Hypertenze u dětí a adolescentů

Súhrn

Arteriální hypertenze patří k hlavním rizikovým faktorům kardiovaskulárních onemocnění, která jsou nejčastější příčinou úmrtí v dospělé populaci. Prevalence hypertenze v dětském věku je výrazně nižší než u dospělých a pohybuje se kolem 1 %. Příčiny hypertenze u dětí se zásadně liší od dospělých – u dětí převažují sekundární formy hypertenze nad primární hypertenzí, avšak u adolescentů se primární hypertenze vyskytuje již častěji než sekundární. U dětí platí obecně, že čím nižší je věk dítěte a čím vyšší je krevní tlak, tím pravděpodobnější je sekundární hypertenze. Nejčastější příčinou sekundární hypertenze u dětí jsou onemocnění ledvin (renoparenchymatózní nebo renovaskulární hypertenze), méně častá jsou onemocnění kardiální (zejména koarktace aorty), endokrinopatie nebo poškození centrálního nervového systému. Každé dítě s hypertenzí musí být pečlivě vyšetřeno, rozsah vyšetření závisí na věku dítěte a závažnosti hypertenze. Hlavním cílem vyšetření je snaha odhalit možnou sekundární formu hypertenze, a tím umožnit její kauzální léčbu. Terapie hypertenze zahrnuje kromě kauzální léčby v případech sekundárních hypertenzí nefarmakologická opatření a farmakologickou léčbu.

Klíčová slova:
hypertenze - krevní tlak - děti – adolescenti

Úvod

Hypertenze (HT) je jeden z hlavních rizikových faktorů kardiovaskulárních onemocnění, která jsou hlavní příčinou úmrtí v dospělosti. Léčbou hypertenze lze snížit jak výskyt kardiovaskulárních příhod, tak i počty úmrtí na kardiovaskulární onemocnění. Prevalence hypertenze se v dospělé populaci České republiky pohybuje kolem 35 % [1,2]. V dětském věku je HT mnohem vzácnější, její prevalence je udávána kolem 1 % [3].

Vysoký krevní tlak (TK) je dnes u dětí odhalen nejčastěji při preventivních prohlídkách praktickým lékařem pro děti a dorost. Při interpretaci naměřených hodnot TK je potřeba vzít vždy v úvahu, že TK v průběhu dětského věku stoupá s růstem dítěte, navíc je odlišný u chlapců a děvčat. Proto je třeba naměřené hodnoty TK posuzovat podle pohlaví, věku a výšky dítěte. Hodnoty TK u dětí jsou posuzovány pomocí percentilových grafů, které byly sestaveny z měření TK na populaci desetitisíců zdravých dětí [3]. Celosvětově nejpoužívanější jsou percentilové grafy 2. zprávy americké pracovní skupiny pro dětskou hypertenzi z roku 1987 (Report of the Second Task Force). Tyto grafy jsou od roku 1996 součástí Zdravotního a očkovacího průkazu, který dostávají všechny děti již v porodnici. Aktualizací této práce je 3. zpráva (Update on the 1987 Task Force Report) z roku 1996 a 4. zpráva (Fourth Report) z roku 2004, jejímiž výstupy již nejsou percentilové grafy, ale tabulky (tab. 1 a 2), podle kterých se hodnotí TK nejen v závislosti na pohlaví a věku dítěte, ale 3. kritériem se stala i výška dítěte [4,5]. Tato aktualizace umožňuje preciznější hodnocení TK u dětí s extrémními hodnotami tělesné výšky.

Definice hypertenze u dětí a adolescentů

Hypertenze u dětí není na rozdíl od dospělých definována podle epidemiologických studií korelujících vztah hodnoty TK a kardiovaskulární morbidity a mortality, ale podle percentilových grafů hodnot TK u zdravé dětské populace. Hypertenze je tak v dětském věku definována jako TK rovnající se nebo přesahující 95. percentil pro dané pohlaví, věk a výšku dítěte zjištěný při 3 různých měřeních. Hodnoty TK v pásmu mezi 90.-95. percentilem jsou definovány jako vysoký normální TK. Normální TK je hodnota pod 90. percentilem. Nejnovější 4. zpráva americké pracovní skupiny ještě zpřísnila hodnocení TK u dětí [5]. Pásmo mezi 90.-95. percentilem již nenazývá vysokým normálním TK, ale podle vzoru amerických doporučení pro dospělé ho přejmenovala na „prehypertenzi“. Avšak nejnovější doporučení Evropské společnosti pro hypertenzi z roku 2003 [1] zůstávají u dospělých u původní klasifikace TK ,a proto ani v České republice nebyla převzata americká klasifikace, ale zůstává v platnosti původní evropské hodnocení TK s termínem vysoký normální krevní tlak. 4. zpráva „Fourth Report“ ještě doplnila tabulky normativů o hodnoty 50. a 99. percentilu (tab. 1, 2). Hypertenze je nově rozdělena po vzoru doporučení pro dospělé na hypertenzi 1. stupně (TK v rozmezí od 95. percentilu do 5 mm Hg nad 99. percentil) a 2. stupně (TK přesahuje o více než 5 mm Hg 99. percentil, pro hrubou orientaci se jedná o TK přesahující o cca 12 mm Hg 95. percentil).

Měření krevního tlaku

Při měření TK je nejdůležitější jeho standardizace, tj. dodržování stejných podmínek při měření TK [4,5]. Krevní tlak má být měřen od 3 let věku při každé preventivní prohlídce, tj. každé 2 roky, nebo při obtížích, které by mohly být způsobeny hypertenzí, jako jsou např. bolesti hlavy či epistaxe.

Výběr tlakoměru

Auskultační technika zůstává doporučovanou metodou měření TK, standardním tlakoměrem je i nadále rtuťový tonometr. Výjimku tvoří kojenci, u kterých se doporučují oscilometrické přístroje. V případě nemožnosti měřit rtuťovým tlakoměrem (v některých státech Evropské unie jsou již rtuťové tlakoměry pro obsah rtuti zakázány) jsou doporučovány aneroidní tlakoměry, které jsou přesné, je však třeba je pravidelně kalibrovat.

Výběr manžety

Velikost manžety se řídí obvodem paže dítěte (nikoliv tedy délkou paže, jak bylo doporučováno dříve). Šířka gumové nafukovací části manžety musí být přibližně 40 % obvodu paže měřeného v polovině vzdálenosti mezi akromionem a olekranonem, přitom manžeta má být tak dlouhá, aby pokryla 80-100 % obvodu paže. Pro praxi je třeba mít pro děti od 3 let věku připravené 3 manžety různé šířky - dětskou, pro dospělé a širokou pro dospělé (tab. 3).

Způsob měření

Krevní tlak má být měřen standardně na pravé horní končetině. V případě naměření zvýšených hodnot TK musí být tlak změřen alespoň 1krát i na levé ruce a dolních končetinách k vyloučení koarktace aorty.

Krevní tlak se měří standardně vsedě, po 3-5 minutách zklidnění dítěte. Paže musí být uvolněná, podložená a oblast kubitální jamky, kde provádíme poslech ozev, musí být v úrovni srdce. Fonendoskop musí být přiložen na brachiální arterii několik cm pod dolní okraj manžety, tzn. že se manžety nesmí dotýkat a již vůbec nesmí být pod manžetou podstrčen.

Manžeta má být nafouknuta 20-30 mm Hg nad předpokládanou hodnotu systolického TK a vypouštěna pomalu - přibližně rychlostí 2-3 mm Hg/s. Systolický TK odečítáme při prvních slyšitelných ozvách (1. Korotkovův fenomén), diastolický TK odečítáme při úplném vymizení ozev (5. Korotkovův fenomén), a to u dětí všech věkových skupin.

Zápis o naměřeném TK musí kromě hodnot systolického a diastolického TK zahrnovat i údaj o šířce manžety, měřené končetině a poloze pacienta, tzn. např. „TK 115/75 (9 cm, PHK, vsedě)“.

Kromě příležitostného měření TK v ordinaci lékaře (casual, clinic, office blood pressure) existují ještě 2 další metody měření TK: domácí měření TK (home blood pressure) a ambulantní 24hodinové monitorování TK - ABPM (ambulatory blood pressure monitoring). Výhodou domácího měření je fakt, že je TK měřen doma - tj. v přirozeném prostředí pacienta a odpadají tak vlivy zdravotnického prostředí. Domácím měřením však nelze měřit TK ve spánku nebo opakovat měření příliš často (v praxi je reálné měřit pravidelně domácí TK pouze 1-2krát denně). ABPM je nejnovější metodou měření TK, při níž se používá speciálních tlakoměrů, které měří TK intermitentně v pravidelných časových intervalech (většinou po 20-30 min) po dobu 24 hodin během dne i ve spánku, aniž by pacient byl omezen ve svých každodenních činnostech. Hlavními výhodami ABPM oproti příležitostnému měření TK jsou možnost měřit TK ambulantně (mimo zdravotnické prostředí) a během spánku. Tyto výhody umožňují odhalit fenomén zvaný „hypertenze bílého pláště“, tj. stav, při němž jsou zvýšené hodnoty TK naměřeny jen ve zdravotnickém prostředí v přítomnosti lékaře nebo sestry, naopak v domácích podmínkách je TK normální a zachycení cirkadiánního rytmu TK s poklesem TK během nočních hodin, resp. spánku. Dalšími výhodami jsou dobrá reprodukovatelnost výsledků, lepší korelace výsledných hodnot s projevy poškození cílových orgánů než hodnoty příležitostného TK a pomoc při odlišování primární a sekundární formy HT podle nočního poklesu TK [6]. V posledních letech se použití ABPM v zahraničí i u nás rozšířilo i do pediatrické praxe [7,8]. Indikacemi k ABPM u dětí jsou zejména podezření na „hypertenzi bílého pláště“ nebo na noční hypertenzi. Přístup k ABPM pro děti by měla mít každá nemocnice. Hodnotit výsledky ABPM by měl vždy lékař se znalostmi pediatrické problematiky HT.

Příčiny hypertenze

Hypertenze se rozděluje podle příčiny na HT primární (esenciální) a sekundární. V populaci dospělých tvoří cca 90 % hypertenzí primární forma. Zcela odlišná je situace u dětí, u nichž zejména v mladších věkových skupinách převažují sekundární formy HT.

Primární HT

Má multifaktoriální etiologii, v níž hrají roli jak vlivy endogenní (genetické), tak exogenní (vlivy zevního prostředí, zejména strava a životní styl). Diagnózu primární HT můžeme u dítěte stanovit až po vyloučení sekundární hypertenze (diagnóza per exclusionem). Podíl primární HT na celkovém výskytu hypertenze roste úměrně věku dětí. Obecně lze říci, že čím je dítě mladší a čím závažnější je hypertenze, tím pravděpodobnější je sekundární forma hypertenze. Naopak čím starší je dítě (zejména adolescenti), tím pravděpodobnější je primární HT.

Sekundární HT

Je pouze průvodním jevem určitého orgánového onemocnění (např. ledvin, srdce nebo endokrinní žlázy). Hypertenze je tedy v tomto případě jen jedním ze symptomů daného onemocnění, nikoliv samostatnou chorobou, jako je tomu u primární hypertenze. Podle vyvolávajících příčin se rozděluje na:

Renoparenchymatózní hypertenzi

Jen nejčastější formou sekundární HT (60-80 % sekundárních forem). Onemocnění ledvinného parenchymu, která nejčastěji způsobují hypertenzi, jsou zejména glomerulonefritidy, refluxová nefropatie, obstrukční uropatie, akutní i chronické selhání ledvin, polycystické choroby ledvin, multicystická dysplazie ledviny.

Renovaskulární hypertenze

Je druhou nejčastější příčinou sekundární HT u dětí je(cca 5 %), nejčastěji je způsobena stenózou renální arterie nebo jejích větví fibromuskulární dysplazií.

Hypertenze z koarktace aorty

Z kardiovaskulárních příčin způsobuje hypertenzi v 1-5 % koarktace aorty, vzácněji arteriovenózní píštěle nebo neuzavřená Botalova dučej. Izolovaná koarktace aorty s uzavřenou Botalovou dučejí nečiní v dětském věku obvykle klinické potíže a zjistí se náhodně. Koarktace však může být provázena dalšími levostrannými srdečními vadami a může způsobit i život ohrožující stav v perinatálním období.

Hypertenze z endokrinních onemocnění

Za 1-5 % sekundárních HT jsou zodpovědná endokrinní onemocnění, nejčastěji poruchy sekrece hormonů dřeně nebo kůry nadledvin (feochromocytom, Cushingův syndrom, hyperaldosteronizmus primární i pseudohyperaldosteronizmus, vzácné hypertenzní formy adrenogenitálního syndromu) a štítné žlázy (hypertyreóza, ale i hypotyreóza).

Hypertenze neurologických příčin

Zneurologických příčin HT se jedná především o expanzivní nebo posttraumatické procesy v centrálním nervovém systému, zejména ve spojení s nitrolební hypertenzí.

Hypertenze z ostatních (vzácných) příčin

Z ostatních vzácných příčin HT je třeba zmínit hypertenzi navozenou léky (hormonální antikoncepce, anabolika, cyklosporin, takrolimus, psychostimulancia, ale i různé drogy) a další vzácnější příčiny (např. Turnerův syndrom, hyperkalcemie, porfyrie, bronchopulmonální dysplazie).

Prevalence jednotlivých forem HT se mění s věkem dítěte, proto jsou v tab. 4 uvedeny nejčastější příčiny hypertenze podle věkových kategoriídětí.

Klinické projevy hypertenze

Hypertenze u dětí může být asymptomatická (nejčastěji u starších dětí a adolescentů s hypertenzí 1. stupně), potom bývá náhodně odhalena při preventivních prohlídkách. U dětí s těžšími formami hypertenze jsou klinické projevy častější, jedná se zejména o bolesti hlavy, epistaxi, únavu nebo zvýšené pocení. U novorozenců a kojenců se HT projevuje téměř vždy symptomaticky, příznaky jsou nespecifické, závažnější a někdy i život ohrožující (neklid, zvýšená iritabilita, problémy s příjmem stravy, cyanóza, syndrom respirační tísně, křeče nebo i srdeční selhání). Při všech těchto příznacích by mělo mít dítě změřen TK.

Vyšetřovací postup

Při vyšetřování dítěte s hypertenzí máme 4 hlavní cíle (schéma 1):

1. potvrdit nebo vyloučit trvalé zvýšení TK a zjistit závažnost hypertenze
2. odhalit nebo vyloučit sekundární formy hypertenze
3. zjistit případné postižení cílových orgánů
4. hledat ostatní rizikové faktory kardiovaskulárních onemocnění a jiná závažná onemocnění, která mají vztah k hypertenzi.

Ad 1) Potvrdit trvalost zvýšeného TK lze několika způsoby. Klasickým způsobem je opakované měření příležitostného TK v ordinaci. Novější možností je provedení ABPM, jež indikujeme zejména pokud máme podezření na „hypertenzi bílého pláště“. Děti se závažnějším, tj. 2. stupněm hypertenze vyžadují obecně rychlejší a podrobnější vyšetření a zahájení léčby než děti s 1. stupněm hypertenze.

Ad 2) Rozsah vyšetření zaměřených na odhalení sekundárních forem HT závisí zejména na věku dítěte. V tab. 4 jsou uvedeny vždy 3 nejčastější příčiny hypertenze v jednotlivých dětských věkových skupinách.

Ad 3) Detekce hypertonických postižení cílových orgánů se zaměřuje zejména na hypertrofii levé komory srdeční (echokardiografie je metodou volby, EKG je méně citlivé) a hypertenzní angiopatii sítnice (vyšetření očního pozadí).

Ad 4) Ostatní rizikové faktory kardiovaskulárních onemocnění, na které se zaměřujeme jsou: obezita, pozitivní rodinná anamnéza hypertenze nebo kardiovaskulární morbidity nebo mortality, hyperlipidemie, malá pohybová aktivita, kouření.

K dosažení všech 4 cílů je nutná pečlivá anamnéza i fyzikální a laboratorní vyšetření.

Anamnéza

V rodinné anamnéze se cíleně ptáme na výskyt hypertenze u rodičů, prarodičů a sourozenců, zjišťujeme zejména výskyt kardiovaskulární morbidity (infarkt myokardu a cévní mozková příhoda) a mortality, cukrovky, dále na výskyt onemocnění, která mají vztah k hypertenzi (zejména onemocnění ledvin, srdce a endokrinopatie).

V osobní anamnéze zjišťujeme údaje perinatální (zejména porodní hmotnost a poporodní adaptaci), ptáme se na výskyt onemocnění ledvin (např. záněty ledvin, krev nebo bílkovina v moči, malá hypofunkční ledvina atd), srdce (zejména srdeční šelesty v předchorobí, slabost dolních končetin), endokrinopatií (např. struma). Pátráme po možných subjektivních projevech hypertenze (epistaxe, bolesti hlavy, apod).

Ve farmakologické anamnéze zjišťujeme zejména užívání hormonální antikoncepce u dívek, anabolických steroidů, drog a dopingových látek.

V sociální anamnéze se ptáme hlavně na kouření, konzumaci alkoholu, trávení volného času, stravovací a pohybové návyky (zejména solení).

Fyzikální vyšetření

Při fyzikálním vyšetření se zaměřujeme zejména na odhalení příznaků onemocnění, která způsobují sekundární hypertenzi. Jedná se hlavně o příznaky onemocnění ledvin (zvětšené ledviny, otoky víček nebo končetin apod), srdce (šelesty), endokrinopatie (struma, palpitace, cushingoidní habitus apod). Všímáme si také příznaků svědčících spíše pro primární hypertenzi, zejména nadváhy.

Laboratorní a přístrojová vyšetření

Rozsah vyšetření je individuální a závisí zejména na věku dítěte a závažnosti HT, na přítomnosti příznaků svědčících pro sekundární HT. Obecně platí, že čím je dítě mladší a čím je hypertenze závažnější, tím podrobnější musejí být vyšetření s cílem odhalit velmi pravděpodobnou sekundární HT.

Při indikaci vyšetřovacích metod používáme tzv. stupňovitý postup.

V 1. stupni provádíme bazální vyšetření, která by měla být provedena u všech dětských pacientů s prokázanou hypertenzí bez ohledu na její výši a věk dítěte (tab. 5).

U vybraných pacientů, u nichž máme z výše TK, věku dítěte, anamnézy, fyzikálního vyšetření nebo z výsledků bazálních vyšetření podezření na sekundární formu hypertenze, provádíme ve 2. stupni některá ze speciálních vyšetření, např. scintigrafii ledvin, mikční cystouretrografii, dopplerovské vyšetření, NMR nebo spirální CT renálních arterií, ultrasonografii nebo CT nadledvin a břicha, močové odpady elektrolytů, bílkoviny, metabolitů katecholaminů, plazmatickou reninovou aktivitu, aldosteron nebo kortizol, hormony štítné žlázy.

U pacientů, u nichž máme z výše TK, věku dítěte, anamnézy, fyzikálního vyšetření nebo z výsledků vyšetření v 1. a 2. stupni cílené podezření na konkrétní sekundární formuhypertenze, provádíme ve 3. stupni některá další cílená vyšetření, např. angiografii renálních arterií, scintigrafie s MIBG (meta-iodobenzylguanidin), rozšířené spektrum steroidních hormonů v séru nebo zobrazovací vyšetření mozku.

Léčba hypertenze

Cílem léčby hypertenze je nejen normalizace výšky krevního tlaku - tj. snížení krevního tlaku pod 95. percentil (u dětí s chronickým onemocněním ledvin, diabetem nebo s poškozením cílových orgánů pod 90. percentil), ale zároveň i prevence vzniku nebo normalizace již vzniklého hypertenzního poškození cílových orgánů (jako jsou hypertrofie levé komory srdeční, hypertenzní angiopatie sítnice nebo hypertenzní nefroangioskleróza) a snížení kardiovaskulární morbidity a mortality. U dospělých pacientů s hypertenzí bylo mnoha studiemi prokázáno, že léčba hypertenze snižuje kardiovaskulární morbiditu i mortalitu [1,2]. U dětí obdobné intervenční studie neexistují, neboť kardiovaskulární morbidita, a zejména mortalita u dětí je minimální.

V případě sekundární HT se snažíme vždy o léčbu kauzální, tj. léčbu primární příčiny hypertenze, např. nefrektomie afunkční ledviny, odstranění feochromocytomu nebo operace koarktace aorty. V případě léčby primární hypertenze se zaměřujeme kromě normalizace TK i na ovlivnění rizikových faktorů, které mají vliv na výši TK, jako je obezita, nedostatek pohybové aktivity a nesprávné stravovací návyky.

Léčba hypertenze zahrnuje nefarmakologickou a farmakologickou léčbu.

Nefarmakologická léčba

Musí být zahájena u:

• všech dětí s hypertenzí - tj. TK ≥ 95. percentilem
• ale i u všech dětí s vysokým normálním TK (tj. mezi 90.-95. percentilem).

V nefarmakologických opatřeních by mělo být pokračováno i v době, kdy již musí být zahájena farmakologická léčba, neboť pozitivně ovlivňují ostatní kardiovaskulární rizikové faktory (obezita, dyslipidemie, nadměrné solení, nedostatek pohybu).

Redukce nadváhy

Tělesná váha koreluje s hodnotami TK pozitivně a je jedním z hlavních determinantů hypertenze u dětí. Obézní děti mají vyšší TK, a tedy i vyšší výskyt hypertenze. Redukcí nadváhy je možné docílit poklesu systolického i diastolického TKu dospělých i dětských pacientů s hypertenzí [9].

Redukce příjmu soli ve stravě

Většina studií prokázala příznivý účinek redukce příjmu soli na redukci TK, přitom nebyly prokázány žádné nežádoucí účinky mírného omezení soli. Nejnovější doporučení „Fourth Report“ proto doporučují omezit příjem sodíku u dětí 4-8letých na 1,2 g/den (tj. 3 g soli/den nebo 50 mmol sodíku/den) a u dětí starších 8 let na 1,5 g/den (tj. 3,7 g soli/den nebo 62 mmol sodíku/den). U dospělých je doporučováno snížit příjem sodíku pod 2,4 g/den (tj. 6 g soli/den nebo 100 mmol sodíku/den). S ohledem na to, že většinu soli přijmeme ve formě již připravených pokrmů, je třeba se zaměřit zejména na omezení konzumace již hotových potravin s vysokým obsahem soli (např. brambůrky, jídla typu „fast food“, polévky v prášku).

Pohybová aktivita

Zvýšení pohybové aktivity a tím fyzické zdatnosti koreluje nepřímo úměrně s hodnotami krevního tlaku u dospělé i dětské populace [10]. Znamená to tedy, že zlepšením fyzické zdatnosti dochází k poklesu TK. Doporučují se aktivity dynamického charakteru (rychlá chůze, běh, jízda na kole, plavání), alespoň 3krát týdně 3/4 hodiny.

Farmakologická léčba hypertenze

Farmakologická léčba musí být zahájena u všech dětských hypertoniků se symptomatickou HT, sekundární HT, hypertenzí provázenou postižením cílových orgánů, diabetem 1. i 2. typu a jakoukoliv HT přetrvávající i přes nefarmakologickou léčbu po dobu 6-12 měsíců.

Souhrn rozhodovacího postupu při indikaci obou forem léčby HT je uveden na schématu 2.

Antihypertenzní léky

Na rozdíl od dospělé populace nebyla doposud provedena žádná dlouhodobá, kontrolovaná studie zkoumající účinek antihypertenzního léku v dětské populaci na kardiovaskulární morbiditu. Doporučení pro dětský věk jsou tedy buď odvozena od doporučení pro dospělé nebo jsou postavena na krátkodobých, nekontrolovaných studiích s malým počtem dětských pacientů.

Výběr léku

Podle nejnovějších doporučení je dnes možné u dětí použít v léčbě hypertenze 5 skupin antihypertenziv:

1. diuretika
2. betablokátory
3. inhibitory angiotenzin-konvertujícího enzymu (ACE-inhibitory)
4. blokátory kalciových kanálů
5. a nově i blokátory angiotenzinového receptoru

Protože neexistují žádné srovnávací studie mezi různými skupinami léků, je výběr léku pro iniciální léčbu ponechán na ošetřujícím lékaři - je možné použít antihypertenzivum z kterékoliv skupiny. Výjimku tvoří některá onemocnění, u kterých je prokázaný příznivější účinek jedné skupiny antihypertenziv než léků z ostatních skupin - např. ACE-inhibitory u renoparenchymatózní hypertenze, diabetu nebo mikroalbuminurie.

Strategie léčby

Dříve se preferoval tzv. krokový postup, při němž zahajujeme nízkou dávkou 1 léku, v dalších krocích dávku pozvolna zvyšujeme až do maximální dávky, a až poté přidáváme 2. lék. V poslední době se často používá jiná strategie léčby, při níž v případě nedostatečného účinku nízké dávky 1. léku přidáváme hned 2. lék, aniž bychom zvyšovali dávku 1. léku na maximum. Tato tzv. kombinovaná strategie léčby má výhodu v možnosti využití různých mechanizmů různých druhů léků, přitom při kombinaci léků v nízkých dávkách je i nízký výskyt nežádoucích účinků.

Přehled základních skupin antihypertenziv a jejích hlavních indikací je uveden v tab. 6. Přehled zástupců jednotlivých skupin antihypertenziv je uveden v tab. 7.

Dispenzarizace dětí s hypertenzí

Zvýšené hodnoty TK odhalí nejčastěji praktický lékař pro děti a dorost (PLDD). Dětem s naměřenou hodnotou TK nad 90. percentilem se má TK přeměřit ještě 2krát při téže kontrole a jako výsledná hodnota má být použit průměr z naměřených hodnot. Pokud je průměrná hodnota TK v oblasti vysokého normálního TK nebo hypertenze 1. stupně, je nutné si pozvat dítě ještě nejméně 2krát v časovém intervalu několika týdnů na přeměření TK. Pokud je vysoký normální TK nebo hypertenze 1.stupně potvrzena (TK při všech 3 měřeních ≥ 90., resp. 95. percentil), měly by být děti, pokud se nejedná o symptomatickou hypertenzi 2. stupně, zpočátku sledovány a vyšetřeny PLDD. Praktický lékař by měl provést bazální vyšetření (tab. 5). V případě, že nezjistí známky orgánového poškození ani sekundární formy hypertenze, indikuje zahájení nefarmakologické léčby (schéma 2). V případě, že je z anamnézy, fyzikálního nálezu nebo výsledků provedených vyšetření podezření na sekundární formu hypertenze nebo jsou odhaleny známky orgánového poškození, měl by PLDD předat pacienta na specializované pracoviště (nejčastěji dětskou nefrologii nebo dětskou kardiologii), které provede další cílená a speciální vyšetření a zahájí odpovídající léčbu.

Na specializovaná pracoviště musí být ihned odeslány všechny děti s hypertenzí 2. stupně a všechny děti se symptomatickou hypertenzí, které vyžadují okamžité vyšetření a léčbu.

Závěr

Arteriální hypertenze patří k hlavním rizikovým faktorům kardiovaskulárních onemocnění. V dětském věku je přítomna asi u 1 % dětí. Příčiny hypertenze u dětí se výrazně liší od dospělé populace. Obecně lze konstatovat, že čím nižší je věk dítěte a čím závažnější je hypertenze, tím pravděpodobnější je sekundární forma hypertenze (nejčastěji onemocnění ledvin). U dětí, zejména předškolních, převažují sekundární formy, naopak u adolescentů je již nejčastější příčinou, stejně jako u dospělých, primární hypertenze. Každé dítě s hypertenzí musí být pečlivě vyšetřeno, hlavním cílem vyšetření je snaha odhalit možnou sekundární formu hypertenze, a tím umožnit kauzální léčbu. Léčba hypertenze je nefarmakologická a farmakologická. Léčbou hypertenze snižujeme nejen krevní tlak, ale zejména kardiovaskulární morbiditu a mortalitu.

Doručeno do redakce 21. 11. 05

Přijato k otištění po recenzi 2. 2. 06

doc. MUDr. Tomáš Seeman, CSc.

Pediatrická klinika 2. LF UK a FN v Motole, Praha