Hovory s Laurou aneb Poznáváme osobnosti české gynekologie

S doktorem Tomášem Faitem jsme se seznámili při práci ve Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu před více než deseti lety a od té doby jsme spolupracovali na několika projektech. Když mne nedávno přišel pozvat na svoji docentskou promoci, povídali jsme si nad hrnkem zázvorového čaje, a tak mě napadlo se o tento rozhovor s vámi podělit.

Je akademický titul splněným dětským snem?

Já jsem v dětství chtěl být prezidentem, a když mi to maminka rozmlouvala, tak „aspoň Chňoupkem“ to byl tehdy ministr zahraničí a v televizi stále ukazovali, jak tito dva pánové cestují po světě.

Když mluvíme o vědeckých titulech, vzpomínám si na španělský seriál Ramón y Cajal, to byl španělský lékař a nositel Nobelovy ceny. Každý díl toho seriálu končil výčtem jeho vědeckých titulů a čestných doktorátů delším než titulky filmu. Musím říct, že mi to jako malému klukovi nesmírně imponovalo. Ale nikdy jsem neměl tolik invence. Taky časem zjistíš, že titul není zárukou dobré medicíny a naopak. Snad nejlépe to vystihuje mé oblíbené rčení: „Kto písal zomrel, kto nepísal, zomrel tiež. Po všetkom je hovno, len po včelách ostane med.“

Proč ses vlastně rozhodl pro medicínu a speciálně pro gynekologii?

Rozhodoval jsem se ještě v době reálného socialismu a medicína mi přišla relativně imunní k politickým vlivům. Člověk je v mládí idealista. A taky jsem jí dal přednost před oblíbenou ekologií, abych se nemusel rozčilovat nad lidskou sebedestrukcí. Tomu jsem samozřejmě také neutekl. Ale nikdy jsem té volby nelitoval.

Začínal jsem na interně, ale přišlo mi to nesmírně rozsáhlé. Proto jsem si říkal, že bych mohl na svém obdivu k ženám postavit i svoji práci, a tak už 18 let dělám gynekologii a porodnictví. Původně jsem chtěl dělat celý obor, ale to na univerzitní klinice není zvykem a jako rodilému Pražákovi se mi jinam nechtělo. Tak jsem se v praxi zaměřil na porodnictví a v publikační činnosti na gynekologickou endokrinologii a preventivní medicínu, takže jsem té interně vlastně zas tak moc neutekl.

Máš v oboru nějaké vzory?

Vzory předpokládají napodobování, ale já věřím, že každý z nás je jedinečný. Ale určitě mám osobnosti, kterých si vážím a které pro mě představují v určitých oblastech bytí ideální předobraz, učitele, kamarády a spolupracovníky. Jistě by bylo ostudné v tomto okamžiku nevzpomenout, že nejvíc mne v oboru naučil kolega Vráťa Krejčí. K publikování mne v podstatě přivedl již můj první šéf profesor Anděl a velmi mi pomohl kamarád (dnes už docent) Michal Vrablík. Měl jsem štěstí i na podporu od profesora Čecha, profesora Doležala nebo profesora Fedora-Freyberga. A samozřejmě ti v medicíně pomáhají desítky kolegů lékařů i kolegyň porodních asistentek.

Mimo obor si vzpomínám na rozhovor s panem Mun­zarem. Ten mi předal pro život velmi cenný poznatek, takovou životní moudrost: „Když si myslíš, že jsi dobrý řidič, stane se ti méně, když vystoupíš z auta ve stokilometrové rychlosti, než když s touto vizí pojedeš dál“. Já si tu pokoru ve stejném duchu snažím přenést na porodní sál.

Taky mne ohromuje pracovitost a nadšení mých dnes již přátel z nakladatelství. V Maxdorfu letos vydávám osmnáctou knížku a s Facta Medica, tedy s FaMou teď vydávám časopis Praktická gynekologie.

Už když jsme se potkali u prvních projektů, říkala jsem si, kdy to všechno stíháš?

Já mám tu výhodu, že se mi v noci nechce spát. Samozřejmě, se snažím být mezi prací a nocí s rodinou, ale když všichni usnou, tak denně pravidelně dvě hodinky pracuji. No a když dokončuji knihu, tak dělám korektury i v metru při cestě do práce. Můj táta vždycky říkal, že práce je „nejhloupější” způsob vydělávání peněz, ale naučil mne, že bez ní to nejde.

Zbývá ti čas na koníčky a rodinu?

V podstatě bych řekl, že ta docentura je jen vedlejší produkt mé snahy postarat se o rodinu. Ona publikační činnost není zrovna dobře placená, pokud vůbec. A proto to velké množství přednášek, článků a knih.

Stále ještě stíhám sbírat známky a kongresy spojuji s cestováním. Také mé úžasné dcery Karolína a Katka už dorůstají do cestovatelského věku, a tak i ty dovolené přestávají být jen pobytem na pískovišti.

Víš, já jsem měl obrovské štěstí na rodiče. Naučili mne, že se máš, za každé situace postarat o své děti a být oporou jim i svému partnerovi. A učili mne to příkladem. Když si na ně vzpomenu, tak teprve chápu jak důležitá je rodina ve srovnání s tituly. Je pravda, že čím jsou děti větší, tím je pro tátu zábavnější být s nimi, a tak jsem rád, že už ten titul mám hotový a dluhy zaplacené. Mohl jsem zvolnit, už neusínám při čtení pohádek, a dokonce jsem konečně našel čas i na boj s obezitou, která mne trápila už od dětství.

Co je v současnosti podle tebe na habilitačním procesu nejtěžší?

Samozřejmě za tím titulem je obrovské množství práce. Ale pro mne byla nejtěžší ta společenská část akce. Než jsem pochopil, že dokud budu všem na potkání říkat, co si myslím, nezískám potřebnou společenskou podporu pro habilitaci, stálo mne to několik let navíc.

V rozhovoru je zřejmé, jak rád cestuješ. Kde se ti líbilo nejvíce?

Každé místo má své kouzlo. Někde ho vidíš hned, jinde ti chvilku trvá, než ho najdeš. Ale z těch nejnádhernějších zážitků snad Krugerův národní park, kde jsme byli s mojí ženou Lucií na „svatební cestě“, posezení mimo dosah mobilních telefonů na úpatí sopky Rano Raraku kolébky moaí na Velikonočním ostrově nebo západ slunce nad chrámovými komplexy v barmském Baganu. To jsou místa, kam bych tě poslal a kam bych se ještě jednou chtěl vrátit s celou rodinou.

Milý Tomáši, za všechny, kteří Tě mají rádi a které máš rád Ty, Ti blahopřeji k habilitaci.

doc. PhDr. Dr. phil. Laura Janáčková, CSc.

LauraJanackova@seznam.cz

Oddělení somatopsychiky, Sexuologický ústav VFN PrahaInstitut partnerských vztahů, Praha

www.ipav.cz