Regrese osteolytického ložiska u pacienta s mnohočetným myelomem léčeného klodronátem po úspěšné terapii režimem s bortezomibem

Souhrn

Východiska:
Vznik osteolytických ložisek patří mezi klasické projevy mnohočetného myelomu, jejich hojení však není u těchto pacientů obvyklé. V době kompletní remise většinou dochází pouze k zastavení progrese lézí, radiologicky patrná rekalcifikace je výjimečná.

Případ:
Tato kazuistika popisuje případ muže narozeného 1941, u něhož byla v roce 2005 stanovena diagnóza mnohočetného myelomu typu IgA se vstupně přítomnými mnohočetnými osteolytickými ložisky ve skeletu. Podání 4 cyklů chemoterapie VAD (vinkristin, adriamycin, dexametazon) s následnou autologní transplantací periferních kmenových buněk a udržovací léčbou interferonem alfa uvedlo onemocnění do velmi dobré parciální remise. V roce 2009 došlo k relapsu onemocnění se zvětšením osteolytických ložisek na skiagramu. Největší ložisko se nacházelo v levé stehenní kosti a dosahovalo velikosti 24 × 10 mm. U pacienta bylo režimem CVD senior (cyklofosfamid, bortezomib, dexametazon, celkem 8 cyklů) dosaženo kompletní remise nemoci. Součást podpůrné léčby tvořilo dlouhodobé užívání bisfosfonátů (zoledronát, ibandronát, od roku 2007 pak klodronát). Dle kontrolního skiagrafického vyšetření s odstupem jednoho roku je patrná více než 50% regrese osteolytického ložiska v levém femoru (velikost 10 × 5 mm), kterou dokládá obrazová příloha této kazuistiky.

Závěr:
Kompletní remise onemocnění po podání režimu s bortezomibem (Velcade™) byla u pacienta s relapsem mnohočetného myelomu léčeného dlouhodobě klodronátem (Bonefos™) provázena radiograficky zřetelně patrnými známkami hojení osteolytického postižení skeletu.

Klíčová slova:
mnohočetný myelom – bortezomib – bisfosfonáty – osteolýza – osteogeneze – radiografie

Úvod

Difuzní či ložiskový osteolytický proces a patologické fraktury se řadí mezi klasické příznaky mnohočetného myelomu [1]. Nádorové buňky produkují různé cytokiny stimulující osteoklastickou resorpci, která je hlavním mechanizmem kostní destrukce u těchto pacientů [2]. Radiologicky patrná rekalcifikace skeletu v oblasti předchozích osteolytických ložisek je výjimečná [3,5], popsány však byly případy úspěšné léčby inhibitorem proteazomu bortezomibem (Velcade™), který kromě antimyelomového účinku působí i na aktivitu osteoblastů a podporuje novotvorbu kostí [6–8].

V této kazuistice popisujeme případ muže s relabujícím mnohočetným myelomem na dlouhodobé terapii bisfosfonáty, u kterého došlo k radiograficky prokázanému zmenšení osteolytického ložiska po podání režimu s bortezomibem (Velcade™).

Popis případu

U našeho pacienta, muže narozeného 1941, byla diagnóza mnohočetného myelomu, klinického stadia IIIA s IgA paraproteinem v koncentraci 30,4 g/ l, stanovena v 63 letech. V kostní dřeni bylo přítomno 23 % plazmocytů a na skiagramech skeletu byly popsány osteolytické defekty v kalvě, lumbální páteři, v humerech a femorech. Pacient byl zařazen do klinické studie CMG 2002 a absolvoval 4 cykly chemoterapie VAD (vinkristin, adriamycin, dexametazon) s následnou autologní transplantací periferních kmenových buněk a udržovací léčbou interferonem alfa. Efekt podané terapie byl vyhodnocen jako velmi dobrá parciální remise (přetrvávala pozitivní imunofixace v moči).

V prosinci 2009 však došlo k relapsu myelomu (vzestup monoklonálního imunoglobulinu v séru na 32,8 g/ l, 40 % plazmocytů v kostní dřeni, nález v moči normální). Konvenční radiografie ukázala zvětšení osteolytických ložisek, největší se nacházelo v levé kosti stehenní a dosahovalo velikosti 24 × 10 mm, bez usurace kortikalis. U pacienta byla zahájena léčba režimem CVD senior (cyklofosfamid 50 mg tbl. p.o. den 1–28, bortezomib 1,3 mg/m² den 1, 8, 15, dexametazon 20 mg cps. p.o. den 1–4 a 15–18, celkem 8 cyklů), která vedla k prudkému poklesu koncentrace monoklonálního imunoglobulinu IgA ihned po prvním cyklu (5,8 g/ l) a k negativní imunofixaci po 3 cyklech. Léčba byla dobře tolerována pouze s nutností redukce kortikoterapie od 5. cyklu pro retenci tekutin (dexametazon 20 mg cps. p.o. den 2, 3, 15, 16), projevy neuropatie pozorovány nebyly. Dle kontrolního skiagrafického vyšetření z listopadu 2010 je patrná více než 50% regrese osteolytického ložiska v levém femoru (obr. 1), ostatní skiagrafické nálezy byly beze změny.

Součástí podpůrné léčby bylo rovněž dlouhodobé užívání bisfosfonátů. Podpůrná léčba bisfosfonáty byla zahájena v červenci 2005 podáváním zoledronátu (4 mg i.v. v intervalu 1 měsíc) a změněna v září 2006 za ibandronát (6 mg i.v. v intervalu 1 měsíc). Podávání dusíkatých bisfosfonátů však bylo v listopadu 2006 přerušeno pro výskyt osteonekrózy dolní čelisti s nutností antibiotické léčby a stomatologického ošetření. Od března 2007 je pacient na pravidelné medikaci klodronátem (Bonefos™, 1 600 mg p.o. denně), která je pacientem velmi dobře tolerována.

Diskuze

Patofyziologii osteolytických ložisek u mnohočetného myelomu bylo věnováno mnoho publikací [1–4]. Myelomové buňky produkují poměrně hodně působků (interleukin-1, interleukin-6, macrophage inflammatory protein 1α), které stimulují osteoklasty ke zvýšené aktivitě a ty pak vytvářejí obraz difuzní osteoporózy nebo osteolytických ložisek. Osteolýza je zřejmě nejvíce ovlivněna dysregulací dvojice osteoprotegerin-RANKL (receptor activator of nuclear factor kappaB ligand, ligand vázající se na receptor aktivující nukleární faktor kappaB). Myelomové buňky mohou zvyšovat tvorbu RANKL a snižovat produkci osteoprotegerinu ve stromálních buňkách.

Zda se objeví difuzní osteoporóza, nebo osteoporóza s ložisky osteolýzy, či jen ložiska osteolýzy, závisí na rozložení myelomových buněk ve skeletu. Jsou-li myelomové buňky ve skeletu rozesety difuzně, pak je odbourávání kostí difuzní a výsledkem je osteoporóza. Nejčastěji však dochází k difuznímu rozptýlení s tvorbou milimetrových ložisek, což se projeví vznikem difuzní osteoporózy s disperzními osteolytickými ložisky. Zcela výjimečně má rozložení myelomových buněk v kosti ložiskový charakter vedoucí k tvorbě izolovaných osteolytických ložisek bez osteoporotizace skeletu mezi ložisky. Způsob uložení myelomových buněk ve skeletu má dopad i na diagnostiku, kdy v některých případech je necílená biopsie nevýtěžná a nutný je odběr tkáně přímo z ložiska. Schematicky je postižení skeletu myelomovými buňkami znázorněno na obr. 2.

Od 80. let minulého století je známa skupina léků, která fyzikálně chemickým působením blokuje odbourávání vápníku z kostí a selektivně inhibuje osteoklasty, a tou jsou bisfosfonáty [3,9]. Bylo prokázáno (tab. 1), že pacienti s mnohočetným myelomem, kteří jsou dlouhodobě léčeni bisfosfonáty, mají oproti kontrolní skupině, která je neužívá, (I) nižší počet patologických fraktur, (II) nižší počet spinálních komplikací (zákroky pro míšní kompresi), (III) méně epizod hyperkalcemie a (IV) menší konzumpci analgetik, včetně analgetické radioterapie [10,11]. Při podávání těchto léků se rovněž zvyšuje hustota kostní tkáně měřená denzitometricky [12].

U většiny pacientů s mnohočetným myelomem nedochází po dosažení kompletní remise onemocnění ke zmenšování osteolytického ložiska, tedy k novotvorbě hydroxyapatitových struktur. Uvedené účinky bisfosfonátů pouze brání progresi osteolýzy. Při ozáření velké léze v nosném skeletu je sice zřetelná reparace, která se projeví jako sklerotizace okrajů osteolytické dutiny, ale vede jen k mírnému zvýšení pevnosti kosti. Ke skutečnému zhojení osteolytického ložiska dochází u pacientů výjimečně [3,5].

Jedním z nových, vysoce účinných, moderních prostředků cílené biologické léčby pro mnohočetný myelom je bortezomib, první inhibitor proteazomu zavedený do klinické praxe, který v kombinovaných režimech s cytostatiky a kortikoidy nalézá své uplatnění jak v rámci léčby první linie, tak i u pacientů s relapsem onemocnění [8,13,14]. Kromě svého antimyelomového působení stimuluje bortezomib rovněž novotvorbu kostí tím, že aktivuje diferenciaci osteoblastů. Popsán byl vzestup sérových koncentrací kostního izoenzymu alkalické fosfatázy, osteokalcinu a N-terminálního propeptidu prokolagenu typu I (PINP) u pacientů léčených bortezomibem, a to i v kombinovaných režimech s dexametazonem, který má na osteoblasty opačný, inhibiční efekt [6–8]. Tento účinek na budování kostí se projevil i bez podpůrné léčby bisfosfonáty [8]. Zprávy o radiograficky patrném hojení osteolytických defektů jsou však méně časté a obrazovou dokumentaci se nám podařilo nalézt pouze v práci autorů Ozaki et al [7], jimž se pomocí vyšetření výpočetní tomografií podařilo zachytit výrazné zmenšení kostních lézí u dvou pacientů, kteří dosáhli velmi dobré parciální remise po 1 a 3 cyklech léčby s bortezomibem a dexametazonem.

Původní tvrzení, že osteolytická myelomová ložiska zůstávají beze změny i po dosažení kompletní remise, nemusí v éře nových léků platit, což dokládá náš popis případu. Tyto zkušenosti nelze generalizovat, mohou však signalizovat skutečnost, že něco podobného je při kombinaci bisfosfonátů a bortezomibového režimu při dosažení kompletní remise možné a že je třeba věnovat tomuto tématu více pozornosti.

Závěr

U mnohočetného myelomu většinou v době kompletní remise dochází pouze k zastavení progrese osteolytických ložisek. Hojení osteolytického ložiska není u mnohočetného myelomu obvyklé. Reparační projevy se většinou omezí na sklerotizaci stěn osteolytické dutinky viditelné na rentgenovém snímku jako zesílení kontury osteolytického ložiska [3].

Tento případ je výjimečný v tom, že pozorujeme na rentgenových snímcích rekalcifikaci a hojení osteolytického ložiska, tedy výrazné zmenšování jeho rozměrů. Domníváme se, že k němu přispěla jednak kompletní remise nemoci docílená režimem s bortezomibem a jednak dlouhodobá sy­stematická léčba bisfosfonáty a zřejmě také v literatuře popisovaný stimulační vliv bortezomibu na aktivitu osteoblastů. Tímto příkladem dokladujeme, že jen účinná léčba mnohočetného myelomu může vést nejen k zastavení osteolýzy, ale také že může stimulovat reosifikaci původního osteolytického ložiska.

Tato publikace byla připravena v rámci projektu MUNI/A/1012/2009 s názvem „Optimalizace diagnostiky a terapie maligních chorob a komplikací, které tyto maligní nemoci provázejí, s využitím nových molekulárně biologických metod“, a také je součástí aktivit v rámci grantů IGA MZ: NR9225, NS10387 a NS10406.

Autoři deklarují, že v souvislosti s předmětem studie nemají žádné komerční zájmy.

Redakční rada potvrzuje, že rukopis práce splnil ICMJE kritéria pro publikace zasílané do bi omedicínských časopisů.

MUDr. Petr Szturz
Interní hematoonkologická klinika
LF MU a FN Brno
Jihlavská 20
625 00 Brno
e-mail: petr.szturz@fnbrno.cz