Duchovní péče o seniory v nemocničním prostředí: cesta k odpuštění a smíření

Súhrn

Úvod: Duchovní péče o seniory se zaměřuje na saturaci jejich existenciálních, duchovních a náboženských potřeb. Spočívá v individuálním přístupu, aktivním naslouchání a rozhovorech s respektem k autonomii a osobním hodnotám každého pacienta seniora. Jejím poskytovatelem je nemocniční kaplan. Cílem příspěvku je ukázat význam duchovní péče o seniory v nemocničním prostředí.

Metodika: K realizaci výzkumu byla zvolena kvalitativní metoda, kazuistika. Byly stanoveny dvě výzkumné otázky: Která spirituální témata považují pacienti senioři v duchovní péči za nejdůležitější? Které významově silné momenty vzhledem k personálním vztahům, vzniklým situacím a odhaleným souvislostem obnáší duchovní doprovázení pacientů seniorů? Ke sběru dat byla použita narativní výpověď nemocniční kaplanky, která duchovně doprovázela pacientku ve věku 76 let.

Výsledky: Z analýzy situace pacientky vyplynulo, že nejdůležitějšími spirituálními hodnotami ve stáří pro ni bylo odpuštění a smíření. Na cestě k jejich dosažení jí pomáhaly zdravotní sestry, kněz, manžel, a především nemocniční kaplan.

Závěr: V geriatrii je podporována interprofesní spolupráce s dalšími lékařskými i nelékařskými obory napříč resorty. Jedním z těchto oborů je i duchovní péče, která sleduje naplnění spirituálních potřeb, zvláště potřeby odpuštění a smíření u nemocných seniorů.

Klíčová slova:

senior – nemocniční kaplan – duchovní potřeby – odpuštění – smíření

Úvod

Stáří je životním obdobím, ve kterém člověk rekapituluje svůj život, zabývá se smyslem své existence a snaží se najít řešení otázek, které v této souvislosti na něho doléhají: Kam jdu? Jak hodnotím svůj dosavadní život? Co udělám s životními selháními, s neuzavřenými vztahy, příp. když ti druzí už nejsou naživu? Jak se vyrovnám s životními ztrátami?⁽¹⁾ 

Podporu seniorů v hledání odpovědí nabízí duchovní péče. Pomáhá seniorům v nemocnicích nastoupit cestu k duchovní zralosti, která s sebou přináší přijetí života takového, jaký byl, cestu k odpuštění a smíření. Východiskem pro poskytování duchovní péče je celostní chápání potřeb pacientů a holistický přístup k nim, zahrnující péči o tělo, mysl a ducha. Dle tohoto pojetí je fyzická, psychická a spirituální složka propojena s ostatními, vzájemně se ovlivňují a harmonický vztah mezi nimi vede k osobní pohodě seniora. Duchovní péče se tak stává součástí zdravotnické péče. Přesto jí ale stále není v ošetřovatelství věnována dostatečná pozornost a není jí přikládán náležitý význam.⁽²⁾

Duchovní péče o seniory poskytovaná nemocničním kaplanem

Duchovní péčí se rozumí nezdravotní služba, která je určena všem pacientům, zdravotnickým pracovníkům a návštěvníkům zdravotnických zařízení lůžkové péče k řešení jejich osobních, existenciálních, spirituálních, etických a morálních potřeb.⁽³⁾

Termín „duchovní“ / „spirituální“ etymologicky pochází z latinského „spirare“, což znamená dýchat. Od tohoto verba je odvozeno substantivum „spiritus“, které znamená „dech“ nebo „duch“, a adjektivum „spirit(u)alis“ v překladu „duchovní“ nebo „duševní“.⁽⁴⁾ S pojmem „spiritualita“ souvisí pojem „náboženství“ a pracovníky ve zdravotnictví je mnohdy jeden volně zaměňován za druhý. Je mezi nimi sice podobnost, ale rovněž rozdíl. „Spiritualita“ podle mezinárodní konsenzuální definice pro zdravotní péči představuje „dynamický a vnitřní aspekt lidstva, jehož prostřednictvím lidé hledají konečný význam, účel a transcendenci a zažívají vztah k sobě, rodině, druhým, komunitě, společnosti, přírodě a významnému nebo posvátnému. Spiritualita je vyjádřena vírou, hodnotami, tradicemi a praktikami.“⁽⁵⁾ Náboženství je pak určitým způsobem formulovaná spiritualita, zpravidla sdílená s jinými osobami, určitý náboženský systém, pro který je charakteristický soubor myšlenek a aktivit konkrétní církve či náboženské společnosti, jež vyjadřují vztah k někomu/něčemu, co člověka přesahuje – k transcendentní skutečnosti, kdy spiritualita je niterným základem tohoto vztahu.⁽⁶⁾

Mezinárodní označení pro osobu, která vykonává duchovní péči, je nemocniční kaplan. Může jím být muž i žena, kněz, jáhen, řeholník či řeholnice, jiná zasvěcená osoba s vysokoškolským teologickým a následným postgraduálním vzděláním. Působí na základě pověření daného svou církví a smlouvy se zařízením zdravotnických nebo sociálních služeb.⁽⁷⁾ Doprovází klienta v tom, co právě prožívá v souvislosti s nemocí, postižením, stářím, umíráním a smrtí. Přijímá ho v jeho fyzických potížích, psychosociálních problémech a emočních těžkostech. Prostřednictvím rozhovoru mu napomáhá k přijetí obtíží souvisejících s nemocí a utrpením a k smíření se sebou samým, druhými lidmi (a Bohem).⁽⁸⁾

V duchovní péči o seniory Křivohlavý doporučuje zaměřit se na naplnění potřeby mít pro co žít, stát se moudrým, pociťovat vděčnost, být optimistický při plánování krátkodobých cílů, pociťovat spokojenost a štěstí; jejich saturace povede ke zvládání bilanční úzkosti spojené se stářím, k uspokojení touhy po stabilitě uprostřed všeho, co se neustále mění, a k dosažení duchovní zralosti, jejíž získání je spojováno se stářím.⁽⁹⁾ K hlavním spirituálním potřebám hospitalizovaných seniorů, kterým je třeba v duchovní péči věnovat pozornost, podle Svatošové patří potřeba smyslu života, potřeba odpuštění a potřeba sám sobě odpustit. Pokud nejsou naplněny, člověk trpí a zoufá si.⁽¹⁰⁾ Podobně Opatrný považuje odpuštění a smíření se sebou samým, s druhými lidmi a Bohem za zásadní životní úkoly ve stáří.⁽¹¹⁾

Duchovní potřeby mohou být akcentovány u seniorů, jejichž život se pomalu blíží ke konci. Výzkum Hajnové a Bužgové zjistil, že zájem o duchovní péči projevili zejména pacienti starší 65 let s onkologickým onemocněním, u kterých kurativní léčba byla vyčerpána.⁽¹²⁾

Cíl práce a metodika

Na základě akronymu PCC (Phenomenon, Concepts, Context), ve kterém byla jako fenomén stanovena „duchovní péče o seniory“, jako základní pojem „cesta duchovního zrání“ a jako kontext situace „nemocniční prostředí“ a „nemocniční kaplanství“, byl určen cíl studie: ukázat význam duchovní péče o seniory v nemocničním prostředí. Z akronymu a cíle byly odvozeny dvě výzkumné otázky:

VO1: Která spirituální témata považují pacienti senioři v duchovní péči za nejdůležitější?

VO2: Které významově silné momenty vzhledem k personálním vztahům, vzniklým situacím a odhaleným souvislostem obnáší duchovní doprovázení pacientů seniorů?

K realizaci výzkumu byla zvolena kvalitativní metoda, kazuistika (případová studie), která představuje intenzivní studium jednoho případu, zkoumá fenomény do hloubky a v celkovém, originálním, skutečném kontextu – tedy jednu situaci, jednoho člověka, jeden problém.⁽¹³⁾ Je přínosnou metodou v případě, kdy nejsou hranice mezi fenoménem a jeho kontextem zcela jasné.⁽¹⁴⁾

Kazuistika je obvyklou metodou v medicínských oborech. V hippokratovském pojetí zkoumá dva typy fenoménů – buď reprezentuje nejčastěji se vyskytující jev, nebo naopak jev zcela zvláštní, výrazně se odlišující od normálu.⁽¹⁵⁾

Kazuistika je využívána taktéž v ekonomii a managementu, setkat se s ní můžeme v psychologii, sociologii, politologii, antropologii, pedagogice, sociální práci, právu, kriminologii či v komunitním plánování.⁽¹⁶⁾ Jeví se proto i vhodnou metodou pro vědeckou a praktickou práci v nemocničním kaplanství. Je však třeba dodržet určitý postup. Dle Yin je realizace případové studie proces sice lineární, ale iterativní (opakující se), který osciluje po celou dobu mezi základními fázemi: plánem, projektem, přípravou na sběr dat, sběrem dat, analýzou a publikací výsledků.⁽¹⁷⁾ Chrastina ukazuje jiný způsob strukturace u kazuistiky klinické: introduction – case report – discussion – conclusion, tedy úvod a východiska případu, jeho popis, diskuse a závěr.⁽¹⁸⁾ V tomto textu je představena kazuistika ukazující nejčastěji se vyskytující duchovní potřeby ve stáří (a v nemocnici) a je strukturována podle Chrastiny.

Sběr dat

Data byla sbírána pomocí narativních výpovědí nemocniční kaplanky, která své doprovázení nemocné seniorky reflektovala v rámci intervize s koordinátorkou nemocničních kaplanů. Sběr dat se tak odehrál během července 2019 při jednodenní návštěvě koordinátorky v nemocnici, kde kaplanka působila. Získaná data byla koordinátorkou zaznamenána a seřazena (viz kazuistika, body 1–5). Podle experta z praxe a odborné literatury vybraná kazuistika ilustruje nejčastěji řešené duchovní problémy seniorů v nemocničním prostředí: odpuštění, smíření.

V rešerši při postupném zadání klíčových slov „nemocniční kaplan“ („hospital chaplain“) OR „duchovní péče“ („spiritual care“) AND „kazuistika“ („case report“) AND „nemocnice“ („hospital“) nebyla v obvyklých databázích nalezena žádná relevantní publikace.

Výsledky

Kazuistika: Duchovní doprovázení seniorky nemocničním kaplanem k odpuštění a smíření

1.  Údaje o pacientce

Věk: 76 let

Diagnóza: CMP s částečnou pravostrannou poruchou hybnosti, hypertenze, depresivní syndrom, artróza velkých kloubů, fraktura krčku pravé stehenní kosti, infarkt myokardu.

2.  Osobní a rodinná anamnéza

Vdaná, žije ve společné domácnosti s nemocným manželem.

3.  Pracovní a sociální anamnéza

     Paní Anna je ve starobním důchodu. Měla dvě děti, které však již zemřely. Pečovala 25 let o vnučku s kombinovaným postižením, před třemi lety ji však musela svěřit do ústavní péče, protože již neměla dost sil se o ni starat.

U jejího manžela byla dg. CHOPN, při druhé hospitalizaci paní Anny byl též v nemocnici na plicním oddělení pro zhoršení zdravotního stavu.

4. Údaje o onemocnění a hospitalizaci (průběh onemocnění; začátek, průběh, ukončení, délka, oddělení hospitalizace)

Pacientka dlouhodobě trpěla vysokým tlakem, užívala léky. V den, kdy ji postihla CMP, se cítila slabá, měla potíže si vzpomenout na jména dětí, datum svého narození, byla neschopná začít vařit oběd, dále si nic nepamatuje… Manžel k ní zavolal záchrannou službu, byla hospitalizována na neurologické JIP a následně dva měsíce na oddělení rehabilitace. Těsně před propuštěním domů upadla a zlomila si krček pravé stehenní kosti. Po úspěšné operaci byla následně hospitalizována jeden měsíc na oddělení následné péče, kde náhle zemřela na infarkt.

5.  Příběh duchovního doprovázení (výpověď nemocničního kaplana)

Má první návštěva paní Anny (duben 2019), hospitalizované na oddělení rehabilitace, se uskutečnila na základě doporučení sester. Pozorovaly, že je úzkostlivá, plačtivá, nespolupracující, občas slovně agresivní. Pacientka mě však odbyla, řekla, že mé služby nyní nepotřebuje, snad někdy jindy...

Událo se však, že k její spolupa-cientce na pokoji přišel kněz a udělil jí svátost smíření, pomazání nemocných a podal sv. přijímání. Paní Anna ho o svátosti též požádala, ale on ji po krátkém rozhovoru odmítl, což ji překvapilo. Následně projevila přání o setkání se mnou.

První setkání bylo o vypovězení celého jejího příběhu. Její manželství bylo komplikované. Trpěla manželovými nevěrami, ponižováním, dopisy milenek a žárlivými scénami. Syn zahynul v 18 letech při jízdě na motorce, kterou mu darovali k narozeninám. Dcera zemřela při porodu dítěte s postižením, kterého se paní Anna ujala. Žila pak pro svou vnučku. To byl její smysl života. Poslední tři roky jí však sil ubývalo, péči o nemocnou vnučku (již ženu) nezvládala, vnučka musela být umístěna do ústavu pro osoby s kombinovaným postižením.

Paní Anna se hlásí ke katolické víře, kterou praktikovala do svatby. To byl její poslední kontakt s církví. Neviděla vážný důvod chodit do kostela, stačilo jí pomodlit se doma a manžel „na to nebyl“.

Modlí se, věří v Boha, ale moc jí to nepomáhá. Chtěla by zemřít, život ji netěší, o vnučku nemůže pečovat a pro obtíže stáří a nemoci už ani navštěvovat. Má však strach ze smrti…

Zmínila setkání s knězem, který jí odmítl udělit rozhřešení. Ukázalo se, že nechce odpustit svému manželovi a Bohu, kterého obviňuje ze svého nešťastného života. Prožívá strach, že pokud neodpustí, skončí v pekle. Hodně pláče nad svým nešťastným životem a je u ní rozvinutý depresivní syndrom.

Dlouhodobá hospitalizace paní Anny (2 měsíce, začátek dubna – konec května 2019) mi umožnila s ní vést pravidelné rozhovory s frekvencí dvakrát týdně. Rozhodla jsem se jí poskytnout bezpečný prostor pro ventilaci emocí, podporovala jsem její identifikaci citů k manželovi a k Bohu… Padala slova o nenávisti k manželovi, který jí zkazil život, k Bohu, který ji v tom nechal, neslyšel její modlitbu, vzal jí děti… Mluvila o své osamělosti v manželství a v životě, plakala sama nad sebou. Při sedmém našem setkání (v polovině května 2019) zazněla otázka – prosím, pomozte mi, co mám dělat? Vrátily jsme se spolu k tématu odpuštění a opět se paní ozvala, že manželovi ani Bohu odpustit nemůže, že to nejde. Respektovala jsem ji a pokusila jsem se jí ukázat důsledky neodpuštění v ní samotné, tzn. i když s ní nyní manžel není, zůstává na něm závislá i zde, trápí se… Tím, že neodpustí Bohu, upadá do stále větší bolesti, deprese a zoufalství. Vypadalo to, že ani tady nenajdeme cestu. Další návštěvu (v polovině května) si vyžádala sama pacientka, už od dveří mě vítala a volala: „Paní kaplanko, měla jste pravdu. Sama si celá léta prodlužuji utrpení, rozhodla jsem se odpustit manželovi i Bohu a prosím, zavolejte kněze, chci se vyzpovídat.“ Ptala jsem se, co způsobilo takový nečekaný obrat v jejím prožívání. Pacientka mi sdělila: „Paní kaplanko, měla jste pravdu, když jste hovořila o neodpuštění jako bytí ve vězení, k jehož dveřím však já mám klíč. Záleží jen na mně, kdy jej zastrčím do dveřního otvoru a odemknu. To jsem dnes v noci zkusila. Dveře se rozlítly a za nimi mě čekal syn, dcera a Bůh… Prožila jsem s nimi setkání v radosti. Ráno jsem se vzbudila, zjistila jsem, že to byl sen. Ale já už nechci být v té smrduté kobce…“ Paní Anna byla šťastná, zářila, byla to změna pro celé okolí.

Mermomocí se chtěla setkat s nemocným manželem. Její přání jsme splnili. Na invalidním křesle jsme pacienta přivezli k jejímu lůžku. Paní Anna mu řekla o svém odpuštění i o tom, že ho má ráda. Manžel odpuštění přijal, plakali spolu, došlo k usmíření mezi manžely.

Za dva dny, hned ráno, mě personál akutně volal k lůžku pacientky, prosil mě o intervenci, paní Anna plakala a nebyla k utišení. Ošetřující lékařka jí oznámila, že nad ránem manžel nečekaně zemřel. Ač byla pro pacientku tato rána veliká, bylo pro ni útěchou odpuštění a smíření s ním – uvedla, že neví, jak by dokázala žít s výčitkami svědomí, kdyby mu neodpustila. Doprovázela jsem ji i jako pozůstalou. Těsně před propuštěním domů paní Anna tak nešťastně upadla, když vstávala z postele, že si zlomila krček stehenní kosti. Podrobila se operaci a rehabilitovala na oddělení následné péče další měsíc (červen 2019), přijímala svátosti, ráda poslouchala bohoslužby na Radiu Proglas. V rozhovorech s ní se prolínala naděje na setkání s manželem a dětmi u Boha, kde už je nic od sebe nerozdělí. Pro svůj zdravotní stav se už nemohla vrátit domů, proto bylo plánováno přeložení do domova pro seniory. Dva dny před plánovaným ukončením hospitalizace však pacientku postihl infarkt. Byla umístěna na ARO. V mé přítomnosti pak paní Anna pokojně zemřela (3. července 2019).

Zodpovězení výzkumných otázek

VO1: Která spirituální témata považují pacienti senioři v duchovní péči za nejdůležitější?

Kazuistika ukázala, jak významným spirituálním tématem je pro pacienty seniory odpuštění a smíření. Čas, který paní Anna strávila na lůžku v nemocnici, jí poskytl možnost zamýšlet se nad svým životem, reflektovat životní vztahy a hodnoty. Tato bilance ji vedla k snaze obnovit náboženskou praxi, kterou opustila po sňatku.

Problémem však pro ni byla duchovní hodnota „odpuštění“, kdy nemohla dosáhnout odpuštění od Boha, jelikož nechtěla odpustit nevěry a nelásku manželovi, kterého činila vinným za všechny ztráty ve svém životě. Nechtěla také odpustit Bohu, jelikož dopustil utrpení, které musela v životě nést. Kvůli svému neodpuštění nemohla dosáhnout ani smíření s manželem, Bohem a sebou.

K odpuštění a smíření seniorku nakonec přivedla náročná cesta spočívající ve změně vnitřního postoje k sobě samé, v přijetí sebe a svého životního příběhu, včetně integrace bolestí a ztrát do životního celku.

VO2: Které významově silné momenty vzhledem k personálním vztahům, vzniklým situacím a odhaleným souvislostem obnáší duchovní doprovázení pacientů seniorů?

Na cestě k odpuštění a smíření, k novému životu podporu pacientce poskytovaly níže uvedené osoby, z nichž každá se zapojila specifickým způsobem:

1.  Zdravotní sestry identifikovaly projevy spirituálního distresu seniorky: úzkost, pláč, depresi, neochotu seniorky spolupracovat při ošetřovatelských úkonech, občasnou slovní agresi. Proto jí nabídly rozhovor s nemocniční kaplankou.

2.  Kněz jasně „diagnostikoval“ duchovní „nemoc“ paní Anny, tj. neochotu odpustit provinění manžela vůči ní a domnělé tresty Boha a v důsledku toho nemožnost přijmout „léčbu“, odpuštění a smíření s Bohem, s manželem a se sebou samou.

3.  Intervence nemocničního kaplana spočívala v naslouchání životnímu příběhu a ventilaci negativních emocí paní Anny vůči manželovi, Bohu i sobě; v jejím bezpodmínečném přijetí a bytí jí nablízku, v respektování jí dosažené úrovně víry, včetně jejího tempa v duchovním rozvoji, v otevřené komunikaci a duchovním doprovázení seniorky.

4.  Manžel, který přijal prosbu své manželky o odpuštění a zároveň ji poprosil o přijetí odpuštění ze své strany; v důsledku toho nastalo smíření mezi životními partnery.

Diskuse

Podle experta z praxe a odborné literatury (Opatrný, Křivohlavý, Grün, Svatošová) vybraná kazuistika ilustruje duchovní problémy seniorů v nemocničním prostředí, jejichž řešení pokládají za nejdůležitější: odpuštění a smíření. Tyto dvě zkušenosti v oblasti spirituální dimenze člověka spolu úzce souvisejí a zároveň se od sebe liší.

Odpuštění předchází smíření. Odpuštění se podle Křivohlavého může prolínat několika rovinami: a) odpuštění jako intrapersonální jev; b) odpuštění jako interpersonální jev; c) odpuštění jako akt, kdy člověk odpouští sobě samému; d) odpuštění jako činnost, kdy člověk odpouští instituci; e) hledání a poskytování odpuštění; f) hledání odpuštění u Boha a odpuštění Bohu.⁽¹⁹⁾ Vždy ale na cestě k odpuštění vystupují dvě osoby a jeden fenomén: a) osoba, která odpouští (paní Anna); b) osoba, které má být odpuštěno (manžel, Bůh, ona sama); c) bezpráví nebo urážka, která má být odpuštěna (nespravedlivá obvinění manžela a Boha za všechny své životní ztráty, vlastní nepřijetí života).⁽²⁰⁾ 

Odpuštění je vnitřní osobní rozhodnutí člověka oběti odpustit viníkovi urážku, kterou spáchal. Proces odpuštění může být dlouhodobý a bolestný, jak tomu bylo u paní Anny. Vyžadovalo to od ní, aby se obrátila čelem ke svému vnitřnímu zranění či křivdě, připustila si negativní emoce, které v ní vyvolávají, a rozhodla se vzdát zášti, touhy po odplatě.⁽²¹⁾

Smíření pak vyžaduje účast obou zúčastněných stran konfliktu. Spočívá ve vzájemné výměně odpuštění mezi obětí a viníkem. Je rovněž procesem s vlastní dynamikou, často vyžaduje delší čas a velkou trpělivost, nelze je dosáhnout pod tlakem nepokoje, nezdravého pocitu viny nebo méněcennosti, perfekcionismu, strachu o sebe či dalších negativních emocí. Naprosté smíření předpokládá, že konfliktní strany překonaly výhrady, emocionální bloky, neochotu a nepřízeň. K opravdovému smíření je nutné, aby obě strany uznaly svůj podíl odpovědnosti a aby projevily ochotu napravit, nakolik je to možné, způsobené rány.⁽²²⁾ Na dlouhé, časově náročné cestě ke smíření kráčela paní Anna, její manžel a Bůh. Na jejím konci byla výměna odpuštění mezi manžely při setkání a mezi nemocnou ženou a Bohem ve svátosti smíření.

Odpuštění a smíření je prospěšné nejen pro osoby zúčastněné v konfliktu, neboť přispívá k dosažení jejich většího klidu mysli i tělesné pohody, ale je také důležitým tmelem, jenž napomáhá utužení a zlepšení všech mezilidských vztahů.⁽²³⁾

Závěr

Na holistické péči o seniory se podílí geriatři, kteří individuálně zajišťují nejvhodnější péči. Geriatrie je oborem, který vede k posílení funkčního a kognitivního potenciálu seniorů, ke kompresi chronických onemocnění, ke snížení akutních exacerbací a k účelné a individuální farmakoterapii a zabývá se rovněž kvalitou života seniorů. V geriatrii je podporována interprofesní spolupráce s dalšími lékařskými i nelékařskými obory napříč resorty. Jedním z těchto oborů je i duchovní péče, která sleduje naplnění spirituálních potřeb, zvláště potřeby odpuštění a smíření u nemocných seniorů. V závěru života touží, aby jim bylo odpuštěno, a prosí o odpuštění ty, vůči kterým se provinili. Mnohdy se odpuštění nebo smíření nedosáhne (příbuzný, který se provinil, již zemřel; onemocnění pacienta – psychická porucha, demence aj.), velkým přínosem však je už to, když aspoň mohou mluvit o této své vnitřní bolesti s nemocničním kaplanem. Je možné pak pozorovat, že duchovní péče přispívá ke zlepšení zdravotního stavu a zvýšení kvality života pacientů a jejich rodin.

PhDr. ThLic. Marta Hošťálková, Th.D., Ph.D.

V letech 2010–2019 pracovala jako nemocniční kaplan ve FN Olomouc a Krajské nemocnici T. Bati ve Zlíně. Od roku 2015 je koordinátorkou nemocničních kaplanů a dobrovolníků v duchovní péči v nemocnicích na území Arcidiecéze olomoucké a od r. 2019 ředitelkou JSME BLÍZKO VÁM – Institutu klinické pastorační péče, z.ú. Je členkou výboru Katolické asociace nemocničních kaplanů v České republice, členkou Rady pro zdravotnictví České biskupské konference a stipendistkou Nadačního fondu ABAKUS v oblasti paliativní péče.

Korespondenční adresa:

PhDr. ThLic. Marta Hošťálková, Th.D., Ph.D.

JSME BLÍZKO VÁM – Institut klinické pastorační péče, z.ú.

e-mail: hostalkova.marta@seznam.cz