mého proteinu mezi jádrem a cytoplazmou. Další dva až tři projekty jsou rozdělané. To je bohužel neblahá vlastnost mého zdejšího šéfa, tisíce rozdělaných věcí, žádná pořádně dokončená. On je totiž strašně „impatient“ a skáče z místa na místo, kde si zrovna myslí, že je zlatý důl. Rád bych něco kloudného dokončil, když už mám v tom tolik energie. To je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl, že si prodloužím pobyt ještě o rok. Už je rozhodnuto a já tu mohu zůstat a definitivně se budu vracet v září 2002. Myslím, že po této době už toho tady budu mít plné zuby a budu se moc těšit zase domů. Doma bych pak chtěl rozjet taky analýzu mutantních proteinů. Taky se snažím získat nějaké granty. Teď se bude aplikovat o nějaké velké peníze, které jsou určené pro mladé vědce z Česka, Polska, Maďarska a Estonska, kteří jsou v zahraničí a chtějí se vrátit. Mělo by se to krýt akorát s mým návratem. To by bylo fajn, ale konkurence bude asi značná – ale my už nejsme žádná béčka – vidíš, to je ten americký přístup, že bych se už měnil? Snad se mi podaří dostat se na krátkou dovolenou, chtěli bychom se podívat na Mt. Rainier a do Olympic NP. Budu moc vděčný, když mi pošleš nějaké materiály z konferencí, co teď byly. Už nám vyšly v JIMD ty jaterní GSD a teď je v tisku článek o Duarteho galaktosemii – podařilo se nám objasnit molekulární příčinu 50% deficitu, je to v promotoru. Vyjde to v Human Genetics. No nic, pracovní proces je v očekávání. Moc pozdravuju, Libor.“

Vladimír Bzdúch