XXIV. Nádory hlavy a krku

XXIV/ 5. Možnosti systémové léčby u recidivujících a generalizovaných nádorů hlavy a krku – zkušenosti z klinické praxe

Brančíková D.1, Pejčoch R.2, Blažková M.3

1 Interní hematologická a onkologická klinika LF MU a FN Brno, 2 ORL, FN Brno

Recidivující inoperabilní nebo metastatické nádory hlavy a krku mají dle literárních dat prognózu celkového přežití 10–15 měsíců a úloha multidisciplinární komise u této skupiny nemocných zatím neprokázala zlepšení přežití. Soubor: Prezentujeme skupinu 20 nemocných léčených v letech 2017–2022 pro recidivu nebo diseminaci (8× recidiva tumoru hypofaryngu, 6× tumor tonzily tonzily, 3× tumor nejasného origa, 2× spodina dutiny ústní a 1× paranazální dutiny). Mnohočetná plicní diseminace se vyskytla u 16 z těchto pacientů. Léčba byla koordinována multidisciplinární komisí. Metoda: Pacienti byli v 1. linii léčeni 2× v režimu dle EXTREME (karboplatina + fluorouracil + cetuximab) a 18× v režimu karboplatina a fluorouracil. Jako léčba 2. linie byla podána 8 pacientům léčba paklitaxel weekly a 4 pacientům nivolumab. Radioterapie metastáz byla indikována u 6 pacientů. Výsledky: Jednoletého přežití dosáhlo 12 pacientů, tj. 60 % souboru. I léčba režimem s cetuximabem byla velmi efektní. Pacienti, kteří podstoupili stereotaktickou radioterapii metastáz, byli všichni ve skupině pacientů přežívajících 1 rok. Závěr: Systémová léčba recidivujícího a metastatického nádoru hlavy a krku postupně nabývá na významu, nicméně ideální sekvence se teprve hledá. Po zhodnocení většího souboru jsme došli k závěru, že projednání léčby multidisciplinární komisí s možností výběru vhodných pacientů pro radioterapii metastáz by pravděpodobně mělo pozitivně ovlivnit přežití této skupiny pacientů, k ověření je ale třeba dalších  studií.

XXIV/ 6. Metastatické nádory slinných žláz v době precizní onkologie

Brančíková D., Eid M., Protivánková M.

Interní hematologická a onkologická klinika LF MU a FN Brno

 Nádory slinných žláz patří mezi skupinu nádorů velmi vzácných, která je však současně velmi heterogenní. Léčba metastatického onemocnění nemá jednoznačná doporučení a zkušeností s léčbou dle prediktoru je stále ještě velmi málo. Uvádíme analýzu souboru pacientů z reálné klinické praxe. Soubor pacientů: 36 pacientů ve věku 80–36 let, 20 žen a 16 mužů s recidivujícími nebo metastatickými nádory slinných žláz, léčeni mezi lety 2010–2022 na našem pracovišti systémovou léčbou, a to jak cytostatickou, tak cílenou dle prediktoru. Léčba byla koordinována multidisciplinární komisí. Metody: V 1. linii bylo 30 pacientů léčeno kombinací platinového derivátu a 5-fluorouracilu, čtyři pacienti byli léčeni antracykliny v 1. linii a jeden pacient kapecitabinem. V 2. linii bylo 21 pacientů léčeno taxany, šest pacientů dle prediktoru (tři pacienti LHRH + bikalutamid, dva pacienti nivolumabem a jeden trastuzumabem). V 3. linii bylo léčeno osm pacientů (2× irinotekan, 2× antracyklin a 4× metotrexát). NGS bylo provedeno u šesti pacientů a u čtyř z nich byl zjištěn potenciální target léčby. Výsledky: Toxicita chemoterapie nebyla neobvyklá, neutropenii G3/ 4 mělo 10 % pacientů, febrilní neutropenie se vyskytla jen jednou, jiná závažnější toxicita nebyla zaznamenána. Jednoleté přežití mělo 26 pacientů, tj. 72 %, dvouleté šest pacientů, tj. 16 %. Radioterapie byla v průběhu léčby indikována u osmi pacientů, tj. 22 % souboru. Závěr: Metastatické nádory slinných žláz jsou onemocnění velmi agresivní a k léčbě poměrně chemo- i radiorezistentní. Nadějná je léčba dle prediktorů, která by u této skupiny mohla prodloužit přežití.

XXIV/ 168. Algoritmus komplexní rekonstrukce nosu

Dvořák Z.1, Pink R.2, Heinz P.2, Kubát M.1, Menoušek J.1, Stupka I.1

1 Klinika plastické a estetické chirurgie LF MU a FN u sv. Anny Brno, 2 Klinika ústní, čelistní a obličejové chirurgie LF UP a FN Olomouc

Úvod: Komplexní defekty nosu vznikají nejčastěji jako výsledek onkologické resekce nebo výjimečně těžkého traumatu a postihují všechny tři vrstvy zevního nosu. Nové rekonstrukční postupy důsledně obnovují intranazální výstelku, a to nejčastěji laloky z nosního septa. Současně je provedena i rekonstrukce chrupavčité a kostní opory nosu, kožní kryt nosu je u velkých defektů v dnešní době rekonstruován třífázově paramediánním čelním lalokem, který je vzhledem k ideální kvalitě barvy a textuře kůže považován za nejlepší donorský lalok pro resurfacing nosu. Metoda: Demonstrativní soubor tvoří 9 pacientů (6 mužů a 3 ženy), kteří v období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2021 podstoupili rekonstrukci pro komplexní defekt nosu. U pacientů se jednalo o komplexní ztrátu nosního křídla, o komplexní ztrátu poloviny nosu, o subtotální ztrátu měkkého nosu a na závěr o totální či kompozitní ztrátu nosu. Výsledky: Příčinou defektu nosu byl 5× rozsáhlý nebo recidivující bazaliom, 1× maligní syringom, 1× mikrocystický adenoidní karcinom a ve 2 případech došlo ke ztrátě nosu ukousnutím psem. K rekonstrukci intranazální výstelky byl 1× použit vestibulární posuvný lalok, 2× homolaterální a kontralaterální septal hinge flap, 3× kompozitní septální pivot flap, 1× bilaterální turbinate flap a 2× čínský lalok. Opěrná vrstva byla rekonstruována konchální a septální chrupavkou a chrupavkou a kostí z žebra. Kožní kryt byl vytvořen 1× z nazolabiálního a 8× z čelního laloku. Ve všech případech se podařilo dosáhnout esteticky a funkčně příznivého výsledku za minimální morbidity donorských míst. Závěr: Rekonstrukce rozsáhlých komplexních defektů nosu vyžaduje rozplánování rekonstrukčního postupu do více etap. Tříetapová rekonstrukce nosu čelním lalokem bez iniciálního ztenčování se jeví díky fenoménu delay jako bezpečná metoda, která zajišťuje tenký kožní kryt umožňující vyniknout kontuře opěrné vrstvy, a tím přirozenému tvaru nosu. Pro rekonstrukci skeletu nosu je vhodné vybrat dostatečně pevný materiál, který udrží finální tvar rekonstrukce i přes výrazné pooperační jizvení. Většinu komplexních defektů nosu lze rekonstruovat užitím místních laloků, protože si zachovávají ideální kvalitu, kolorit, texturu a jsou spolehlivé při nízké morbiditě donorského místa. U rozsáhlých a kompozitních defektů je nutné k rekonstrukci vnitřní výstelky často použít volný mikrovaskulární lalok.

XXIV/ 169. Přehled možností rekonstrukce horní a dolní čelisti po onkologické resekci

Dvořák Z.1, Pink R.2, Heinz P.2, Michl P.2, Tvrdý P.2, Stupka I.1

1 Klinika plastické a estetické chirurgie LF MU a FN u sv. Anny Brno, 2 Klinika ústní, čelistní a obličejové chirurgie LF UP a FN Olomouc

Východiska: Aby bylo dosaženo uspokojivé rekonstrukce čelistí po onkochirurgických výkonech, je třeba zohlednit funkční, anatomické a estetické hledisko. Z funkčního hlediska by měla být zajištěna uspokojivá mastikace a fonace, zachován polykací reflex a průchodnost horních dýchacích cest. Z anatomického hlediska je třeba obnovit okluzní roviny a správné postavení temporomandibulárního kloubu. Z estetického hlediska je důležité zachovat symetrii obličeje, prominenci brady a výšku a proporce dolní obličejové třetiny. Materiál a metody: Reprezentativní soubor tvořilo 9 pacientů (6 mužů a 3 ženy), kteří v období od 1. 2. 2015 do 31. 12. 2021 podstoupili rekonstrukci horní nebo dolní čelisti, nejčastěji pro spinocelulární karcinom. Výsledky: Možnosti rekonstrukce horní nebo dolní čelisti jsou následující: ponechat defekt bez rekonstrukce, rekonstrukce pouze měkkých tkání (free-end), implantace kostního štěpu (do 5–7 cm ztráty čelisti), užití rekonstrukční dlahy a myokutánního laloku (wrapped around), užití stopkovaného laloku (pektorální lalok s žebrem, latissimus dorsi s žebrem) s vaskularizovanou kostí. Poslední a nejvíce preferovanou možností je rekonstrukce volným lalokem. Nejčastějším lalokem (lalokem volby) je volná fibula s využitím moderního PC plánování a cutting guides. Lze ji užít při jednoduché rekonstrukci dolní čelisti, event. jako double barrel nebo k rekonstrukci horní čelisti. Dalšími možnostmi volných laloků je skapulární lalok a lalok lopaty kosti kyčelní. K rekonstrukci čelistí lze využít i distrakční osteogenezi. Všechny uvedené možnosti jsou diskutovány stran výhod, nevýhod a komplikací. Závěr: K rekonstrukci čelistí je nejčastěji využívána volná fibula, protože poskytuje kvalitní kost s patřičnou délkou (max. odběr činí 24 cm). Morbidita odběrového místa je akceptovatelná, nemocný je po zhojení defektu schopen rychlé chůze i jízdy na kole. Záložní možností je užít stopkovaný pektorální lalok s 5. žebrem nebo latissimus s 9. žebrem. Uvedené metody lze ale využít k rekonstrukci čelistí s vysokou úspěšností vhojení a relativně vysokou odolností tkání vůči eventuální radioterapii.

XXIV/ 350. Význam genetického vyšetření u meningeomů

Žmolíková J.1, Delongová P.2, Wozniaková M.2, Urbanovská I.3, Pitronová S.1, Lipina R.4, Reguli Š.4, Cvek J.5, Šimová J.3,  Uvírová M.6

1 Cytogenetická laboratoř, CGB laboratoř a.s., Ostrava, 2 Ústav klinické a molekulární patologie a lékařské genetiky, FN Ostrava, 3 Laboratoř molekulární genetiky, CGB laboratoř a.s., Ostrava, 4 Neurochirurgická klinika LF OU a FN Ostrava, 5 Onkologická klinika LF OU a FN Ostrava, 6 CGB laboratoř a. s., Ostrava

Východiska: Meningeomy patří mezi primární nádory CNS pocházející z meningoteliálních buněk arachnoidey. Obvykle mají benigní povahu s extraaxiálním růstem a svým bio­logickým chováním pacienta přímo neohrožují. Výjimku tvoří atypické a anaplastické meningeomy, které vykazují agresivnější chování, vyznačují se rychlým růstem, infiltrací okolních tkání, recidivami a vzácně i metastázami. Identifikované genetické změny tak mohou pomoci správně tyto meningeomy klasifikovat, a tím pomoci nastavit efektivní léčbu, případně častější sledování pacienta. Soubor pacientů a metody: V letech 2007–2021 bylo vyšetřeno 324 pacientů s meningeomem, 224 žen a 100 mužů. Věkové rozmezí pacientů bylo 19–83 let, průměrný věk při dia­gnóze byl 56,8 let, medián 59,5 let. Vzorky byly vyšetřeny metodou FISH na řezech z parafinových bloků nebo na otiskových preparátech. Použity byly FISH sondy ON 1q21/ SRD (1p36) Leica BIOSYSTEMS, ON BCR/ ABL t(9;22) DC, D-Fusion Leica BIOSYSTEMS, SPEC IGH Dual Color Probe ZytoVision GmbH. Výsledky: Metodou FISH byly hodnoceny chromozomové aberace, které jsou u meningeomů dle literatury spjaty s vyšším rizikem rekurence a progrese nádoru – delece 22q (nebo monozomie chromozomu 22), delece chromozomové oblasti 1p36 a monozomie chromozomu 14. Delece 22q byla v našem vzorku identifikována celkem u 250 vzorků (77,2 %). Jako samostatná genetická aberace se vyskytovala u 105 vzorků (32,4 %), kde převažovaly meningeomy grade 1 (99 vzorků grade 1, 6 vzorků grade 2). Delece 22q spolu s další genetickou změnou (delecí 1p36 nebo monozomií chromozomu 14) byla nalezena u 52 (16,1 %) vzorků meningeomů, grade 1 a 2. Kombinace delece 22q, delece chromozomové oblasti 1p36 a monozomie chromozomu 14 byla identifikována v 71 vzorcích (21,9 %). Jednalo se (podle předpokladu) o 34 meningeomů grade 2 (10,5 %) a 5 meningeomů grade 3 (1,5 %). Tyto chromozomové aberace byly ale také identifikovány u 32 (9,9 %) meningeomů grade 1 – vzhledem k možnosti agresivnějšího chování MR kontrola, individuálně byla také zvážena možnost radioterapie, resp. radiochirurgie. Závěr: Přestože meningeomy obecně patří k nádorům s benigním charakterem a pomalým růstem, určitá skupina meningeomů vykazuje vyšší riziko recidivy a progrese v malignější formy. Většinou se jedná o WHO CNS meningeomy grade 2 a 3, ale i u grade 1 se v literatuře uvádí riziko rekurence 7–25 %. Genetické změny tak mohou pomoci vytipovat rizikové pacienty a zajistit jim adekvátní monitoring a léčbu.

XXIV/ 356. Možnosti chirurgického řešení recidivujících nádorů hlavy a krku

Pejčoch R.1, Šteffl M.1, Brančíková D.2

1 Ambulance ORL, MOÚ Brno, 2 Interní hematologická a onkologická klinika LF MU a FN Brno

Recidivující nádory hlavy a krku jsou velmi komplikovanou dia­gnózou. Možnosti řešení jsou velmi omezené a chirurgická intervence je spolu s reRT/ RT jedinou možností s potenciálně kurativním efektem. V našem sdělení je stručný souhrn spektra možných chirurgických výkonů a na třech kazuistikách jsou ilustrovány modelové případy.