Porodní asistentkou v Londýně

Během svého čtyřletého působení na pozici porodní asistentky v Londýně jsem pracovala v jedné z nejvyhlášenějších porodnic v Londýně (Queens Charlotte and Chelsea Hospital), která se může pochlubit přibližně 9 tisíci porodů ročně. Práce v tomto zařízení pro mne znamenala neopakovatelnou zkušenost, ale také velké zklamání. Mé očekávání ohledně zdravotní péče ve Spojeném Království bylo bohužel lehce nadhodnocené, ale podotýkám, že se jedná o zkušenost v jedné konkrétní nemocnici

Není málo pravdy na tom, že zdravotník bývá „jednou nohou v kriminále„, což bohužel u britského porodnictví platí dvojnásob. Téměř okamžitě po té, co jsem začala v britské porodnici pracovat, jsem získala dojem, byť subjektivní, že jsou britští lékaři i porodní asistentky mnohem méně edukovaní a zkušení než v České republice. Jejich edukace například o problémech prenatálního období, je takřka nulová. S postupem času jsem se bohužel jen v tomto prvotním dojmu utvrzovala. Před svým odchodem jsem pracovala jako porodní asistentka v porodnici „U Apolináře” a chtěla jsem své vědomosti a zkušenosti uplatnit v Anglii. Bohužel jsem se musela přizpůsobit tamním „standardům“.

Dovolte mi tedy uvést několik negativních zkušeností, jak jsem je zažila na vlastní kůži.

Jednoho dne jsem byla na oddělení, které se jmenuje Triage. Jedná se v podstatě o příjem na porodní sál. Název pochází z francouzštiny, v níž znamená „výběr, třídění“. Rodičky a těhotné sem mohou přijít kdykoli s jakýmkoli problémem. Mám noční službu, zazvoní zvonek, vchází těhotná s obrovským úsměvem na tváři a říká, že necítí pohyby už přes týden. V tu chvíli jsem vytřeštila oči a říkám ji: „Jak je možné, že když necítíte pohyby přes týden, se přicházíte ukázat až teď?!“. Okamžitě pokládám sondu roztřesenýma rukama na břicho a modlím se, abych zachytila ozvy. Nicméně ani po několika minutách úporného hledání jsem ozvy nezachytila. Okamžitě volám lékaře z Emergency, aby urgentně přišel. Říkám mu: „Nejsou ozvy a musíte provést ultrazvukové vyšetření!“ Lékař přišel až po 15 minutách, ačkoliv jsem zoufale volala každé dvě minuty. Přišel „ve klidu“ a řekl, že dělám moc velké drama. V tu chvíli jsem cítila neuvěřitelnou beznaděj.

Další zkušenost. Byl to konflikt s lékařem a managerem kvůli tomu, že jsem si dovolila píchnout kanylu. V této nemocnici byl úzus, že kanyly zaváděli pouze mladí lékaři. Přitom se v tomto případě jednalo o akutní stav, při kterém žena masivně krvácela a nikdo jiný nebyl v tu chvíli v dohledu. Bylo mi sděleno, že jsem měla zavolat lékaře. Samozřejmě jsem lékaře volala, když rodička krvácela. Myslela jsem si, že si snad dělají legraci a že je to jen zlý sen. A v tu chvíli jsem se přestala cítit býti midwife – with woman. Porodní asistentky v Anglii nejsou školeny na píchání kanyl. V Sheffield Teaching Hospital of Sheffield ovšem kanyly porodní asistentky zaváděly, musely být ale proškolené a mít o tom osvědčení, tedy “certificate” (osobní sdělení kolegyně Pavly Pokorné.)

Podobně šokující pro mě bylo zjištění, že se při spontánním porodu nedodržovaly žádné zásady asepse a sterility. Když říkám žádné, myslím doopravdy absenci jakýchkoli alespoň náznaků dodržování těchto postupů. Porodní asistentka si vezme modré rukavice, sáhne rodičce na břicho, následně vaginálně vyšetří, porodí dítě, položí dítě na bříško (skin to skin) a porodí placentu. A v těch samých rukavicích natáhne oxytocin a podá intramuskulárně. Pak už jsem se nedivila, že téměř každé rodičce bylo třeba po porodu podávat antibiotika. Skoro každá žena měla infekci. I všem novorozencům se podávala antibiotika, nejčastěji gentamycin. Indikace – infekce. Ani sutury po císařských řezech nebyly nijak vzhledné.

Veliké překvapení byl i vakuumextraktor – pelota, jež se resterilizovala znovu a znovu. Indikací k císařskému řezu byla poloha koncem pávením nebo příčná poloha. Zdálo se mi, že se britští porodníci snaží císařským řezům co nejvíce vyhnout. Většinou se denně jednalo o jednu sekci akutní a dvě plánované.

Při urgentním stavu – bradykardii lékaři velice dlouho hodnotili situaci a záznam kardiotokografu, než se rozhodli, zda rodit operačně, či ne. Bylo to velice frustrující.

Vaginálně se vyšetřovalo jednou za několik hodin. Termínové SROM (Spontaneuous Rupture Of Membranes) rutinně odesílaly domů. Pochopitelně v případě, že voda nebyla zkalená a těhotná nejevila známky sepse.

Vždy jsem se modlila, aby tyto ženy přišly hned následující den, a když nepřišly 2 až 3 dny, vždy jsem to těžce nesla a říkala si, jak asi tyto ženy dopadly. Registrace neexistovaly, ženy rodily pouze v nemocnicích poblíž trvalého bydliště.

Všechny porodní asistentky nesou za rodičku velkou zodpovědnost. Každá porodní asistentka musí být registrována u NMC (nursing and midwifery council). Bez této registrace nesmí porodní asistentka nebo zdravotní sestra povolání vykonávat. Tento úřad za každou porodní asistentku a zdravotní sestru ručí při soudních nebo jakýchkoli právních jednáních. Velice častým jevem bylo svalování viny lékaři na porodní asistetnky. Každá porodní asistentka byla v obavách, co řekne, co udělá, jelikož nikdy nevěděla, kdo by ji mohl zažalovat a ona by přišla o licenci porodní asistentky. Bylo to tam velmi časté, takřka na denním pořádku.

Porodní asistentka sice může podávat medikaci v urgentním případě sama bez schválení lékařem, ale při případné soudní při se soud při kontrole dokumentace dotazuje, proč není podání medikace indikováno lékařem. Jeden paradox za druhým.

Zažila jsem mnoho IUFD (IntraUterine Fetal Death). Rodička byla ponechána na pokoji. Pokoj byl vybavený jako v lepším hotelu se sociálním zařízením a kuchyňkou. Ale nikdy se těmto ženám nepodávala žádná medikace, aby se porod urychlil. Vždy mi bylo těchto žen líto. Měly krásný pokoj jen samy pro sebe, ale k čemu to je, když tam ženy strávily i několik dní a pak porodily mrtvé dítě.

U některých žen přetrvával stejný nález po 2 až 3 ho­diny, ale nikdy to nikoho nezajímalo. Setkala jsem se s tím, že infuze oxytocinu byly podávány celou noc. Pacientka měla těžkou děložní hypotonii, ale podle britského personálu bylo opět vše v pořádku. Není kam spěchat, vždy říkali.

Hodně novorozenců bylo třeba po porodu resuscitovat. A opět porodní asistentka resuscituje a musí „zatáhnout emergency bell“. Hodně dětí se rodilo s hypoxií. Byly to hrozné nervy a obavy, zda to vyjde a zda vše bude v pořádku.

Pokaždé jsem si říkala, že je v Anglii velice těžké se dostat na pozici porodní asistentky. Procházíte složitými pohovory, během nichž vás podrobně zkoušejí i z terminologie a musíte přesně znát HELLPER u shoulder dystocia, resuscitaci novorozenců podle Britské asociace a přesně znát PPH (postpartum haemorrhage – poporodní krvácení), ale pak ve finále je práce porodní asistentky jen papírování a vyplňování spousty dekurzů a protokolů.

Ale abych se nevyjadřovala pouze negativně – místo, kde jsem sloužila ráda, se jmenovalo Birth Center. Jednalo se o alternativní oddělení, bez jakýchkoli zásahů a medikací. Toto oddělení je v rámci kliniky s výtahem uprostřed chodby, který vedl na porodní sál. Nikdy jsem nebyla zastánkyní alternativních porodů, ale našla jsem něco úžasného, když se rodilo do vody. Na tomto oddělení byly obrovské pokoje s vlastním sociálním zařízením s vanou a minibazénem, v němž se prováděly porody do vody. V dalších pokojích byla křesla, pohovky, po zemi polštáře, houpací sítě, klasická porodní židlička, míče a jeden klasický pult na zaopatření dítě.

Také jsem pracovala na oddělení šestinedělí. Zde byla administrativa ještě horší než na porodním sále. Každá porodní asistentka seděla u počítače a u papírů celý den. Porodní asistentka se stará nejen o matku, ale i o dítě. Kontrola dětí, podávaní antibiotik, kojení a celková péče o matku a dítě. Občas to bylo náročné. Dětské sestry pracují pouze na neonatologii, ale nikdy nedocházely na oddělení. Za matku a dítě měla stále odpovědnost porodní asistentka. Kanyly jsme zaváděly dětem samy a také jsme dětem dělaly samy všechny odběry.

Také jsme měli na oddělení jednu porodní asistentku, která se zabývala pouze sociálními případy, každý týden jsme měli 2 až 3 případy, v nichž matky neměly po porodu kam jít nebo jak se o dítě postarat, nebo vyhrožování rodiny, že dítě zabijí. Jelikož Angličané mají velké sociální cítění, tak se matkám zařizovala různá alternativní řešení bydlení, sociální péče pro ně a jejich děti. Porodní asistentka docházela, pozorovala tyto ženy, zda se dokáží postarat o dítě.

Musím říct, že když jsem se teď vrátila zpátky do Čech a zpátky k Apolináři, jsem velice ráda a vážím si našeho zdravotnictví mnohem více.

Doručeno do redakce 8. 3. 2015

Radka Onguleye

radkababicka@hotmail.com

Gynekologicko-porodnická klinika 1. LF UK a VFN, Praha

www.apolinar.cz