Právní problematika vydávání placent rodičům po porodu ve zdravotnickém zařízení

Souhrn

Porodníci pracující v zařízeních, do kterých přicházejí tzv. alternativní rodičky, se často setkávají s přáním rodičů odnést si plodové lůžko z porodu svého dítěte s sebou domů. Současné právní normy nepostihují tuto problematiku zcela jednoznačně. Článek shrnuje právní aspekty této problematiky pokud možno slovy srozumitelnými i právním laikům (tedy porodníkům) a poskytuje jim základní orientaci v tomto problému i návrhy řešení.

Klíčová slova:
alternativní porod – nakládáni s oddělenými částmi lidského těla – placenta

Úvod

Porodníci pracující v zařízeních, do kterých přicházejí tzv. alternativní rodičky, se často setkávají s přáním rodičů odnést si plodové lůžko z porodu svého dítěte s sebou domů. Zpravidla je účelem vykonání různých rituálů, někdy ji matky dokonce v nějaké formě konzumují, neboť věří v příznivý vliv tohoto aktu na své zdraví. Aniž bychom jakkoliv chtěli pojednávat racionalitu takového počínání, z čistě medicínského a snad i lidského hlediska bychom proti tomu nemuseli nic namítat; placenta v naprosté většině případů pro nikoho žádné zdravotní nebo hygienické ohrožení nepředstavuje a právo na různé neškodné pošetilosti jistě nelze nikomu upřít. Problém je ale v tom, že pokud dojde k porodu ve zdravotnickém zařízení, platné zákony vydání placenty rodičům neumožňují. Některé zájmové skupiny se ovšem snaží tvrdit opak a rodiče, kteří se snaží personál porodnice přimět k vydání placenty, o tom předkládají různé „právní analýzy“. Navzdory tomu, že pod těmito dokumenty bývají podepsáni lidé s akademickými právnickými tituly, jedná se většinou o pseudoprávnické blábolení, jemuž by se zasmál i student prvního ročníku právnické fakulty; člověk v právu nevzdělaný to však obvykle není schopen posoudit. Proto vznikl následující text, jenž si klade za cíl objasnit problematiku pokud možno slovy srozumitelnými i laikům, aby z porodníků v této záležitosti nikdo nemohl dělat hlupáky, což se občas děje.

Právní status oddělených částí těla

Tuto otázku řeší tzv. nový občanský zákoník, jinak zákon 89/2012 Sb. (dále jen OZ), jenž ve svém § 493 říká doslova, že „lidské tělo ani jeho části, třebaže byly od těla odděleny, nejsou věcí“. Z toho vyplývá, že nemohou být ani předmětem majetkových práv; konkrétně placenta tedy není vlastnictvím ani matky, ani jejího dítěte [1]. Je však třeba mít na paměti, že i když oddělená část není předmětem práv majetkových, je součástí tělesné a osobnostní integrity a tedy – a to je důležité – předmětem práv osobnostních [3].

Nakládání s oddělenými částmi

Nakládáním s oddělenými částmi lidského těla se zabývají v u nás zákony dva:

• Občanský zákoník, tj. zákon 89/2012 Sb., který ovšem tuto problematiku řeší jen obecně. V § 111 zakazuje nedůstojné zacházení s oddělenými částmi těla, vypočítává (taxativně), že se mohou využít k účelům zdravotnickým, výzkumným nebo vědeckým, a stanovuje k takovému užití nutnost souhlasu člověka, z něhož část těla pochází. Ale co s placentami, k tomu nám, popravdě řečeno, mnoho neřekne.
• Zákon o zdravotních službách 372/2011 Sb. (dále jen ZZS) naopak řeší velmi podrobně, co se má stát s částmi lidského těla, k jejichž oddělení došlo v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, to znamená i plodových lůžek, jak expresis verbis uvádí v § 82. (Připomeňme v této souvislosti, že porod, ke kterému došlo mimo zdravotnické zařízení, není de iure zdravotní službou a ustanovení tohoto zákona nepodléhá.)

Zákon v svém § 81 taxativně vypočítává v 5 bodech, že oddělené části lidského těla se mohou uchovat a použít a) pro potřeby vědy, výzkumu a výuky, dále b)–d) podle příslušných zákonů pro léčbu lidí nebo výrobu léčiv a písm. e) ponechává otevřené i další možnosti, ale rovněž pro ně vyžaduje existenci zvláštního zákona, který ovšem pro alternativní zacházení s placentami neexistuje.

Zde učiňme malou odbočku do právní teorie: Zmínili jsme, že § 81 něco vypočítává taxativně. Toto slovo není samoúčelnou ozdobou, má důležitý význam. Právo totiž zná dva druhy výčtů:

Výčet demonstrativní, orámovaný obvykle výrazy jako „například“, „a podobně“, je výčtem příkladů, k nimž je možno podle analogie přidávat.

Výčet taxativní naproti tomu je konečný a nic k němu přidávat nelze. Co v takovém výčtu není uvedeno, je tedy vlastně zakázáno.

A dále platí důležitá zásada: pokud z formulace není jednoznačně zřejmé, že výčet je demonstrativní, považuje se za taxativní [4]. (Proto je taxativním i onen výše zmíněný výčet v zákoníku občanském.)

Zákon o zdravotních službách dále v § 91 stanovuje zcela jednoznačně, že pokud se části těla nevyužijí podle zmíněného § 81, likvidují se spalováním, aniž by byla dána jiná alternativa. V části nazvané „Správní delikty“ pak stanovuje postih za nedodržení těchto ustanovení: je jím pokuta až do výše 500 000 Kč nejen pro poskytovatele zdravotních služeb (§ 115), ale i pro osobu fyzickou, tedy např. i zaměstnance zdravotnického zařízení (§ 114). Zdůrazňujeme to z toho důvodu, že v některých zdravotnických zařízeních je skutečně zvykem placenty rodičům vydávat. Pak je ovšem v zájmu zaměstnanců, aby k tomu existoval jednoznačný a prokazatelný pokyn zaměstnavatele, jenž tím přijme zodpovědnost za toto porušování ZZS. Jinak by případná správní pokuta mohla postihnout je samé.

Argumenty pro vydání placenty rodičům

Z předchozího výkladu by se zdálo, že situace je zcela jasná. Přesto některé zájmové skupiny tvrdí, že z českého případně evropského práva lze právo rodičů odnést si placentu svého dítěte s sebou domů nějak vyvodit. Tato tvrzení podepírají argumenty, které by daly rozdělit do dvou skupin:

Neexistence výslovného zákazu

První ideové východisko by se dalo stručně vyjádřit asi těmito slovy: „právní předpisy nikde neobsahují výslovný zákaz, podle kterého by si žena placentu nemohla ponechat, a protože Listina základních práv a svobod říká, že co není zakázáno, je dovoleno, mohou si rodiče placentu odnést a dělat s ní, co je jim libo.“ Již z předchozího výkladu je jasné, že tato argumentace je vadná, navíc poměrně primitivně vadná. Okřídlená myšlenka že „co není zakázáno, je dovoleno“ platí pochopitelně v oblastech, které zákon neřeší, ale rozhodně neplatí tam, kde něco řeší taxativním výčtem! Poslužme si zde analogií z oblasti silničního provozu: na křižovatce, kde je nařízen směr rovně a doprava (bílé šipky v modrém poli) se zahnout doleva nesmí, i když tam výslovný zákaz (červenobílá značka zákazu odbočení) není. I to je příklad taxativního výčtu. Zmíněná věta je torzovitou citací čl. 2 Listiny základních práv a svobod, jež celý zní: „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Ale i kdyby poskytovateli zdravotních služeb už samotná absence v taxativním výčtu nezakazovala placentu vydat rodičům, zákon mu jednoznačně ukládá ji nechat zpopelnit.

Protiústavnost zákona o zdravotních službách

Druhé ideové východisko pro vydání placenty rodičům je sofistikovanější, míří jaksi o úroveň výše a má alespoň teoretickou šanci na úspěch. Vychází z myšlenky, že „placenta je součástí osobnostní a tělesné integrity ženy, která je chráněna Listinou základních práv a svobod a Ústavou ČR, a to jsou předpisy nejvyšší právní síly, kterým musí ostatní zákony ustoupit“. Jinými slovy říká, že v tomto svém ustanovení je ZZS vlastně protiústavní. Což by ten doktor na porodním sále měl jaksi správně rozpoznat a v tomto bodě tedy ustanovení ZZS nedbat.

Ustanovení různých zákonů se samozřejmě mohou střetat, může se stát, že občan dodrží jeden právní předpis a jiný tím poruší. Vždyť již samotný OZ ve svém § 2 říká doslova: „Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“ Ale rozhodnutí, který právní předpis se správně má například v záležitosti oněch placent upřednostnit, nenáleží ani matce, ani lékaři, ale ani právníkovi, který je autorem oné „právní analýzy“, jíž se rodiče žádající placentu dovolávají. I takový dokument je stále jen názorem, kterým nikdo není povinen se řídit, byť by jeho autor byl třeba třikrát doktorem práv. Zákon může závazně vykládat pouze soud.

Pokud by tedy rodiče měli dojem, že lékař dodržením jednoho zákona (ZZS) porušil jiný zákon vyšší právní síly, a pošlapal tak jejich osobnostní práva, museli by vyvolat soukromoprávní spor a přesvědčit o svém názoru soud. My však máme za to, že jejich snaha by se s úspěchem nesetkala, protože soud by s největší pravděpodobností zastával názor, že ZZS je přednostním předpisem při výkonu zdravotní služby i z hlediska soukromoprávní úpravy ochrany osobnosti ve vztahu k tělesné a osobnostní integritě. I když přiznáváme, že zcela stoprocentní jistota v tom být nemůže; může být i soudce, který z nějakého důvodu rozhodne jinak. Je to však velmi málo pravděpodobné.

V této souvislosti ovšem dodejme, že nařízeným zpopelněním placenty nezanikají osobnostní práva, která k ní matka resp. rodiče mají, a ti by se mohli dožadovat placenty zpopelněné. To, že vydávat popel z oddělených částí těla není zvykem, zdravotnická zařízení na to nejsou zařízena a pacienti to ani nechtějí, totiž neznamená, že na to nemají právo. A s tímto požadavkem by u soudu pravděpodobně uspěli. A k tomu je třeba připomenout i povinnost důstojného zacházení s oddělenými částmi, tedy i plodovým lůžkem, stanovenou v § 111 OZ, která je rovněž nezpochybnitelná, i když asi obvykle nepříliš respektovaná.

Právní „rozklady“

Právo odnést si svou placentu domů rodiče dokládají často všelijakými „právními rozklady“, jejichž autoři bývají ozdobeni akademickými tituly a zdravotníci jim proto obvykle nekriticky věří. Většina z těchto dokumentů ovšem obsahuje, ať již úmyslně nebo neúmyslně, i zcela bazální právnické nesmysly, a autoři zřejmě spoléhají na to, že zdravotník jako právní laik to nepozná a ztratí se v nesrozumitelných pseudoodborných formulacích. Uvedeme jen dva dokumenty nejčastější.

„Právní analýza“ advokátní kanceláře D. Záhumenského

Tento dokument [4], kterým rodičky argumentují nejčastěji, je dostupný na webových stránkách propagujících netradiční užití plodových lůžek (www.zpracovaniplacenty.cz). Tato analýza je ve své první části, kde popisuje právní situaci, věcně správná, nakonec ale dochází k závěrům, které již správné nejsou a čtenář, poučený předchozím textem, by snadno chyby našel. A jestliže poslední věta zní, že „placenta není z hlediska rizika pro ostatní osoby problematická, a není tak ani třeba, aby poskytovatel zdravotních služeb přistoupil k její likvidaci dle zákona o zdravotních službách“, můžeme mít až podezření, že autoři celý dokument mysleli jako absurdní žert. Zhruba stejnou logiku by mělo tvrzení, že vražda je sice zakázaná, ale pokud toho člověka není žádná škoda, není třeba zákazu dbát.

„Stanovisko ministerstva“

Pokud některá česká zdravotnická zařízení rodičkám placenty vydávají, často se opírají o dokument, jenž vypadá velmi oficiálně, je psán na hlavičkovém papíře Ministerstva zdravotnictví ČR a sám sebe označuje za stanovisko právního odboru této instituce [6]. Pokud jde o obsah, v argumentaci pro vydávání placent nepřináší nic nového, opakuje některé právní nesmysly (zásada „co není zakázáno je dovoleno“ aplikovaná na taxativní výčet) a některé jeho vývody jsou až úsměvné. Ale ať se tam píše cokoliv, musíme si především uvědomit, že řadový úředník ministerstva nemá pravomoc vykládat zákon a i tento zdánlivě oficiální dokument je jen jedním z mnoha pro nikoho nezávazných názorů (navíc podle našeho stanoviska z větší části názor nesprávný). Nezávazný nejen pro poskytovatele zdravotních služeb, ale i pro správní orgán, který má pravomoc udělit pokutu za porušení ZZS. Právní relevance tohoto dokumentu je tedy nepatrná a mohl by nám posloužit snad jen jako argument, že problematika je složitá, kdybychom se bránili proti udělené pokutě.

Práva dítěte vs práva rodičů

Zajímavý aspekt do celé problematiky vnáší skutečnost, dosud z právního hlediska opomíjená (protože profesionálním právníkům neznámá, ale zato jasná všem porodníkům), že placenta není biologicky součástí organismu matky, nýbrž dítěte. Je tedy oblastí osobnostních práv nikoliv matky, ale dítěte, které oba rodiče v této záležitosti jen zastupují. Nejen tedy že k placentě má stejná práva otec i matka, ale je otázka, zda nemůže dojít ke střetu jejich zájmů se zájmy dítěte. Dítě by třeba v dospělosti mohlo považovat za újmu, že jeho placenta byla rodiči snědena. Proto, jde-li o jednání tak vzdálené zavedeným standardům, nebylo by vůbec malicherné v tomto případě požadovat, aby dítě bylo zastoupeno soudně určeným opatrovníkem, jak vyžaduje § 892 odst. 3 obč. zák. právě pro případy, v nichž ke střetu zájmů rodičů a dítěte dojít může. I když to zní laikovi zcela bizarně, vidíme to jako zajímavou myšlenku, jak elegantně otočit proti fanatickým zastáncům „lidských práv“ jejich vlastní zbraně.

Závěr

Zdravotník, který se setká s požadavkem na vydání placenty, stojí tedy před jistým dilematem, protože ať udělá cokoliv, může se někdo snažit tvrdit, že porušil zákon. Proto doporučujeme uvažovat následujícím způsobem:

Pokud zdravotnické zařízení nebo jeho pracovník nevyhoví požadavku rodičů na vydání placenty, bude na rodičích, aby někoho (soud) na své náklady přesvědčili, že zdravotnické zařízení porušilo zákon a jim tedy náleží nějaké odškodné. Museli by podat žalobu a vést soukromoprávní spor, což je věc poměrně složitá a dlouhodobá. Lze tedy předpokládat, že to spíše neudělají. A i kdyby to udělali, je velmi pravděpodobné, že jim soud za pravdu nedá.

Pokud plodové lůžko zdravotník vydá, může se stát, že to bude on, kdo bude na své náklady muset někoho přesvědčovat (správní orgán, soud), že zákon neporušil, a vůbec není jisté, zda se mu to podaří. A udělení správní pokuty je, na rozdíl od civilního soudního sporu, záležitost jednoduchá a hlavně velmi rychlá.

Mějme tedy na paměti, že v současné době naše právní normy neumožňují vydat rodičům placentu z porodu, ke kterému došlo ve zdravotnickém zařízení, aniž by poskytovatel zdravotních služeb nebo jeho zaměstnanec neporušil zákon a nevystavil se tak riziku správního postihu.

Doručeno do redakce 5. 5. 2016

MUDr. Alexandr Barták

gynekolog@babacare.cz

Gynekologicko-porodnické oddělení Městské nemocnice

Neratovice

www.nemocnice-neratovice.cz