#PAGE_PARAMS# #ADS_HEAD_SCRIPTS# #MICRODATA#

Laudace k životnímu jubileu docentky MUDr. Věry VÁVROVÉ, DrSc.


Vyšlo v časopise: Čes-slov Pediat 2013; 68 (6): 405-408.
Kategória: Osobní zprávy

Předpokládám údiv některých z vás, že laudaci paní docentce Vávrové předkládá dětský onkolog, který neměl po celý profesní život co do činění s cystickou pankreatofibrózou. Učil jsem se o ní při studiu pediatrie, a to něco málo, co se o ní vědělo, jsem udržel v paměti do 29. ledna 1955, kdy jsem zvládnul státnici z pediatrie. Ovšem po všechna následující desetiletí – až do současnosti – jsem o ní při nejrůznějších příležitostech slyšel jak v prostředí starého, půvabného Karlova, tak v areálu rozlehlého Motola. Cystická fibróza se stala díky paní docentce Vávrové neodmyslitelným fenoménem nemocnice a fakulty, které poslední léta umocňuje naše genetické pracoviště. Zaznamenal jsem periody, ve kterých studenti přejmenovávali fakultu na „fakultu cystické fibrózy“. To nás „nefibrotiky“ občas dráždilo.

Iniciátorem sepsání laudace jsem nebyl já, ale pan profesor Pohunek. Ovšem přiznávám, že jsem jeho výzvu přijal rád a s potěšením. Ono je možné vybrat gratulanta z různých úhlů pohledu. Pan profesor pominul úhel odborný a zvolil – cum grano salis – úhel historický. S bystrostí sobě vlastní zjistil, že z dosud činných pracovníků fakulty jsem jediný, kdo mohl sledovat působení jubilantky od jejího vstupu do milé a vzácné České dětské, resp. Dětské fakultní nemocnice. Já jsem nastoupil na Kliniku dětské chirurgie v květnu 1957, paní docentka na II. dětskou kliniku v září téhož roku. Potkáváme se spolu šestapadesát let. To je jistě dostatečně dlouhá doba, abych o ní, nikoliv o cystické fibróze, mohl vydat svědectví.

Věra Vávrová se narodila manželům Řehořovým v Pardubicích. Oba rodiče byli lékaři – internisté. Matka měla soukromou ordinaci a po změně režimu pracovala na interním oddělení polikliniky. Věřin otec byl široko daleko ctěným primářem interního oddělení pardubické nemocnice a později přednostou interní kliniky lékařské fakulty v Hradci Králové. Byl oblíbeným žákem vynikajícího přednosty II. interní kliniky pražské lékařské fakulty profesora Josefa Pelnáře, který ho dokonale naučil nejen vnitřnímu lékařství, ale zcela zásadně ovlivnil jeho životní postoje.

Profesor Jan Řehoř byl vynikajícím internistou. Jeho hlavním zájmem byla kardiologie. Dodnes se hodnotí „Řehořův příznak“ – EKG změny při pankreatitidě. Byl „pelnářovsky“ přísným šéfem a výborným učitelem. Vzbuzoval respekt již svým zjevem. Patřil k těm, kteří ještě ovládali internu v celé její šíři. Profesor Charvát tvrdil, že je u nás „posledním internistou“. Byl diagnostikem virtuózně ovládajícím fyzikální vyšetřovací metody, ale doceňujícím i význam moderních vyšetřovacích metod, jejichž rozvoj na klinice podporoval. Kliniku převzal v nezáviděníhodném stavu, ale v krátké době dokázal výrazně rozvinout klinickou i výzkumnou práci pěstovanou do té doby málo. Byl vynikajícím učitelem pro mladé, oborově se specializující lékaře stimulované profesorovým výrokem, že asistent, kterému svěří k rozvíjení určitý obor a který v tomto oboru nezná po třech letech více než on, není dobrým asistentem. Profesor Řehoř zazářil na hvězdném nebi hradecké fakulty jako stálice vedle již existujícího trojhvězdí profesorů Fingerlanda-patologa, Bedrny-chirurga a Bašteckého-rentgenologa.

Je nasnadě, že u dcery manželů Řehořových sehrály roli jak dědičnost, tak prostředí. Věra byla jedináčkem, ale jedináčkem nerozmazleným; byla hodnou obtloustlou holčičkou vychovávanou v ideálním souznění rodiny a školy. Dobře se učila na škole obecné, úspěšně studovala na pardubickém gymnáziu, z kterého přestoupila v septimě roku 1945 na francouzské gymnázium do pražských Dejvic. Maturovala v květnu roku 1947. Pardubické „domácí roky“ sehrály v životní dráze Věry Řehořové, v jejích rozvahách a postojích, v jejím přístupu k životu a k jeho tvárnění nepochybně význačnou roli. Prostřednictvím otce do sebe vsákla princip ojedinělé, báječné školy Pelnářovy. Profesor Pelnář, gurmán a gurmet, měl Věřina otce rád, zajíždíval k Řehořům na návštěvy. Pro Věřinu maminku bylo náročné rozhodnout se, čím ho pohostit. Profesor Pelnář měl nepochybně prostřednictvím Věřina otce vliv i na ni. Protože ho považuji za zásadní, dovoluji si vložit krátký historický exkurz vykreslující atmosféru období Pelnářova šéfování. Pan profesor byl vynikajícím představitelem Thomayerovy školy, která svého Mistra milovala a vždy se k ní pyšně hlásila. Když po Thomayerovi přebíral vedení kliniky (1921), vyznal se při vstupní přednášce slovy: „Naší generaci byl vůdcem, vzorem, živým svědomím. Byl zářícím příkladem neúnavné snahy za vlastním zdokonalením, za rozkvětem vědy lékařské, za osamostatněním a zvelebením našeho kulturního života (a to mi dovolte zdůraznit), za prospěchem našeho národa.“ A tu připomínám, že zdravici k Pelnářovým osmdesátinám podepsali v Časopisu lékařů českých za všechny jeho žáky profesoři, které jsem měl štěstí osobně zastihnout – Bohumil Prusík, Josef Charvát, Antonín Vančura, František Herles – a Jan Řehoř. Pět jeho žáků největších. „Pelnář měl smysl pro pořádek, byl energický, bystrý… Thomayer si vybral z řady možných uchazečů jediného Pelnáře proto, že poznal jeho životní moudrost. Jen moudrý muž mohl v tak převratné epoše vést kliniku“ (Charvát).

Nemám prostor zmiňovat odborné zásluhy Pelnářovy, ale musím připomenout Pelnářovo lidství, jeho nesmírný vliv na jeho žáky, tedy i na profesora Řehoře a tím i na jeho dceru Věru. Byla, pravda, jiná doba, byly jiné mravy a lidské vztahy, které se změnily, bohužel k horšímu. Profesor Herles v roce 1957 vzpomíná na atmosféru panující na klinice za osvícené vlády Pelnářovy: „Jednou nebo dvakrát do roka jsme chodívali společně na Hradčany. Na Starých zámeckých schodech jsme se pokochali pohledem na Prahu a profesor Pelnář nás zkoušel ze znalostí Prahy, která věž čemu patří… a nebyla to zkouška lehká. Vedle oněch společných cest na Hradčany, které někdy vyvrcholily na Vikárce na paprice, kterou nás náš šéf pohostil, byly to exkurze do botanické zahrady na kvetoucí skalky, kde jsme čerpali poučení a obdiv pro znalosti našeho profesora… K všedním „poutím“ patřily společné cesty na pitvy do Hlavova ústavu. Chodili jsme Viničnou ulicí, v Apolinářské ulici se profesor zastavil u hokynáře a podělil nás vypečenými houskami, které pak s námi s rozkoší cestou k Albertovu pojídal.“

Profesor Pelnář měl vůbec smysl pro dobré sousto. Už z vojny psal roku 1915 manželce profesora Syllaby: „Chuť Vašich chvalně známých mandlových obloučků: přiměřená měkkost, jemná vláčnost, hladká jemnost (od cukráře škrábou jako sklo), umírněná sladkost, příjemné překvapení při prvním kousnutí – lahodný pocit při posledním polknutí – krátce a dobře Vaše mandlové obloučky.“ Pan profesor dovedl posoudit, co je dobré, dovedl zejména ocenit dobrá pražská jídla, jako vepřová kolínka nebo párky. Přesnídávky s párky byly také jednou z pozoruhodností kliniky. Profesor často sám párky objednal; musely být přineseny v „izotonickém roztoku“, tj. ve vodě, ve které je uzenář vařil… Všichni si pěkně přátelsky popovídali a na párku pochutnali. Samozřejmě se zakončilo kávou… Při takových seancích se vlastně tvořilo to, co bylo tak charakteristické pro kliniku a co právě utvořil profesor Pelnář svým poměrem ke spolupracovníkům: zde se plánovalo, hodnotilo, kritizovalo… Vedle tradičních „párků“ byly zájezdy do jeho vily v Radošovicích na sklizeň ovoce a celoklinická společná večeře, kde nám dával profesor Pelnář příležitost sblížit se s ním, kde se prozrazovaly ušlechtilé rysy jeho charakteru…“

Také náš profesor Brdlík na Pelnáře vzpomíná: „Na tučné si Pelnář dává pozor. Ale ovšem rozlišuje. Jedno mu škodí, druhé snáší kupodivu dobře. To poznali jsme na sobotních večírcích na Wilsonově nádraží, na kterých byl Pelnář duší a hybnou pákou. Dával jsem si k večeři šunku, okrajoval tučné a roubil jím svůj talíř. Pelnář po očku pokukoval, a když už mu toho špeku na okrajích mého talíře bylo moc, nenápadně si vzal párátko a špek kousek po kousku mizel v jeho žaludku, obsahujícím jistě příslušné lipázy… Když dojídal svoji porci, již ho čekala vedle talíře obligátní viržinka a Pelnářovi jen očka hrála.“ A ještě jedna perlička ze vzpomínek Brdlíkových: „Sedíme večer v družném rozhovoru u Pelnáře, prázdníme šálky černé kávy a hovor se obrací na kouření. Pelnář: <Víte, nejlépe chutná poslední cigareta
v posteli. To si nejprve vyvětráme, lehneme do postele a při knížce zapálíme cigaretu – to je požitek.> <A potom vyvětráte?> ptám se.<Ale kdepak, kouř jde nahoru.>“

Pelnář měl vztah s klinikou jako otec se syny. Nedali na něho dopustit. Byl pohotovým umělcem slova i pera, hbitým debatérem, optimistou a odvážným jedincem, který se nebál jít do ostrého sporu s fašistickým, kolaborujícím protektorátním ministrem školství Emanuelem Moravcem.

Bylo jasné, že vychována v nastíněném prostředí a s náležitou dědičnou výbavou, bude Věra studovat medicínu. Se studiem začala na hradecké fakultě, ale už po dvou měsících přestoupila na fakultu pražskou, která disponovala pedagogickým sborem tvořeným osobnostmi první republiky. Fyziku absolvovala u Augusta Žáčka, vynálezce magnetronu, generátoru centimetrových elektromagnetických vln. Nesmlouvavý examinátor zjihl, když zkoušená medička byla oděna v zelené šaty (a nechala si sáhnout panem profesorem pod deskou stolu na kolena). Na to, zda Věra páně profesorovým choutkám podlehla, jsem se jí neptal. Anatomii u Ladislava Borovanského, který končil blok přednášek každého tělního systému proslulou větou: „To je vše a také minimum.“ Histologii a embryologii u ne právě laskavého Jana Wolfa, zakladatele elektronové mikroskopie u nás. Biologii studovala u charismatického Jana Bělehrádka a v jejím rámci genetiku u jednoho z jejích průkopníků u nás, Bohumila Sekly. Fyziologii ji učil František Karásek a chemii obávaný Felix Richter, zanícený sběratel obrazů. Do tajů patologické anatomie ji zasvěcoval fascinující rétor Václav Jedlička a do patologické fyziologie nevyzpytatelný Josef Hepner, který se po vyčerpávající odpovědi zkoušeného obligátně zeptal buď „a proč tomu tak je“, nebo „proč tomu tak není“. Mikrobiologii jí přednášel mimořádný František Patočka a farmakologii dobrotivý Bohumil Polák.

Profesory klinických oborů jí byli: internista Josef Charvát, chirurg Arnold Jirásek, gynekolog a porodník Karel Klaus, pediatr František Blažek, otorhinolaryngologii Bedřich Wiškovský, oftalmolog František Michal (napsal svým oblíbeným studentům Věřina 15. kroužku laskavý dopis), dermatovenerolog Karel Hübschmann, psychiatr Vladimír Vondráček. Co jméno, to osobnost. O prázdninách Věra fiškusovala na oddělení svého otce. Promovala 16. prosince 1952 – rektorem byl literární vědec a estetik Jan Mukařovský, děkanem fakulty pediatr profesor Blažek a promotorem internista profesor Josef Charvát. Nepromovala však pod jménem Řehořová. Dne 8. května toho roku (1952) se provdala za ing. Zdeňka Vávru, stavaře, který byl žákem Stanislava Bechyně, profesora statiky a dynamiky a staveb ze železobetonu ČVUT v Praze, jednoho z nejvýznačnějších československých zakladatelů betonového stavitelství. Manžel paní docentky celý život projektoval elektrárny.

Po promoci, od ledna 1953 do konce dubna 1954 pracovala doktorka Vávrová na dětském oddělení kladenské nemocnice s pracovním podílem na infekčním oddělení, porodnici a výjezdech do terénu. Primář Jiroutek byl výborným praktikem s pověstným diagnostickým čichem. Pro počátek to byla výborná škola. Dne 29. dubna 1954 se Věře narodil syn Jan a v červenci roku 1956 dcera Lenka. Do praxe se vrátila v září 1957 – do února 1959 pracovala na II. dětské klinice zadarmo, pak tři měsíce na dobu určitou, po nich zaskakovala jako obvodní pediatr čtyři měsíce na Praze 6 a teprve poté se vrátila definitivně na kliniku. Profesor Houštěk ji totiž zpočátku nechtěl. Krátce po přijetí ji přidělil (1. 5. 1960) do plicní laboratoře Ústavu výzkumu vývoje dítěte (ÚVVD). Tam to všechno začalo profesorovým pokynem: „Zavedete pilokarpinovou iontoforézu a provedete epidemiologickou studii cystické fibrózy.“ Od té doby se této nemoci začala cíleně a celoživotně věnovat. V laboratoři i v klinické praxi. Provedla 35 000 potních testů a nabádala, či spíše zmermomocňovala studenty, aby v rámci vyšetření jako základní diagnostický test líbali kojence na čelíčka. S patoložkou profesorkou Benešovou prošly zpětně všechny nálezy fibrózou postižených dětí, z nichž se většina nedožívala vyššího věku a umírala na pneumonii. Nevzdala se. Možností bylo mizivě. Pancreolan, sklárnou Kavalier vyráběný inhalátor, kompresor, mukolytika, odsávání. Později Cotazym a pracně získávané léky z mimořádného dovozu. V 70. letech začala ve světě vznikat moderní schémata symptomatické léčby s prvními úspěchy. Byla u nás finančně nedostupná. Usilovat o jejich zavedení představovalo nespočet formalit, hromady popsaného papíru, ale přece jen s dosažením určitého pokroku.

V plynoucích letech usilovné práce složila dr. Vávrová I. atestaci z pediatrie (1964), stala se kandidátkou lékařských věd (21. 12. 1965) a 21. 12. 1987 doktorkou lékařských věd. Protože pracovala v ÚVVD, atestaci II. stupně z pediatrie jí nedovolili, ale v roce 1990 získala licenci z pneumologie. Habilitovala 17. října 1990. Plného úspěchu dosáhla doc. Vávrová po listopadu 1989. Veškerá léčba cystickou fibrózou postižených dětí je hrazena pojišťovnami. V roce 1989 posílila své argumenty výsledky publikovanými společně s profesorem Jeanem Frézalem a prostředky pro výzkumnou činnost získávanými z přidělených a realizovaných grantů a výzkumných záměrů.

Život paní docentky Vávrové se ovšem neomezil jen na cystickou fibrózu. Starala se o rodinu, manžela i děti. Příkladně vychovávána přenesla analogické principy výchovy i na ně. Syn vystudoval DAMU, působil v Činoherním divadle a v divadle v Příbrami, ale protože nepovažoval herectví za vhodné pro muže, pustil se do novinařiny. Ale – protože od dětství miluje zvířata, pořídil si k novinaření statek v jižních Čechách, stará se na něm o tři koně, tři býky, ovce, kočky, psy a krocana. Některá další zvířata jsem pravděpodobně zapomněl uvést. Dcera Lenka je hematoložkou na klinice dětí a dorostu profesora Zemana na 1. LF UK. Třem vnoučatům, když byla malá, říkala Věra archandělky. Když už jsem u té rodiny, musím prozradit, že Věra všem jejím členům po léta vášnivě ráda pletla a šila. Stejně tak dokonale, možná motivována vzpomínkami na chutě profesora Pelnáře, peče výborné čajové pečivo a její štrúdl byl účastníky mezinárodního kongresu cystické fibrózy v Praze roku 1989 označen jako nejchutnější štrúdl světa. Nezapírá, že sama ráda jí, přednostně maso a slané, zatímco manželovi peče koláče. Mezi nápoji preferuje červené víno, nepohrdne sherry nebo campari s džusem.

Ale abych se dostal od materiálního k duchovnímu. Miluje hudbu – abonentky na koncerty České filharmonie patří k rodinnému stříbru a manželé Vávrovi byli po léta pravidelnými hosty mých Karolinských a později Rudolfinských komorních koncertů Kocianova kvarteta. Se stejnou radostí navštěvují výtvarné výstavy a divadla. Pokud byste jí chtěli darovat obraz, vyberte některého z impresionistů – např. Courbeta, Pissarra, Sisleyho, Renoira, Maneta, Moneta či Cézanna. Ty má nejraději.

Věra – vyznavačka kalokagathiy – lyžovala, jezdila na kole a nikdy se nemohla nabažit koupání. Proto si také Vávrovi pořídili v roce 1976 s osobním tvrdým pracovním nasazením malou chalupu u Chotěboře, odkud mají blízko k sečské přehradě. Na ní tráví prázdniny, nicméně přerušují je cestováním spíše poznávacího charakteru – tu na Krétu, tu do Kartága a jindy na Island. Když je Věra na zahraničních kongresech, stihne nejen navštívit všechny přednášky, ale všechny dostupné galerie a muzea a dosažitelné příležitosti ke koupání.

Život paní docentky je dokonale naplněný. Ač špatně spí (ovšem i tím získává čas), těší se z něho, je optimistkou, a i kdyby se opakoval, neměnila by ho. Přeji jí upřímně ještě dlouho setrvalý stav.

prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc.


Štítky
Neonatológia Pediatria Praktické lekárstvo pre deti a dorast
Prihlásenie
Zabudnuté heslo

Zadajte e-mailovú adresu, s ktorou ste vytvárali účet. Budú Vám na ňu zasielané informácie k nastaveniu nového hesla.

Prihlásenie

Nemáte účet?  Registrujte sa

#ADS_BOTTOM_SCRIPTS#