Virová hepatitida B a C – základní informace

Formou přehledného referátu podáváme rozbor základních informací o původcích, epidemiologii, diagnostice a terapii virových hepatitid B a C. Zvláštní pozornost je věnována možnostem aktivní i pasivní imunizace, včetně postupů postexpozičních.

Nejdůležitější cestou přenosu infekce virem hepatitidy B je v současné době heterosexuální pohlavní styk. Následuje intravenózní aplikace narkotik, homosexuální aktivity a rizikové techniky pohlavního styku. Významnou cestou je i vertikální přenos z matky na plod. Virus hepatitidy B patří mezi nejsložitější DNA viry, v průběhu jeho replikačního cyklu je původní virová DNA přepisována do RNA a teprve podle této matrice vzniká nová definitivní virová DNA. Velmi složitou je rovněž interakce mezi virem a imunitním systémem hostitelského organismu. Výsledkem této interakce je jednak různý klinický průběh akutní infekce, jednak řada různých tzv. fází infekce. Tyto fáze lze většinou odlišit pomocí sérologických vyšetřovacích metod. Ke správné interpretaci jejich výsledků je však nezbytně nutné znát význam a funkci jednotlivých antigenů a příslušných protilátek. Význam těchto proteinů a jednotlivé sérologické nálezy jsou v článku podrobně vysvětleny. Indikací k zahájení specifické protivirové terapie je v současné době pouze chronická infekce virem hepatitidy B ve fázi aktivní replikace viru. Existují dvě základní možnosti terapie: interferon alfa a virostatikum lamivudin. V případě infekce virem hepatitidy B je dostupná jak pasivní, tak i aktivní imunizace. Obě varianty jsou v článku podrobně popsány, včetně indikací a vakcinačních postupů. Virus hepatitidy C byl identifikován až v roce 1989. Nejdůležitější cestou přenosu infekce do roku 1992 bylo přijetí krevního derivátu, po roce 1992, kdy se na transfuzních stanicích začaly používat detekční sety k průkazu anti-HCV protilátek, klesla incidence potransfuzní hepatitidy C téměř na nulu. Nejdůležitější cestou přenosu v současné době je intravenózní toxikomanie, ale nemalou měrou se na šíření infekce podílí i zdravotní péče. Základním sérologickým markerem HCV infekce jsou anti-HCV protilátky. Tyto jsou ukazatelem kontaktu člověka s virem, neznamenají automaticky prodělanou infekci. Spíše naopak. Protože infekce virem hepatitidy C přechází do chronického stadia až v 85 % případů, znamená pozitivita anti-HCV většinou aktivní infekci virem hepatitidy C. K průkazu aktivní infekce je nezbytně nutný pozitivní průkaz virové nukleové kyseliny v séru vyšetřované osoby. Standardní terapií chronické infekce virem hepatitidy C je v současné době kombinace pegylovaných interferonů alfa a ribavirinu. Touto terapeutickou variantou je dosahováno trvalé eliminace viru v přibližně 60 % případů. U infekce virem hepatitidy C dosud nemáme dostupnou specifickou preexpoziční ani postexpoziční profylaxi. Jedinou prevencí přenosu infekce je proto předcházení všem rizikovým faktorům přenosu, a to zejména při poskytování zdravotní péče.

Klíčová slova:
virus hepatitidy B – virus hepatitidy C – lamivudin – interferon – pegylovaný interferon – vakcinace.

Virus hepatitis B and C – basic information

Presented is a review of basic information on the causative agents, epidemiology, and therapy of viral hepatitis B and type C. Special attention is devoted to active and passive immunization, including post-exposure intervention.

The major route of transmission in virus hepatitis B is presently heterosexual intercourse. That is followed by intravenous drug abuse, homosexual activities and risky techniques of sexual intercourse. A significant route is also vertical transmission from mother to newborn. The virus of type B hepatitis belongs to the most complicated of DNA viruses, in the course of its replication cycle the original DNA being transcribed into RNA and then according to that template new viral DNA is formed. Very complicated is also the interaction between the virus and the immune system of the host organism. That interaction results in a varying clinical course on the one hand, and a number of so-called stages of infection on the other. In most cases those stages can be differentiated with the aid of serological diagnostic methods. However, for a correct interpretation of their results it is necessary to know the significance and function of each antigen and corresponding antibody. The significance of those proteins and the separate serological findings are explained in detail. Presently, specific antiviral therapy is indicated only in chronic infections with hepatitis B virus in the stage of active virus replication. There are two basic therapeutic options: interferon alpha and the virostatic lamivudin. In the case of infection with type B hepatitis virus there is available passive as well as active immunization, both being described in detail, including indications and vaccination procedures.

The virus of hepatitis C has been identified in 1989. The major route of transmission up to the year 1992 were products derived from blood; after 1992 when blood transfusion units began to use detection sets for demonstrating anti-HCV antibodies, the incidence of post-transfusion type C hepatitis fell almost to zero. Presently, the major route of transmission is intravenous drug abuse, however, no small share is played by health care. The basic serological marker of HCV infection are anti-HCV antibodies. Those antibodies are an indicator of contact with the virus, not necessarily meaning the subject has experienced an infection. Rather, the contrary is the case. In as hepatitis C virus infection passes into the chronic stage in up to 85% of cases, anti-HCV activity mostly signifies active infection with type C hepatitis virus. For the demonstration

of active infection there is necessary a positive demonstration of viral nucleic acid in the serum of the person investigated. The standard treatment of chronic infection with hepatitis C virus is a combination of pegylated interferon alpha and ribavirin, laeding to permanent elimination of the virus in 60% of cases. There is no available specific pre-exposure or post-exposure prophylaxis of hepatitis C virus infection. The only prevention of transmission of the disease is the avoiding of all risk factors of transmission, namely when affording health care.

Key words:
hepatitis B virus – hepatitis C virus – lamivudin – interferon – pegylated interferon – vaccination.

Souhrn

Formou přehledného referátu podáváme rozbor základních informací o původcích, epidemiologii, diagnostice a terapii virových hepatitid B a C. Zvláštní pozornost je věnována možnostem aktivní i pasivní imunizace, včetně postupů postexpozičních.

Nejdůležitější cestou přenosu infekce virem hepatitidy B je v současné době heterosexuální pohlavní styk. Následuje intravenózní aplikace narkotik, homosexuální aktivity a rizikové techniky pohlavního styku. Významnou cestou je i vertikální přenos z matky na plod. Virus hepatitidy B patří mezi nejsložitější DNA viry, v průběhu jeho replikačního cyklu je původní virová DNA přepisována do RNA a teprve podle této matrice vzniká nová definitivní virová DNA. Velmi složitou je rovněž interakce mezi virem a imunitním systémem hostitelského organismu. Výsledkem této interakce je jednak různý klinický průběh akutní infekce, jednak řada různých tzv. fází infekce. Tyto fáze lze většinou odlišit pomocí sérologických vyšetřovacích metod. Ke správné interpretaci jejich výsledků je však nezbytně nutné znát význam a funkci jednotlivých antigenů a příslušných protilátek. Význam těchto proteinů a jednotlivé sérologické nálezy jsou v článku podrobně vysvětleny. Indikací k zahájení specifické protivirové terapie je v současné době pouze chronická infekce virem hepatitidy B ve fázi aktivní replikace viru. Existují dvě základní možnosti terapie: interferon alfa a virostatikum lamivudin. V případě infekce virem hepatitidy B je dostupná jak pasivní, tak i aktivní imunizace. Obě varianty jsou v článku podrobně popsány, včetně indikací a vakcinačních postupů. Virus hepatitidy C byl identifikován až v roce 1989. Nejdůležitější cestou přenosu infekce do roku 1992 bylo přijetí krevního derivátu, po roce 1992, kdy se na transfuzních stanicích začaly používat detekční sety k průkazu anti-HCV protilátek, klesla incidence potransfuzní hepatitidy C téměř na nulu. Nejdůležitější cestou přenosu v současné době je intravenózní toxikomanie, ale nemalou měrou se na šíření infekce podílí i zdravotní péče. Základním sérologickým markerem HCV infekce jsou anti-HCV protilátky. Tyto jsou ukazatelem kontaktu člověka s virem, neznamenají automaticky prodělanou infekci. Spíše naopak. Protože infekce virem hepatitidy C přechází do chronického stadia až v 85 % případů, znamená pozitivita anti-HCV většinou aktivní infekci virem hepatitidy C. K průkazu aktivní infekce je nezbytně nutný pozitivní průkaz virové nukleové kyseliny v séru vyšetřované osoby. Standardní terapií chronické infekce virem hepatitidy C je v současné době kombinace pegylovaných interferonů alfa a ribavirinu. Touto terapeutickou variantou je dosahováno trvalé eliminace viru v přibližně 60 % případů. U infekce virem hepatitidy C dosud nemáme dostupnou specifickou preexpoziční ani postexpoziční profylaxi. Jedinou prevencí přenosu infekce je proto předcházení všem rizikovým faktorům přenosu, a to zejména při poskytování zdravotní péče.

Klíčová slova:
virus hepatitidy B – virus hepatitidy C – lamivudin – interferon – pegylovaný interferon – vakcinace.

Virová hepatitida B a C – základní informace

Souhrn

Štítky

Praktický lékař

Aktuální možnosti diagnostiky a léčby litiáz