Hovory s Laurou. Tentokrát s MUDr. O. Šottnerem

Česká verzia

Vyšlo v časopise: Prakt Gyn 2015; 19(2): 88
Kategorie: Rozhovor

Jsi čerstvě novým členem výboru Sdružení soukromých gynekologů (SSG), a přesto se pohybuješ mezi soukromou prací a nemocnicí?

Mezi prostředím nemocničním a soukromou praxí jsem se pohyboval od samého začátku. Můj první kontakt s prostředím zdravotnictví se odehrával v praxi mého tatínka – byl začátek devadesátých let, já začínal na gymnáziu a viděl, jakou naději pro mého tátu (ztrápeného tím, jak slovy Kryla „na mohyle něhy mráz uhrabává sněhy, jež zimu přežily“) představuje šance začít sám za sebe. Ta šance mi tehdy učarovala. Se soukromou praxí táta začínal mezi prvními od začátku roku 1993 a jako rodina jsme mu tehdy byli nápomocni, s ním prožívali neúspěchy a radovali se z úspěchů. Svoboda, kterou následující léta tátovi přinesla, mě naučila úctě a lásce k tomu čemu již jednou zmíněný básník říká „volnost oprýskaných periferií“.

Cítím z Tebe jakýsi smutek nebo se pletu?

Ne, smutek ne, naopak ponaučení – ale přeci říká se, že co Tě nezabije, to tě posílí.

Proč si se vlastně rozhodl pro obor gynekologie a porodnictví?

Částečně jsem na tuto otázku již odpověděl. Již za svých gymnaziálních let jsem přirostl k rodinné praxi, ale to by bylo jistě málo. V průběhu studia medicíny jsem velice tíhl k oborům teoretickým, ale postupně sílila lákadla kliniky, ve které, jak jsem pozoroval, mi byla pro nižší míru agresivity a zpupnosti značně milejší komunikace s lepší polovinou lidstva. Toto mé pozorování postupem času krystalizovalo do jasné volby oboru ženské lékařství.

Ale zpět k tomu tvému dvojímu angažmá – privát i nemocnice.

Od studia medicíny jsem se pohyboval zejména v prostředí nemocničním, v němž jsem přirozeně svou lékařskou praxi začínal. Měl jsem velké štěstí, že jsem se mohl vyskytnout na vícero zahraničních univerzitních pracovištích, a to ještě i jako pregraduální student, viděl jsem, jak to chodí jinde, a mohl jsem srovnávat. V Česku jsem začínal na Gynekologicko porodnické klinice 1. LF UK a Nemocnice Na Bulovce, kde působím dodnes. Již v průběhu studií jsem zde potkal mimořádnou osobnost – jejího šéfa, nestora československé urogynekologie prof. Michala Halašku, kterému vděčím za mnoho – naučil mě hodně cenných zákonitostí světa a také přivedl k mé dnešní subspecializaci v oboru, a to urogynekologii, které jsem se u něj vyučil. Také nemohu nezmínit člověka, který mi byl učitelem nejen porodnictví, ale i lékařství jako takového – Jožku Záhumenského, který je pro mne vzorem člověka naplno oddaného svým pacientům – tedy skutečného lékaře a zároveň velmi schopného medicínského badatele.

Proč tedy ten „návrat“ do soukromé praxe?

Tomu se, myslím, někdy říká „krásné ztráty“. Před pěti lety jsem se dostal do situace, kdy nečekaně velmi brzy nastal čas převzít po otci štafetu jeho soukromé praxe. A já se musel rozhodnout. Rozhodl jsem se upřednostnit jeho „stavbu“. Z mých původních představ se stala ona „krásná ztráta“. Začal jsem se věnovat soukromé praxi a své angažmá klinické jsem zúžil na svůj obor urogynekologie a spolupráci s 1. lékařskou fakultou UK. Tento model, který není u nás příliš obvyklý, je nicméně základem organizace našeho oboru za Velkou louží – nabízí možnost postarat se o své pacienty ve značně širším rozsahu, než jaký nabízí jen výhradní působení v ambulantní praxi anebo jen v nemocnici, ať již státní anebo soukromé.

Jaké máš plány ve Sdružení soukromých gynekologů ČR?

Můj plán je jednoduchý – zejména se učit, učit se od těch, kteří dokázali uspět. Tomuto profesnímu sdružení se podařilo během krátké doby necelých dvaceti let nevídané – myslím, že hlavním motorem úspěchu byla a je snaha nehledat chyby a slabiny u ostatních, nevymezovat se vůči nim, ale naopak snažit se – stavět na své práci, nikoli na úkor někoho jiného.

Když jsi takto zaneprázdněn, zbývá Ti vůbec čas na koníčky?

Je tomu již hodně let, co jsem propadl lásce ke kultuře vína. Stejně jako se lze věnovat studiu starých textů či poštovních známek a jejich sbírání, lze se podobně zaměřit i na víno – nápoj, který jako jediný povstal z přírody a jako takový musí být, alespoň podle mne, darem bohů. V posledních letech jsem podlehl síle starých vín – je fascinující rozjímat se skupinou obdobně „postižených“ kamarádů a přátel nad vínem, které již je tak staré, že Ti, kteří keře révy ošetřovali a víno ve sklepích školili, již dávno nejsou mezi námi, a přesto to víno – jejich dílo – je stále živé.