Vánoční a novoroční historky
Autoři:
S. Káš
Vyšlo v časopise:
Prakt. Lék. 2009; 89(12): 702-705
Kategorie:
Historie/fejeton
Medicína je krásný vědní obor. Její vykonavatele – lékaře – naplňuje ušlechtilými pocity, zvláště pokud ji mohou vykonávati na cizím těle.
Klíčovou otázkou medicíny není jen vyléčit nemocného, ale hlavně přijít na to, proč onemocněl. Lékař pracuje jako inženýr, který hledá poruchu na stroji a způsob, jak by případně vadnou součástku nahradil. Nyní má medicína úkol, aby se součástky vůbec neporouchaly.
Změnil se vztah veřejnosti k medicíně. Dříve bylo vyléčení pokládáno takřka za zázrak. Nyní se považuje za běžné, ne-li dokonce samozřejmé a je vyžadováno nejen na klinikách, ale od každého lékaře. Ale lékař není čaroděj, který umí dělat kouzla a zázraky. A navíc se od lékařů očekává vlídné zacházení s pacienty, i když s nimi samými se nakládá někdy velmi nešetrně.
Na dveřích každé ordinace by měl mít lékař na tabulce se svým jménem vedle svých titulů i větu:
„Pamatuj, že i já jsem jen obyčejný smrtelník.“
Vánoční a novoroční svátky by měly být svátky pohody. K té pohodě patří i veselost a laskavý humor. V následujících řádcích je uvedeno několik medicínských historek, které by měly kolegům k té pohodě přispět.
Těžká zkouška
Brněnský profesor farmakologie MUDr. Jiří Štefl byl obvykle dosti náročný examinátor. Když byl v dobré náladě, dostával i ostřílené medičky často do rozpaků.
Jednou v posledním zkouškovém termínu před Vánoci se zeptal studentky, jak se zjistí hypofunkce mužských pohlavních hormonů.
Slečna se pokusila o laboratorní diagnostiku, ale to Šteflovi nestačilo.
„Ne, laboratoř zatím nechte. Jak to zjistíte v ordinaci přímo na vašem pacientovi?“
Slečna v rozpacích začala rudnout.
„No kam mu sáhnete nejdříve, abyste to snadno zjistila?“
Slečna zrudla ještě více až po kořínky vlasů.
„Slečno, jste budoucí lékařka, nejste žádná chovanka klášterní školy, tak kam mu sáhnete?“
Studentka vidí, že se tomu nevyhne, a tak vyhrkne:
„Sáhnu mu na genitál.“
„Ale ne, slečno, tak jsem to nemyslel. Sáhnete mu nejdřív na tvář, abyste se přesvědčila, jestli mu rostou vousy.“
Pak se na chvilku odmlčel:
„No, slečno, když jsou ty Vánoce, tak vás nechám projít. Ale až si po promoci otevřete vlastní ordinaci, dáte mi adresu. Chtěl bych být váš pacient.“
Stihl to.
Na pražské ORL klinice byl čas předvánoční. Poslední den před vánočními prázdninami. Profesor MUDr. Karel Sedláček byl ve výborné náladě. Přišel mezi praktikující mediky a povídal si s nimi. Vyptával se, jaké je to teď při přijímacích zkouškách na medicínu, co se vlastně zkouší:
„Já to na vlastní kůži nezažil.“
Studenti vysvětlovali, že komise se nezajímala o skoro žádné odborné vědomosti, spíše je zajímaly nějaké ty všeobecné znalosti.
„Tak ode mě chtěli vědět, jaké bylo pravé jméno Petra Bezruče, Jaroslava Vrchlického a Ivana Olbrachta,“ řekl jeden. Druhý se přidal, že chtěli vědět, jaké složil opery Verdi, a když to moc neznal, spokojili se operami od Dvořáka.
„A mě se ptali, co se stalo v roce 1348, 1434 či 1620“ přidala se jedna medička.
Profesor se zarazil, pak povzdechl a nakonec pronesl:
„To jsem rád, že už jsem profesorem.“
Vánoční překvapení
K dobrušskému zubnímu lékaři MUDr. Josefu Hirschovi, známému mezi jeho přáteli jako „Máca“, přišel kdysi dávno, bylo to ještě před druhou světovou válkou, jeden sedlák z Provoze:
„Pane doktore, prosím vás, udělejte mé ženě hořejší zuby, pěkně parádně, ať to něco koštuje. Ale, prosím vás, nechci, aby o tom věděla. Rád bych jí to dal jako překvapení k Ježíšku pod stromeček.“
Chirurg se zlatým srdcem a hlasem Peruna
Profesor MUDr. Jan Levit byl takřka legendární postavou. Již Alarich zachytil několik historek, jak dokázal seřvat na operační sále všechen personál, bral to hlava-nehlava.
Protikladem k těmto historkám a jeho vztahu k sestrám je i historka, kterou vyprávěl jeho kolega MUDr. Antonín Blažka z Roudnice. Ta je z dob Levitova působení v Nemocnici na Bulovce. Dr. Blažka potkal před Vánoci Levita v jednom klenotnictví na Václavském náměstí. Profesor Levit měl před sebou řadu dámských hodinek, dlouho je přebíral a pak si jich nechal asi dvacet zabalit.. Když se Blažka divil, nač potřebuje Levit tolik dámských hodinek, odpověděl:
„To je pro mé sestry ve špitále. Když těm potvorám po celý rok nadávám, tak si je aspoň na Vánoce musím udobřit.“
Co je nového?
Jednou před vánočními svátky přišel po víkendu primář interního oddělení motolské nemocnice MUDr. Ivan Beran na lékařský pokoj. Zeptal se svého zástupce MUDr. Františka Trnky:
„Pane kolego, co je nového?“
Dr. Trnka nešťastně zakroutil hlavou:
„Pane primáři, mám velké těžkosti s obsazení lékařských služeb. Nikdo nechce sloužit na vánoční svátky.“
Jemný pan primář se usmál a pokusil se shovívavě utěšit svého zástupce:
„Pane kolego, to přece nějak vyřešíte. Já se ptal, co je nového.“
Zločinná kolaborace
Tuhle historku je možno publikovat až nyní, když žádný z účastníků není mezi námi.
Jednou před Vánoci dostal profesor MUDr. Antonín Přecechtěl, přednosta pražské ORL kliniky, od vděčného pacienta velkou husu, radost se podívat. Hospodyně mu ji do zlatova upekla, pan profesor se těšil, jak si na ní pochutná. Dal si ji do okna ve své pracovně. Do okna, které bylo otevřené do světlíku.
Jenže z druhé strany bylo také okno, a sice okno propedeutické interní kliniky profesora MUDr. Antonína Veselého, a to do lékařského pokoje sekundářů. Asistenti této kliniky MUDr. Růžička a MUDr.Mitáček byli přivábeni lákavou vůní k oknu a uviděli tu pochoutku.
Obě okna byla otevřená, a tak začali zprvu jen ze žertu přes úzký světlík to husy píchat dřevěným ukazovátkem. Snad to byla náhoda, husa byla najednou na ukazovátku pevně napíchnutá. Co teď? A tak oba hříšníci ji přes světlík přitáhli k sobě. Sliny se jim sbíhaly v ústech, neodolali a pustili se do lákavě vyhlížející pochoutky.
Vtom do místnosti vstoupil i tehdejší docent MUDr.Bohumil Prusík, pozdější šéf kliniky. I jemu nabídli díl kořisti. Zatajili ovšem její původ, a pan docent spolykal stehno bez výčitek svědomí.
V poledne se strhl velký kravál. Profesor Přecechtěl se chystal poobědvat, ale toužebně očekávaná pochoutka byla pryč. Nejprve stál nechápavě u otevřeného okna, luštil záhadu, jak mohla husa zmizet ze zamčeného pokoje. Pak si všiml mastných kapek, které jasně ukazovaly, kam byla husa přemístěna.
Vrcholně rozzloben se vydal na propedeutickou kliniku ke kolegovi Veselému. A hned přešel k věci. Hlasitě hřímal:
„Pane kolego důrazně žádám, abyste vyšetřil a potrestal tuto nepřístojnost. Bylo to nepochybně nějaké individuum z vaší kliniky, které se dopustilo….“ a tak dále.
Lékaři Růžička s Mitáčkem slyšeli celou tu litanii za dveřmi a hodlali někam zmizet. Vtom přicházel po chodbě doktor Prusík. Slyšel ještě doznívající kravál.
„Co se stalo?“ zeptal se zvědavě.
Oba hříšníci se podívali po době a doktor Mitáček udělal kompletní přiznání.
„Ale pane docente, teď nás nemůžete prozradit. Snědl jste stehno, jste v tom vlastně taky.“
Prusík se moc nerozmýšlel. Uznal to a s oběma hříšníky se po anglicku ztratil.
Strejda.
Profesor pediatrie na pražské dětské klinice MUDr. Jiří Brdlík to s dětmi uměl. Kontakt uměl navázat jedna dvě a pro většinu dětských pacientů na klinice to nebyl pan profesor, ale strejda. A byl na to hrdý.
Jednou propouštěli před Vánoci – oddělení se vyprazdňovalo – do domácího ošetřování asi pětiletého synka kolegy z fakulty. Rodiče přišli i s chlapcem do pracovny pana profesora poděkovat za léčení.
Brdlík jim dal ještě nějaké pokyny k životosprávě a pak se chtěl také pochlubit vztahy a atmosférou na své klinice. Zeptal se mladého pacienta:
„Tak, Jirko, jak mi tady říkají?“
Pětiletý mladý muž stál zarytě se sklopenou hlavou. Ani opakovaný dotaz ho nepřiměl k odpovědi. Jen rudnul.
Tu se otec dopálil a důrazně přikázal:
„Tak jakpak říkáte panu profesorovi? Ale honem, nebo…“ A významně sáhl po přezce pásku.
Tu se chlapec napřímil a vyhrkl:
„Brdlas prdlas.“
Neúprosná logika.
Malé Adélce, dcerce otvovického obvodního lékaře MUDr. Aloise Volkmana začaly ve druhé třídě obecné školy docházet od spolužáků informace, že to s tím Ježíškem a vánočními dárky není docela tak, jak dosud z domova věřila. Přišla s tím za maminkou, jak to tedy je.
Maminka ji chtěla co nejdéle udržet k krásné dětské víře, a tak ji vysvětlovala, že dárky o Vánocích jsou opravdu o Ježíška.
„A jak Ježíšek ví, co mi má přinést?“
„To se dozví z toho, co jsi mu napsala. Vždyť jsi mu přece poslala psaníčko... Nebo se to dozví od nás.“
„A mami, jak to Ježíšek dokáže obstarat všechno pro tolik dětí?“
„No sám to pochopitelně nedokáže. Ale má i andělíčky, vždyť je vidíš na jesličkách, a ti mu s tím pomáhají!“
„A kde ti andělíčkové ty dárky pro všechny děti seženou?“
„No v hračkářství nebo v obchodních domech, přece jsi tam viděla tolik hraček.“
„No jo, ale tam jsou pořád paní prodavačky a plno lidí. Jak je dostanou?“
„No ve dne ne, to si je tam vezmou v noci.“
Maminka vlezla do pasti.
„Jo táááák?“
Adélka přísně protáhla poslední slabiku. A pak pokračovala pohoršeně:
„Tak oni je tam kradou?“
Nečekaný vánoční dárek
MUDr. Rudolf Kašpar, lékař na Prostějovsku, přiběhl kdysi tři dny před Vánoci domů. Byl celý udýchaný, vzrušený. Volal na své drahé:
„Vodu, vodu! Chystejte plnou vanu! Ale honem!“
Tváře přítomných členů rodiny se rozzářily. Tatínek přinesl rybu. Nějaký vděčný pacient měl pro svého lékaře vítaný vánoční dárek.
Vana byla rychle napuštěna. Lékař po celou dobu tajuplně mlčel. Když byla vana plná, nehodil však do ní rybu, ale sám do ní vstoupil a celý se do ní ponořil. Pak vítězoslavně své rodině sdělil:
„Nemýlil jsem se. Podívejte se!Utopil jsem tu aspoň tucet blech, které jsem chytil na návštěvě u starého Gejzy Horváta!“
A tak Kašparovi museli rybu na štědrovečerní stůl k Vánocům koupit. Blechy se dají jen těžko k večeři usmažit.
Chirurg a vánoční kapr.
Bylo to ještě před druhou světovou válkou. V rodině známého brněnského chirurga J.P. probíhaly přípravy na vánoční svátky. Uprostřed největšího shonu a návalu práce najednou onemocněla služebná a vše spadlo na paní domu.
Den před Štědrým večerem požádala svého chotě, aby se ujal zabití kaprů, kteří čekali ve vaně, a jejich vykuchání.
Sloup brněnské chirurgické kliniky se však bránil:
„Víš, drahá, pomůžu ti, jak jen můžu, ale tohle ne. Kdyby to byli pacienti, no prosím, ale takovouhle odpovědnost nemohu na sebe vzít.“
Štědrý večer doktora Waltra.
MUDr. Gustav Walter, obvodní lékař v Hostomicích na Berounsku, byl klasickým příkladem venkovských praktických lékařů. Svůj rajon a své pacienty znal jak své boty.
Jednou na Štědrý večer se vracel z návštěv. Byl podmračný, ale překrásný mrazivý den. Už se stmívalo. Šel pěšky, těšil se na štědrovečerní večeři. V ulicích klid.
„Pane doktore, pane doktore!“
Proti němu běžela zoufalá žena.
„To je štěstí, že jsem vás zastihla, pojďte honem, náš děda asi umírá, neví o sobě. Takovej byl furt zdravej, hodnej pilnej, honem, honem!“
Jejich děda byl asi sedmdesátník, stále pracoval, byl zedník, a to pilný zedník, vydělával dost, proto snad i ta starost jeho snachy.
„Přišel do seknice, tam sebou praštil do postele a už o sobě nevěděl.“
Děda ležel na posteli, oči zavřené, na nic nereagoval, ale dýchal pravidelně. Dr. Walter se nad něj sklonil a hned mu to došlo. Z úst cítil tu příčinu, dal si to dohromady. Jeho snacha byla přísná a žádný hříšek neodpouštěla.
Lékař neřekl nic. Napsal recept na nějaké prášky, co musí pan lékárník dělat.
„Jděte, Bertičko, hned do lékárny a poproste, aby to hned udělali. Potřebujeme to nutně. Běžte, já tady dědovi udělám masáž srdce.“
A tak ji dostal z domu.
Pak se sklonil k dědovi:
„Už je to dobré, Berta je pryč. Kde jste se namazal?“
Děda s klidem otevřel oči, vesele mrknul, zpod deky vytáhl kabát a z kabátu flašku Cherry-brandy.
„To musíme uklidit,“ řekl, „ale já už ne. Musíte mi pomoct, pane doktore. Tak pijte, já zatím udělám černý kafe.“
A než se snacha vrátila, děda seděl na posteli a popíjel černou kávu.
A lékař trochu rudý a lesklýma očima rychle mizel potom do mrazu.
Akorát na to vypadal
Když byl ještě profesor MUDr. František Hanzal jen asistent na Hennerově neurologické klinice, sloužil jednou o vánočních svátcích. V tu dobu zůstávalo v nemocnici jen několik těžkých pacientů, ostatní, pokud jim to zdravotní stav dovolil, šli na svátky domů.
Ráno na Štědrý den byl přijat nový pacient, inženýr K., epileptik, opakovaně hospitalizovaný, nyní byl přivezen po sérii záchvatů. Do večera byl již celkem v pořádku.
Večer uslyšel doktor Hanzal nějaký rámus na chodbě. Pak křik sestry:
„Pane asistente, pane asistente, pojďte honem dolů!“
Seběhl ze svého pokoje, který byl o patro výše. Viděl pana inženýra kráčejícího po chodbě. Na zemi nějaké střepy, sestra ještě stačila zavolat „Pozor!“ a už se drobný muž vrhl na svalnatou postavu lékaře. Přes nepoměr sil dalo Hanzalovi se sestrou práci dovléct pacienta na jednolůžkový pokoj, zde ho přivázat a dát mu nějaká antiepileptika.
Sestra pak sdělila lékaři, že pacient v mrákotném epileptickém stavu vyšel na chodbu, ohrožoval jiné pacienty, rozbíjel nádobí a ona že to nestačila sama zvládnout.
Hanzal nechal zavolat sanitku, aby pacienta odvezla do psychiatrické léčebny. Vyplnil všechny potřebné papíry a šel si znovu lehnout. Právě usínal když uslyšel telefon:
„Pane asistente, honem, on trhá kurty!“
Natáhl si přes pyžamo pouze bílé kalhoty a jen v pantoflích seběhl dolů, klekl si k pacientovi na lůžko a držel ho pevně.
„Sestro, jeden Dial do žíly!“
Sestra odběhla připravit injekci.
Mezitím přijela sanitka pro pacienta. Sestra ukázala posádce na pokoj, kde Hanzal usilovně držel zmítajícího se pacienta. Lékař byl rudý námahou, byl rozcuchaný ,,nedokonale oblečený klečící nad pacientem. A tak snadno byli uvedeni v omyl. Vzali Hanzala pod paždí a řekli:
„Tak nedělejte hlouposti a jdeme!“
Hanzal na ně udělal vyjevený pohled, což je jen utvrdilo v jejich domněnce.
„Ale já jsem doktor Hanzal,“ zmohl se lékař na protest.
„No, ano, to by mohl říct každej, tak pojďte.“ Hartusili, aby nezdržoval a šel.
Bránit se nemělo smysl. Hanzal se už viděl, jak je odvážen na psychiatrii. Zakřičel tedy na sestru. Ta vyběhla z inspekčního pokoje a teprve po opakovaném ujišťování přesvědčila ty saniťáky o jejich omylu.
Ti se pak Hanzalovi omlouvali:
„Nezlobte se, pane asistente, ale vy jste na to akorát vypadal.“
Rozsáhlé znalosti
Olomoucký profesor sociálního lékařství MUDr. Miloslav Matoušek již dlouho nedělal praktickou medicínu, ale věnoval se otázkám teoretickým a hlavně historii lékařství.
Nicméně po vánočních svátcích v roce 1970 se přiznal pan profesor asistentům svého ústavu, že fušoval do medicíny a dokonce do veterinární. Asistenti byli překvapeni.
Profesor poskytl další podrobnosti:
„Měli jsme doma ve vaně kapra. A najednou se nám zdál takový divný, zřejmě se mu přestalo ve vaně líbit, a vypadalo to, že dlouho nevydrží. A tak jsem musel zasáhnout.“
Asistentům to zaimponovalo. Jeden z nich, pln hluboké úcty, se zeptal:
„A pane profesore…tedy jaksi…čím?“
Profesor si zapálil svou nezbytnou lulku a klidně odpověděl:
„Vypustil jsem skoro vanu, napustil kapříkovi novou vodu s čerstvým kyslíkem, a to byste koukali, jak se mu ulevilo. Zkrátka vykurýroval jsem ho.“
A asistenti koukali.
Obětavá
Kolínská diabetologická poradna, hned po vánočních svátcích. Pacientka, do té doby dobře kompenzovaná, měla najednou vysokou hladinu cukru v krvi i v moči.
Lékařka MUDr. Bohumila Kášová jí to vyčítala:
„Vy jste o těch Vánocích asi hřešila, že jste nedodržovala dietu.“
„To to zatracené cukroví Já mám novou troubu, a mně se to letos všechno připalovalo, a já jsem to připálené musela z obětavosti všechno sníst.“
Zdravotní výchova se minula účinkem
MUDr. Eva Stupková, vedoucí oddělení zdravotní výchovy v Praze, si udělala mezi vánočními svátky, kdy bylo měně práce, i průzkum zdravotně výchovného materiálu. Navštívila i závodní ambulance v některých pražských závodech.
V Pražských mlýnech a pekárnách na Smíchově ji překvapila závodní lékařka požadavkem na další brožůrky o vyšetřování prsů.
„Jak to?“ podivila se dr. Stupková, „vždyť jsem vám toho poslala takovou spoustu.“
„No jo, paní kolegyně, ale vyložili jsme to v čekárně, a ty chlípný mužský si to honem rozebrali, než si to stačily odnést ženy.“
Že by to měly být dárky k Vánocům?
Nevhodná doba
Ke staršímu plzeňskému praktickému lékaři MUDr. Vojtěchu Haufovi přišel po Vánocích do jeho ordinace v Mikulášské ulici jeho starý pacient, milovník dobrého moku a jako pravý Plzeňák i milovník plzeňského piva.
Zdravotní nález se od poslední návštěvy zhoršil. Zvětšila se játra a zhoršily se i výsledky jaterních testů.
Doktor Hauf se zatvářil starostlivě:
„Pane Černý, řeknu vám to bez servítku. S pitím je konec. Ty játra už moc nevydrží.“
Pan Černý zesmutněl a pokýval lítostivě hlavou.
Lékař mu ještě domlouval:
„Berte to vážně. Kdybyste s tím pitím nepřestal, tak tady dlouho nebudete.“
„No dobře, pan doktore, ale dva dny před Silvestrem jste mi to zrovna říkat nemusel.“
Brdlík dramatickým poradcem
Pražský profesor pediatrie MUDr. Jiří Brdlík měl četné přátele v pražských uměleckých kruzích. Mnoho umělců se na něj obracelo nejen při onemocnění jejich ratolestí, ale chodili k němu i s problematikou nepediatrickou.
Před Novým rokem přišla k němu i herečka Národního divadla paní Marie Glázrová. Chvilku okolkovala.
„Tak co byste potřebovala, jen do toho,“ povzbuzoval ji profesor.
„Já nevím, zda mně budete, pane profesore, umět poradit, ale dostala jsem novou roli. A není moc času na zkoušky. Mám se otrávit arzenikem a na scéně na tuhle otravu zemřít. A je to realistická hra, a tak bych to chtěla zahrát realisticky, co nejopravdověji. Můžete mně poradit, jaké jsou příznaky této otravy?“
„Víte, milostivá paní, to nebude skutečně jednoduché. Nejsem sice odborník na otravy, ale pokud se ze studií pamatuji, tak hlavním příznakem otravy arzenikem je úporné zvracení a trvalé vodnaté průjmy. A to už bude na vás, jak to zahrajete.“
Novoroční přípitek
Poslední příspěvek je již z historických dob, ještě ze starého c.k. mocnářství.
Ke konci osmdesátých let 19.století byl patolog profesor MUDr. Jaroslav Hlava, pozdější vládní rada, král české patologie, ještě mimořádným profesorem.
Měl množství známých a přátel v uměleckých kruzích, jak mezi herci, tak mezi výtvarníky.
Jednou na Silvestra měl několik hostů, mezi nimi i sochaře J. V. Myslbeka.
O půlnoci zvedl Myslbek číši k novoročnímu přípitku a překvapil všechny včetně Hlavy:
„Pane mimořádný profesore, dovolte, abych vám do Nového roku popřál, abyste konečně už dostal, jak si zasloužíte, řádnou stolici.“
* * *
Hezké prožití vánočních svátků a mnoho zdraví a spokojenosti v Novém roce všem kolegům, čtenářům časopisu a jejich blízkým přeje
MUDr. Svatopluk Káš, CSc.
Štítky
Praktické lekárstvo pre deti a dorast Praktické lekárstvo pre dospelýchČlánok vyšiel v časopise
Praktický lékař
2009 Číslo 12
- Metamizol jako analgetikum první volby: kdy, pro koho, jak a proč?
- Fixní kombinace paracetamol/kodein nabízí synergické analgetické účinky
- Kombinace metamizol/paracetamol v léčbě pooperační bolesti u zákroků v rámci jednodenní chirurgie
- Kombinace paracetamolu s kodeinem snižuje pooperační bolest i potřebu záchranné medikace
- Tramadol a paracetamol v tlumení poextrakční bolesti
Najčítanejšie v tomto čísle
- Jedovaté ryby – hrozby teplých moří
- Význam funkčních testů v diagnostice subklinických forem nedostatečnosti nadledvin – nové možnosti
- Komplikovaná akutní rinosinusitida
- Možnosti a potřeba hodnocení nosní průchodnosti v oboru nemoci z povolání