Radioterapie lůžka prostaty –  kdy a co léčit?

Súhrn

Východiska:
Radioterapie lůžka prostaty se v poslední době –  díky výsledkům randomizovaných studií potvrzujících její přínos v adjuvanci –  stala standardem léčby u pacientů s rizikovými faktory po radikální prostatektomii. Stejně tak její místo v léčbě bio­chemického relapsu z důvodu lokální recidivy po radikální prostatektomii zůstává nezastupitelné. Vzhledem k tomu, že tumor na plánovacím CT není ve většině případů zobrazitelný, je třeba využívat veškeré dostupné informace k definici cílového objemu tak, abychom ozářili všechna riziková místa, kde k recidivě může docházet.

Cíl:
Cílem této práce je podat přehled o radioterapii po radikální prostatektomii, o jejích indikacích a zejména o lokalizaci lokálních recidiv, z nichž vyplývají definice klinického cílového objemu.

Závěry:
Léčba karcinomu prostaty vyžaduje úzkou spolupráci urologů a radiačních onkologů, zvlášť v dnešní době, kdy se indikace ozáření rozšířila o pacienty s rizikovými faktory po radikální prostatektomii a adjuvantní léčba by měla proběhnout časně po operaci. Je nanejvýš důležité správně definovat ozařovanou oblast, abychom skutečně zabránili lokální recidivě a pacienta zbytečně nevystavili komplikacím léčby.

Klíčová slova:
karcinom prostaty –  radioterapie –  plánování radioterapie

Úvod

Radikální prostatektomie (RP) je stále nejrozšířenější metodou léčby lokalizovaného karcinomu prostaty. Recidiva tumoru se objevuje u 10– 40 % pacientů [1], a to zejména u mužů s rizikovými faktory, jako je lokálně pokročilá choroba či pozitivní chirurgické okraje. Patologický nález lokálně pokročilého tumoru přitom nacházíme v 38– 52 % histologických preparátů z RP [2– 3].

Biochemický relaps se po RP objevuje u 27– 53 % pacientů [4], nemocní jsou ohroženi více lokální recidivou nádoru než vzdálenou diseminací [5].

S rostoucím rozsahem choroby extraprostaticky (extrakapsulární extenze, pozitivní okraje, infiltrace semenných váčků) narůstá i riziko recidivy onemocnění, progrese a úmrtí. Vliv má samozřejmě i histologický grading tumoru (Gleason skóre –  GS) a předléčebná hodnota prostatického specifického antigenu (PSA) [6– 8].

Lokalizace recidivy

Biochemický relaps po RP se objevuje, jak již bylo řečeno, u 27– 53 % pacientů během 10 let [4]. Pro rozhodnutí o další léčbě je nezbytné odlišit lokální recidivu od vzdálené diseminace, pro ozáření lůžka prostaty je potom nezbytné vědět, v kterých místech se lokální recidiva objevuje.

Pro vzdálenou diseminaci může svědčit bio­chemická progrese během dvou let od operace, tumor s Gleason skóre 7 a více, postižení semenných váčků (SV) či lymfatických uzlin, zdvojovací čas PSA kratší než 6 měsíců a pozitivní okraje při operaci [9– 10].

Digitální rektální vyšetření (digital rectal examination –  DRE) odhalí asi 5 % relapsů [11– 12], a to pouze při elevaci PSA nad 0,2 ng/ ml, v obou zmíněných pracích autoři hodnotí při nulovém PSA fyzikální vyšetření jako postradatelné. Leventis et al ale uvádí senzitivitu DRE asi 44 % [13].

Biopsie z oblasti anastomózy pod transrektální ultrazvukovou kontrolou na základě elevace PSA odhalí 39 % recidiv při jedné bio­psii. Při opakovaných odběrech se procento prokázaných recidiv zvyšuje o dalších 20 % [13– 14]. Ve studii Scattoniho [15] na 119 pacientech bio­psie potvrdila recidivu u 50 % pacientů s PSA nad 0,2 ng/ ml. Transrektální ultrazvuk (transrectal ultrasound –  TRUS) prokázal větší senzitivitu než DRE (75 % vs 50 %), kdežto DRE větší specificitu (85 % vs 66 %). Při PSA nad 2 ng/ ml byl TRUS pozitivní u všech pacientů s pozitivní bio­psií, naopak u pacientů, kde byl TRUS negativní, byla vždy negativní i bio­psie. Podobně vysokou senzitivitu a nízkou specificitu transrektálního ultrazvuku potvrzují i Connolly et al [16].

CT s kontrastní látkou nebo scintigrafie skeletu jsou pozitivní pouze u malého procenta pacientů s prokázanou bio­chemickou progresí během 3 let (9,4 % a 14 %), a to u pacientů s PSA v řádu desítek ng/ ml [17].

K vyloučení postižení mimo lůžko prostaty může pomoci CT nebo pozitronová emisní tomografie s fluorodeoxyglukózou (FDG PET), které byly v Seltzerově studii pozitivní u 50 % pacientů s PSA nad 4 ng/ ml [18]. Pro nižší hodnoty PSA nejsou tyto metody vhodné, na rozdíl od imunoscintigrafie se 111- indium- capromab pendetidem nebo anti‑PSA protilátkami, které mohou být pozitivní i při minimálních hodnotách PSA, mají ale ještě nižší senzitivitu a specificitu než CT a FDG PET [18– 19].

Pozitronová emisní tomografie (PET/ CT)s použitím 11- C cholinu zobrazí ložiska adenokarcinomu v prostatě s přesností více než 80 %, citlivější je opět u pacientů s elevací PSA [20– 21]. Podle práce Reskeho et al na 49 pacientech (z nichž 36 mělo histologicky potvrzenou recidivu a elevaci PSA a 13 bylo klinicky negativních kontrol s PSA pod 0,3 ng/ ml bez průkazu recidivy) je senzitivita vyšetření 0,73, specificita 0,88, pozitivní prediktivní hodnota 0,92, negativní prediktivní hodnota 0,61, celková správnost 0,78 [22].

Magnetická rezonance s endorektální cívkou (eMR) zobrazí recidivu na T2 vážených obrazech jako hyperintenzní ložisko oproti pánevním svalům. Senzitivita je dle práce Selly et al provedené na 39 pacientech 95 %, specificita 100 % [23], dle práce Silvermana et al na 35 pacientech dokonce senzitivita i specificita dosahují 100 % [24]. Autoři proto doporučují eMR jako standardní vyšetření při podezření na lokální recidivu u pacientů po RP [23].

Ještě lepších výsledků dosahuje eMR s podáním kontrastu (contrast enhanced eMR –  CE‑ eMR). Z porovnání eMR s CE‑ eMR provedeném Cirillem et al u 72 pacientů vychází signifikantně vyšší senzitivita a celková přesnost vyšetření s kontrastem (84,2 % vs 61,4 % a 86,1 % vs 69,4 %), nesignifikantně vyšší je specificita vyšetření (89,3 vs 82,1 %). Celkově zde ale senzitivita ani specificita obou vyšetření nedosahují hodnot blížících se 100 % [25].

Vyšetření, která jsou pozitivní až při elevaci PSA v řádu jednotek, jsou v praxi málo využitelná, neboť největší efekt z radioterapie mají pacienti ozáření při hodnotách PSA pod 2 ng/ ml, kde 4 roky bez bio­chemického relapsu přežívá 74 % pacientů oproti 22 %, kteří v době zahájení radioterapie měli PSA více než 2 ng/ ml [26].

Konkrétní místa bio­pticky potvrzených recidiv popisuje několik studií (tab. 1). V již zmíněné práci Selly et al [23] to jsou výsledky na základě vyšetření eMR. Z 39 pacientů jich zde mělo 15 recidivu bio­pticky potvrzenou, a to 12 pacientů (29 %) v oblasti anastomózy, 17 (40 %) retrovesikálně, 9 (22 %) v reziduu semenných váčků, 4 pacienti (9 %) v přední a laterální části chirurgických resekčních okrajů.

V práci Silvermana et al [24] byla recidiva ve 100 % případů v oblasti anastomózy, z 31 pacientů s nálezem na MR a následnou histologickou verifikací mělo 16 recidivu v přední části anastomózy, 9 při zadním okraji a 6 v obou místech, vpředu i vzadu.

V práci Connollyho et al [16] byla lokalizace histologicky potvrzených recidiv popsána pomocí TRUS, a to z 61 pa-cientů u 42 v anastomóze, u 8 retrovesikálně, u 10 v oblasti krčku močového měchýře a na více místech u 1 pacienta.

Stejně, pomocí TRUS, lokalizovali recidivy i Leventis et al [13], v jejichž práci bylo z 31 bio­pticky verifikovaných recidiv 17 v oblasti anastomózy, 2 retrovesikálně, 7 v oblasti krčku močového měchýře a 5 na více místech.

Souhrnně lze tedy říci, že dvě třetiny recidiv se objevují v oblasti vesikouretrální anastomózy, z toho 60 % vzadu, 20 % vpředu a 15 % laterálně. Další významnou oblastí je oblast retrovesikální, kde bylo asi 17 % recidiv, 10 % pak v okolí krčku močového měchýře a dalších 10 % v jiných oblastech, např. v reziduálních semenných váčcích.

Dávka záření

Závislost přežití bez relapsu i celkového přežití na dávce záření je známa ze studií radikálního ozáření prostaty [27– 32]. Obdobně se tedy nabízí úvaha i pro ozáření lůžka prostaty, zvláště víme‑li, že selhání a relaps onemocnění po radikální prostatektomii je zejména lokální [5].

Valicenti prokázal signifikantně lepší výsledky u pacientů pT3 ozářených dávkou větší než 61,2 Gy pro adjuvantní a 64,8 Gy pro záchrannou radioterapii, bez vyšší incidence komplikací a bez závislosti komplikací na celkové dávce [33]. King a Spiotto porovnávali dávku 60 a 70 Gy pro záchrannou radioterapii, kde byl prokázán signifikantní rozdíl v pětiletém přežití bez bio­chemického relapsu (bRFS); 23 % vs 66 % pro pacienty s ozářením samotného lůžka prostaty bez hormonální terapie, 17 % vs 55 % pro všechny pacienty bez hormonální léčby, z nichž někteří měli ale ozářenou celou pánev, nicméně rozdíl v dávce na lůžko byl zmíněných 10 Gy [34].

Americká společnost pro radiační onkologii (ASTRO) se shodla na tom, že dávka pro záchrannou (salvage) radioterapii by měla být minimálně 64 Gy [35].

King a Kapp, kteří ve své práci porovnávají data z různých studií, vychází ze vztahu mezi dávkou a odpovědí při radikální radioterapii. Pokud při radikální radioterapii dosáhneme bio­chemické kontroly u 50 % pacientů při dávce 65,9 Gy, tak pro záchrannou radioterapii je to dávka 66,8, pro adjuvantní radioterapii 60,8 Gy [36].

V randomizovaných studiích, které zkoumaly efekt adjuvantní vs salvage radioterapie, byly používány dávky 60– 66 Gy.

Indikace ozáření

Ozáření lůžka prostaty si klade za cíl léčbu nebo snížení rizika lokální recidivy. Z tohoto pohledu rozlišujeme dvě indikace –  radioterapii adjuvantní (do 6– 8 týdnů po operaci) a radioterapii záchrannou (v případě suspekce nebo průkazu lokální recidivy).

Obecně má adjuvantní ozáření za cíl snížit riziko lokální recidivy, které v důsledku může vést i ke snížení rizika diseminace. U většiny tumorů je indikace adjuvantního ozáření zjevná, neboť lokální recidivy značně zhoršují kvalitu života pacientů (např. karcinom prsu, rekta). Adjuvantní ozáření zlepšuje lokální kontrolu o 40– 50 %, přičemž je známo, že záchranná radioterapie po objevení se lokální recidivy má již výrazně nižší efekt.

U karcinomu prostaty nebylo adju­vantní ozáření obecně zavedeno vzhledem k možnosti včasné diagnózy progrese onemocnění pomocí PSA, relativně benignímu chování tumoru ve většině případů a často dobrému efektu záchranné léčby.

Dnes máme k dispozici tři randomizované studie [37– 39] zkoumající efekt adjuvantní vs salvage radioterapie u rizikových skupin pacientů, jež nás nutí hlouběji se zamýšlet, kteří pacienti by mohli profitovat z adjuvantní léčby a kteří naopak z léčby záchranné.

Salvage radioterapie

Záchranná radioterapie vychází z předpokladu, že část pacientů s bio­chemic-kým relapsem má pouze lokální recidivu, která může být ozářením zcela eradikována. Spolehlivým prediktorem efektu radioterapie se ukázala být hodnota PSA před ozářením [7,26,40]. Čím nižší PSA, tím lepší jsou výsledky léčby.

ASTRO doporučuje provádět radiote-rapii při hodnotách menších než 1,5 ng/ ml[35].

Efekt salvage radioterapie popisují ve své práci Stephenson et al [7], jejichž soubor čítá 500 pacientů ozářených pro relaps po RP. Medián dávky byl 64,8 Gy (37,8– 75,6 Gy), v sedmi letech bylo přežití bez relapsu 90 %, celkové přežití 82 %, čas do progrese má medián 12,5 měsíce. Jako prediktory relapsu byly prokázány: PSA před prostatektomií, PSA před radioterapií, GS, negativní okraje, zdvojovací čas PSA ≤ 10 měsíců, invaze do semenných váčků a perzistence nenulového PSA po RP. Co se týče hodnot PSA před ozářením, při hodnotách ≥ 2 ng/ ml bylo jednoznačně vyšší riziko progrese. Pacienti s velmi nízkým PSA měli lepší prognózu, při PSA ≤ 0,6 ng/ ml vs PSA 0,6– 2 ng/ ml hazard ratio (HR) 1,6; pro PSA ≤ 0,6 ng/ ml vs PSA > 2 ng/ ml HR 2,8.

Zajímavé je i porovnání Trocka et al [40], kteří retrospektivně zhodnotili 635 pacientů s bio­chemickou nebo lokální progresí, z nichž 63 % bylo bez léčby, 25 % bylo ozářeno a 12 % mělo ozáření v kombinaci s antiandrogenní léčbou. Medián sledování byl 6 let, kdy celkem zemřelo na karcinom prostaty 18 % pacientů, ze skupiny bez léčby to bylo 22 %, ze skupiny s radioterapií 11 % a ze skupiny radioterapie s hormonální léčbou 12 %. Přežití bez relapsu (disease‑ specific survival –  DSS) v 10 letech bylo 62, 86 a 82 % pro skupiny bez léčby, se samotnou radioterapií a radioterapií s hormonální léčbou. Přidání hormonální terapie nevedlo k dalšímu signifikantnímu zlepšení DSS oproti samotné radioterapii, HR 0,34 vs 0,32. Signifikantně lepší bylo i celkové přežití pro pacienty se záchrannou radioterapií.

Adjuvantní radioterapie

Pro indikaci adjuvantní radioterapie máme v současnosti tři randomizované studie [37– 39]. Všechny prokázaly prodloužení doby do bio­chemického relapsu, studie SWOG [37] prokázala mimo to i prodloužení doby do vzniku metastáz a prodloužení celkového přežití. Všechny tyto studie se týkají rizikových pacientů (patologické stadium T3, tj. extrakapsulární extenze či infiltrace semenných váčků nebo pozitivní chirurgické okraje).

Ve studii EORTC 22911 [39] byli zařazeni pacienti s patologickým T3 stadiem nebo pozitivními chirurgickými okraji, kteří byli randomizováni do ramene s radioterapií do 60 Gy v 6 týdnech nebo do ramene se sledováním a event. salvage radioterapií 70 Gy při relapsu. Doba bez bio­chemické progrese byla výrazně prodloužena u pacientů s adjuvantní radioterapií (75 % vs 53 %, HR 0,48). Incidence lokální recidivy byla 15 % vs 5 % a klinického relapsu obecně 19 % vs 9 % ve prospěch adjuvantní radioterapie. V rameni se sledováním podstoupilo salvage radioterapii 23 % pacientů. V rameni s adjuvantní radioterapií byla signifikantně vyšší toxicita 2. a 3. stupně.

Ve studii ARO 96– 02 [38] byli zařazeni pacienti s patologickým T3 stadiem a nedetekovatelným PSA po operaci. Přežití bez bio­chemické progrese bylo v pěti letech vyšší ve skupině s adjuvantní radioterapií (72 % vs 54 %, HR 0,53). Ke zhodnocení vlivu na přežití je potřeba delší sledování.

Ve studii SWOG 8794 [37] byli zařazeni pacienti s pT3 nebo pozitivním chirurgickým okrajem do ramene se sledováním nebo s adjuvantní radioterapií 60– 64 Gy. Medián sledování byl 12,5 let. V té době mělo metastázy 54 % pacientů ve skupině observace vs 43 % ve skupině s adjuvantní radioterapií. Medián do vzniku metastáz byl 12,9 let pro pacienty s observací, 14,7 let pro pacienty s adjuvantní radioterapií. Celkové přežití ve skupině s adjuvantní radioterapií bylo také vyšší –  15,2 roku vs 13,3 roku; ve skupině s adjuvantní radioterapií zemřelo 41 % pacientů, ve skupině sledovaných 52 %.

Rozdíly se objevily i přesto, že ve skupině sledovaných byl téměř dvojnásobek pacientů léčených hormonální terapií.

Kvalita života byla v počátku nižší ve skupině s adjuvantním ozářením, po dvou letech se obě ramena vyrovnala a v následujících třech letech byla kvalita života u pacientů s adjuvantní radioterapií dokonce lepší.

Definice klinického cílového objemu

V zakreslení klinického cílového objemu (clinical target volume –  CTV) lůžka prostaty existují velké individuální rozdíly [41]. Jako pomůcku pro zakreslování máme několik oficiálních doporučení. Následující přehled a tab. 2 shrnují, co mají společného a v čem se liší.

EORTC doporučení

Doporučení European Organisation for Research and Treatment of Cancer (EORTC)[42] vychází z definice míst, kde jsou nejčastější recidivy, tj. okolí anastomózy, krček močového měchýře, retrovesikální prostor a reziduum semenných váčků (obr. 1a).

Samotné zakreslení pak probíhá ve dvou krocích –  zakreslení rizikových míst, která zahrnují uretrovesikální anastomózu, kraniálně krček močového měchýře, kaudálně končí 15 mm nad bulbus penis, laterálně dosahují k nervově cévním svazkům nebo musculus obturatorius internus, vzadu k přední stěně rekta. K tomuto objemu se přidá lem 5 mm pro mikroskopické šíření, a to ve všech směrech kromě posteriorního, kde objem stále zůstává ohraničen přední stěnou rekta. Dalších 5 mm má být přidáno v posteriorním a laterálním směru v případě inkompletní resekce extrakapsulární extenze (pT3 s pozitivním okrajem) a dalších 5 mm ve směru mikroskopicky pozitivních okrajů v případě, že jsou patologem dostatečně popsány. Výjimku tvoří opět směr k rektu, kam se objem již dále nezvětšuje.

Ve všech případech se zakreslí baze semenných váčků bez dalšího lemu, v případě jejich postižení se zakreslí celé semenné váčky nebo jejich zbytky, také bez dalšího lemu, event. se objem ještě zvětší o viditelnou recidivu, která v zakresleném objemu není zahrnuta.

RTOG doporučení

Doporučení Radiation Therapy Oncology Group (RTOG) [41] vychází z konsenzu radiačních onkologů v zakreslení na CT (obr. 1b). Celkově je zde CTV mírně větší než dle doporučení EORTC. Objem CTV u studovaných dvou pacientů byl 88,5 ± 74,8 a 154,4 ± 116,6 ccm, shoda všech radiačních onkologů byla pouze v objemech 6,8 a 13,4 ccm, v ostatních částech se odlišovali. Následně s přihlédnutím ke všem doposud známým okolnostem dospěli ke společnému doporučení. Vpředu by měl objem dosahovat k zadní hraně os pubis, nad jejím okrajem pak zahrnuje zadní 1– 2 cm močového měchýře. Vzadu dosahuje k přední stěně rekta a mezorektální fascii, laterálně k musculus levator ani a musculus obturatorius internus, nad úrovní symfýzy potom k fascia sacrorectogenitopubica, v případě extrakapsulární extenze až k musculus obturatorius internus. Nahoře objem končí v místě přerušení ductus deferens nebo 3–4 cm nad horním okrajem symfýzy, není‑li možno konec ductus deferens definovat. V případě postižení semenných váčků se zakreslí i jejich zbytky. Nejvíce diskuzí panovalo kolem spod-ního okraje, který by nakonec měl být 8– 12 mm pod vesikouretrální anastomózou. Není‑li dobře patrná, končí v řezu nad bulbus penis.

Doporučení kanadské skupiny

Wiltshire et al [43] vytvořili konsenzus na základě pohledu urologů, radiologů a onkologů. Studie proběhla na 31 pacientech, zakreslení bylo prováděno do CT a do MR. Vzhledem k velikosti vzniklého objemu autoři doporučují na CTV dávku 45– 54 Gy, jelikož se jedná o mikroskopické postižení, s event. boostem do 60– 66 Gy na rizikové oblasti. Průměrný objem CTV je 72 ± 16 ccm (obr. 1c).

Hranice CTV je kaudálně 8 mm pod anastomózou nebo při horním okraji bulbus penis, vzhledem k tomu, že chirurgické lůžko prostaty do bulbus penis nikdy nezasahuje a většinou končí 5 mm pod anastomózou. Vpředu jde kontura CTV k zadní hraně os pubis, nad úrovní symfýzy pak zaujímá 1,5 cm zadní stěny močového měchýře. Laterálně dosahuje k mediálnímu okraji musculus levator ani a musculus obturatorius internus, nad nimi pak k fascia sakrorectogenitopubica laterálně od nervově cévního svazku, nikoliv až ke svalu, neboť chirurgické lůžko sahá pouze k fascii. Nahoře končí objem 5 mm nad dolním okrajem ductus deferens, které jsou většinou uzavřeny klipem v horní části lůžka. Vzadu je CTV definován obdobně jako u ostatních –  k přední stěně rekta a mus­culus levator ani, výše pak k mezorektální fascii. Objem by navíc měl zaujímat semenné váčky v případě, že jsou postiženy, dále jakoukoliv viditelnou recidivu a všechny klipy v lůžku (mimo klipů po pánevní lymfadenektomii).

Doporučení australské a novozélandské skupiny

Doporučení Australian and New Zealand Radiation Oncology Genito‑ Urinary Group Concensus Guidelines [44] vzniklo na základě konsenzu 63 odborníků z řad radiačních onkologů, urologů, radiologů a fyziků (obr. 1d). Pro lokalizaci anastomózy doporučují autoři odložené CT skeny po podání i. v. kontrastu nebo fúzi s MR, kde je anastomóza lépe viditelná.

Hranice CTV je kaudálně 5– 6 mm pod anastomózou, níže v případě, že jsou pod tímto místem chirurgické klipy. Pokud není anastomóza lokalizovatelná, měla by být spodní hranice jeden řez nad bulbus penis (při síle řezů 0,25– 3 mm). Vpředu sahá objem k zadní hraně symfýzy, 3 cm nad dolním okrajem CTV pak zaujímá již jen 1,5 cm zadní stěny močového měchýře, vzadu je ohraničen přední stěnou rekta a musculus levator ani, výše mezorektální fascií.

Prostor ohraničený musculus levator ani a přední stěnou rekta by měl být zahrnut do CTV v případě, že nebudou překročeny limity dávky na rektum, každopádně musí od zadní hranice CTV k zadní stěně rekta zůstat alespoň 2 cm, abychom nezářili plnou dávkou celou cirkumferenci rekta. Laterální hranice CTV sahají k musculus levator ani a musculus obturatorius internus, kraniálně objem zaujímá místo baze semenných váčků (většinou označeno klipy) a distální část ductus deferens. Při patologickém postižení SV by měly být do CTV zahrnuty jejich zbytky.

Závěr

Radioterapie lůžka prostaty, ať adjuvantní, nebo záchranná, je potenciálně kurativní metodou léčby karcinomu prostaty po radikální prostatektomii. Ozařujeme relativně vysokou dávkou, pohybujeme se v těsné blízkosti rizikových orgánů (rektum a močový měchýř) a v operovaném terénu. Z toho důvodu je léčbu nutné zodpovědně indikovat a provést tak, abychom skutečně ozářili všechna riziková místa a zároveň se vyvarovali zbytečné zátěže okolních tkání a orgánů.

Adjuvantní radioterapie by měla proběhnout do 8 týdnů po RP u pacientů s rizikovými faktory (pT3, pozitivní okraje), dávka záření by měla být nižší než u radioterapie záchranné, pokud budeme vycházet z randomizovaných studií, měla by dosahovat 60– 66 Gy.

Záchranná radioterapie by se měla provádět u pacientů s prokázaným bio­-chemickým relapsem, kde ale PSA nepřesahuje hodnotu 2 ng/ ml a kde není podezření na generalizaci onemocnění (zdvojovací čas kratší než 6 měsíců, postižení uzlin na zobrazovacích vyšetřeních). Dávka pro salvage radioterapii by měla být vyšší než při adjuvantním ozáření, tj. 66– 70 Gy.

Klinický cílový objem by měl zaujímat místa, kde se nejčastěji vyskytuje recidiva, tak jak jsou definována v doporučení EORTC [42], která na našem pracovišti používáme. CTV by měl obsahovat krček močového měchýře s lemem, vpředu až k zadní hraně symfýzy, nad krčkem zasahuje CTV cca 15 mm do zadní stěny močového měchýře, vzadu kopíruje konturu rekta až k musculus levator ani. Laterálně dosahuje k nervově cévním svazkům, m. levator ani a m. obturatorius internus. Kaudálně končí 10 mm nad bulbus penis, tak aby plánovací cílový objem do bulbu nezasahoval. Kraniálně by měl zahrnovat oblast baze semenných váčků. Vždy je nutné zakreslit viditelnou recidivu, v případě postižení SV celé jejich zbytky. Vhodné se jeví i doporučení zahrnout do CTV chirurgické klipy v lůžku, je‑li to možné bez enormního zvětšení objemu (klipy slouží k uzavření krvácejících cév, nikoliv k označení lůžka).

Včasná a dobře provedená léčba po RP může být kurativní nebo alespoň významně prodloužit život. Vyžaduje ale dobrou erudici a úzkou spolupráci mezi urology a radiačními onkology.

Článek vznikl za podpory Grantové agentury Univerzity Karlovy pod číslem 104909.

Autoři deklarují, že v souvislosti s předmětem studie nemají žádné komerční zájmy.
The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, pruducts, or services used in the study.

Redakční rada potvrzuje, že rukopis práce splnil ICMJE kritéria pro publikace zasílané do bi omedicínských časopisů.
The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers.

MUDr. Jana Šefrová
Klinika onkologie a radioterapie
FN Hradec Králové
Sokolská 581
500 05 Hradec Králové
e-mail: sefrova@fnhk.cz