Miniportréty slavných českých lékařů František Karásek – profesor fyziologie
Autoři:
S. Káš
Vyšlo v časopise:
Prakt. Lék. 2009; 89(2): 98-99
Kategorie:
Historie/fejeton
Významný český fyziolog profesor pražské lékařské fakulty MUDr. František Karásek se narodil 24. května 1902 v Týnci nad Sázavou na Benešovsku. Střední školu vystudoval za první světové války v Praze na gymnáziu v Křemencově ulici (známé Křemencárně), kde si musel s obtížemi přivydělávat, aby se mohl udržet na studiu. Dva roky po vzniku samostatné republiky vstoupil na pražskou lékařskou fakultu, kterou dokončil v roce 1926.
Již během studia v roce 1923 se stal demonstrátorem ve Fyziologickém ústavu profesora Františka Mareše a v roce 1925 byl zde již asistentem. Marešův ústav byla velká líheň našich předních fyziologů, odtud vzešli všichni ti, kteří později představovali českou fyziologii – mj. Vilém Laufberger, Josef Skládal, Edward Babák i František Karásek.
Karásek ještě jako medik před promocí publikoval významné práce o inzulínu a pak hlavně o otázkách krevního oběhu, což byl jeho celoživotní zájem (podstata vlivu vagové inervace na činnost srdce, vliv chininu, heparinu a cholesterolu na srdeční akci).
Po promoci František Karásek dále pracoval ve Fyziologickém ústavu. V roce 1931 byl Marešovým nástupcem, profesorem Antonínem Hanákem, habilitován za práci Řízení krevního oběhu. Byl na několika studijních pobytech, hlavně v Curychu u W.R. Hesse a v Bruselu u Demoora.
Během druhé světové války po uzavření českých vysokých škol musel Fyziologický ústav opustit; pracoval ve Státním zdravotním ústavu, pak krátce na porodnickém oddělení Zemské nemocnice a nakonec na Ministerstvu hospodářství a práce.
Přivydělával si konzultační činností pro různé farmaceutické firmy.
Hned po válce se vrátil do svého Fyziologického ústavu. Řádným profesorem byl jmenován až 6. září 1946, a to se zpětnou platností od 1. ledna 1946. K tomu se pojí pozoruhodná historka dokumentující jeho nesobeckost,
Tehdy krátce po válce byly úřady ještě velmi nepružné, a tehdejší docent Karásek nedostával po řadu měsíců žádný plat. Když se to dozvěděli jeho studenti, provedli sami sbírku a její výtěžek věnovali svému oblíbenému profesorovi. Tento dar však Karásek nepřijal a věnoval jej Fyziologickému ústavu.
K tomu ještě další podrobnost.
Karásek hned po osvobození odmítl přijímat konzultantský plat od farmaceutické firmy s odůvodněním, že nyní již pro ni přímo nepracuje, i když dál dával ještě nějaké rady a doporučení.
Karásek dále pracoval na svých oblíbených kardiovaskulárních tématech, a v roce 1953 se stal přednostou Fyziologického ústavu (až do roku 1970), pak ještě dva roky působil jako samostatný vědecký pracovník ústavu, do důchodu odešel v roce 1972.
V letech 1952/1953 byl i proděkanem lékařské fakulty a letech 1954/1966 a 1955/1956 prorektorem Karlovy univerzity .
Karásek byl vynikající učitel. Jeho přednášky přitahovaly již v prvních ročnících studia množství posluchačů. Měly dokonalou logickou stavbu a byly přenášeny krásným jazykem. Studenti Karáska milovali, jak dokládá i výše uvedená historka o finanční sbírce. I já byl jedním z jeho posluchačů po válce, a jeho přenášky ve mně zanechaly nesmazatelný dojem.
Vychoval si řadu oddaných žáků, mezi nimi i svého nástupce profesora MUDr. Stanislava Trojana. Jako examinátor byl Karásek náročný, ale na druhou stranu studenti si mohli být jisti, že bude zkoušet opravdu jen to, co bylo ve skriptech a později v učebnicích, že nebudou zaskočeni nepředvídatelnými otázkami. V tom se odlišoval od vynikajícího vědce profesora Viléma Laufbergera, který byl při zkouškách nevyzpytatelný.
S tím souvisí i jeho publikační činnost. Napsal vynikající knihu Učebnice fyziologie v r. 1956, která se dočkala opakovaných vydání a která zůstávala po dlouhou dobu nepřekonaná. Napsal i dílo Výživa (1958) a pro ošetřovatelky Učebnici fyziologie (1947) a řadu jiných učebních textů.
Profesor Karásek měl řadu koníčků. Byl vášnivý fotograf, který vlastnil rozsáhlou sbírku skvělých barevných diapozitivů z nejrůznějších oblastí. Dále byl nadšený zahrádkář, jeho zahrada dokládala, s jakou láskou své rostliny ošetřuje, měl i různé neobvyklé květiny. Mnoho zaměstnanců ústavu pak tyto květiny pěstovalo, a Karásek jim je ochotně přenechával i s návody, jak na to.
Ke konci článku uvádím několik historek, které jej přiblíží i z té měně známé stránky
Profesor Karásek měl velký smysl pro humor, uměl si dělat i legraci sám ze sebe, což není tak běžné. Uměl pohotově reagovati na různé nečekané situace, a to i v posluchárně nebo při zkouškách.
Jednou při praktických cvičeních z fyziologie demonstroval profesor Karásek, jak se chová decerebrovaná žába. Před početným posluchačstvem rutinně rychle provedl decerebraci, tj. přerušení nervového spojení mezi mozkem a míchou, pak posadil takto připravenou žábu na vyšetřovací stolek před první řadou studentů a studentek. Přitom vysvětloval, že takový tvor je zcela netečný, že se spontánně vůbec nepohybuje.
Tato žába však naneštěstí však nebyla decerebrována úplně, některé části mozku zůstaly ve spojení s míchou. A tak náhle vyskočila a obrovským skokem přistála na klíně jedné medičce v první lavici.
Ta vyděšeně zaječela, smetla žábu na zem a vyskočila na lavici.
Celá posluchárna se bouřlivě rozchechtala.
Profesor Karásek zachoval stoický klid. Suše podotkl:
„Vidíte, jak málo mozku stačí, aby se tolik lidí smálo.“
Na chvilku se odmlčel a s kamennou tváří dodal:
„Totéž můžeme někdy pozorovat i u čtenářů našich humoristických časopisů.“
Profesor Karásek se v určitém období své činnosti i zabýval endokrinologickými problémy. Přitom si položil otázku, proč ženám téměř nepadají vlasy, nebo jen zcela výjimečně, kdežto mužům ano. On sám měl již od mladších dob téměř úplnou pleš. Radil se s kolegou profesorem patologické fyziologie Josefem Hepnerem a oba usoudili, že by v tom mohly hrát určitou roli i ženské pohlavní hormony.
A tak se Karásek rozhodl, že provede experiment na nejlevnějším pokusném objektu, tedy sám na sobě. Nějakou delší dobu užíval velké dávky ženských steroidních hormonů, ale viditelný efekt se jaksi nedostavoval.
Asi za dva měsíce se setkal opět s panem profesorem Hepnerem, a ten se ho vyptával, jak pokus pokračuje.
Karásek si mu postěžoval:
„Je to, pane kolego, na draka. Mám už mastopatii, a k tomu pleš jak žárovku.“
U profesora Karáska probíhaly rigorózní zkoušky z fyziologie. Jedna medička, pozdější výborná kladenská neuroložka MUDr. Renata Zbořilová, věděla, že se téměř nezkouší u rigoróz smyslové ústrojí, a tak otázkám o zraku a sluchu nevěnovala tolik pozornosti jako jiným.
Posadila se před profesora Karáska a tu přišla otázka: Refrakční vady.
Bleskurychle se pokoušela vybavit si, co to je. Říkala si: Refrakční – fraktura... to bude asi něco s dispozicí ke zlomeninám. A tak začala ze široka povídat o metabolismu vápníku a fosforu a o tvorbě kostí, a doufala, že podle reakce examinátora či podle jeho dalších otázek se zorientuje.
Po několik větách, když viděla, jak se profesor víc a víc mračí, si uvědomila, že je zřejmě na špatné cestě, a tak se raději odmlčela. Ale bylo již pozdě.
Profesor Karásek se a ni upřeně zadíval a lakonicky prohlásil:
„V oku nejsou kosti, slečno. Můžete jít.“
Ze zkoušek u Karáska ještě dvě perličky, které dával pan profesor při nejrůznějších příležitostech k dobrému.
Zkoušku z fyziologie skládal u Karáska jeden starší student. Dostal otázku: Vyšetření krevního obrazu
Student něco věděl, něco ne, trochu koktal, a tak se jej pan profesor nakonec zeptal, jak se ta krev k vyšetření odebírá.
To student věděl:
„Ze čtvrtého prstu na levé ruce.“
„Velmi správně. A proč zrovna z tohoto prstu?“ chtěl vědět zkoušející.
Medik se zarazil. Tohle nevěděl. Správné odůvodnění ho hned nenapadlo. Tak po chvilce přemýšlení se rozhodl:
„No kdyby se tam při tom odběru dostala třeba nějaká infekce a musela by se amputovat ruka, tak aby to nebyla taková škoda.“
Pak ještě váhavě dodal:
„Pokud by to nebyl levák“.
A teď jedna vrcholná odpověď ze zkoušek.
Profesor položil otázku:
„Co je to inzulín?“
Sličná medička se neklidně zavrtěla na židli, pak vrhla na profesora pečlivě nacvičený pohled vyjadřující bezmezný obdiv, a pak již byla před celou komisí slyšet nezapomenutelná definice:
„Inzulín je produkt, který vyměšují vzácní vorvani, vyskytující se v Tichém oceánu poblíže Langerhansových ostrovů.“
Poslední historkou, která, pokud vím, nebyla nikde publikována, je historka o založení Žabího bratrstva.
Když skončila druhá světová válka a v roce 1946 byl docent Karásek jmenován řádným profesorem fyziologie na lékařské fakultě Karlovy univerzity, byla ve Fyziologickém ústavu velká sláva, sezváno bylo mnoho hostí. Při oslavě založil novopečený profesor Karásek Žabí bratrstvo. Když zábava již pokročila, nalil pulce z laboratoře do skleniček s vodou, samo sebou pro jistotu zředěnou vydatnou dávkou silného alkoholu pro dezinfekci, a tímto nápojem se připíjelo.
Nikdo z přítomných neprotestoval a také nikdo ani neonemocněl. Oslava se plně vydařila.
Profesor MUDr. František Karásek zemřel po delší těžké nemoci v Praze 5. února 1979 ve věku 77 let.
MUDr. Svatopluk Káš, CSc.
Štítky
Praktické lekárstvo pre deti a dorast Praktické lekárstvo pre dospelýchČlánok vyšiel v časopise
Praktický lékař
2009 Číslo 2
- Metamizol jako analgetikum první volby: kdy, pro koho, jak a proč?
- Fixní kombinace paracetamol/kodein nabízí synergické analgetické účinky
- Kombinace metamizol/paracetamol v léčbě pooperační bolesti u zákroků v rámci jednodenní chirurgie
- Tramadol a paracetamol v tlumení poextrakční bolesti
- Antidepresivní efekt kombinovaného analgetika tramadolu s paracetamolem
Najčítanejšie v tomto čísle
- Transplantace ruky
- Posttraumatická stresová porucha u zneužívaných dětí
- Hostilita jako rizikový faktor řady onemocnění a možnosti jejího ovlivnění
- Alergická rinitida jako nemoc z povolání