Některé bioetické otázky asistované reprodukce – literární přehled (Štrasburská konvence, status lidského embrya)

Souhrn

K největším pokrokům medicíny, které byly dosaženy ve 20. století, patří zavedení a rozvoj technologií asistované reprodukce. Mnohaleté úsilí bylo v roce 1978 konečně korunováno úspěchem – oznámením Edwardse a Steptoea o narození Louisy Brownové, prvního dítěte narozeného po aplikaci fertilizace in vitro. Po tomto průlomu se léčba pomocí IVF rychle rozšířila do celého světa a běžně se provádí ve většině zemí. Nicméně po počátečním nadšení se vynořilo mnoho etických, právních a sociálních otázek spojených s aplikací těchto metod, které vedly k vážným diskusím a častým sporům mezi zaangažovanými lékaři, veřejností a samotným státem. Také různá náboženství, která v mnoha částech světa stále podstatně ovlivňují postoj k reprodukci, nezůstala stranou. K hlavním otázkám, které vyvolávaly etické dilema po rozvinutí ART, patří morální status embrya, zahrnutí třetí strany do reprodukčního procesu darováním genetického materiálu, surogátní mateřství, kryokonzervace lidského embrya, preembryonální výzkum, manipulace s gametami atd.

Klíčová slova:
asistovaná reprodukce – bioetické otázky – Štrasburská konvence – status lidského embrya

Lékařské povolání má dlouhou historii etického chování, která sahá přinejmenším do roku 2000 př. Kr. Avšak teprve Hippokratova přísaha položila základní pravidla chování mezi lékařem a pacientem [6].

Na základě Hippokratových Principů se etika stala důležitou hodnotou veškerého lékařského bádání a léčení a po celé generace zůstával závazek lékaře k pacientovi etickým ideálem, podle něhož lékaři i veřejnost posuzovali lékařskou péči. To ukazuje, že medicínská etika měla vždy co do činění pouze ve vztahu lékař – pacient. Až v posledních dvou desetiletích se etické otázky bleskově rozšířily do povědomí veřejnosti. Stalo se tak v důsledku vědeckého pokroku a jeho spojení s veřejností, nových technologických objevů, které lze aplikovat v léčebných postupech zachraňujících život, a větší přístupností stávajících medicínských služeb. Poznatky v reprodukční medicíně za posledních 20 let otevřely neočekávaný, bezprecedentní zájem veřejnosti o určité aspekty lidské reprodukce spolu s požadavky, které dříve neexistovaly a které jsou doprovázeny morálními dilematy.

Je však velmi nesnadné najít pro etické problémy u reprodukčních technologií řešení, která by byla přijatelná v pluralistické společnosti, a ještě mnohem problematičtější je dosáhnout konsenzu. Proto by každá společnost a země měly mít určité mechanismy pro etické zhodnocení při aplikaci moderní léčby neplodnosti.

Také Evropská unie zaujala k etice, především v porodnictví a gynekologii, své stanovisko, když vydala Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, která byla přijata výborem ministrů Rady Evropy 19. 11. 1996 ve Štrasburku.

Konvence o lidských právech a biomedicíně stanovuje, že se členské státy Rady Evropy, ostatní státy a Evropské společenství jako signatáři koncepce budou řídit následujícími dokumenty:

I.

• Všeobecnou deklarací lidských práv vyhlášenou Valným shromážděním Spojených národů ze dne 10. 12. 1948 
• Konvencí o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. 11. 1950 
• Evropskou sociální chartou ze dne 18. 10. 1961
• Mezinárodní dohodou o občanských a politických právech ze 16. 12. 1966
• Konvencí o ochraně osobnosti při zpracování osobních dat ze dne 28. 1. 1981
• Konvencí o právech dítěte ze dne 20. 11. 1989

II.

• cílem Rady Evropy je dosáhnout větší jednoty mezi jejími členy
• jednou z metod k dosažení tohoto cíle je dodržování a další prosazování lidských práv a základních svobod
• jsou si vědomy vzestupného rozvoje biologie a medicíny

III.

• jsou přesvědčeny o nutnosti respektovat člověka jako jedince i jako příslušníka lidského druhu sapiens
• uznávají důležitost záruky důstojnosti člověka
• jsou si vědomy toho, že zneužití biologie a medicíny může vést k aktům ohrožujícím lidskou důstojnost

IV.

• budou neustále zdůrazňovat potřebu mezinárodní spolupráce tak, aby biologie a medicína sloužily k dobru všech lidí
• uznávají význam veřejné debaty o otázkách v souvislosti s aplikací biologie a medicíny a budou na ně reagovat
• požadují stále připomínat všem členům společnosti jejich práva a povinnosti
• jsou přesvědčeny, že pokroku v biologii a medicíně musí být využito ku prospěchu generace současné i generací příštích

Ze všech těchto podnětů se zvláštnímu zájmu těší obecné otázky asistované reprodukce, jejichž souhrn byl publikován v řadě mezinárodních dokumentů. V České republice byla některá stanoviska uvedena v časopise Plánování rodiny a reprodukční zdraví [7] (časopis dnes již bohužel nevychází) a dalších.

Dalším dokumentem zabývajícím se etickými otázkami je Helsinská deklarace Světové lékařské asociace. Etické principy lékařského výzkumu prováděného na lidských jedincích (World Medical Association Declaration of Helsinki. Ethical Principles for Medical Research Involving Human Subjects). Nejnovější znění Deklarace je uvedeno v časopise JAMA (284: 2000, 3043).

Tato deklarace říká, že v léčbě takového pacienta, u něhož profylaktické, diagnostické a terapeutické metody neexistují nebo jsou neúčinné, musí mít lékař volnost v použití neprokázaných nebo nových profylaktických, diagnostických a terapeutických opatření, jestliže podle jeho úsudku skýtají naději k záchraně života, navrácení zdraví nebo úlevě od utrpení. Tam, kde je to možné, by tato opatření měla být zkoumána s cílem zhodnotit jejich bezpečnost a účinnost. Ve všech případech je třeba nové poznatky zaznamenat a tam, kde je to vhodné, zveřejnit. Další směrnice vztahující se k této Deklaraci by měly následovat.

Hlavní okruhy etických otázek v asistované reprodukci

Za 30 let vývoje asistované reprodukce vyvstal hlavní okruh etických otázek:

• postup IVF jako takový (je morálně přijatelné zasahovat do reprodukčního procesu?)
• morální postavení embrya
• zahrnutí třetí strany do procesu reprodukce – (darováním genetického materiálu, surogátní rodičovství atd.)
• kryokonzervace embryí
• manipulace s gametami
• výzkum a pokusy s preembryi
• mikromanipulace
• kmenové buňky, klonování
• genetické otázky
• vícečetné těhotenství
• prenatální diagnostika
• věk a asistovaná reprodukce
• struktura rodiny a blaho dítěte

Jedna ze základních etických otázek, o níž se chceme zmínit, je morální status lidského embrya. Chceme přiblížit i to, jaký status lidské embryo vůbec má, především z hlediska práva (citace základní práce Prudila [9]).

Část diskuzí o technikách asistované reprodukce je ovlivněna názorem, jaký status lidské embryo má. Je totiž zřejmé, že určitého pokroku v oblasti umělého oplodnění by nebylo dosaženo, kdyby se s embryem nezacházelo jako s věcí – jako s disponovatelným materiálem [5]. Pokud bychom mohli určit povahu a charakter lidského embrya v řádu bytí, bylo by již determinování jeho statusu snadné. Přiznat někomu ontologický status osoby znamená plně jej začlenit do lidské morální komunity a přidělit mu všechna morální práva včetně práva nebýt zabit [4].

V současné době v bioetických diskuzích na dané téma zaznívá několik základních koncepcí [8]:

• a) Preembryo a embryo je plně lidskou bytostí – pozice ontologického personalismu [1,8]. Ontologický personalismus pokládá za začátek lidského života okamžik koncepce. Předpokládá se, že jde již o geneticky jednoznačně samostatného jedince, to znamená, že lidské embryo již vlastní všechna práva, která lze přiznat lidské osobě. Patří sem zejména právo na život, fyzikální a genetickou integritu i právo na rodinu. Tato koncepce má řadu oponentů, např. J. Thomsonová říká: „Embryo není o nic víc člověkem než semeno stromem; teprve až získá charakteristiky, které jsou člověku vlastní, lze mluvit o člověku.“
• b) Pozice empirického funkcionalismu říká, že lidské bytí se stává osobou v průběhu gestace nebo až v době po porodu. M. Tooley tvrdí, že základní otázkou, která se musí rozhodnout, je „…jaké vlastnosti musí bytost mít, aby jí bylo přiznáno právo na život“?
• c) Zavádí se další termín, gradualismus, který vyjadřuje názor, že fetální vývoj je lineárně rovnoměrný a graduální a stejně tak rovnoměrný je morální význam embrya. To znamená, že 32buněčné embryo má větší „morální hodnotu“ než embryo 4buněčné – nepatrně sice, ale přesto má. Z principu morálního gradualismu není nakonec jasné, kde se onen specifický bod nachází. Někteří autoři deklarují, že o osobě lze mluvit až dva týdny po fertilizaci, kdy již není možné, aby došlo k rozdělení buňky na jednovaječná dvojčata. Do této doby by měl být povolen i výzkum.
• d) Nemůžeme pominout ani pozici tzv. filozofického utilitarismu, kde např. J. Schenker [2] uvádí, že „embryo je potenciální lidská bytost, na kterou by se mělo pohlížet s vážností, a jeho specifické postavení by mělo být respektováno, dokud ho nepřeruší jiné společenské nebo mateřské zájmy“. Musíme připustit, že v tomto kontextu je morální postavení embrya oslabené, protože zde chybí viabilita, schopnost cítit, sociální role a fyzikální podobnost s dospělou osobou. Jsou na cestě intrauterinního vývoje milníky, které jsou morálně relevantní? Pokud bychom přijali tuto tezi, tak fetus se stává člověkem až po porodu.

Je mimo možnosti tohoto textu zabývat se otázkami morálního statusu embrya z pohledu náboženství, tak jak to přednesl v roce 1999 v Institutu pro bioetiku LF MU Brno prof. morální teologie Hans Rotter, který rozváděl církevní tradici o dualismu těla a duše.

Existuje celá řada filozofických pohledů na etickou problematiku spojenou s potraty a statusem embrya. Říká se v nich, že k této problematice nemůžeme přistupovat ani z hlediska filozofie práva, ani z hlediska představ o tom, co je lidská osoba. Právo samo o sobě nestačí. Má li dítě právo se narodit a má li žena právo dítě potratit, pak to ještě neznamená, že to či ono právo je nelegitimní.

Názory na to, jaký je vlastně status embrya v českém právu, se samozřejmě různí. Příčinou je zejména to, že neexistuje zákonná úprava, která by se vztahovala pouze a výlučně na postavení zárodku, a je tak třeba tento status „dohledávat“ v ustanoveních právního řádu, která jsou obecnějšího charakteru ([9] – tato rozsáhlá právní citace je uvedena se svolením autora).

Ústavněprávní úprava

V normě nejvyšší právní síly, Listině základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) – dále jen „Listina“ – je v článku 6 odst. 1) řečeno, že „lidský život je hoden ochrany již před narozením“. Článek 6 je systematicky zařazen v hlavě druhé oddílu prvním Listiny, který nese titul Základní lidská práva a svobody.

Systematický výklad by tak nasvědčoval tomu, že se jedná o právo lidské, tj. o právo člověka, a bylo by tak možno dovozovat, že embryo je člověkem. Tomu však neodpovídá výklad jazykový. Zatímco v ostatních článcích hlavy druhé oddílu prvního se při označování subjektu používají termíny „každý“, „nikdo“, „občan“ atp., v článku 6 odst. 1) bylo použito termínu „lidský život“. Jeví se tedy, že zákonodárce nezamýšlel přiznat embryu práva subjektu, neboť pak by volil vhodnější vyjádření, ze kterého by bylo jasně patrné, že se již před narozením jedná o člověka. K tomu ale nedošlo. Výsledná podoba ustanovení tak vede k výkladu, že lidský zárodek má dle mínění zákonodárce speciální postavení ne nepodobné právnímu postavení člověka (tj. fyzické osoby), ale že také vykazuje určité odlišnosti, a proto nemůže mít stejná práva jako člověk. Na druhé straně ale zvolená definice dává široký prostor pro následnou zákonnou úpravu tak, aby se nedostala do rozporu s ústavním pořádkem.

Občanskoprávní úprava

V zákoně č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, je o lidském zárodku zmínka pouze na jediném místě, a to v § 7 odst. 1), kde se stanoví, že způsobilost mít práva a povinnosti (tj. právní subjektivitu) má i počaté dítě, narodí li se živé. Obdobné ustanovení existovalo již v právu římském: „Nasciturus pro iam nato habetur, quoties de commodo eius quaeritur. Qui mortui nasciuntur, neque nati neque procreati videntur.“

Uvedené ustanovení občanského zákoníku má svůj dopad např. v právu dědickém a nabývání vlastnického práva děděním. Nasciturus je tedy chápán jako možný účastník občanskoprávního vztahu, jako fyzická osoba, ovšem výlučně za předpokladu, že se narodí živý. V situaci, kdy plod byl sice alespoň po určitou dobu živý, ale narodil se mrtvý, pak právní subjektivitu nikdy neměl. Narodí li se živý, pak samozřejmě právní subjektivitu má, a to již od okamžiku početí. V občanském zákoníku bohužel nejsou řádně definovány pojmy, není zřejmé, co se rozumí početím, narozením a narozením živého člověka. Přitom právě otázka řádné definice vystupuje do popředí např. při posuzování statusu zárodku vzniklého mimotělním oplodněním, nascitura, který přestal projevovat známky života v průběhu porodu apod.

Právní pozice počatého dítěte, které se narodí živé, je tak, i přes uvedené výhrady, relativně jasná: jedná se o fyzickou osobu, tj. subjekt. Jaké je ale právní postavení zárodku, který odumře před narozením, nebo postavení oplodněného vajíčka (počatého dítěte?), které se nachází mimo tělo matky a případně do těla matky nebude vůbec umístěno? Nejedná se o nijak hypotetické případy, nedávno se problémem kryokonzervovaných embryí musela zabývat např. Etická komise Fakultní nemocnice Brno.

Z pohledu občanskoprávního, při neexistenci speciální právní úpravy, může být zárodek teoreticky považován buď za fyzickou osobu, nebo za věc. Oba možné pohledy ale mají své slabiny a mohou vést ke značně absurdním situacím.

Jestliže by měl být zárodek chápán jako fyzická osoba, tj. měl by mít způsobilost k právům a povinnostem bez ohledu na to, zda se z něj vyvinuté dítě narodí živé, pak je nutno položit si otázku, proč zákonodárce takové chápání nepřipustil, a naopak expressis verbis připustil právní subjektivitu zárodku pouze při splnění nutné podmínky narození živého dítěte. Je tak možno dojít k závěru, že nebylo úmyslem zákonodárce přiznat subjektivitu plodu samotnému bez ohledu na to, jestli vůbec dojde k porodu nebo jestli dojde k porodu živého dítěte. I kdybychom uvedený závěr, tj. že plod není subjektem práva, ponechali stranou a vycházeli z toho, že subjektem je, budou důsledky takového chápání z hlediska práva neakceptovatelné. Pak by totiž každý zárodek musel mít k ochraně svých práv stanoveného opatrovníka (nemohli by to být rodiče zárodku, neboť tito jsou zákonnými zástupci dítěte, tj. až subjektu živě narozeného); jakákoli manipulace se zárodkem umístěným jak v těle matky, tak i mimo tělo matky by znamenala zásah do práv fyzické osoby, a plod by tak měl nárok na poskytnutí nezbytné právní ochrany. Totéž platí i pro jakékoliv poškození nebo zničení člověka se všemi důsledky z toho plynoucími. Docházelo by tak např. k tomu, že by nebylo možno rozhodnout o ukončení skladování kryokonzervovaných embryí, byť jejich životaschopnost s časem klesá, neboť právní zástupce (opatrovník) zárodku by nemohl dát souhlas k usmrcení zastoupeného, protože by se zcela evidentně jednalo o úkon, který není v zájmu zastoupeného.

Druhý možný teoretický pohled na zárodek jako na věc v právním smyslu, a to věc movitou, se jeví jako nevhodný. Dle ustanovení § 123 odst. 1) občanského zákoníku je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Věc může být ve výlučném vlastnictví jednoho subjektu, v podílovém spoluvlastnictví více subjektů nebo ve společném jmění manželů. K čemu by takové chápání mimo jiné vedlo? Zárodek zplozený v manželství by byl ve společném jmění manželů (pokud by společné jmění nebylo zúženo nebo jinak právně upraveno). Zárodek zplozený v manželství na základě umělého oplodnění ženy spermatem dárce odlišného od manžela by byl ve výlučném jmění manželky, neboť věci darované nejsou součástí společného jmění manželů. Zárodek zplozený mimo manželství by byl v podílovém spoluvlastnictví otce a matky (a to by se dalo ještě vzít v úvahu použití ustanovení § 135b odst. 1) občanského zákoníku). Plod vzniklý na základě umělého oplodnění spermatem neznámého dárce by zřejmě byl v podílovém spoluvlastnictví dárce, kterým by při vlastnické sukcesi mohlo být i zdravotnické zařízení. Jedná se o natolik absurdní závěry, že nepřisvědčují teorii, že zárodek může být pokládán za věc.

Ani v právu občanském tedy nenalézáme odpověď na otázku, jaké je právní postavení zárodku v českém právním řádu. Byl pouze upřesněn status nascitura, který je později živě porozen. Co v dalších právních odvětvích?

Trestněprávní úprava

Základní předpis práva trestního, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v platném znění, nám rovněž nepomůže určit právní postavení lidského zárodku. Mezi trestnými činy proti životu a zdraví sice nalézáme § 227 a § 228 o nedovoleném přerušení těhotenství. Objektem ochrany je ale v těchto případech nikoli život a zdraví nascitura, nýbrž život a zdraví těhotné ženy. To, že není chráněno zdraví a život plodu, je možno dovodit z ustanovení § 229 trestního zákona, dle kterého se žena, která své těhotenství sama uměle přerušila nebo jiného o to požádá nebo mu to dovolí, nedopouští trestného činu.

Je tedy evidentní, že výklad uvedeného ustanovení směřuje spíše k tomu, že plod, který je součástí těla matky, nepožívá samostatné ochrany a samotná matka se může rozhodnout i pro jeho případnou likvidaci. Neexistenci právní subjektivity plodu dokazuje a contrario i to, že na poškození plodu nedopadají ustanovení trestního zákona o vraždě a ublížení na zdraví.

Ani v případě trestního práva ale nebyl zákonodárce důsledný ve svém chápání lidského plodu, neboť v § 89 odst. 7) pís. g) trestního zákona za těžkou újmu na zdraví pokládá též „vyvolání potratu nebo usmrcení plodu“. Zatímco v případě prvním, tj. vyvolání potratu, je evidentní, že je chráněno zdraví matky, u části druhé, tj. usmrcení plodu, je situace poněkud matoucí. O smrti a potažmo o usmrcení je totiž možno hovořit pouze v případě, že k ní došlo u fyzické osoby, která žila. Což s ohledem na další ustanovení trestního zákona není možno u plodu dovozovat. Zákonodárce se tak zřejmě pokoušel poskytnout zvýšenou ochranu lidskému plodu a matce, která jej nosí, učinil tak ale způsobem, který je poměrně obtížně vyložitelný.

Z úpravy dané trestním zákonem tak vyplývá, že je poskytována zvýšená právní ochrana těhotné ženě a že je rovněž poskytována určitá právní ochrana i lidskému zárodku. Ani trestní právo ale nechápe lidský plod jako subjekt. Dostáváme se tedy k oblasti další, a to oblasti zdravotněprávní.

Úprava v medicínském právu

Medicínské, resp. zdravotnické právo není považováno za samostatné právní odvětví, nicméně pro účely tohoto textu budou za medicínské právo pokládány ty právní normy, které upravují zejména právní vztahy při poskytování léčebně preventivní péče a při ochraně zdraví člověka.

Základním, byť již poněkud zastaralým dokumentem je zákon č. 20/1966 Sb., o umělém přerušení těhotenství, v platném znění (dále jen „interrupční zákon“) a na něj pak navazuje prováděcí vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 75/1986 Sb., v platném znění.

Již ze samotného úvodu interrupčního zákona, ve kterém je vymezen jeho účel, je zcela zřejmé, že je koncipován především k ochraně života a zdraví ženy a dále pak přihlíží rovněž k zájmu plánovaného a odpovědného rodičovství. O postavení zárodku není v definici účelu zákona ani zmínka.

Problematika umělého oplodnění, při kterém dochází k manipulaci s genetickým materiálem, je částečně upravena ve směrnici Ministerstva zdravotnictví č. 18/1982 Věstníku MZ ČSR, podmínky pro umělé oplodnění. Ponecháme li stranou to, že úprava umělého oplodnění je provedena pouze směrnicí, jejíž míra obecné závaznosti je poněkud diskutabilní, dojdeme k závěru, že ustanovení směrnice se vztahují hlavně na otázky spojené se zdravotním stavem biologických rodičů; manipulací s genetickým materiálem se zabývají jen okrajově (souhlas s použitím semene, který uděluje dárce). O manipulaci se vzniklým zárodkem, a natož pak o jeho právní povaze, není ve směrnici ani zmínka.

Souhrn

1. Český právní řád nedefinuje jednoznačně, jaký je právní status embrya.
2. V situaci, kdy se zárodek nachází v těle matky, je stanoven, i když ne zcela dokonale, režim pro zacházení s ním. Zárodek v těle matky je považován na součást těla matky a ta je, při splnění existujících právních omezení, oprávněna s ním svobodně disponovat. Tato svobodná dispozice ale už není dána jiným subjektům, byť se souhlasem těhotné ženy (viz trestní zákon). Třetí osoby mohou právně ovlivňovat existenci plodu pouze tehdy, jestliže jim to umožňuje právní předpis (viz interrupční zákon a prováděcí vyhláška MZ).
3. Status zárodku, resp. substancí reprezentujících humánní genetický fond, které se nacházejí mimo tělo ženy, není definován. Pouze velmi povrchně je upraven způsob zacházení s nimi (viz směrnice MZ č. 18/1982 Věst. MZ ČSR).
4. Při neexistenci jasného určení, jaké má plod nebo substance reprezentující humánní genetický fond, je třeba při zacházení s nimi dbát etických norem s respektem k tomu, že se jedná o potenciální lidský život. Při skladování zárodků nebo zárodečných buněk je žádoucí, aby si zdravotnické zařízení, které s nimi bude disponovat, vyžádalo od jejich původců souhlas s jejich možnou likvidací pro případ, že se stanou neupotřebitelnými nebo že se jejich životaschopnost sníží pod lékařskou vědou stanovenou hranici, která je vhodná k jejich využití pro lidskou reprodukci.
5. De lege ferenda by bylo vhodné přesně definovat právní postavení zárodku a substancí reprezentujících humánní genetický fond. S přihlédnutím k tomu, že se jedná o problematiku velmi společensky citlivou, která se vždy stává předmětem prudkých názorových sporů, bylo by vhodné přiznat zárodku povahu věci v právním slova smyslu s tím, že při zacházení s ním musí být respektováno, že tato věc v sobě nese možnost vzniku právního subjektu – fyzické osoby. Mělo by se např. jednat o res extra commercium, případně věc s omezenou možností zcizení, měla by být řádně definována vlastnická práva atd. Je možno zvolit rovněž druhou cestu, tj. pokládat zárodek za de iure fyzickou osobu, domnívám se ale, že s ohledem na rozsah práv daných fyzickým osobám by taková úprava vedla k nežádoucím právním, společenským a etickým důsledkům. Jakákoliv budoucí úprava právního postavení zárodku by měla být provedena zákonem; použití vládních nařízení, vyhlášek, směrnic a metodických pokynů pokládám v tak závažné oblasti za nedostačující [9].

Závěr

Dr. Francoise Shenfieldová, lékařka zaměřená na etiku týkající se pokroku v oblasti reprodukčních technologií, říká, že v otázce morálního postavení embrya zcela souhlasí s výborem FIGO [12], a to, že mezi extrémy posvátnosti životních zásad a výlučným rozhodováním jedince o svém těle existuje běžný kompromis, který je pravděpodobně slučitelný s přímým poznáním většiny lidí a je vyjádřen slovy: potenciálního člověka třeba respektovat.

Umělé intervence do lidské reprodukce jsou závažným společenským problémem. Znalosti získané z genetiky umožňují hlubší a efektivnější zásahy do lidské reprodukce v daleko větší míře, než bylo kdykoliv možné. Prohlubuje se disociace mezi sexem a reprodukcí. Sex a reprodukce není světem idejí, ale sférou neutrálních jevů. Mezi lidmi roste představa, že jejich přání jsou legitimní již tím, že jsou vyslovena. Asistovaná reprodukce se stala největším objevem v léčbě neplodných párů a dotýká se základních otázek života.

prof. MUDr. Ladislav Pilka, DrSc.^1,3
MUDr. David Rumpík¹
doc. MUDr. Radovan Pilka, Ph.D.²
MUDr. Marek Koudelka3
¹ Klinika reprodukční medicíny a gynekologie, Nemocnice U lomu 5, Zlín
² Klinika gynekologie a porodnictví, FN a LF PU Olomouc
³ Reprofit International, s. r. o., Hlinky 122, Brno