Miniportréty slavných českých lékařů Chirurg, profesor MUDr. Bohuslav Niederle
Autoři:
S. Káš
Vyšlo v časopise:
Prakt. Lék. 2008; 88(11): 663-665
Kategorie:
Historie/fejeton
Profesor Bohuslav Niederle, představitel Jiráskovy školy, se narodil na Kladně 28. 3. 1907. Loni tedy uplynulo 110 let od jeho narození.
Pocházel ze známé rodiny Niederlů. Dědeček Jindřich byl klasický filolog, který měl tři syny. Nejstarší Lubor byl archeolog a světoznámý odborník na staroslovanské starožitnosti. Druhý syn Václav byl jako jeho otec klasický filolog, a nejmladší Bohuslav byl výtečným chirurgem, Byl žákem slavného Karla Maydla, stal se profesorem chirurgie a byl po mnoho let primářem chirurgického oddělení na Kladně.
Před první světovou válkou se přihlásil na výzvu profesora Otakara Kukuly a vypravil se na pomoc bojujícím Slovanům do tzv. Balkánské války v r. 1912, a to dokonce na vlastní náklady. Zde vedl bulharskou nemocnici v Šumenu, zde operoval a ošetřil spoustu bulharských raněných vojáků i civilistů
Pro svého jediného syna Bohuslava byl po svém návratu něco jako bájný hrdina, byl to pro něho jeden z prvních, a to velmi silných zážitků z dětství, které si pamatoval.
Mladý Bohuslav Niederle vyrůstal v krásném rodinném prostředí. Měl štěstí i na vynikající učitele na kladenské obecné škole i na kladenské reálce a později i na pražském gymnáziu v Křemencově ulici, slavné „Křemencárně“, odkud vyšla řada profesorů pražské lékařské fakulty. Zde maturoval v r. 1925.
Po maturitě se rozhodl pro medicínu, a to pro chirurgii, zřejmě mu imponoval jeho otec, i když ten ho k tomu nijak netlačil.
Medicínu vystudoval v letech 1925 až 1931, v době, kdy byla pražská lékařská fakulta plná velkých osobností (Karel Weigner, Vladislav Růžička, Josef Pelnář, Ladislav Syllaba, Antonín Ostrčil, Josef Jerie, František Šamberger a jiní). U profesora Weignera pracoval i jako nehonorovaný asistent, rovněž tak u profesora Pelnáře; ten mu dokonce nabízel práci na své klinice, ale to už byl Niederle rozhodnut pro chirurgii. Byl vynikající student a promoval sub auspiciis v r. 1931.
V r. 1932 nastoupil mladý Niederle na kliniku profesora MUDr. Arnolda Jiráska, nástupce profesora Kukuly.
Nejprve zde byl operačním elévem, v r. 1935 se stal asistentem. Jirásek měl rozhodující vliv na formování Niederleho jako chirurga. Na Jiráskově klinice zůstal až do r. 1945, kdy byl habilitován pro patologii a terapii nemocí chirurgických a kdy nastoupil jako přednosta chirurgického oddělení městské nemocnice v Praze-Motole.
Z kliniky neodcházel příliš rád, ale s plným elánem se vrhl do vybudování svého nového pracoviště.
Oddělení a kliniku vybudoval téměř z ničeho. Kdo pamatoval starou barákovou nemocnici v Motole, těžko si dokáže představit, že zde vznikla vynikající klinika. Nebyla posluchárna, přednášelo se v létě na trávníku, v zimě v upraveném objektu plicního oddělení. Niederle totiž od r. 1945 přednášel studentům stomatologického směru a pak studentům dětského lékařství a také je zkoušel.
Zprvu měl i nedostatek lékařů, začínal se šesti, postupně si však vychoval zdatné síly (Sudek, Tesař, Průša, Jedlička, Endt, Holubec a jiní), měl i velmi nedostatečné operační instrumentarium, něco mu zapůjčil i profesor Jirásek, ale vše to překonal.
Věnoval se jako profesor Jirásek chirurgii v celé šíři, včetně neurochirurgie, urologie i ortopedie, v tomto širokém záběru se bohužel nepřizpůsobil vývoji doby. Největší zájem měl, a zde také dosáhl největších úspěchů, o chirurgii břišní, zvláště žlučových cest, a operace štítné žlázy. Zavedl i některé věci, do té doby v Československu málo známé, jako endoskopickou stanici nebo intenzivní chirurgickou péči, ještě dávno před vznikem anesteziologicko-resuscitačních oddělení.
Jak jsem se již zmínil, měl zájem o neurochirurgii. Vyčítal mému šéfovi docentu MUDr. Karlu Mathonovi, přednostovi neurologického oddělení, že posílá neurologické pacienty k operaci do ÚVN Střešovice k profesoru Kuncovi a ne jemu. Nakonec udělali jakousi dohodu, že v liché měsíce budou pacienti odesíláni na jedno a v sudé na druhé pracoviště, ale to příliš nefungovalo a nevydrželo to dlouho. Často jsme jako sekundáři nějak zařídili, pozdrželi nebo uspěchali, aby nakonec téměř všechny případy z motolské neurologie byly operovány ve Střešovicích. Musím však uznat, že profesor Niederle byl velkorysý a nijak na nás nezanevřel a choval se k nám, pokud jsme něco potřebovali, velmi kavalírsky.
V r. 1959 byl Bohuslav Niederle jmenován mimořádným profesorem chirurgie a v r. 1966 pak řádným. O tok později bylo jeho oddělení přeměněno na IV. chirurgickou kliniku Fakulty všeobecného lékařství, která později přešla do svazku Dětské lékařské fakulty. Přednostou kliniky zůstal až do r. 1974, byl i vedoucí katedry chirurgie a předseda prezidia chirurgických kateder FDL Univerzity Karlovy.
Kliniku musel pan profesor opustit nuceně, nedůstojně, takřka ze dne na den. Mohl zde ještě zůstat, ale cítil, že pro nového šéfa kliniky není žádoucí. Nebyl ani jednou pozván na vizitu nebo přizván k jakémukoliv jednání. Tak raději „dobrovolně“ odešel. V tom se také jeho osud velmi podobal osudu jeho učitele profesora Jiráska,. Ten také musel opustit svou kliniku naráz, bezohledně a uvolnit vše pro nového přednostu. A ani pro něj se na klinice nenašlo sebemenší uplatnění.
Nyní několik řádek o publikační činnosti profesora Niederla.
Velké pozornosti a několika překladů se dočkalo jeho stěžejní dílo Chirurgie žlučových cest.(1977). Jiné významné práce byly jeho habilitační spis Paralytický ileus (1943), Práce sestry na operačním sále (1953), Operace náhlých příhod břišních (1962) a nelze opomenout jeho poslední větší dílo napsané již v důchodu se spolupracovníky Speciální neodkladné operace (1984).
V r. 2000 vyšla velmi zajímavá kniha Hovoří a vzpomíná Arnold Jirásek Je to propojení vlastních Jiráskových vzpomínek, které dostal profesor Niederle z Jiráskovy pozůstalosti, ze kterých vybral některé části; mnohé z nich upravil a doplnil vlastními komentáři. Sám připouštěl, že některé partie, zvláště velmi osobní a kritické k některým dosud žijícím jedincům, vypustil.
Kniha je velice pozoruhodné hodnocení trochu problematické či kontroverzní Jiráskovy osobnosti. Niederle velmi vyzdvihuje jeho význam pro českou chirurgii, přitom se však nevyhýbá některým záporným rysům. Jeho uzavřenost mu neumožňovala si vytvořit bližší vztah ke svým spolupracovníkům, zvláště lékařům, byl podezřívavý a měl z nich strach, někdy je i nespravedlivě postihoval. Přitom však Niederle narozdíl od jiných velkých osobností české medicíny, na příklad profesora Charváta, se o Jiráskovi vyjadřuje celkem příznivě a přihlásil se k jeho vynikající škole.
Posledních čtrnáct let žil Niederle již bez své milované choti, která mu byla vždy velkou oporou. V jednom interview však řekl:
„Kydal bych hnůj na své děti, kdybych řekl, že se o sebe starám sám. Mohu však chodit, to je důležité, a prostě žiju jako penzista. A ne a ne se dostat k tomu, abych napsal své vzpomínky“.
Pan profesor se dožil na sklonku života velkého uznání. V r. 1991 se stal laureátem Purkyňovy ceny a krátce nato se mu dostalo nejvyššího ocenění. Obdržel titul Rytíř lékařského stavu.
Toto bylo jeho profesní curriculum vitae. Většina z toho je buď obecně známa, nebo snadno dostupná v uveřejněných materiálech.
Sám bych chtěl přispět k jeho profilu několika postřehy a historkami, které se vyprávěly v motolské nemocnici, kde jsem také 20 let pracoval, byť ne na chirurgii, ale na neurologii. Některé historky mi vyprávěl sám pan profesor, jiné jeho asistenti či sekundáři.
Na klinice byl vzorný pořádek, to převzal profesor Niederle jak od svého otce, tak od svého učitele Jiráska. Stejně jako určitou přísnost a náročnost, i když v žádném případě jeho uzavřenost a podezíravost k svému okolí. Zúčastňoval se všech oslav na klinice, na vánoce a na Silvestra přinesl službu majícím pracovníkům obvykle nějakou tu lahvinku na přípitek (i já jsem to zažil, když jsem jednou s kolegy z chirurgie slavil v nemocnici společně Štědrý večer), ale jinak byl Niederle na své klinice absolutní pán, co řekl, byl zákon.
Několik historek.
Dlouhodobá perspektiva
Mladý lékař, budeme mu říkat třeba Voříšek, měl štěstí, že se hned po promoci dostal na kliniku k Niederlovi. Byl to ambiciózní mladík, který měl touhu co nevidět vyniknout a stát se velkým chirurgem. Drobné úkoly na oddělení, které byly jeho povinností jako začínajícího sekundáře, nestačily uspokojit jeho ctižádost, a tak se vyptával kolegů, jak by získal přízeň pana profesora, aby jej nechal dělat něco většího.
A tu mu asistent Tesař řekl:
„Podívej se, jsi tu už chvíli, profesor si nepotrpí na všelijaké to obcházení, tak si mu přímo řekni, až se bude sestavovat operační program, o nějakou tu operaci.“
A tak při nejbližším vypisování operačního programu stál mezi čekajícími asistenty a sekundáři i mladý doktor Voříšek. Na řadu přišel pacient s velice komplikovanou břišní záležitostí. Toho chtěl původně operovat sám profesor, ale musel odjet na nějaký chirurgický kongres, a tak se rozhlížel po svých zkušených asistentech, komu by tento výkon svěřil.
Tu viděl doktor Voříšek svou šanci. Vyrazil ze zadní řady a vyhrkl na konsternovaného pana profesora ke zděšení všech ostatních:
„Pane profesore, svěřte to mně, já bych to udělal.“
Zavládlo hluboké ticho. I profesorovi chvilku trvalo, než se vzpamatoval. Pak však řekl klidným vyrovnaným hlasem:
„Výborně, počítám s vámi. Přihlaste se za deset let.“
Nepříslušné místo
Velká vizita na motolské chirurgii bylo něco posvátného. Sotva si bylo lze představit důvod, který by opravňoval k jejímu narušení. Pokud bylo zcela nezbytné s některým lékařem v té době něco projednat, plížil se vždy žadatel skrytě za hradbou bílých plášťů, aby nepadl do očí pana profesora.
Jednou potřebovala rentgenová laborantka Zdena nutně sdělit něco asistentu MUDr. Jaromíru Sudkovi. Nenápadně se k němu připlížila skoro po čtyřech, zatahala ho za plášť a velmi tiše mu šeptala svůj vzkaz. Dr. Sudek odpovídal v dokonalém pianissimu.
Pohyb rtů však Niederlovi neušel. Hned spustil výmluvnou kaskádu, co je to za pořádek, že když je jednou velká vizita, tak je velká vizita a podobně.
Dr. Sudek se pokusil o obhajobu:
„Pane profesore, je tu paní Zdena z rentgenu, má nějaké přání, tak jsem jí chtěl vyhovět.“
Profesor se zamračil a debatu uťal:
„Když jí chcete vyhovět, tak si ji vezměte ven a vyhovte jí tam. Ale při vizitě s tím nevyrušujte!“
Má to schované
Na klinice jednou nebylo uděláno, co uděláno být mělo a svezlo se to na mladého asistenta doktora Kazdu. Profesor si jej nechal zavolat a hřímal a hřímal. Mladý Kazda se vůbec nedostal ke slovu, aby se hájil, tak jen mlčel. Konečně byl ve vrcholné nemilosti z pracovny pana profesora propuštěn
Za dvě hodiny pan profesor zjistil,že doktor Kazda na tom nemá žádnou vinu. Samosebou to nemohl nechat jen tak. Tak si zděšeného Kazdu nechal zavolat znovu. Ten se vylekal, co ještě přijde, ale profesor mu řekl:
„Zjistil jsem, Kazdo, že za to nemůžete, že v tom prsty nemáte. Tak to vynadání máte na příště.“
Jen když se operuje
MUDr. Karel Stibral a MUDr. Rudolf Holubec z Niederlovy kliniky byli vypsáni k operaci. Na osmou hodinu ranní. Stibral jako operatér, Holubec jako asistující.
Dr. Holubec se opozdil. Dr. Stibral přišel včas a když kolegu nezastihl, odskočil si zatelefonovat. Mezitím opozdilec přišel a když zjistil, že je tu sám, sedl si, zapálil si cigaretu a čekal.
Za chvíli se Stibral vrátil a když viděl bohorovného kolegu, jak si klidně pokuřuje, spustil rozčileně:
„Ježíšmarjá, Rudolfe, co je s tebou? Jsme vypsáni na osmou, ono je skoro půl deváté a ty si tu klidně kouříš! Já si kvůli tobě nenechám vynadat od starýho! Přijdeš si pozdě a ještě nejsi umytej! A kde máme pacienta? Ježíš, to bude malér!“
Obrátil se ke zřízenci:
„Pane Maličký, kde máte pacienta? Hned sem zavezte ten ileus, ať už je na sále. A hoďte sebou!“ A pustil se do mytí.
Za chvíli se objevil pan Maličký:
„Tam žádnej ileus připravenej na operaci není, pane asistente.“
„Nepovídejte, musí tam být! Podívejte se, už je skoro tři čtvrtě na devět a my jsme ještě nezačali. Starej za chvíli přijde a já nechci slyšet ten kravál. Tak nezdržujte a ať už je tady!“
Pan Maličký je v okamžiku zpět.
„Pane asistente, tak opravdu žádnej ileus připravenej na operaci není.“
Dr. Stibralovi povolily nervy:
„Tak sakra, to je jedno, nezdržujte a přivezte sem kohokoliv!!!“
Chirurgická taktika
Na motolské chirurgii bylo před velkou vizitou. Všechno uklizeno, pacienti vymydlení, stolky uklizené, na pokrývkách ani záhyb. Podlaha jak sklo. Na inspekčním pokoji se tísní mírně nervózní sekundáři i asistenti a čekají na příchod pana profesora. Mezi nimi i internista MUDr. Jiří Kubíček, který si zde odbýval povinné kolečko. Těsně před vizitou se přiřítil starší asistent MUDr. Jaromír Sudek.:
„Tak co, Kubíčku, máte všechno v pořádku?“
„Mám, pane asistente.“
„Všechny výsledky připraveny?!
„Ano, pane asistente.“
„Chorobopisy z těch včerejších příjmů doplněny?“
„Ano, pane asistente.“
„To neurologické konzilium u pana Richtera už bylo?“
„Ano, dneska ráno.“
„Opiáty zkontrolovány a podepsány, ordinace v dekursech přepsány?“
„Snad ano, pane asistente.“
„Ale to je chyba, to je chyba,“ zamračil se dr. Sudek.
„Proč, pane asistente?“ znejistěl Dr.Kubíček.
„No to je chyba. Musíte mít u prvního nebo druhého pacienta nějakou drobnou chybičku, nějaké malé opomenutí. Pak je kravál, ale malý. A vše je v pořádku. Jinak se hledá a hledá a budeme stát na vizitě třeba tři hodiny, než se něco najde. A ono se nakonec vždycky něco najde!“
Když se však objevila nějaká vážnější chyba, dokázal to pan profesor před pacientem zamaskovat, aby to pacient nepoznal a nevyvolalo to nedůvěru ke klinice
Nová léčba cholecystitidy
Paní Nováková s frakturou páteře byla přijata na chirurgickou kliniku pana profesora Niederleho. Ten rozhodl, aby k zajištění nezbytného klidu byla uložena do sádrového korzetu a pověřil doktora Otu Mandla, aby jej zhotovil.
Ten se k tomu dva dny nemohl dostat, teprve v noci před velkou vizitou si s hrůzou uvědomil ten malér, kdyby nebyl splněn profesorův příkaz. Tak ráno velmi brzy vstal, zašel na sádrovnu a poslal zřízenec pro paní Novákovou. Chvíli to trvalo, konečně brumlající zřízenec pacientku přivezl:
„Tak tady ji máte, ale takhle brzy, kdo to jakživ slyšel.“
Dr. Mandl se ve spěchu pustil do práce a rychle přiložil výstavní korzet, aby byl do velké vizity hotov. Pacientku odeslal na pokoj a s úlevou si oddechl.
Velká vizita. Profesor přijde k pacientce Novákové s frakturou páteře a hned spustí:
„Jak to že dosud nemá korzet? Vždyť jsem vám jasně řekl, že ho máte, Mandle, udělat.“
„Ale já jsem ho přece udělal,“ bránil se lékař.
„Ano?“ Přednosta odhrnul deku a korzet opravdu nikde. „Přijďte po vizitě za mnou,“řekl mrazivě.
Vizita pokračuje. Na dalším pokoji leží pod tabulkou cholecystitis acuta paní Nováková. Jiná paní Nováková. V sádrovém korzetu. A hned spustí:
„Pane profesore, proč mi dali ten korzet? Ráno pro mě přijel zřízenec, nic mi nevysvětlil, pan doktor taky neměl čas. Nemám ještě něco s páteří?“
Panu profesorovi to došlo. Ale nedal na sobě nic znát a pacientce přesvědčivě vysvětlil:
„To je paní Nováková pokus o novou léčbu zánětů žlučníku. Na dva dny absolutní klid na lůžku, vyžaduje to úplnou imobilizaci.“
Obrátil se k dr. Mandlovi a řekl klidně:
„Pozítří ji to sundejte.“
Profesor Niederle měl před sebou stále obrovské množství práce. Musel stihnout v menším časovém úseku množství úkolů. Proto neustále spěchal a nikde se moc nezdržoval.
Neklamné poznávací znamení
Jednou požádal pan primář MUDr. Ivan Beran z interního oddělení pana profesora Niederleho o chirurgické konzilium. Pan profesor slíbil, že přijde osobně. Primář Beran informoval sestřičku Olinku:
„ Olinko, až přijde pan profesor Niederle, hned mi zavolejte, já bych u toho vyšetření chtěl být.!“
Sestřička byla nová, pana profesora ještě neznala. Tak se hned zeptala:
„Ale jak ho, pane primáři, poznám?“
„No bude v civilu, přes to bude mít bílý plášť a pořád půjde.“
A stalo se. Na interním oddělení se objevila postava v bílém plášti, pod ním vyčuhovaly tmavé kalhoty a kráčela rychle energicky po chodbě interního oddělení. Sestřička utíkala pro primáře Berana:
„Pane primáři, už je asi tady.“
„Byl v civilu a měl bílý plášť?“
„Ano.“
„A pořád šel?“
Nové přikývnutí.
„Tak to byl jistě pan profesor.“
A šel přivítat vzácného hosta.
Pan profesor Niederle měl málo koníčků. Neměl na ně čas. V mládí byl sice muzikant, do vysokého věku hrál výborně na klavír, zajímal se o literaturu, divadlo a sportoval. Aspoň trochu zkoušel skoro všechny sporty. Z jeho koníčků mu zůstalo jen auto a myslivost.
Miloval rychlou jízdu a nejednou po těžším operačním dnu nasedl do svého auta a vydal se z Motola buď na Zbraslav, nebo po plzeňské silnici kus za Prahu, a pokud možno vyšší rychlostí. Jen tak, bez cíle, jen z potěšení z jízdy. Tím se odreagovával. Tenkrát to ještě šlo.
A myslivost? To byl snad mimo chirurgii největší koníček pana profesora.
Byl nadšený nimrod. Z několika historek připomenu jednu, kde nebyl tak úspěšný jako obvykle.
Byl kdysi pozván se svým přítelem primářem otorinolaryngologického oddělení motolské nemocnice MUDr. Antonínem Lukešem na lovecký výlet do Flájí v severních Čechách. Jeli tam starým Lukešovým autíčkem. Ubytovali se u svého hostitele na loveckém zámečku ve Flájích.
Odpoledne se vydali s hajným na čekanou. Čekali celý večer, poslouchali jeleny, ale na mušku jim bohužel nepřišlo nic. Tak se zklamaně vrátili k vozu a zpět na zámeček.
Zde je nutný podrobnější popis jeho topografie
Zámeček je na kopečku, cesta k vnější bráně je dosti strmá. Po projetí brány uvnitř zámeckého parčíku je uzavřený okruh, který je již na rovince. Na protější straně hlavní brány je průčelí zámečku.
Staré Lukešovo auto se na plný plyn rozjelo do svahu před branou, prolétlo ji plnou rychlostí a po kruhové parkové cestě zabočilo před hlavní vchod. Zde již čekal salutující pan fořt spolu s ředitelem lesní správy. Ten se už chystal vzít za kliku a otevřít dvířka auta., aby vzácným hostům pomohl.
Primář Lukeš šlápl na brzdu, ale marně, tak znovu. A tak k velkému překvapení všech čekajících jeli kolem dokola. Od vchodu se rozléhal halasný smích.
„Co budeme dělat?“ptal se nešťastně Lukeš. „Brzda je v tahu.“
„No budem muset čekat, až se to samo zastaví, nebo až nám dojde benzin,“ušklíbl se Niederle.
Teprve při druhém objíždění okruhu tření vykonalo své a auto se zastavilo. K vozu přistoupil rozesmátý pan ředitel a s pochopením pronesl:
„Á, pánové měli šťastný den? Oslavovali, že? Tak čímpak se nám pochlubíte? Je to šestnácterák?“
A smutní lovci museli pracně vysvětlovat, že nikoliv oslavné požití alkoholu, ale porucha brzdového zařízení byla příčinou té podivné jízdy po zámeckém parku.
Profesor Niederle byl neodmyslitelně spojen s motolskou chirurgií a s celou tou starou motolskou nemocnicí. Po třicet let. Všichni, kdo jsme tam tehdy pracovali, na něj stále s láskou vzpomínáme.
Zemřel ve věku 93 let 12. 5. 2000.
MUDr. Svatopluk Káš, CSc.
Štítky
Praktické lekárstvo pre deti a dorast Praktické lekárstvo pre dospelýchČlánok vyšiel v časopise
Praktický lékař
2008 Číslo 11
- Metamizol jako analgetikum první volby: kdy, pro koho, jak a proč?
- Fixní kombinace paracetamol/kodein nabízí synergické analgetické účinky
- Kombinace metamizol/paracetamol v léčbě pooperační bolesti u zákroků v rámci jednodenní chirurgie
- Tramadol a paracetamol v tlumení poextrakční bolesti
- Kombinace paracetamolu s kodeinem snižuje pooperační bolest i potřebu záchranné medikace
Najčítanejšie v tomto čísle
- Kryptokoková meningitida u pacienta s dosud nediagnostikovanou HIV infekcí
- HIV encefalopatie
- Pneumocystová pneumonie u pacienta s čerstvě diagnostikovanou chronickou retrovirovou infekcí
- Současné možnosti aktivní imunizace pacientů s HIV infekcí