Nespokojenost žen s vlastním tělem v třetím trimestru těhotenství

Souhrn

Cíl studie:

Cílem studie je prozkoumat souvislost mezi nespokojeností se specifickými částmi těla v těhotenství, vztahem k nenarozenému dítěti, depresí, úzkostností, paritou a věkem. Studie se bude blíže zabývat specifickým vztahem mezi nespokojeností ženy s velikostí břicha v těhotenství s výše uvedenými proměnnými.

Metody:

Výzkumný soubor tvořilo 831 českých žen ve třetím trimestru těhotenství. Věk žen se pohyboval od 19 do 47 let (M = 31,19, SD = 4,55). Z celkového vzorku bylo 493 (59,3 %) žen prvorodiček a 335 (40,3 %) matek vícerodiček. Pro měření jednotlivých proměnných byly použity metody: PHQ-9 pro měření depresivity, GAD-7 pro měření úzkostnosti, PFRS pro zjišťování míry nespokojenosti s vlastním tělem, nově vytvořená škála pro měření pociťovaného vztahu k očekávanému dítěti.

Výsledky:

Nespokojenost s vlastním tělem v těhotenství je se slabou velikostí účinku predikována depresivitou, vztahem k očekávanému dítěti a paritou, úzkostnost se jako prediktor neprosadila. Ženy, které byly spokojeny s velikostí břicha ve třetím trimestru těhotenství, a ty, které chtěly mírně větší břicho, vypovídaly o silnějším vztahu k očekávanému dítěti než ženy, které si přejí menší břicho.

Závěry:

Výsledky studie ukázaly, že nespokojenost s vlastním tělem v třetím trimestru těhotenství souvisí částečně s mírou depresivity, kvalitou vztahu k očekávanému dítěti a paritou. Vzhledem k nalezeným rozdílům mezi skupinami žen lišících se ve směru nespokojenosti s velikostí břicha v tomto z hlediska tělesných změn dynamickém období studie naznačila možnosti dalšího zkoumání, které bude tento směr nespokojenosti zohledňovat v kontextu vztahu k očekávanému dítěti.

Klíčová slova:

nespokojenost s vlastním tělem, depresivita, úzkostnost, vztah k očekávanému dítěti, parita

ÚVOD

Kvalita vztahu matky k dítěti v raném dětství je jedním z významných faktorů ovlivňujících podobu psychického a fyzického vývoje dítěte. Jak se ukazuje, vztah matky k očekávanému dítěti je důležitým prediktorem nejen zdraví matky [1], ale také kvality vztahu matky k dítěti po narození, jejich vzájemných interakcí nebo převládající nálady dítěte v 8 až 9 měsících věku [2]. Daňsová [3] zjistila, že kvalita vztahu matky k dítěti po narození je predikována kvalitou vztahu k nenarozenému dítěti, poporodní depresí a mateřským sebehodnocením měřeným v období 3 měsíců po porodu. Ženy, které měly silnější vztah k nenarozenému dítěti v těhotenství, měly silnější vztah k dítěti i po narození. Podle současných poznatků tedy „silná“ vazba matky k nenarozenému dítěti (strong maternal-fetal attachment) predikuje vyšší kvalitu vztahu matky k dítěti po narození a další proměnné týkající se raného vývoje [1, 3]. Z tohoto důvodu je důležité zkoumat psychologické faktory ovlivňující kvalitu vztahu k nenarozenému dítěti.

Těhotenství je obdobím, kdy ženské tělo prochází nejvíc dynamickými a viditelnými změnami. Tzv. body image, neboli představa o vlastním těle, je komplexní multidimenzionální psychologický konstrukt. Ukazuje se, že spokojenost či nespokojenost s vlastním tělem zůstává v průběhu těhotenství relativně stálá [4]. Ženy, které jsou výrazně nespokojené se svým tělem na začátku těhotenství, si stejnou míru nespokojenosti zachovávají po celou dobu těhotenství. Ženy, které jsou na začátku těhotenství spokojené se svým tělem, zůstávají spokojené i v dalším průběhu. Výzkum [4] dále poukázal na poměrně rychlý proces adaptace na tyto probíhající tělesné změny. S rostoucím tělem se totiž u žen časem měnila i jejich představa o ideální postavě, která postupně také nabývala větších rozměrů. Specifickou částí těla, která v těhotenství prochází nejvýraznější změnou, je břicho. Fuller-Tyszkiewicz a kol. [5] ve své metaanalýze srovnávali studie zabývající se proměnnými, které souvisí s nespokojeností s vlastním tělem v těhotenství, přičemž jednou z těchto proměnných byly depresivní symptomy. Vztah depresivních symptomů a míry nespokojenosti s vlastním tělem se ukázal být významný zejména u břicha [5].

V posledních letech můžeme sledovat proměnu představ o ideálu mateřství a dobré matky. Oproti dřívější době, kdy byla role matky chápána spíše jako asexuální, je nyní představa mateřství vázána často na dokonalost jak z hlediska péče o dítě, tak právě z hlediska vzhledu, úspěšnosti v zaměstnání a dalších oblastech života ženy [6]. Tyto představy a ideály jsou reflektovány v konceptech jako je Yummy Mummy mateřství, Alfa mateřství, Celebrity mothers apod. [6, 7]. Obava z přibírání na váze v těhotenství, a s tím spojené potencionálně vyšší riziko nespokojenosti s vlastním tělem, se ukazuje u žen, které mají zvýšený zájem o život slavných těhotných žen [8]. Dnešní nastávající matky tedy mohou být vystaveny vyššímu tlaku z hlediska ideálu krásy, než tomu bylo dříve. Schopnost ženy vypořádat se s výraznými tělesnými změnami v průběhu těhotenství může také ovlivnit její postoj k nenarozenému dítěti [9]. Vnímání vlastního těla v těhotenství například souvisí s tím, jakou metodu krmení dítěte po porodu žena zvolí [10]. Brown et al. [11] ve svém výzkumu zjistili, že nespokojenost s vlastním tělem souvisí s kratší dobou kojení. Nespokojenost s vlastním tělem zároveň moderuje vztah mezi délkou trvání těhotenství a kvalitou vztahu k očekávanému dítěti [12]. Čím je žena ve vyšším týdnu těhotenství, tím je vztah k očekávanému dítěti silnější. To ale neplatí, pokud je míra nespokojenosti s vlastním tělem u ženy vysoká. Bližší porozumění procesu adaptace ženy na tělesné změny v těhotenství je významné zejména z toho důvodu, že byly opakovaně prokázány souvislosti mezi nespokojeností s vlastním tělem a celou řadou ukazatelů maladaptace a problémů. Vyšší míra nespokojenosti s vlastním tělem může vést k rizikovému chování v průběhu těhotenství, jako je třeba kouření [4] nebo omezování se ve výživě [13]. Dále může jít například o spojitost s prenatální a poporodní depresí [14, 15], úzkostí [16] nebo nižším sebevědomím [17]. Všechny tyto zmíněné proměnné souvisí s úrovní well-beingu těhotných žen [15–17] a dopadají skrz něj tak i na vývoj dítěte samotného [18, 19].

Podle studie Huang et al. [10] existuje vztah mezi vnímáním vlastního těla v těhotenství a vztahem k nenarozenému dítěti. Ženy, které se zúčastnily jejich výzkumu a měly ve třetím trimestru těhotenství více negativní představu o vlastním těle, měly zároveň nižší kvalitu vztahu k nenarozenému dítěti. S odlišnými výsledky přišla studie Maluse et al. [9]. Výzkumu se účastnilo 100 žen ve druhém trimestru těhotenství. V tomto období začínají být patrné tělesné změny a také se už mohou objevovat nepříjemné jevy jako otoky nebo pocit, že je žena tlustá [9]. Studie dospěla k závěru, že ženy mající silnější vztah k nenarozenému dítěti jsou současně více nespokojené se změnami, které se dějí s jejich tělem. Tyto ženy zažívaly více negativních emocí vztahujících se k jejich vlastní váze, cítily se tlusté a neatraktivní. Autoři se domnívají, že v důsledku toho, že se ženy cítily neatraktivní a mimo formu, obracely svoji pozornost o to více k dítěti a na budování pouta k němu. Zaměření se na dítě a uvědomování si smyslu tělesných změn jako benefitů pro dítě jim tak pomohlo zvládat negativní emoce spojené s vnímáním vlastního těla. V předchozích studiích nebylo rozlišováno mezi dvěma možnými směry nespokojenosti s vlastním tělem. Žena může být nespokojená, protože příliš nabývá na váze, nebo také v případě, kdy naopak nepřibývá na váze tak, jak si představuje. V takovém případě by souvislost mezi nespokojeností s tělem a silnějším vztahem k dítěti znamenala, že žena se bojí o správný vývoj dítěte a tím víc svoji pozornost zaměřuje k němu a vytváří si silnější vztah.

Proces adaptace na tělesné změny v těhotenství závisí na řadě faktorů, např. spokojenosti s vlastním tělem před otěhotněním [15, 20], nebo také na věku budoucí matky [21]. Nespokojenost s vlastním tělem má tendenci s věkem klesat, i když ženy s přibývajícím věkem spíše přibírají na váze [21]. Spokojenost s vlastním tělem by tedy mohla být ovlivněna i tím, v jakém věku žena otěhotní, nebo jestli už má nějaké těhotenství a tím i zkušenost s tělesnými změnami za sebou.

Cílem této studie je prozkoumat souvislost mezi nespokojeností s vlastním tělem obecně i s velikostí břicha specificky a vztahem k nenarozenému dítěti, depresí, úzkostností, paritou a věkem u žen ve třetím trimestru těhotenství. Předpokládáme, že nespokojenost s velikostí břicha by mohla představovat významný prediktor sledovaných proměnných spíše než obecná nespokojenost s vlastním tělem jako celkem u těhotných žen. V kontextu těhotenství je navíc nutné uvažovat o dvojím směru nespokojenosti s velikostí břicha – ženy mohou být nespokojené jak s tím, že je jejich břicho příliš velké, ale stejně tak s tím, že je navzdory pokračujícímu těhotenství příliš malé. Konkrétně předpokládáme, že vyšší míra nespokojenosti s velikostí břicha bude souviset s vyšší mírou depresivity a úzkostnosti. U vztahu k očekávanému dítěti předpokládáme, že ženy spokojené s velikostí břicha a ženy nespokojené, které by si přály větší břicho, budou mít silnější vztah k dítěti než ženy, které chtějí břicho menší.

METODY

Popis vzorku

Výzkumný soubor tvořilo 831 českých žen ve třetím trimestru těhotenství, které se účastní longitudinálního výzkumu o raném vývoji (DOMOV: Děti, otcové a matky o vývoji). Ženy byly oslovovány pomocí sociálních sítí, diskusních skupin, pomocí letáků distribuovaných do gynekologických ordinací a do rodinných a mateřských center v ČR. Sběr dat probíhá prostřednictvím on-line dotazníků. Popis vzorku je uveden v tabulce 1.

Použité metody

Depresivita byla měřena pomocí metody Patient Health Questionnaire-9 (PHQ-9), obsahující 9 položek (př. malý zájem nebo potěšení cokoli dělat) s formátem odpovědí 0 – vůbec ne až 3 – téměř každý den. Metoda se používá k posouzení depresivních symptomů nebo pro výzkumné účely. Její validita i reliabilita byla prokázána napříč různými vzorky i situacemi (pro shrnutí např. [22, 23]). Metoda byla přeložena a ověřena v českém prostředí [24]. Ve výzkumu byla depresivita měřena v době třetího trimestru. Vnitřní konzistence metody je uspokojivá (α = 0,76).

Úzkostnost byla měřena metodou Generalized Anxiety Disorder (GAD-7), sestávající ze 7 položek (př. pocit nervozity, úzkosti nebo napětí (pocit jako na jehlách)) s formátem odpovědí 0 – vůbec ne až 3 – téměř každý den. Metoda se používá pro diagnostiku úzkostné poruchy nebo pro výzkumné účely. Metoda se ukazuje jako jednodimenzionální a byla prokázána její validita i reliabilita jak u klinické, tak u obecné populace (pro shrnutí např. [22, 25]). Metoda byla v rámci projektu DOMOV překládána do českého jazyka pomocí zpětného překladu. Vnitřní konzistence metody je uspokojivá (α = 0,87).

Pro měření pociťovaného vztahu k očekávanému dítěti byla v rámci longitudinálního výzkumu DOMOV vytvořena nová škála, která se inspirovala metodami PAI [26] a MAAS [27]. V českém prostředí byla škála ověřena Daňsovou, Masopustovou a Miškóciovou [28]. Dotazník obsahuje 25 položek hodnocených na škále 0–4 (od nikdy po velmi často). Otázky zahrnují emoční, kognitivní a behaviorální složku vztahu k nenarozenému dítěti, přičemž vyšší skóre znamená silnější pociťovaný vztah k očekávanému dítěti. Vnitřní konzistence metody je uspokojivá (α = 0,88).

Nespokojenost se specifickými částmi těla v průběhu těhotenství byla měřena metodou Pregnancy Figure Rating Scales (PFRS) [14]. Škála obsahuje schematické kresby reprezentující jednotlivé části ženského těla. Žena hodnotí na škále od 1 do 10 svoji aktuální velikost jednotlivých částí těla (hýždě, poprsí, břicho) a následně hodnotí, podle svého názoru, ideální velikost jednotlivých částí těla. Míra nespokojenosti se specifickými částmi těla se vypočítá jako rozdíl mezi aktuální a ideální velikostí v absolutní hodnotě. Celková nespokojenost s tělem je dána součtem nespokojeností s jednotlivými částmi (hýždě, poprsí, břicho), může tedy nabývat hodnot od 0 do 27, kde 0 značí úplnou spokojenost a 27 maximální nespokojenost s tělem. Vzhledem k tomu, že břicho během těhotenství prochází nejvýraznější změnou [21], byla pro další analýzu vytvořena nová proměnná. Na základě reálného rozdílu mezi aktuální a ideální velikostí břicha (zde tedy bez absolutní hodnoty) byly ženy kategorizovány do 4 skupin podle spokojenosti s velikostí břicha – ženy spokojené s velikostí břicha (s hodnotou 0, n = 378; 45,5 %, skupina 0), ženy chtějící o trochu menší břicho (skóre nabývalo hodnot od 1 do 4, n = 337; 40,6 %, skupina 1), ženy chtějící výrazně menší břicho (skóre nabývalo hodnot od 5 do 9, n = 51; 6,1 %, skupina 2) a ženy chtějící o trochu větší břicho (skóre nabývalo hodnot od -4 do -1, n = 64; 7,7 %, skupina 3). V tomto případě se tedy nejednalo o míru nespokojenosti, ale kategorie zohledňující, zda chtěly ženy břicho menší nebo větší.

Analýza dat

Data byla analyzována v programu IBM SPSS Statistic 22. Souvislost mezi nespokojeností s vlastním tělem v těhotenství a věkem ženy byla zjišťována pomocí Pearsonova korelačního koeficientu. Hypotéza o vztahu mezi depresivitou, úzkostností, vztahem k očekávanému dítěti a paritou s nespokojeností s vlastním tělem byla testována za použití lineární regrese. Pomocí ANOVA byla testována hypotéza o vztazích mezi uvedenými proměnnými s konkrétní povahou nespokojenosti s velikostí břicha. Pro testování těchto hypotéz byly vytvořeny specifické kontrasty: pro depresivitu a úzkostnost bylo v prvním kontrastu zjišťováno, zda se liší ženy spokojené s velikostí břicha (skupina 0) od žen nespokojených (skupiny 1, 2, 3). Ve druhém kontrastu byla srovnávána skupina žen chtějících menší břicho (1, 2) se skupinou žen chtějících větší břicho (3) a v posledním kontrastu pak byl zjišťován rozdíl mezi ženami chtějícími mírně menší břicho (1) a těmi, které chtějí výrazně menší břicho (2). Pro vztah k očekávanému dítěti bylo v prvním kontrastu zjišťováno, zda se liší ženy spokojené s velikostí břicha a ženy, které chtějí větší břicho (skupina 0, 3) od žen chtějících menší břicho (1, 2). Ve druhém kontrastu byl zjišťován rozdíl mezi ženami spokojenými (0) a ženami, které chtějí větší břicho (3), ve třetím kontrastu pak rozdíl mezi ženami chtějícími mírně menší břicho (1) a těmi, které chtějí výrazně menší břicho (2). V případě úzkostnosti a depresivity nebyl naplněn předpoklad homogenity rozptylů, proto byl při srovnání průměrů použit Welchův t-test.

VÝSLEDKY

Popisné charakteristiky a korelace mezi proměnnými (Pearsonovy korelační koeficienty) jsou uvedeny v tabulce 2.

Na základě korelačních koeficientů byla zjištěna slabá pozitivní souvislost nespokojenosti s vlastním tělem a paritou, úzkostností a depresivitou ženy a slabá negativní souvislost se vztahem k očekávanému dítěti.

Byly zkoumány rovněž korelace nespokojenosti s tělem a věku ženy. Ukázalo se, že věk ženy nesouvisí s nespokojeností s tělem celkově (r = 0,023, p = 0,524), ani s nespokojeností s jednotlivými částmi těla - břicha (r = 0,021, p = 0,561), poprsí (r = 0,004, p = 0,916), ani pozadí (r = 0,020, p = 0,576). Věk ženy tedy nebyl zařazen do následných analýz jako prediktor nespokojenosti s tělem v době těhotenství.

Pomocí vícenásobné lineární regrese byl testován vztah mezi nespokojeností s tělem jako závisle proměnnou a depresivitou, úzkostností, vztahem k očekávanému dítěti a paritou jako nezávisle proměnnými.

Celkový model přispívá k predikci nespokojenosti s vlastním tělem v těhotenství (F (4, 773) = 12,57,p <0,001), nicméně vysvětluje pouze 6 % celkového rozptylu. Depresivita, vztah k očekávanému dítěti a parita se ukázaly být jako statisticky signifikantní prediktory spokojenosti s vlastním tělem v těhotenství, nicméně pouze se slabou velikostí účinku (výsledné hodnoty jsou uvedeny v tabulce 3). Úzkostnost nebyla významným prediktorem pro nespokojenost s tělem.

Nejvýraznější souvislost sledovaných proměnných lze očekávat specificky u nespokojenosti s velikostí břicha. Pomocí ANOVA bylo provedeno srovnání depresivity, úzkostnosti a vztahu k očekávanému dítěti mezi ženami s různým typem nespokojenosti s velikostí břicha. Popisné statistiky proměnných pro jednotlivé kategorie nespokojenosti s velikostí břicha jsou zobrazeny v tabulce 4.

Míra úzkostnosti (F(3, 800) = 6,70, p <0,01, Ω² = 0,02), depresivity (F(3, 803) = 11,742, p <0,001, Ω² = 0,04) a síly vztahu k očekávanému dítěti (F(3, 780) 12,81, p <0,001, Ω² = 0,04) se liší mezi matkami s různou spokojeností s velikostí břicha v těhotenství s nízkou velikostí účinku pro úzkostnost a střední velikostí účinku pro depresivitu a vztah k očekávanému dítěti. Ženy spokojené s velikostí břicha uvádějí oproti ženám nespokojeným s velikostí břicha nižší míru depresivity i úzkostnosti (tab. 5). Nebyl nalezen rozdíl v míře úzkostnosti a depresivity mezi ženami chtějícími menší břicho a těmi, které chtějí větší břicho, ani mezi chtějícími mírně menší břicho a těmi, které chtějí výrazně menší břicho.

Dále bylo zjištěno, že ženy, které chtějí menší břicho, mají slabší vztah k očekávanému dítěti než ženy, které chtějí větší břicho a ženy, které jsou s velikostí břicha spokojené. Nebyl nalezen rozdíl v síle vztahu k očekávanému dítěti mezi ženami, které chtějí větší břicho a těmi, které jsou s jeho velikostí spokojené, ani mezi ženami, které chtějí mírně menší břicho a těmi, které chtějí výrazně menší břicho.

DISKUSE

V posledních letech dochází k proměně představy o mateřství, na ženy je vytvářen tlak z hlediska dokonalosti nejen v péči o dítě a času věnovanému dítěti, ale také z hlediska fyzického vzhledu, angažovanosti v zaměstnání a dalších životních rolích. Tyto představy jsou často prezentovány médii a jsou reflektovány v konceptech, jako jsou Yummy Mummy mateřství, Alfa mateřství či Celebrity mothers [6, 7]. Fyzický vzhled a tedy spokojenost nebo nespokojenost s vlastním tělem se tak stává poměrně podstatnou součástí aspektů, se kterými se nastávající matka musí srovnávat. Tato studie sledovala nespokojenost žen se specifickými částmi těla ve třetím trimestru těhotenství a její souvislosti se vztahem k nenarozenému dítěti, depresivitou, úzkostností a paritou. Vzhledem k tomu, že břicho ženy prochází v těhotenství nejvýraznější proměnou [5], byla dále také věnována pozornost i souvislostem mezi výše zmíněnými proměnnými a nespokojeností ženy s jeho velikostí.

Bylo zjištěno, že nespokojenost s vlastním tělem byla u těhotných žen predikována vztahem k nenarozenému dítěti, depresivitou a paritou, nicméně velmi slabě. Na rozdíl od výsledků studie Konstanskeho a Gullone [16] se míra úzkostnosti jako prediktor spokojenosti neprosadila. Důvodů může být hned několik. V této studii byla použita škála pro měření obecné úzkostnosti, přičemž v daném kontextu dotazování je možné, že by se mohla více projevit úzkostnost specificky vázaná na rodičovství. Úzkostnost se v analýze nemusela prosadit i z toho důvodu, že byla zjištěna její poměrně těsná souvislost s depresivitou matek. Depresivita je podle našich zjištění nejsilnějším z prediktorů. Ženy, které jsou více depresivní, jsou také více nespokojené s vlastním tělem, tato souvislost je nicméně pouze slabá. Výsledky se shodují s výzkumem Skouterise a kol. [15], ve kterém byly depresivní symptomy asociované s méně pozitivním vnímáním vlastního těla u žen mezi 16. a 23. týdnem těhotenství. Konzistentní, ale slabá asociace mezi depresivitou a nespokojeností s vlastním tělem byla nalezena i ve studii Silveira a kol. [14]. Jedním z možných mechanismů těchto opakovaně dokládaných souvislostí může být skutečnost, že negativní prožívání typické pro depresi, které se promítá i do negativního pohledu na sebe sama, zasahuje pravděpodobně i dílčím způsobem do vnímání a hodnocení vlastního těla a ovlivňuje tak míru spokojenosti s ním. Oproti očekávání, že vyšší věk a zkušenost s těhotenstvím [21] budou spíše přispívat k nižší nespokojenosti s tělem, nebyl nalezen rozdíl v míře nespokojenosti s vlastním tělem v souvislosti s věkem. Malý rozdíl byl nalezen mezi prvorodičkami a vícerodičkami v celkové nespokojenosti s vlastním tělem, přičemž prvorodičky byly s tělem mírně méně nespokojené. Možným vysvětlením této skutečnosti může být pravděpodobně například zkušenost žen s obtížnějším poporodním návratem k původní váze, kterou zatím prvorodičky nemají.

Slabě s nespokojeností s vlastním tělem souvisí kvalita vztahu k očekávanému dítěti. Souvislost mezi nespokojeností s vlastním tělem a vztahem k očekávanému dítěti našli ve své studii i Malus a kol. [9], přičemž ale v jejich studii ženy více nespokojené s vlastním tělem v průběhu těhotenství vypovídaly o silnějším vztahu k nenarozenému dítěti. Je možné, že tyto dvě proměnné spolu mohou souviset v obou směrech. Žena, která má vytvořený silnější vztah k očekávanému dítěti, se více soustředí na to, aby rostlo a správně se vyvíjelo a tělesné změny bere jako součást tohoto procesu, tedy pociťuje nižší míru nespokojenosti. Pokud vezmeme v potaz směr, v jakém je žena nespokojená specificky s velikostí břicha, mohou naše výsledky osvětlit dřívější nejednoznačné závěry. Ženy, které chtěly větší břicho, mají podle našich zjištění silnější vztah k očekávanému dítěti než ženy, které chtějí menší břicho, přičemž jejich vztah k nenarozenému dítěti se neliší od žen, které jsou s velikostí břicha spokojené.

V průběhu těhotenství se nejvýrazněji a nejvíce dynamicky mění právě břicho ženy [5] a současně je jeho růst spojován i s vývojem očekávaného dítěte a je jistým ukazatelem jeho prospívání. Pro účely analýzy byly ženy rozděleny do čtyř skupin podle toho, jak jsou spokojené s velikostí břicha – ženy spokojené s velikostí břicha, ženy chtějící o trochu menší břicho, ženy chtějící výrazně menší břicho a ženy chtějící o trochu větší břicho. Mezi jednotlivými skupinami byly nalezeny rozdíly v míře úzkostnosti, depresivity a také v kvalitě vztahu k očekávanému dítěti. Ženy, které byly spokojeny s velikostí břicha ve třetím trimestru těhotenství a ty, které chtěly mírně větší břicho, vypovídaly o silnějším vztahu k očekávanému dítěti než ženy, které si přejí menší břicho. Jak již bylo zmíněno, velikost břicha se ve třetím trimestru spojuje s vývojem dítěte a z tohoto důvodu může být ženami vnímána jako žádoucí pozitivní změna [9]. Subjektivní pocit ženy, že její nenarozené dítě dostatečně neroste, může způsobovat obavy a nespokojenost s aktuální velikostí břicha. Výsledky dále naznačují, že ženy spokojené s velikostí břicha jsou méně úzkostné i depresivní než ženy, které chtějí větší či menší břicho. Ženy nespokojené s velikostí břicha v době těhotenství tak zažívají více nepříjemných pocitů úzkosti, obav, více negativního, depresivního prožívání. Můžeme se zatím pouze domnívat, zda není nespokojenost s vlastním tělem vázána na společenské tlaky o ideálu mateřství, které jsou často prezentovány právě s ohledem na dokonalost i ve fyzickém vzhledu [6]. V tomto kontextu pak lze uvažovat o možných negativních dopadech současných ideálů mateřství na prožívání nastávajících matek.

Podle výsledků této studie lze usuzovat, že existuje více faktorů, které ovlivňují vnímání vlastního těla v těhotenství, podobně jako tomu bylo ve studii Huanga a kol. [10]. Jedním z faktorů může být kupříkladu tendence srovnávat svoji postavu s jinými ženami, přičemž vliv takového srovnávání závisí také na výběru konkrétní osoby, se kterou se ženy srovnávají [15]. Dalším možným vysvětlením zjištěných slabých vztahů v této studii může být také rychlý proces adaptace těhotných žen na probíhající tělesné změny nebo měnící se představa o ideální postavě, se kterou se ženy v průběhu těhotenství srovnávají [4]. Mnohé z faktorů, které ovlivňují vnímání vlastního těla v těhotenství [10], mohou působit i protektivně a ženám tak napomáhají adaptovat se na změny podoby vlastního těla i navzdory negativním pocitům souvisejícím se změnou tělesné váhy. Jak bylo již uvedeno, schopnost adaptace na tělesné změny u těhotných žen je poměrně dobrá [4] a i z tohoto důvodu by bylo v budoucích studiích zajímavé prozkoumat faktory, které tento proces adaptace na tělesné změny mohou posilovat.

Limitem výzkumu je příležitostný výběr vzorku a informace získané výhradně prostřednictvím sebeposuzovacích metod, které byly administrovány on-line. Ve výzkumném souboru nebylo zastoupeno celé rozpětí škály nespokojenosti s vlastním břichem – ve vzorku chyběly ženy, které by chtěly výrazně větší břicho, než aktuálně mají. Spíše se objevovala nespokojenost s velikostí břicha v opačném směru, kdy byla variabilita dostatečná. Jako přínos této studie a za slibný námět pro navazující výzkumy lze nicméně považovat právě zohlednění „směru“ nespokojenosti s velikostí břicha v třetím trimestru těhotenství, který dosavadní studie opomíjely a pracovaly pouze s hodnocením nespokojenosti bez tohoto upřesnění.

Studie vznikla v rámci řešení projektu „Yummy mummy“ ideál a skutečnost: Od rozdílů v osobnosti matek a způsobu péče o děti k batolecímu vývoji a citové vazbě (GA16-11015S).

Došlo: 27. 1. 2018

Přijato: 16. 3. 2018

Mgr. Kristína Chabadová

Institut výzkumu dětí, mládeže a rodiny

Katedra psychologie

Fakulta sociálních studií

Masarykova univerzita

Joštova 10

602 00 Brno

e-mail: chabadova@fss.muni.cz