Miniportréty slavných českých lékařů Profesor MUDr. Jan Zahradníček – ortopéd

Zakladatel naší moderní ortopedie profesor Jan Zahradníček pocházel ze selské rodiny. Narodil se 13.června. 1882 na Třebíčsku v obci Mastník. Gymnázium vystudoval v Třebíči, což bylo 7 kilometrů od Mastníku, a kam chodil každodenně v zimě v létě pěšky tam a zpět. Zde možná načerpal základy své pozdější fyzické kondice. Maturoval v r. 1903. Medicínu vystudoval na pražské lékařské fakultě, studium ukončil v r. 1909.

Hned po promoci byl externím lékařem na několika klinikách; na interní u Josefa Thomayera, na ORL u Emiliána Kaufmanna, na kožní u Vítězslava Janovského, na dětské laryngologii u Otakara Frankenbergera a na oční u Jindřicha Chalupeckého a v r. 1910 se stal konečně operačním elévem na chirurgické klinice profesora Otokara Kukuly, což bylo jeho touhou. Zde pokračoval rychle a již v r. 1912 byl asistentem.

Přišly balkánské války.

Zahradníček se na výzvu profesora Kukuly přihlásil jako dobrovolník-lékař k pomoci slovanským národům. V první fázi byl na chirurgickém a RTG oddělení nemocnice v Bělehradě. Zde dostal jako uznání srbský řád Sv. Sávy. V druhé fázi byl v Bulharsku, kde byl vedoucí chirurgické skupiny v Sofii. Zde získal velké zkušenosti s léčením poranění, což jej nasměrovalo k ortopedii.

Po balkánských válkách se vrátil na Kukulovu kliniku, brzy nato vypukla první světová válka, Zahradníček byl jmenován šéfchirurgem I. chirurgické skupiny na frontě v Haliči (Tarnow, Gorice, Rozwadow), pak v Rumunsku a v Albanii (Elbasan)

Po válce se vrátil na chirurgickou kliniku. Byl habilitován z ortopedické chirurgie v r. l921.

Přešel na nově založenou chirurgickou kliniku Masarykovy univerzity v Brně k profesoru MUDr. Juliu Petřivalskému jako jeho zástupce. Zde byla docentura rozšířena na celou chirurgii; mimo to byl i primářem chirurgického oddělení nemocnice Milosrdných bratří v Brně.

Na Moravě se intenzivně zabýval i kostní tuberkulózou a vybudoval specializovanou léčebnu v Tišnově.

V r. 1926 se vrátil na pražskou lékařskou fakultu, nejprve jako zástupce přednosty II. chirurgické kliniky. V r. 1933, po smrti profesora Tobiáška. byl jmenován profesorem ortopedie a dětské chirurgie, kterou vedl s výjimkou německé okupace téměř čtvrt století až do r. 1956. Po skončení války se ortopedická klinika přestěhovala do budovy bývalého Schneiderova sanatoria, kde vybudoval pan profesor své nové pracoviště.

Zahradníček se stal představitelem moderní české ortopedie. Převedl ji od starší konzervativní chirurgie na moderní, převážně operativní obor. Byl všeobecně uznávaným odborníkem jak doma, tak i v cizině, byl členem mnoha českých i zahraničních odborných společností. Publikoval zprvu práce z obecné chirurgie a traumatologie, např. habilitační dílo o amputacích, a pak vytvořil moderní koncepci operační léčby vrozené luxace kyčle a pakloubů.

Hlavní jeho práce byly Deformační arthrosa (l953), Chirurgie pohybového ústrojí I, II, (1953), a Vrozené vymknutí kyčlí (1954).

Jako nejvyšší ocenění u nás dostal prof. Zahradníček posmrtně Zlatou čestnou plaketu s diplomem ČSAV za zásluhy o vědu a lidstvo v r. 1991.

V r. 1958 byl na vědeckém sympoziu v Moskvě. Zde dostal zápal plic, dlouho se léčil, ale po návratu již nebyl nikdy takový, jako dřív. Mohlo snad jít i o první ischemickou srdeční příhodu. Doma pak dostal druhou, a 12. října. 1958 zemřel.

Toto byl jeho profesní život.

Nyní něco o jeho soukromí a ovzduší na klinice.

Zahradníček měl báječnou manželku Annu, zubní lékařku, která dokázala vykouzlit krásné rodinné prostředí. Hovořila několika jazyky a dovedla zvládnout výtečně roli hostitelky při četných návštěvách hostí z různých zemí. K tomu napomáhal i starodávný dům na Maltézském náměstí s impozantním schodištěm, jímž byli všichni hosté uneseni.

Pan profesor se svou paní měl dva syny, oba lékaře, a jednu dceru, ti všichni po změně politických poměrů u nás emigrovali, či zůstali v cizině. Profesor miloval svého mladšího bratrance, básníka Jana Zahradníčka, představitele katolické moderny, který byl v r. 1951 zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 15 let.

Zahradníčkovi byli jeho osudem těžce deprimováni, zvláště pak nemožností nějak mu pomoci. Pan profesor se nakonec ani nedočkal jeho propuštění v r. 1960.

Ve druhé části uvedu několik historek, které se tradovaly na medicíně za mých studií, některé zachytili jeho žáci Tošovský, Stryhal, Rybka v hezké malé monografii, některé mám ze zdrojů jiných, hlavně od kolegy Ondroucha.

Historky dokreslují portrét profesora Zaharadníčka i z jiné, méně oficiální stránky.

Pan profesor byl vysoké postavy, vždy se držel vzpřímeně. Byl téměř abstinent, jedl střídmě, jeho nejmilejším jídlem byly švestkové knedlíky, které byly na stole k nelibosti jeho dětí dosti často. Prakticky nekouřil, jen občas si zapálil viržinko.

Na klinice panovaly velmi demokratické poměry, což byl rozdíl proti některým jiným chirurgickým klinikám, zvláště I. pražské chirurgické klinice. Profesor Zahradníček se snažil být co nejvíc spravedlivý a dával šanci všem svým lékařům k samostatnému růstu.

Do jisté míry se mohlo i za obtížných poměrů v minulém komunistickém režimu mluvit otevřeně. Zahradníček nesnášel všelijaké předpisy a nařízení, jimiž se snažilo ředitelství či jiné nadřízené orgány sešněrovávat práci lékařů. Když se měla povinně zavádět na oddělení kniha odchodů a příchodů, Zahradníček se proti tomu ozval:

„To je nesmysl!,“ bouřil. „U mne přece každý ví, co je jeho povinnost. Chodit do práce včas a být zde na klinice tak dlouho, dokud je to zapotřebí“.

Rád poslouchal anekdoty, ty uměl výtečně vyprávět asistent Fechtner, pozdější primář ve Zlíně. Nesnášel však anekdoty lascivní, to se zatvářil ledově a beze slova odešel

Jiná historka ilustruje jeho smysl pro humor.

Poslední operační den před Štědrým večerem. Rozsáhlý operační program. Konečně bylo vše odoperováno, úspěšně, bez komplikací. Všeobecná úleva, spokojenost. Uklízečky myly stříkající vodou z hadice podlahu operačního sálu se zbytky krve na zemi, když tu jeden z asistentů vzal hadici z ruky uklízečky a obrátil ji na sličnou instrumentářku Elišku. Ta začala ječet a v mžiku byla zmáchaná od hlavy až k patě. Ale ani se nezlobila, brala to předvánočně sportovně.

Vtom se ve dveřích operačního sálu objevila vysoká postava pana profesora. Pravděpodobně byl přilákán tím jekotem. Podíval se na zmáčenou sestřičku, které mokré šaty přiléhaly těsně k tělu a suše pronesl:

„A víte, Eliško, že vám to takhle sluší ještě víc než jindy.“

Od sálových sester jsou i jiné historky.

Profesor byl někdy při operacích značně svérázný. Nástroje, které se mu nelíbily, nebo které mu byly podány špatně, někdy okamžitě vyhazoval otevřeným oknem operačního sálu. Sálový zřízenec je pak chodil sbírat, přinášel zpět, nástroje se znovu sterilizovaly a ukládaly.

Jednou při nějaké dlouhotrvající operaci vyhodil pan profesor dlátko, které mu nevyhovovalo. Bylo přineseno, znovu vysterilizováno a vloženo do síta. Během operace se mu znovu dostalo do ruky. Vzal je, začal s ním pracovat, podíval se na ně zálibně a pak se vyčítavě obrátil na instrumentářku:

„No vidíte, tohle jste mi mohla podat hned a ušetřila byste si spoustu nářadí.“

Jindy mu podala instrumentářka jiný nástroj, než chtěl. Myslel rychleji než mluvil a tak se ozvalo:

„Teta, přece už byste měla vědět, že když řeknu peán, myslím nůžky, ale potřebuji pinzetu.“

Zahradníček začínal svou profesionální dráhu jako obecný chirurg. A jako mnohý z nich neměl rád ženy jako operatérky. Když začínal, byly lékařky na operačních sálech ještě bílé vrány. A Zahradníček tvrdil, že ženy na sál jako doktorky nepatří. K jeho smůle či ke smůle těch kolegyň to bylo dáno tím, že při dvou z jeho prvních operací mu asistovaly lékařky. Jejich výkon nebyl zrovna bezchybný a Zahradníček to musel zachraňovat, což jej v jeho mínění utvrdilo. Později, když si mohl již své asistenty k operaci vybírat, volil převážně mužské kolegy.

Později, mnohem později, se vyjádřil o jedné kolegyni, že je to ženská pitomá. Nějak se to doslechla a byl z toho kravál. Pan profesor si postěžoval svému oblíbenému asistentovi MUDr. Aleši Ondrouchovi:

„Ženský se hodí akorát do románu, jinak jsou na…no víte na co myslím.“

A jednou, to již bylo značně později, operoval profesor jednu pacientku. Tu se v její pánvi ukázalo cosi, s čím se podle předoperačních vyšetření vůbec nemohlo počítat a také nepočítalo. Když to profesor zjistil, zrudl a rozčileně se obrátil na asistující kolegy:

„Krucifix, v těch ženskejch se jeden nemůže nikdy pořádně vyznat!“

Od doktora Ondroucha jsou ještě dvě další historky.

Profesor Zahradníček svěřoval klíčky svého auta vrátnému na klinice, aby prováděl běžnou údržbu, dolil olej, promazal a podobně. Dával mu dokonce i papíry. Tento podnikavý duch to dovedl využít. Podle potřeby odpojil i tachometr a jezdil si, jak chtěl. Samo sebou bez vědomí pana profesora.

Jednou ten vrátný potřeboval něco spravit na svém radiopřijímači, a tak požádal nadšeného radiofanouška, asistenta kliniky Ondroucha, zda by se mu na to nepodíval. Ten ochotně vyhověl, potřeboval si však zajet domů pro nějaké měřící přístroje.

„To je maličkost,“ prohlásil vrátný, „já vás tam dovezu.“

Nastartoval profesorovou auto a jeli. U Ondrouchů chvíli trvalo, než vše potřebné našli. Když se objevili u auta, čekal tam již komisně se tvářící policista.

„To je váš vůz?“

Mlčení.

„Tak ukažte papíry!“

Papíry byly v pořádku.

„Dobrá, ale stejně musíte se mnou, došlo hlášení od profesora Zahradníčka, že mu bylo ukradeno auto.“

Vše se pak vysvětlilo. Zahradníčkovi kdosi řekl, že mu někdo odjíždí s autem, ten se lekl a zavolal na policii. A ta byla tentokrát výjimečně rychlá.

Později, při nějaké společenské příležitosti, představoval pan profesor své choti mladého kolegu Ondroucha:

„To je ten, co mi ukradl to auto.“

Ale od té doby Zahradníček papíry ani klíčky už nikomu nesvěřoval.

Mnohem později prováděl pan profesor na klinice těžkou operaci, která nemohla pacienta v žádném případě uzdravit, nanejvýš mu trochu ulevit, a to ještě jen krátkodobě. Do výkonu se mu nechtělo, ale nebylo jiné řešení. Jako asistenta si vzal k operaci svého oblíbeného doktora Ondroucha.

Skončili výkon.

Profesor nemluvil a tvářil se zasmušile. Když se umyli, vycházeli ze sálu. Ondrouch dával panu profesorovi ve dveřích přednost. Tu Zahradníček nespokojeně prohodil:

„To byl dneska den, pane asistente. Na co jsme šáhli, to jsme zvorali.“

Na to Ondrouch:

„Ano, pane profesore, ale od kdy užíváte plurál majestatis?

Když byli jmenováni první členové Akademie věd, byl mezi lékaři i profesor chirurgie a přednosta I. pražské chirurgické kliniky MUDr. Arnold Jirásek. Počet akademiků se rozšiřoval a počítalo se i s profesorem ortopedie Zahradníčkem.

Ortopedie spadala pod chirurgickou katedru, jejímž vedoucím byl právě Jirásek. Ten byl s kolegou Zahradníčkem v častých – či spíše trvalých – osobních i odborných sporech, zvláště měli zcela odlišné představy o stylu práce přednosty chirurgických pracovišť.

Jednou hned po Novém roce, tedy 4. ledna, byla schůze chirurgické katedry. Profesor Jirásek se od předsednického stolu obrátil na profesora Zahradníčka:

„Ty, Zahradníčku, ty jsi mi neposlal do l. ledna tu vyplněnou přihlášku do Akademie, jak jsem tě žádal.“

Zahradníček povstal a dotčeně prohlásil:

„Když tys mi, Jirásku, tu přihlášku poslal tak, že došla k nám na kliniku do vrátnice na Silvestra v šest hodin večer. Tak jsem ti to nemohl poslat vyplněné do l. ledna.“

Jirásek pokrčil rameny:

„Tak to se nedá nic dělat, tak zkrátka nebudeš v Akademii.“

Ale nakonec se něco dalo dělat a na zákrok jiných byl profesor Zahradníček akademikem jmenován..

Profesor Jirásek poslal kdysi na kliniku k profesoru Zahradníčkovi jednoho svého známého na operaci kyčelního kloubu. Byl to již poněkud zastaralý případ, operace byla komplikovaná.

A onen pacient po výkonu lehce kulhal.

Při příštím setkání s profesorem Zahradníčkem neodpustil si velký chirurg Jirásek sarkastickou poznámku:

„Tahle vaše nová operační metoda není ještě stoprocentně spolehlivá, jak vidím. Občas vám pacienti po operaci kulhají.“

Zahradníček se však nedal:

„Víš, Jirásku, kdyby všechny ne zcela zdařené cholecystekomie kulhaly, to by bylo mezi námi kulhajících.“

Nakonec historka ukazující občasnou roztržitost či zapomnětlivost pana profesora.

Asistent ortopedické kliniky profesora Zahradníčka MUDr. Jaromír Hořák se stal primářem ortopedického oddělení nemocnice v Písku. Nedlouho nato navštívil svou mateřskou kliniku, aby se podíval, co je nového.

Na chodbě potkal pana profesora Zahradníčka. Zdvořile pozdravil, pan profesor se však na něj podíval udiveně:

„Hořáku, čekárna před ambulancí je plná, a vy nejste ještě převlečen do bílého.“

Primář Hořák se jen usmál:

„Pane profesore, já už přece u vás nepracuji, já jsem se jen přišel podívat na kliniku.“

Zahradníček se trochu zarazil, ale nedal na sobě nic moc znát.

„Ale na té ambulanci už jste mohl dávno být.“

A dalších a dalších historek se o panu profesorovi vyprávěla ještě celá řada.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.