Ropný věk a zvláštní okolnosti

Devatenácté století poháněla pára. Osvícenectví postupně měnilo pohled na svět, na tehdejší zažité a tradiční hodnoty a mimo jiné přineslo i určité „permanentní“ okouzlení technikou. Příchod parního stroje znamenal podobný předěl ve vývoji jako kdysi Guttenbergův vynález knihtisku.

S knihtiskem vstoupil na scénu novověk; parní stroj se stal hranou vyzvánějící tradičním řemeslům a dosavadnímu životnímu stylu. Jedni ho obdivovali, jiní zatracovali, ale všem bez rozdílu dříve či později a více či méně nějak ovlivnil život.

Byla to éra, která si vysloužila přídomek „věk páry.“ A nejen jako označení škatulkující jednotlivá údobí historického vývoje. Pára se najednou objevovala ve slovníku každodenního života: v továrnách lomozily parní buchary, chodilo se do parních lázní, po řekách pluly parníky spravované paroplavebními společnostmi a když se někde někomu přestalo líbit, tak se prostě vypařil nebo ztratil jak pára nad hrncem.

Minulé století plavalo na ropě.

Jak se zdá, tenhle stav nějaký ten pátek ještě vydrží. Ropa se přímo či nepřímo podílela nebo dokonce podmiňovala téměř veškerý technický rozvoj. Jako Ariadnina nit moderní doby se vine celou řadou různých, v některých případech i diametrálně odlišných průmyslových odvětví, a umožnila vznik zcela nových oborů. Všichni ji berou jako veledůležitou strategickou surovinu, bez které by současná civilizace, jak ji známe, velmi rychle zkolabovala. Tak, jako kdysi pára, pohání lodě či lokomotivy, ve formě motorové nafty či benzinu žene kupředu automobily a zvedá k oblakům letadla, sama nebo prostřednictvím svých frakcí vytápí v zimě obrovité výrobní haly stejně jako bezpočet domácností, výtažky z ní jsou součástí kosmetických přípravků i léků.

Ropa a dvacáté století jsou něco jako spojené nádoby, dvě strany jedné mince. V dobrém i zlém. Přesto, alespoň pokud vím, se označení dvacátého století jako „ropného věku“ nikde neobjevilo. A to i přesto, že si tohle století vysloužilo víc přívlastků než jakékoliv jiné před ním. Jen namátkou: v třicátých létech to byl „automobilový věk“ (dnes se v řadě světových velkoměst proměnil v noční můru), zhruba o dvě desetiletí později jej vystřídal „nylonový věk“, ten vzápětí nahradil „věk atomový“, po němž přišel „kosmický věk“, aby pak na sklonku druhého milénia nastoupil „věk informatiky“.

O ropě ani zmínka.

Ani v hovorovém jazyku nenašla ropa uplatnění. Ustálené úsloví typu že se někdo „vytratil jako ropa z prasklého potrubí“, v české frazeologii evidentně chybí a zřejmě bude absentovat i nadále. Obdivný výkřik „ to bylo super!“ by sice spojitost s ropou mohl evokovat zvolání „to bylo natural!“, ho v dohledné době patrně nenahradí, a obávám se, že by si autor takovéhoto výkladu hlasitě říkal o důkladné psychiatrické vyšetření.

V tomto směru má ropa prostě smůlu. Možná i proto, že na rozdíl od parního stroje, a přesto, že se na ní dá pohádkově zbohatnout, ropa nikdy nikoho neokouzlila. Jistě, parní stroj je produktem lidského důmyslu, výsledkem poznání a cílevědomého úsilí. Navíc byl součástí a spolutvůrcem  doby, kdy se technika v dnešním pojetí teprve klubala z plenek, kdy člověk ještě nebyl bombardován záplavou informací, kdy start balonu představoval malou senzaci a jízda na kole dobrodružství, kdy nechat se okouzlit a nadchnout technikou bylo tak příjemné a snadné. V době, kdy byl svět zkrátka docela jiný.

Bráno z tohoto úhlu pohledu ropa vždycky byla, je a zůstane „jen“ surovinou, která vznikla bez lidského přičinění. Dodnes ostatně přesně nevíme jak. Na toto téma existují hory učených knih, které se ve svých poznatcích tu více, tu méně shodují ve všem možném, kromě jediného: kde se tu vlastně ropa vzala.

To mají na svědomí zvláštní okolnosti. Užitečná věc, tyhle zvláštní okolnosti. Objevují se s železnou pravidelností jako deus ex machina, kdykoliv něčemu pořádně nerozumíme, ale přitom to nemůžeme ignorovat.

Ke vzniku ropy stačily pouhé dvě složky – hornina a neuvěřitelné množství rostlin a primitivních organismů, kterými se hemžily dávná jezera, řeky a moře a které se postupně usazovaly na dně. Takže – podmínky jsou známy. Příčiny metamorfózy, které za působení obrovských tlaků změnily během věků tuhle želatinovou směs v ropu, zůstávají, stejně jako její průběh, tajemstvím.

Přesto je člověk s ropou spojen od okamžiku, kdy ji objevil. Že může být užitečná a že se k lecčemus hodí, věděli už v dávném Babylonu či starém Římě. Postupem času se ale tato vazba změnila takřka pupeční šňůru; ropa dnes ovlivňuje – přímo i nepřímo – nejen životní standard, ale i styl.

Babička mého přítele měla statek. Se vším, co k tomu patří. Její chloubou ale byly koně. Milovala je a hýčkala. Ráda se vozila v kočáře, jako doma se však cítila i v sedle. A příprava na nedělení projížďku – to byl hotový rituál. Zato na nablýskaný „zázrak“ tehdejší techniky, na automobily, se dívala skrz prsty; tvrdila, že jsou šeredné, hlučné a že smrdí. Ve skutečnosti se jich bála.

Její dcera brala koně jako součást hospodářství. Jezdit uměla, ale shlédla se v autech. Zejména v těch rychlých. Aerodynamické křivky, tiché předení motoru pod kapotou spojené s občasným zabubláním na znamení utajené síly ji přivádělo k vytržení. Do letadla byste ji ovšem nedostali ani za všechny poklady světa.

Pro třetího potomka v rodinné posloupnosti, babiččinu vnučku, už automobil představoval, a vlastně pořád znamená, především dopravní prostředek. Pohodlný, spolehlivý a…všední. Učarovalo ji však létání. Udělala si pilotní zkoušky na větroně a absolvovala desítky seskoků padákem. Má však panickou hrůzu z koní.

Stačily pouhé tří generace, aby všechno bylo jinak Ještě před necelým stoletím o zemích OPEC neměl nikdo ani ponětí. Zato všichni věděli, že člověk a kůň patří k sobě. Ropa přispěla k tomu, že se tato věkovitá společná cesta rozdělila. Samozřejmě nejen ona. Říká se tomu pokrok, a ten, jako každá změna, za to, že dává něco nového, si kus něčeho jiného bere. Auta změnila způsob cestování, dálnice tvář krajiny. Letadla zmenšila planetu na velikost fotbalového míče. Informační technologie z ní dělají tenisák. Dnes by pravděpodobně nikdo nevyměnil dvouhodinovou cestu z Prahy do Brna za několikadenní trmácení kočárem, o „cestě kolem světa za osmdesát dní“ ani nemluvě. A ti, kdo při povodních zůstali nuceně bez elektřiny a plynu, vědí, že večery při svíčkách nebo petrolejce ztrácejí nádech romantiky až nebezpečně rychle.

Nejrůznější konstrukce a zařízení ještě nedávno nemyslitelná bez tradičních materiálů jako jsou kovy nebo dřevo, nahradily plastické hmoty. Ropné produkty a složky se vyskytují i v  napohled tak vzdálených oborech, jako jsou farmaceutický průmysl či kosmetika. Ropa se zkrátka stala jednou z klíčových strategických surovin, na níž „plave“ valná část naší civilizace. Je sice nepochybně pravda, že ropa v jakékoliv své podobě nedokáže vynést žádnou raketu na oběžnou dráhu, tím méně pak k nějaké planetě. Ale zrovna tak není pochyb, že se bez ní kosmické technologie nedokážou obejít.

Stranou tak zůstávají pouze označení „atomový věk“ a „věk informatiky“. Energie získávaná prostřednictvím jaderných reakcí nemá skutečně s ropou nic společného, ale v praktickém a obecně rozšířeném využití je atomové jádro vůči ropě sotva odrostlým adolescentem. A pokud jde o „informační společnost“, což je synonymum „věku informatiky,“ tak toto údobí se zatím, třebaže ďábelsky rychle, teprve souká z plenek.

Na ropu se zkrátka a dobře nedostalo. Přesto však, i když nemá „svůj“ věk, ovlivnila patrně vývoj naší civilizace v uplynulém století více než cokoliv jiného. A to i v konkurenci, jakou představují teorie relativy a kvantová mechanika, díky nimž jsou dneska běžnou věcí polovodiče, lasery, masery, CD-Romy, počítače, atomové elektrárny, ale také vodíkové bomby, a které umožnily vznik takových oborů, jako jsou genetické inženýrství, mikrochirurgie či molekulární chemie.

Před „ropou“ prostě vypadal svět jinak a jiný bude i poté, až se její ložiska jednou vyčerpají. Možná, že teprve pak se v učebnicích popisujících jednotlivá údobí vývoje lidstva objeví i označení „ropný věk.“ Se vším všudy. S tím, co všechno člověku dal. A co všechno způsobil.

Ropa tu ale zatím je, a dokud tu je, je zde i proto, aby se využívala. Otázkou zůstává jak. Koneckonců jako u všeho, s čím nakládá člověk. Nejde jen o ekologické katastrofy, různé havárie, ropné skvrny ničící na mořích i pobřeží vše živé, či zaneřáděné ovzduší. Pod tím vším ještě vře lidská chamtivost a závist, produkující teror, strach a násilí. A tahleta „ropná skvrna“ otravuje svět mnohem víc a je proti snahám o odstranění neskonale odolnější než jakákoliv z těch skutečných. Ropa znamená bohatství a moc. A to je strašlivé pokušení.

V současné době cena ropy klesá; dokonce se na chvíli už dostala pod šedesát dolarů za barel. Doby, kdy překročení šedesáti dolarové hranice za barel přineslo první „ropný šok“, zmizely zapomenuté v propadlišti dějin, ač jsou ve skutečnosti vzdálené jen pár desítek let. Na druhé straně ještě počátkem letošního roku odhadovali experti, že by se cena barelu ropy touto dobou mohla vyšplhat k závratným částkám dvou set dolarů. To ovšem nikdo netušil, že a co způsobí krach několika amerických bank. Ropa najednou funguje i jako barometr reagující jak na hrátky spekulantů, tak i na vývoj ekonomiky. Té skutečné, která se promítá do každodenního života běžných lidí a která má se světem finančních trhů a akcií v němž se jako motýli pohybují virtuální miliardy pramálo společného.

Ovšem jen do okamžiku, než se tyto dva světy střetnou, než se virtuální peníze mají proměnit na reálné. Je to něco podobného, jako kdybyste tvrdili, že prodáváte chromého psa za sto tisíc. Ovšem místo peněz jste dostali dvě opelichané kočky po padesáti tisících. Pokud ty kočky můžete prodat dál, nebo si je ponechat v rezervě v naději, že časem jejich hodnota ještě stoupne a že za ně dostanete třeba čtyři slepice a jednu kozu je všechno fajn. Jen za ně nikdo nesmí chtít opravdové peníze. Pak, když se najednou ukáže, že ty v oběhu nejsou, je rázem všechno jinak. Akcie, dluhopisy a cenné papíry se rychle mění v cáry papíru, hodící se leda tak k tapetování. A nemusí stačit ani snaha jednotlivých vlád zacelit pošramocený systém sta miliardovými injekcemi, protože už nejde o peníze, ale o důvěru, o principy, za nichž se získává, nebo ztrácí.

A máme zde opět zvláštní okolnosti.

Před deseti až patnácti miliardami let se (možná) v ohňostroji Velkého třesku za zvláštních okolností zrodil „náš“ vesmír. Následovala Sluneční soustava a v ní Země. Na té se pak objevil za dalších zvláštních okolností život, ropa a posléze i člověk a jeho civilizace.

Možná by vůbec nebylo od věci, kdyby se naši potomci mohli jednou ve svých učebních textech dočíst, že o několik stamilionů let později, na počátku jednadvacátého století, dostali za zvláštních okolností lidé konečně rozum.