XIX. Nádory slinivky, jater a žlučových cest

Kazuistika pacienta s lokálně pokročilým adenokarcinomem pankreatu

Bořilová S.

Klinika komplexní onkologické péče MOÚ, Brno

Východiska: Chirurgická resekce jako jediná poskytuje pacientům s adenokarcinomem pankreatu šanci na vyléčení. Avšak primárně resekabilních je v době diagnózy jen 15–20 % nádorů pankreatu, zatímco 30–40 % všech nádorů je diagnostikováno sice bez vzdálené diseminace, ale již v neresekabilním stadiu. A právě management lokálně pokročilého adenokarcinomu pankreatu zůstává kontroverzním tématem pro celý multioborový tým. Popis případu: U 73letého pacienta byl v únoru 2019 diagnostikován lokálně pokročilý nízce diferencovaný adenokarcinom pankreatu. Pro těsný vztah k vena mesenterica superior byl nález hodnocen jako primárně inoperabilní. Pacient tedy zahájil potenciálně neoadjuvantní systémovou léčbu režimem mFOLFIRINOX. Po deseti sériích chemoterapie byla dosažena jen minimální velikostní regrese dle CT přešetření, nicméně laboratorně došlo k výraznému poklesu Ca 19-9. K lokální kontrole nádoru jsme využili radioterapii. Pacientovi byla perkutánně zavedena lokalizační značka do tumoru a byla provedena cílená stereotaktická radioterapie. Dávka záření byla podaná do tolerance okolních GIT struktur s cíleným navýšením v centrální části tumoru. Po radioterapii pacient pokračoval v systémové léčbě režimem mFOLFIRINOX, celkově bylo podáno šestnáct sérií. Poté byl pacient opět prezentován na setkání multioborového týmu pro gastrointestinální tumory. Protože dle aktuálních zobrazovacích metod se nález jevil jako operabilní, byl pacient indikován k operaci. Ta proběhla 13. 2. 2020, kde byla po preparaci vena mesenterica superior zjištěna distálně zasahující infiltrace žíly v úrovni větvení, která je mimo rekonstruovatelnou oblast, tedy nález byl hodnocen jako inoperabilní. Závěr: I když náš pacient nedosáhl operability, díky multimodálnímu přístupu s použitím stereotaktické radioterapie bylo dosaženo významné regrese nádoru.

Chirurgická léčba sekundárních nádorů pankreatu

Frýba V., Ulrych J., Koželský P., Šuta Kimle K.

I. chirurgická klinika – hrudní, břišní a úrazové chirurgie, 1. LF UK a VFN v Praze

Sekundární malignity pankreatu jsou relativně vzácné, zahrnují metastatické postižení i přímé prorůstání z okolních tumorů. Metastázy představují asi 2–5 % z celkového počtu malignit pankreatu. Nejčastěji se vyskytují metastázy renálního karcinomu, dále jsou relativně časté metastázy melanomu, kolorektálního karcinomu, karcinomu plic a prsu, sarkomů. Kvůli anatomické blízkosti může být slinivka břišní dále postižena infiltrací tumorů z okolních orgánů, jako jsou karcinomy tračníku, žaludku, ledviny a žlučníku. Ve většině případů se jak v případě metastáz, tak přímého prorůstání jedná o extenzivní multiorgánové postižení či preterminální stavy, které vylučují velký chirurgický výkon. Z těchto důvodů jsou velmi omezená literární data hodnotící možný benefit chirurgické léčby, a potenciálně kurativní chirurgická léčba sekundárních nádorů pankreatu tak není jasně definována. Resekční výkony pankreatu jsou navíc spojeny s poměrně velkou morbiditou a nezanedbatelnou mortalitou, nicméně v případě dobré selekce pacientů může chirurgický výkon v kombinaci s efektivní adjuvantní onkologickou léčbou nabídnout zlepšené celkové přežití. V přednášce budou diskutovány současné možnosti chirurgické léčby sekundárních nádorů pankreatu vč. multiviscerálních resekcí a zhodnocen vlastní soubor pacientů za 10leté období (2010–2019).

Nové možnosti v systémové léčbě hepatocelulárního karcinomu

Horváthová B., Tomášek J.

Klinika komplexní onkologické péče, MOÚ, Brno

Pro HCC existuje více stagingových systémů, vč. TNM, Okuda, CLIP, JIS a dalších. Pro klinickou praxi jsou obzvlášť významná Barcelonská kritéria (BCLC), která zahrnují informace o rozsahu tumoru, symptomech, výkonnostním stavu pacienta a funkci jaterní tkáně, a tím usnadňují výběr ideálního léčebného algoritmu pro HCC. Pomáhají rozlišit mezi kandidáty pro ablační a embolizační metody a pacienty vhodné pro systémovou léčbu. Za poslední dobu došlo k určitým změnám v doporučeních pro systémovou léčbu HCC a k registraci nových léků v této indikaci. V první linii kromě sorafenibu lze používat i lenvatinib, jeho non-inferioritu prokázala studie fáze III. Po progresi na sorafenibu v druhé linii lze pokračovat s regorafenibem nebo cabozantinibem, v případě pacientů s hodnotou AFP nad 400 ng/ml s ramucirumabem. V ESMO guidelinech se objevují i kombinace atezolizumab + bevacizumab, nivolumab (první linie) a pembrolizumab (druhá linie), nicméně definitivní data pro doporučení ještě nejsou k dispozici.

Současné standardy v léčbě nádorů zažívacího traktu – hepatobiliární nádory

Kiss I.

Klinika komplexní onkologické péče, MOÚ, Brno

Primární karcinomy jater vznikají z hepatocytů (hepatocelulární karcinom – HCC) nebo z nitrojaterních žlučovodů (intrahepatální cholangiokarcinom – ICC). Dále lze vzácněji diagnostikovat extrahepatální nádory žlučových cest a žlučníku. V oblasti diagnostiky a léčby nádoru jater a žlučových cest jsou platné dosavadní doporučené postupy publikované v modré knize ČOS (aktualizace v březnu 2020), která vychází z ESMO doporučení. Poslední aktualizace diagnosticko-léčebného postupu v rámci ESMO doporučení byla v roce 2019. V podmínkách ČR došlo pouze ke změně, že v kapitole věnované HCC u regorafenibu byla již schválená úhrada do druhé linie léčby a očekáváme úhradu od 1. 3. 2020 u lenvatinibu do první linie léčby. V budoucnu nelze asi očekávat posun imunoterapie v léčbě HCC do časnějších linií viz výsledek studie CheckMate 459 – první linie nivolumab vs. sorafenib, která neprokázala signifikantní benefit nad dosavadní léčbou sorafenibem v parametru mediánu celkového přežití (mOS). Naopak zajímavé mohou být výsledky kombinované inhibice VEGF a PD-1/PD-L1 studie IMbrave150. Zatímco v rameni se sorafenibem bylo dosaženo mOS 13,2 měsíce, ve studiovém rameni s kombinovanou léčbou atezolizumab/bevacizumab mOS nebylo dosaženo. V léčbě nádorů žlučových cest je použití imunoterapie předmětem klinických studií a velmi zajímavá cesta se otvírá na základě NGS výsledků testování. Data se ověřují v časných fázích klinického hodnocení.

Ampulom – možnosti řešení

Kroupa R.1, Kunovský L.1,2

1 Interní gastroenterologická klinika, LF MU a FN Brno, 2 Chirurgická klinika, LF MU a FN Brno

Volba terapie ampulární neoplazie se odvíjí dle předpokládané hloubky invaze a rizika postižení lymfatických uzlin. Iniciální zhodnocení zahrnuje endoskopický popis velikosti, povrchové charakteristiky, vyhodnocení odběru povrchové biopsie, endosonografické posouzení hloubky invaze do stěny duodena a šíření do vývodů, při podezření na maligní charakter i další zobrazovací metody CT a MRCP. Kurativní endoskopická léčba je možná při absenci hluboké invaze a minimální pravděpodobnosti postižení uzlin – většinou u lezí do 2 cm, mobilních vůči spodině, bez ulcerace a s intraduktálním šířením do 1 cm. Hodnocení před endoskopickou resekcí tkáně nemusí být vždy jednoznačné. V případě hraničně pokročilých nálezů lze definitivní lokální staging dokončit vyšetřením resekátu. Rozvíjející se technikou je i možnost intraduktální radiofrekvenční ablace k ošetření hlubší intraduktální extenze. V paliativním přístupu lze endoskopicky zajistit dostatečnou biliární drenáž pomocí zavedení plastových či metalických stentů. U nemocných nezpůsobilých podstoupit operační výkon je možné i paliativní snesení části tumoru k odblokování odtoku žluče. Techniky endoskopické papilektomie/ampulektomie (EP) jsou založeny na snesení patologické tkáně Vaterské papily pomocí kličky s následným zajištěním drenáže pankreatického vývodu jako prevence sekundární pankreatitidy. Dle charakteru a umístění leze a zkušeností pracoviště existuje řada doplňkových kroků jako použití submukózní injekce, snesení laterálně se šířící adenomové tkáně pomocí endoskopické slizniční resekce specifické způsoby manipulace s kličkou. Při EP je třeba počítat až s 20–30% pravděpodobností komplikací (vývoj pankreatitidy, krvácení, cholangoitidy, perforace či stenózy vývodů). Chirurgická terapie je možná pomocí transduodenální resekce a reinzerce vývodů u lokálně limitovaných nálezů, avšak kurativní potenciál u invazivního karcinomu má jen radikální resekční výkon – hemipankreatiduodenektomie (HPDE) s adekvátní lymfadenektomií. Vzhledem k významné morbiditě radikálního chirurgického výkonu (cca 20–30 % u transduodenální resekce a 30–50 % u HPDE) je endoskopická intervence preferována, pokud má alespoň teoretickou naději na dosažení terapeutického cíle. Naopak u špatně diferencovaných neoplazií > 2 cm nebo s významným intraduktálním šířením a hlubším postižením než T1 má být operace vždy zvážena. U neresekabilních nádorů je možná onkologická léčba. Výsledky a limitace jednotlivých přístupů budou prezentovány na kazuistikách.

Cílená léčba sorafenibem u pacientů s recidivujícím hepatocelulárním karcinomem po transplantaci jater

Kubala E., Žitňanská L.

Onkologická klinika, 1. LF UK a Thomayerova nemocnice, Praha

Transplantace jater je nejlepší léčebnou možností pro pacienty s časným hepatocelulárním karcinomem (HCC) v terénu jaterní cirhózy. Následně ale musí čelit riziku recidivy nádoru, který byl zaznamenán u 15–20 % případů. Riziko recidivy závisí na řadě faktorů souvisejících s nádorem, pacientem a léčbou, do kterých řadíme histopatologické vlastnosti nádoru, hladinu alfa-fetoproteinu (AFP ≤ 100 ng/ml) a délku čekací doby na transplantaci, v jejímž průběhu může být zařazena lokoregionální léčba (např. TACE). Prospěch pacienta z následné léčby paradoxně závisí na správné indikaci pacienta k transplantační léčbě. Naše poznatky vychází ze souboru sedmi pacientů, které jsme sledovali za posledních 5 let na našem pracovišti. Cílená léčba sorafenibem po transplantaci jater pro HCC byla modifikována vzhledem ke stavu nemocného, probíhající imunosupresivní léčbě a toleranci léčby. K selhání transplantační léčby došlo u všech pacientů během následných 2 let po transplantaci jater. Po léčbě sorafenibem bylo u všech tří pacientů, kteří odpověděli na léčbu, dosaženo stabilizace onemocnění. Medián sledování pacientů dosáhl 15 měsíců. Maximální délka odpovědi dosáhla zatím 12 měsíců. Toxicita léčby byla přiměřená a nebyla ovlivněna imunosupresivní léčbou. Byl také prokázán vztah mezi splněním všech indikačních kritérií k transplantační léčbě. Rozvojem transplantační léčby HCC budou tito pacienti přibývat. Právě sorafenib bude v budoucnu vhodným lékem u této skupiny pacientů, protože kombinační léčba s imunoterapií, která se ukazuje jako nejvhodnější léčba pro pokročilý HCC, není pro pacienty s imunosupresivní léčbou vhodná.

Jak dál v léčbě karcinomů slinivky břišní

Petruželka L.

Onkologická klinika, 1. LF UK a VFN v Praze

Léčba karcinomů slinivky břišní má nejhorší výsledky bez rozdílů mezi Evropou a USA. Ve všech klinických stadiích je ve srovnání s ostatními typy zhoubných nádorů doba přežití nemocných s karcinomem slinivky břišní nejkratší. Medián doby přežití pacientů, u kterých je nemoc diagnostikována v metastatickém stadiu, je bez onkologické léčby 3 měsíce. „Cure“ rate je pouze 7 %. Karcinom slinivky břišní je v současnosti čtvrtou nejčastější příčinou úmrtí na nádorové onemocnění a v předpovědích pro další dekádu bude druhou nejčastější příčinou úmrtí na nádorové onemocnění. Existující cesty k okamžitému zlepšení nejsou dostatečně využity. Není vyřešen problém pozdní diagnostiky. Cestou je implementace specializované péče o jedince ve zvýšeném riziku. Časná a rychlá diagnostika karcinomu slinivky břišní musí být vnímána jako klinická urgence následovaná promptním stagingem a u časných stadií urgentním chirurgickým výkonem. Vysoké procento recidiv po chirurgickém výkonu vyplývá nejen z biologického chování tohoto onemocnění. Cestou ke zlepšení je centralizace chirurgické péče, zařazení radioterapie do předoperačního schématu léčby a dostupnost optimální pooperační adjuvantní chemoterapie pro všechny nemocné. Bariéry účinné systémové léčby jsou u karcinomů slinivky břišní silnější než u ostatních solidních nádorů. Mezi nejvýznamnější bariéry systémové léčby patří častá de novo rezistence, nádorové stroma jako bariéra průniku systémově podané léčby, komplexní a nedostatečně rozpoznané nádorové mikroprostředí, vícečetné genové mutace, signální redundance (neexistující nebo nerozpoznané „řídicí“ mutace), vysoce „tumorigenní“ nádorové kmenové buňky zodpovědné za fenotypickou diverzitu, nerozpoznané molekulární prediktivní a prognostické biomarkery, neimunogenní „studený“ typ nádorového onemocnění. Zavedení v současnosti nejvíce účinných režimů konvenční chemoterapie FOLFIRINOX (mFFX) a kombinace nabpaklitaxel + gemcitabin (Gem/NAP) nevedlo v léčbě metastazujícího onemocnění k průlomu 12měsíčního mediánu doby přežití. Kombinace lipozomálního irinotekanu s 5-fluorouracilem (NAL/FU) jako nová možnost léčby vyšší linie zůstává za očekáváním. Rezistence na konvenční terapii je signálem k urychlenému zavedení principů precizní onkologie s NGS reflexním testováním u většiny nemocných. Prediktor pro léčbu významné mutace lze detekovat až u 25 % karcinomů slinivky břišní. Genetické vyšetřovací minimum je BRCA 1/2, MSI, NTRK. Z pohledu nemocných nesmí zůstat jen u příslibu zavedení imunoterapie (pembrolizumab) u MSIh a PARP inhibitorů (olaparib) při BRCA mutaci. Problémem NTRK inhibitorů (larotrectinib/ entrectinib) je nízká frekvence výskytu NTRK fúze u nádorů slinivky břišní. Z klinického pohledu je třeba karcinomem slinivky břišní jako vnímat „systémové“ onemocnění. Systémová léčba má význam ve všech stadiích onemocnění. Nový koncept časného zařazení neoadjuvantní léčby (NAT) vychází z výsledků genomické (omické) analýzy. U nemocných „nízkého rizika“ systémové diseminace by měl být vždy zvažován po NAT chirurgický výkon s cílem R0 resekce a odstraněním reziduálních nádorových buněk, ev. zařadit chirurgickou intervenci jako úvodní modalitu. U nemocných „vysokého rizika“ systémové diseminace by neměl být součástí léčebného postupu radikální resekční výkon.

Aplikácia špecifických DNA sekvencií pri rozpoznávaní hepatocelulárneho karcinómu pečene

Poturnayová A.1, Bábelová A.2, Macková K.1, Kopecká K.2, Šelc M.2, Némethová V.3, Rázga F.3

1 Centrum Biovied SAV, Ústav molekulárnej fyziológie a genetiky, Bratislava, 2 Biomedicínske centrum SAV, Ústav experimentálnej onkológie, Bratislava, 3 LF UK, Bratislava; Selecta Biotech SE, Bratislava

Hepatocelulárny karcinóm (HCC) je jedným z najbežnejších onkologických ochorení s vysokou mierou úmrtnosti. Neskorá diagnóza a zlá prognóza sú stále hlavnou príčinou, pretože liečebné terapie sú účinné len v skorom štádiu HCC. Včasná diagnostika je rozhodujúca pre priaznivú prognózu, pretože možnosti liečebných terapií, ako je lokálna rádiofrekvenčná ablácia a chirurgický zákrok (transplantácia pečene a resekcia pečene), majú oveľa vyššiu účinnosť vo veľmi skorom štádiu HCC v porovnaní s neskoršími štádiami. Transplantácia pečene môže byť najlepšou voľbou pre HCC s nízkym rizikom recidívy ako liečba 2. línie, ale len v prípade relapsu alebo zlyhania pečene po resekcii pečene a ablačnej liečbe. Pacienti v neskorších štádiách HCC môžu dostávať paliatívnu liečbu, ako sú chemoembolizácia a inhibítory kinázy, zatiaľ čo u pacientov v terminálnom štádiu ide len o podpornú starostlivosť. Avšak recidíva nádoru po perkutánnej ablácii alebo resekcii pečene môže byť problémom aj v skorých štádiách HCC. Pravdepodobnosť HCC recidívy po 5 rokoch je po resekcii pečene približne 80 % a 62 % po ablácii pečene. Navyše, paliatívna liečba v stredne pokročilých a pokročilých štádiách má často nepriaznivý výsledok buď kvôli vedľajším účinkom liekov, alebo rezistencii na lieky. Na základe týchto zistení sú možnosti liečby HCC stále brzdené mnohými prekážkami. Rozvoj včasných diagnostických nástrojov a nových terapeutických prístupov bude preto rozhodujúci pre zlepšenie miery prežitia a kvality života pacienta. Pri liečbe HCC sa predpokladá, že aplikáciou aptamérov sa dosiahne lepší výsledok ako pri terapii na báze protilátok, ako napríklad v prípade neúčinnej liečby testovaného lieku codrituzumabu. Aptamér, ktorý sa špecificky viaže na HCC bunky môže uľahčiť objavenie nového biomarkera pre včasnú diagnózu HCC. Testovanie aptamérov v in vitro aj in vivo štúdiách ukázalo ich potenciál na terapeutické a diagnostické použitie. Teranostické nanoplatformy sú sľubným prístupom na prekonanie obmedzení konvenčnej terapie a diagnostiky rakoviny.

Práca bola podporená agentúrami APVV-16-0579, APVV-15-0215 a VEGA 2/0113/15.

Relationship between preoperative mental states and postoperative complications after abdominal surgery in patients diagnosed with pancreatic cancer (a prospective study – preliminary results)

Skřivanová K.1, Hlavsa J.2, Výleta V.1, Neudertová H.3, Robek O.2, Procházka V.2, Kokešová M.4, Jarkovský J.5, Pehalová L.5

1 Ambulance psychologů, FN Brno, 2 Chirurgická klinika, LF MU a FN Brno, 3 Oddělení klinické psychologie, FN Brno, 4 FN Brno, 5 Institut biostatistiky a analýz, LF MU, Brno

Aims: The purpose of our pilot study is to evaluate potential relationship between preoperative anxiety and depression and postoperative complications in abdominal surgery in patients diagnosed with pancreatic cancer. It is important to evaluate the risk of serious complications to prevent them. Postoperative complications occur frequently after major abdominal surgery and have a major influence on patient outcome and hospital costs. Methods: A prospective pilot study was conducted. A sample size of 20 patients operated for resectable pancreatic cancer were divided in two groups according to preoperative mental state. Group A showed none of anxiety or depressive symptoms before a surgery. Group B showed mild or severe symptoms of anxiety or depression. A clinical-psychological assessment using semi-structured interview mapping symptoms of anxiety and depression a day before a resection was performed and scaled as 0 (without psychopathology symptoms), 1 (mild degree), 2 (severe degree). All the postoperative complications were collected, the Clavien-Dindo scale was used to classify complications depending on their severity degree. Standard descriptive statistics was applied in the analysis – absolute and relative frequencies for categorical variables. Statistical significance of differences was computed using Fisher exact test for categorical variables. Results: We found a tendency for an association of higher levels of anxiety and depression at preoperative period with more severe postoperative complications, nevertheless it was not found as statistically significant (p = 0.096). The limitation of the study was the low samples and more patients in sample size is needed for the verification of this tendency. Conclusions: The tendency for the association between preoperative mental states and postoperative complications was found. Moreover, anxiety, depression and sleeping disturbances could be symptoms of cancer disease itself, not only reactions on oncological diagnose or treatment.

Protonová radioterapie pokročilého karcinomu pankreatu – kde jsou limity?

Vítek P., Kubeš J., Vondráček V., Zapletal R.

Proton Therapy Center, Praha

Úvod: Lokoregionální radioterapie lokálně pokročilého karcinomu pankreatu (LAPC) představuje cestu k lepší „lokální kontrole“, případně k dosažení operability. Dávkové limity vycházejí z postavení ozařovaného objemu mezi radiofragilními orgány – duodenum, játra, ledviny, tenké střevo, žaludek, mícha a další. Pokud jsou do ozařovaného objemu zahrnuty i regionální uzliny, pak se významná část duodena v rozsahu D1–D4 dostává do oblasti nad 90 % předepsané dávky. Dávkové limity pro duodenum nebyly jednoznačně popsány a vyvinuty. Obvykle jsou derivovány z radioterapie paraaortálních uzlin, převážně u gynekologických malignit. Jsou převážně specifikovány jako V55 Gy. Sledujeme dozimetrii protonové radioterapie technikou PBS (pencil beam scanning) a data jsou korelována s klinickým obrazem nežádoucích efektů. Metodika: Protonová radioterapie byla aplikována u 30 nemocných s LAPC s konkomitantní chemoterapií (kapecitabin) v hypofrakcionovaném režimu do celkové dávky 54 GyE/18 frakcí, 5 frakcí/týden ve dvou fázích („shrinkage“): 42 GyE/14 frakcí + 12 GyE/4 frakce. Do objemu CTV byla zahrnuta i spádová lymfatika – peripankreatická, oblasti porta hepatis a podél a. coeliaca a oblasti horní paraaortální s kaudálním dosahem pod úroveň duodena D3. Ve druhé fázi byl cílový objem redukován s cílem šetření duodena. Výsledky: Všichni nemocní ukončili radioterapii podle plánu. Medián delineovaného objemu duodena je 63 ccm (24,4–118 ccm). Medián V48 GyE 26 ccm, V45 GyE 29 ccm. Medián Dmean v duodenu je 38 GyE. Mediány V45GyE v žaludku, resp. tenkém střevě jsou 18,4, resp. 12,9 ccm. Akutní duodenitis grade 3,4 se manifestuje u tří nemocných, metachronní duodenální ulcerace u dvou nemocných, fatální duodenální perforace u jedné nemocné. Ulcerace nastupují v rozmezí 3–6 měsíců po skončené radioterapii. Ostatní nežádoucí efekty nepřesahují stupeň II a nejsou výrazné. U 74 % nemocných se v intervalu 2–48 měsíce rozvíjejí vzdálené metastázy, ale „lokální kontrola“ je v době analýzy souboru zachována u více než 80 % nemocných. Závěry: Dávky v cílovém objemu jsou při protonové radioterapii limitované pozicí duodena, v němž se také manifestují dominantní nežádoucí efekty. Bezpečnou aplikaci záření lze zachovat metodou „shrinkage“. Při protonové radioterapii PBS lze zachovat tolerovatelné dávky v duodenu i při zahrnutí regionálních lymfatik do cílového objemu. Zvláštní dávkové limity pro duodenum nejsou vyvinuté, nejsou součástí standardů. Na základě stávajícího (a pokračujícího) sběru dat lze doporučit separátní duodenální objemový limit, kupř. pro V55 Gy ekv. < 8–15 ccm.

Účinek kombinované léčby nejčastěji používaných cytostatik a olaparibu u BRCA nemutovaných a BRCA2 deficientních buněčných linií pankreatu

Zemánek T., Strouhal O., Flašarová D., Kolářová K., Melichar B., Mohelníková-Duchoňová

Onkologická klinika a Ústav molekulární a translační medicíny, LF UP a FN Olomouc

Východiska: Klinické studie prokázaly vyšší účinnost alkylačních činidel, platinových derivátů či PARP inhibitorů u BRCA deficientních pacientek s karcinomem ovaria. V případě mutací BRCA a rakoviny slinivky břišní jsou data týkající se účinnosti preparátů omezena na kazuistiky nebo malé série. V současnosti je jako optimální režim chemoterapie u BRCA deficientních pacientů s karcinomem pankreatu uváděn režim na bázi cisplatiny, avšak nemáme k dispozici klinické studie, které by ho jasně definovaly. Cílem této in vitro studie bylo zhodnotit chemosenzitivitu lidských buněčných linií duktálního adenokarcinomu pankreatu (PDAC) na olaparib a různá protirakovinová léčiva samostatně a v kombinaci s olaparibem s ohledem na jejich BRCA status. Metody: Tři BRCA nemutované lidské adherentní PDAC buněčné linie BxPC-3, MiaPaCa-2, PaCa-44 a BRCA2 deficientní linie Capan-1 byly léčeny šesti různými cytostatiky – gemcitabinem, cisplatinou, paklitaxelem, doxorubicinem, cyklofosfamidem, 5-fluorouracilem a PARP inhibitorem olaparibem. Byla také testována účinnost kombinace těchto cytostatik s olaparibem. Účinnost byla stanovena jako IC50 pro každou buněčnou linii, poté bylo provedeno srovnání citlivosti linií pro všechna testovaná cytostatika a kombinace. Výsledky: Mezi testovanými buněčnými liniemi existují velké rozdíly v citlivosti na použitá cytostatika, linie PaCa-44 se obecně jeví nejodolnější. Všechny čtyři testované linie, vč. BRCA2 deficientní, nevykazovaly dostatečný pokles viability při použití olaparibu v monoterapii. Účinek olaparibu v kombinaci s běžně používanými cytostatiky na linii PaCa-44 nebyl významný, avšak byla zjištěna významná ztráta viability v kombinaci s cyklofosfamidem pro BxPC-3 a gemcitabinem pro MiaPaCa-2. U BRCA2 deficitní linie Capan-1 došlo k velké ztrátě viability při současném použití olaparibu a cytostatika bez ohledu na jeho mechanizmus účinku. Závěr: Naše studie poukázala na významné rozdíly v citlivosti PDAC buněčných linií vůči jednotlivým cytostatikům a také olaparibu. Překvapivě se neprokázala vyšší účinnost alkylačních činidel u BRCA2 deficientní linie při srovnání s nemutovanými liniemi, ale prokázala se významná účinnost olaparibu v případném souběžném podání s klasickými cytostatiky. Navíc byla popsána jeho účinnost v kombinaci s gemcitabinem a cyklofosfamidem i u buněčných linií bez BRCA mutace, což může být vysvětleno jiným defektem homologní rekombinace a mělo by být dále ověřeno.

Práce byla podpořena grantem Ministerstva zdravotnictví ČR č. NV-19-03-00097 a studentským grantem IGA_LF_2019_006 Univerzity Palackého