XVI. Psychosociální péče

XVI/ 101. Psychické a sociální problémy onkologických pacientů v rámci léčby a zvláště po vyléčení

Alexandrová R.

MOÚ Brno

Dia­gnóza onkologického onemocnění s sebou nese pro spoustu pacientů obrovskou fyzickou i psychickou zátěž, je proto zřejmé, že se v době adaptace na léčbu a v období léčby jednak zhoršují dosavadní psychické problémy, ale zákonitě se objevují i další. Pacienti jsou konfrontováni s bazálním ohrožením života, což klade nadměrné nároky na jejich adaptační a obranné mechanizmy a coopingové strategie; v této traumatizující situaci prožívají nadměrný distres vedoucí mnohdy až k patologickým anxiózním, depresivním nebo jiným neurotickým poruchám. K nepříjemným symptomům patří i výrazný emoční doprovod, jako je strach, panika, smutek, lítost, bezmoc anebo zlost a vztek, často jako adekvátní reakce na danou situaci. Pacienti v průběhu léčby ztrácejí sílu, sebedůvěru, odolnost vůči zátěži. Potřebují podporu a oporu, kterých se jim často dostává v rodině a v blízkých vztazích, další podpůrnou síť jim ale tvoří i lékaři a ostatní zdravotníci, kteří se v léčbě rakoviny angažují a směřují k vyléčení. Psychické a sociální problémy u onkologických pacientů navzdory očekávání přetrvávají nebo se nově objevují i v období po vyléčení. Existuje množství výzkumů, které dokazují jejich výskyt při recidivě onemocnění. Pacienti vstupují do období po vyléčení fyzicky, psychicky i osobnostně křehčí, během procesu fyzické a psychické rekonvalescence se musejí adaptovat na život bez nemoci, potýkají se s přetrvávajícími symptomy posttraumatické zkušenosti, úzkosti, paniky či deprese. Jsou konfrontováni s aktuální realitou, která bývá v konfliktu s jejich očekáváním, mají na sebe v mnoha směrech nadměrné nároky, prožívají pocity selhání, viny, studu, často se podceňují, mají zkreslený sebeobraz z důvodů tělesných handicapů po léčbě, obtížně přijímají svoje nové limity. Psychické potíže a poruchy podmiňuje v tomto období zvláště strach a obavy z návratu onemocnění. Pacienti mívají v tomto období zhoršenou schopnost sebepodpory, podpora sociálního okolí však leckdy nepřichází, protože očekávání pečujících rodin je také často v rozporu s realitou, blízcí pacientů bývají vyčerpaní a potřebují se zotavit. Objevují se i problémy v resocializaci, pacienti mívají obavy z návratu do zaměstnání a dalších sociálních aktivit, izolují se ze sociálních vazeb. Je tedy zřejmé, že psychické a sociální problémy u uzdravených pacientů mohou mít výrazně negativní vliv na jejich kvalitu života. Pokusíme se tedy zmapovat možnosti zlepšení jejich situace a také to, co pro kvalitní adaptaci pacientů může udělat lékař a jaké jsou v tomto procesu jeho kompetence.

XVI/ 107. Mindfulness – všímavá lékařská praxe a léčivý efekt přítomného okamžiku

Světlák M.

Ústav psychologie a psychosomatiky, LF MU Brno

Kompetentní lékaři a lékařky jsou empatičtí, soucitní a dokážou reflektovat svojí praxi a její dopad na své pacienty, a i na sebe. Medicína obecně primárně cílí na to, aby nemoci léčila, stabilizovala je nebo alespoň kontrolovala jejich symptomy, nicméně i v kulisách nemoci běží život dál a všichni usilujeme o to, aby to byl život, který se dá žít a který, i přes všechna omezení spojená s nemocí, žít chceme. To platí pro pacienty, ale i pro zdravotníky samotné. Chceme tedy léčit tak, abychom sami v procesu léčení druhých nestrádali, neonemocněli a aby nás naše každodenní lékařská praxe rozvíjela a obohacovala. Mindfulness pak představuje efektivní přístup, jak tyto kvality v praxi a vzdělávání lékařů rozvíjet a jak lze měnit medicínu samotnou ale i náš přístup k ní. Mindfulness si lze představit jako dovednost nebo její trénink, která nám pomáhá být v životě více v kontaktu s přítomným okamžikem a přijímat naše myšlenky, pocity a tělesné stavy tak, jak v danou chvíli jsou, bez posuzování a nechání se jimi strhnout do starostí, přemýšlení a nadměrných obav. Její rozvíjení nám přináší vhled do univerzálních zákonitostí vzniku lidského trápení ve zdraví i nemoci a rozvíjí nás tak nejen na osobní úrovni, ale lékařům přináší další rozměr moudrosti nutné pro holistický přístup v medicíně. Výzkum jednoznačně a opakovaně dokládá, že rozvíjení Mindfulness přístupu v životě podporuje nejen základní pilíře duševního zdraví v rámci léčby i prevence u zdravých i nemocných, ale že její trénink také podporuje rozvoj takových postojů lékařů, které zvyšují kvalitu jejich péče, komunikace a činí jejich praxi kompetentnější. Mezi tyto postoje patří: pozorné vnímání, zvídavost, mysl začátečníka a přítomnost. Cílem příspěvku je lékaře seznámit s konceptem Mindfulness a otevřít tak další možnost, jak rozvíjet kompetentní lékařskou praxi a jak pečovat o vlastní duševní zdraví.

Podpořeno z programového projektu Ministerstva zdravotnictví ČR/ Program na podporu zdravotnického aplikovaného výzkumu na léta 2020–2026 (s reg. č. NU22-09-00056) a z projektu MU/ Specifický výzkum – podpora studentských projektů (s reg. č. MUNI/ A/ 1126/ 2021).

XVI/ 195. Umírají pacienti, my je jen léčíme: jak léčit nevyléčitelně nemocné na vlastní cestě ke konečnosti

Světlák M.

Ústav psychologie a psychosomatiky, LF MU Brno

Zatímco velká část lidí se tématu smrti vyhýbá a každou diskusi o ní často rychle ukončí, jsou lékaři a ostatní zdravotníci smrti a jejím trajektoriím vystaveni každý den. Přestože od sebe obvykle očekávají (očekává to i společnost), že se nebojí krve ani smrti samotné, může být tato expozice pro mnoho z nich traumatizující. Vystavení se utrpení pacientů představuje pro lékaře každodenní výzvu, jak se vypořádat s faktem, že podobnými cestami půjdou jednou i oni sami. Konečnost života je všudypřítomným pozadím hlavního zaměření medicíny, která léčí a zachraňuje. Vědomá práce s tématem konečnosti je nutným krokem v procesu osobnostního růstu zdravotníků a nezbytným základem pro rozvoj moudrosti v medicíně. Být si na určité úrovni vědom své konečnosti a mít toto téma konceptualizované je z hlediska psychospirituální přirozenosti člověka nutnou podmínkou duševního zdraví a osobnostního růstu směrem ke zralosti. V rámci všech úrovní vzdělávání v medicíně se učíme, jak s pacienty o smrti mluvit, jak sdělovat závažnou zprávu a jak reagovat na otázky, které se konce života týkají. Stáváme se experty na algoritmy a naučené věty s motivem, abychom to udělali dobře. V rámci vzdělávání pak můžeme zcela přirozeně podlehnout iluzi, že existují „oni“, tedy pacienti, a „my“, tedy zdravotníci. My jsme ti, kteří léčí, zachraňují a dávají naději, a oni jsou ti, kteří jsou nemocní a umírají. Můžeme se tak stát experty na umírání druhých, a přitom v sobě živit nebezpečnou iluzi, že máme téma vlastní smrti pod kontrolou. Na filozofování není v plné ambulanci nebo na oddělení čas. Konečnost tak někdy sebezáchovně odsouváme v podobě racionálního prohlášení o její přirozenosti. Nedostatek času nebo uvědomění však neznamená, že téma mizí. Jeho opomíjení paradoxně zvyšuje jeho urgenci a smrt se hlásí o svou pozornost v našich snech, představách a někdy až excesivní touze po bezpečí. Neuvědomovaná a nezpracovaná konečnost však nečiní život bezpečnějším a šťastnějším, naopak, její odsouvání život umrtvuje, zbavuje ho energie a odvahy rozhodovat se. Míra naší otevřenosti v této oblasti pak také významně určuje, jak se v naší přítomnosti mohou tématu otevřít ti, které léčíme. Přestože neexistují univerzální filozofické, psychologické a náboženské návody, jak se se smrtí jednou provždy vypořádat, existují přístupy, jak s tématem konečnosti v každodenním životě a lékařské praxi pracovat. Jak se tématu otevřít a jak jej vnitřně rozvíjet, aby bylo ve službách našeho života, a my se tak mohli spolu s našimi pacienty s moudrostí, odvahou a radostí připravovat na nevyhnutelné.

XVI/ 227. Problematické komunikační situace v onkologické praxi

Alexandrová R.

MOÚ Brno

Interaktivní workshop pro nelékařské zdravotnické pracovníky, kteří se ve své praxi setkávají s těžce nemocnými pacienty a jejich rodinami, často v kontextu velkého strachu z nemoci, z bolesti, ze ztráty a smrti. Zkusíme zmapovat a prodiskutovat, co pro koho znamená „problém v komunikaci“, a pochopit, jak souvisí s naším i pacientovým prožívání a myšlením. Zaměříme se konkrétně na jednotlivé fáze onkologického onemocnění a pojmenujeme nejčastější problémy, které nám v praxi působí největší obtíže. Ve společné diskusi a případně i praktickým nácvikem si ukážeme, jak s citlivými tématy zacházet a jak najít v komunikaci větší jistotu a sebepodporu. Práce ve workshopu předpokládá aktivní přístup, zapojení a spolupráci účastníků. Přínosem jsou předem připravené příklady a komunikační situace z praxe.

XVI/ 295. Spánek a spánkový stres – jak nestát spánku v cestě, i když se svět otřásl v základech

Světlák M.

LF MU Brno

Problémy se spánkem jsou jedním z nejběžnějších a nejranějších projevů stresu. Spánek je paradoxní v tom, že abychom do něj mohli přejít, tedy být neaktivní, je třeba určité jemné aktivity. Je třeba se pomyslně pustit, oprostit od všeho, co nás ve světě drží. Pouštíme touhy, přání, potřeby a myšlenky, které nás v podobě „mělbychů“ udržují vzhůru. Pouštíme lítosti nad minulostí a strachy z budoucnosti. Odevzdáváme se s vírou a důvěrou, že zítra se zase probudíme, a přijímáme prostý fakt, že když spíme, nemáme nad sebou a světem kontrolu. Přijímáme také prostý fakt, že spánek si nelze nárokovat s výkonovým přáním, jak se chceme zítra cítit a jak máme být vyspaní. Pokud v našem životě běží vše v kontextu naplňování základních pilířů duševního a tělesného zdraví, obvykle se spánek dostavuje spontánně, stačí jen v rámci zásad spánkové hygieny uložit své tělo v tiché místnosti, která je ke spánku určena. Samozřejmě vše nefunguje stoprocentně a je nutné akceptovat skutečnost, že i při plném zdraví se někdy nevyspíme podle našich představ. Do hry také vstupují bio­logické faktory a poruchy spánku jsou velmi často výsledkem samotné onkologické léčby nebo jiných nemocí. Nespavost je např. častým příznakem infekce covid-19. Jde o faktory, nad kterými máme obvykle jen minimální kontrolu. Traumatický stres spojený s dia­gnózou a léčbou onkologického onemocnění je dalším faktorem, který se zdá být, když pomineme zmíněné bio­logické faktory, zcela zásadní. Samotná dia­gnóza samozřejmě nutně neznamená psychologické trauma pro všechny onkologické pacienty. Onkologické onemocnění se jím stává až během procesu zpracování celé situace v naší mysli. Paradoxně jsme to pak my, kdo stres vytváří, a prostřednictvím ruminace, katastrofizace a ostatních neadaptivních strategií regulace chování stojíme svému spánku v cestě. Cílem přednášky je pojmenovat faktory, které nám a našim pacientům brání usnout a klidně spát, a skrze proces zvýšení uvědomění si těchto faktorů získat nad spánkem větší kontrolu. Získáme tak také portfolio možností, jak našim pacientům pomoci tento symptom zpracování stresu mírnit.

XVI/ 331. Psychologické aspekty v ošetřovatelství – prevence syndromu vyhoření

Ševčík L.

MOÚ Brno

Workshop se zaměří na prevenci syndromu vyhoření. Účastníci se dozví více o stresu a vyhoření, budou mít příležitost reflektovat vlastní úroveň stresu, identifikovat pro ně významné stresory a pokusit se je zredukovat. Účastníci se také dozví o strategiích k prevenci syndromu vyhoření a budou si moci vytvořit svůj plán, jak prevenci zahrnout do svého života. Workshop bude čerpat mimo jiné z poznatků studie de Oliveiry et al [1].

Literatura: [1] de Oliveira SM, de Alcantara Sousa LV, Vieira Gadelha MDS et al. Prevention actions of burnout syndrome in nurses: an integrating literature review. Clinical practice and epidemiology in mental health: Clin Pract Epidemiol Ment Health 2019; 15: 64–73. doi:10.2174/ 1745017901915010064.