Miniportréty slavných českých lékařů Legendární pražský profesor patologické fyziologie MUDr. Josef Hepner

Profesor Hepner, postava u několika generací mediků pražské lékařské fakulty takřka legendární, byl vlastně první český patologický fyziolog, který převedl tehdejší experimentální patologii na tento nový směr, na fyziologii patologickou.

Narodil se 9. června 1892 v Benešově u Prahy. Jeho rodiče se brzy přestěhovali do hlavního města, a tak mladý student absolvoval gymnázium v české metropoli, maturoval v r. 1911. Již na gymnáziu měl zálibu v přírodních vědách; nebyl sám, mezi jeho spolužáky byli pozdější profesoři entomologové Jan Obenberger a Julius Miloš Komárek. Nicméně po maturitě se rozhodl pro studium medicíny.

V prvním semestru se přihlásil jako volontér k profesoru Edwardu Babákovi na oddělení pro všeobecnou a srovnávací fyziologii, která byla součástí Fyziologického ústavu profesora Mareše. Zde pracoval tři roky až do vypuknutí světové války.

V r. 1914 byl odveden, delší dobu pracoval na chirurgických odděleních Petřivalského a Finsterera, kde si osvojil chirurgickou techniku, kterou později mohl výtečně použít ve své další práci. Až do konce války byl na frontě – na ruském, albánském, rumunském a italském bojišti.

Po válce pokračoval ve studiu medicíny, v r. 1919 se stal asistentem v oddělení patologické histologie v Hlavově patologicko-anatomickém ústavu. A pak přešel jako asistent na experimentální patologii k profesoru MUDr. Rudolfu Kimlovi. Promoval v r. 1921.

Zde mohl teprve rozvinout plně své schopnosti. Pozvolna převáděl ústav z převážně morfologického zaměření k fyziologickému. Přitom pracoval pilně vědecky. Když v r. 1925 odešel profesor Kimla na Ústav patologické anatomie, byl Hepner pověřen vedením ústavu ještě před svou habilitací. Habilitován byl pro obor všeobecné a experimentální patologie v lednu 1926. Nyní mohl volně pokračovat ve svém úsilí přetvořit ústav na pracoviště s profilem fyziologickým, na svou dobu velmi moderním.Tento ústav vedl neuvěřitelnou dobu, téměř 40, let od r. 1925 do r. 1963, kdy odešel na odpočinek.

Vědeckou činnost Hepnerovu je možno rozdělit do tří období:

V prvním, u profesora Babáka, se věnoval hlavně problematice dýchání, ve druhém, do habilitace, hlavně otázkám endokrinologickým (adrenalin a inzulín) a ve třetím, nejdelším, problémům metabolismu ve vztahu k nádorovému bujení.

Hepner byl nesmírně zručný. Profesor Babák vzpomínal jeho jemných přístupů a uváděl, „jak pan Hepner nesmírně jemně prováděl katetrizaci tracheí larev vážky“

Hepner velmi rád učil, rád i zkoušel, ale nerad psal. Přesto napsal troje skripta a učebnici Patologická fyziologie (1961)

Jejího druhého přepracovaného vydání se již nedožil.

Hepner byl polyhistor. Jak při výkladu, tak i při zkoušení zacházel do nejrozmanitějších úseků interny, chemie, biologie, farmakologie či jiných medicínských disciplin, ale i do zeměpisu, fyziky či přírodopisu. Medik nikdy nemohl tušit, kam při zkoušce Hepner zajde a kde skončí. Typické bylo, jak svými otázkami dokázal dovést studenta při rozvinutí jedné chybné myšlenky k bizárním závěrům.

Základní otázkou fyziologie je „Proč?“

Touto otázkou trápil mediky několika generací. Nespokojoval se naučeným memorováním látky, ale chtěl od studentů aby pochopili fyziologii i patologickou fyziologii jako řetězce příčinných souvislostí. Své typické „Proč?“ rozvinul do další obávané varianty „Proč tomu tak není?“

Z  rigorózních zkoušek u Hepnera se zachovala u pražských studentů medicíny řada takřka legendárních historek, jež se udržovaly po generace a které ukazují jeho způsob zkoušení, jeho myšlení i někdy jeho humor.

Z nich vybírám ty nejtypičtější

Hepner byl obávaný examinátor. U většiny zkoušejících se dalo podle výrazu tváře usoudit, zda byla odpověď správná, či nikoliv a podle toho mohl ubohý student ještě svou odpověď případně zkorigovat. Ne tak u Hepnera. Ten nereagoval na chybný článek studentových dedukcí ani mrknutím oka a dokázal i menší chybu dalšími otázkami rozvinout až k fantasticky absurdním závěrům

Jednou na konci semestru zkoušel Hepner medičku Olinku. Něco uměla, ale moc toho nebylo. Tak jí dal pan profesor záchrannou otázku:

„Kesonová nemoc.“

Studentka se pustila váhavě do výkladu:

„Kesonová nemoc je stav, kdy se pracuje pod zvýšeným tlakem vzduchu“

„To má za následek co?“ zeptal se Hepner, pokuřuje své cigáro.

„Práce pod zvýšeným tlakem vzduchu má za následek, že se plíce plní více kyslíkem“

Hepner:

„Větší množství kyslíku v plicích vede k tomu, že...?“

„To vede k tomu, že se i více kyslíku dostane do krevního oběhu.“

Hepner:

„A větší množství kyslíku v oběhu způsobí co?“

„Větší množství kyslíku v oběhu způsobí, že se více kyslíku dostane k tkáním, a to vede ke zvýšenému bazálnímu metabolismu.“

Studentka dál logicky rozvijí svou primární chybu

„Zvýšení bazálního metabolismu má za následek co?“

„Vzestup bazálního metabolismu má za následek pokles tělesné váhy, a člověk hubne,“ zakončila trochu váhavě studentka, vědoma si toho, že je asi někde chyba...

Pan profesor zabafal se svého cigára a řekl:

„Dobře, slečno. Kupte si keson, postavte si ho do Vltavy a napište ně něj Sanatorium pro otylé. Je-li tomu tak , jak vy říkáte, s tím hubnutím, bude vám za chvilku patřit půl Václavského náměstí. A zbude-li vám přitom trochu času, můžete se učit patologickou fyziologii k opravné zkoušce. Děkuji, můžete jít.“

Jindy dostala medička od Hepnera otázku, co to je isostenurie.

„Isostenurie je...,“ vypravila ze sebe s uštvaným pohledem, „...je to patologický stav, při kterém se v moči vyskytuje bílkovina isostén.“

Rozhlížela se po okolí, doufala ve spásnou nápovědu, ale ta nikde.

„Mno,“ ozvalo se za oblaky kouře: „Slečno, mezi jaké bílkoviny patří isostén?“

Slečna  pochopitelně nevěděla, a tak jen něco neurčitě vykoktala.

„No, jak se projeví přítomnost isosténu v moči? A za jakých okolností se tam tato bílkovina dostane?“ Opět zabafání z cigára. „Nespěchejte, slečno, jedno po druhém.“

Slečna začala něco kombinovat. Samo sebou nesmyslně, protože žádná bílkovina isostén neexistuje, isostenurie je něco zcela jiného.

Když dedukce medičky o isosténu přesáhly Hepneovu trpělivost, zazněla další otázka: „A proč tomu tak není?“

Ticho, absolutní ticho.

„Tak přijďte znovu za čtvrt roku.“

Jednou při rigorózních zkouškách z patologické fyziologie byl profesor Hepner v mimořádně dobré náladě. Procento propadlých bylo ten den neobyčejně nízké.

Až přišla řada na jednu medičku. Dívka byla nervózní, u zkoušky zapomněla i to málo, co uměla předtím. Profesor se vyptával na funkce slinivky břišní, to byla jeho oblíbená látka. Dívka věděla něco o trávicích fermentech, ale o inzulínu a jeho vlivu na regulaci krevního cukru neměla ani ponětí.

Tu se Hepner začal dopalovat:

„Tak co se stane, když vyoperujeme psovi celý pankreas. Co bude mít?“

Dívka se chvíli zamyslela a pak řekla:

„Jizvu.“

Počet nedostatečných ten den hrozivě vzrostl.

Jak jsem již říkal, byl pan profesor Hepner chodící encyklopedií. Copak to, horší bylo, že tyto vědomosti vyžadoval i od studentů. Někdy rozdal otázky, dal medikům k dispozici i svou ohromnou knihovnu a vrátil se třeba za půl hodiny a pak začal zkoušet. Bylo to třeba takhle:

„Sedím v restauraci, číšník nese uzené s bramborovými knedlíky a se špenátem. Co se děje v mém těle?“

A pak probral se studentem celou patologickou fyziologii a biochemii trávení doplněné občas nezbytnými „Proč?“ a někdy i „Proč to tak není?“ a přešel třeba i k mikrobiologii.

„Na kterých zvířatech se to zkouší?“

Student to risknul a řekl:

„Na morčatech, pane profesore.“

„Ne, na menších.“

„Tak na bílých myškách?“

„Ne, to zas na větších.“

Pak se shodli na krysách.

„A kde?“ zeptal se zkoušející. „No, v které laboratoři?

„Na mikrobiologii tady v Praze.“

„Ne.“

„Tak v Paříži v Pasteurově ústavu.“

„Ne víc na severovýchod.“

„Tak v Bruselu?“

„Ne, ještě víc na severovýchod.“

„Tak v Hamburku?“

„Ne, ještě o kousek dále.“

„Tak v Kodani?“

„Správně. A víte, kde je Kodaň?“

„To je hlavní město Dánska. Na ostrově v Baltickém moři.“

„No aspoň že umíte zeměpis, když už ne tu patologickou fyziologii. Máte dostatečnou.“

K  profesorovi Hepnerovi se dostavil ke zkoušce medik, jehož přírodovědné znalosti značně převyšovaly po této stránce obvyklý průměr posluchačů.

Hepner mu položil otázku:

„Krouživý svalový stah.“

Medik hodlal prodat dobře své zoologické znalosti a spustil:

„Krouživý svalový stah lze například dobře demonstrovat u rejnoka elektrického nebo u medúzy.“

Hepner, který byl vždy rád, když se zkouška vymkla běžné šabloně, radostně poposedl a hned přerušil kandidáta:

„Co to je rejnok elektrický? Jak vypadá?“

Kandidát byl nečekaným přerušením svého výkladu vyveden z konceptu, ztratil nit a rozpačitě spustil, pomáhaje si přitom výraznou gestikulací:

„Rejnok elektrický, to je taková mořská ryba, která je placatá takhle (k tomu patřičné znázornění horizontálního oploštění oběma rukama), zatímco většina ryb je placatá takhle (a opět gestikulace znázorňující vertikální postavení).

„Hm,“ zabručel Hepner, „a kdybych se vás zeptal, jak vypadá medúza, tak řeknete, že je to takové legrační paraplíčko, které se takhle vnáší ve vodě (a tentokrát použil profesor svých horních končetin k plastickému znázornění pohybu medúzy)...No, tak abychom se zase raději vrátili k tomu krouživému svalovému stahu.“

K profesoru Hepnerovi přišel na opravnou zkoušku MUC. Pavel K., československý lehký atlet, běžec na dlouhé trati i na maraton, nositel mnoha medailí i ze zahraničních závodů.

Pan profesor byl již postranními cestami předběžně vyrozuměn, o jak slavnou osobu jde, že závodník byl minulý týden v Holandsku, za týden že má mistrovství Evropy, že musí pilně trénovat a že tudíž na studium patologické fyziologie mu tolik času nezbylo.

Zkouška také vypadala podle toho.

Ke konci se Hepner zeptal:

„Tak vy jste ten slavný běžec?“

„S tou slávou to není tak velké,“ namítal skromně posluchač.

„Co hodláte dělat po doktorátu? Běhání vám do důchodu nevydrží.“

„Chtěl bych dělat tělovýchovné lékařství, pane profesore.“

„Tělovýchovné lékařství?“ povzdechl udiveně Hepner. „Tak proč jste to neřekl hned na poprvé. Kdybych věděl, že chcete dělat jen tělovýchovné lékařství, tak bych vám tu dostatečnou dal hned.“

Jindy zkoušel Hepner při rigorózu MUC. Josefa Vlka. Dostali se i na perniciózní anemii.

„Jak byste pacienta léčil?“

MUC. Vlk byl dobře připraven, věděl o vitaminu B 12.

Hepnerovi to ještě nestařčlo. Naléhal:

„A co ještě?“

Student si vzpomněl na kyselinu solnou.

„A kolik byste jí dal?“.

Zde již vědomosti studenta byly menší, rozumné uvažování během vyčerpávající zkoušky ho opustilo, a tak nazdařbůh vypustil:

„Třikrát jednu lžíci.“

Profesor Hepner ztuhl. Pak vstal a beze slova opustil zkušební místnost. Jen dveře práskly. Po několika vteřinách hrobového ticha se dveře znovu otevřely, objevila se v nich Hepnerova hlava. Profesor vykřikl:

„Jste vrah!“

A opět zabouchnutí dveří. Po další krátké pauze se dveře otevřely podruhé a Hepner se objevil:

„Jak se jmenujete?“

„Prosím, Vlk.“ řekl vyděšeně student.

„Vy nesmíte nikdy dostudovat!“

A dveře se zabouchly definitivně.

Ale MUC. Vlk medicínu dostudoval a dokonce se stal úspěšným primářem interního oddělení v Městci Králové

Nakonec pár historek, které ukazují pana profesora Hepnera i jiné stránky.

Posudkový lékař MUDr. Jan Vrbík byl ještě jako medik demonstrátorem v Ústavu patologické fyziologie u Hepnera. Před jeho prvním praktickým cvičením s mediky mu radili kolegové demonstrátoři:

„Dej si pozor, všechny mediky pořádně zaměstnej, starej nemá rád, když se při praktikách jen tak flákají. Na to on moc dá, podle toho hodnotí demonstrátory.“

Kolega Vrbík se zachoval podle této rady.

Bylo to po nedlouho po válce a četní studenti byli již letití, že by mohli být Vrbíkovi rodiče. Přesto mladý demonstrátor vše úspěšně zorganizoval, a každý něco dělal nebo aspoň předstíral, že něco dělá. V poslední chvíli před příchodem pana profesora spatřil Vrbík u dveří jednoho z přítomných s prázdnýma rukama. Tak mu hned rozčileně vynadal:

„Tak se, prosím vás, taky něčeho chyťte, tady máte třeba šampusku s močí, tak s ní jako někam jděte a nestůjte tu jen tak“

Přišel Hepner, s probíhajícími praktiky byl velmi spokojen. Po jejich skončení si pozval mladého demonstrátora k sobě. Nabídl červené vínko – na patologické fyziologii se pilo vždy z Erlenmayerových baněk – zapálil si své cigáro a Vrbíka pochválil. Nakonec připojil drobnou poznámku:

„Příště neříkejte panu docentu X.Y., aby se také něčeho chytil. To nedělá dobrý dojem. Ale jinak jste vystihl, že nic nedělá.“

Profesor Hepner zkoušel nejednou pozdě do noci. Jednou jeden kroužek šel na zkoušku až odpoledne.

MUC. Milena Tichá, pozdější kolínská lékařka, řekla předtím mamince, aby neměla starost, že možná přijde pozdě, třeba až před půlnocí.

„To se u Hepnera může snadno stát,“dodala.

Byl už večer, 9 hodin, l0, 11, 12, a dcera nikde. Matka trochu zneklidněla. Sebrala se, bydlela na štěstí v Legerově ulici (takových 500 metrů od budovy patologické fyziologie), pršelo, a tak se s deštníkem vydala k ústavu. Tam všude tma, jen v jednom okně nahoře se svítilo.

Budova zavřena. Marně klepala, tak zazvonila. Po delší době přišel otevřít sám pan profesor:

„Milostivá paní, co si přejete?“

„Pane profesore, prosím vás, ty děti (byli to dvacetiletí páni a slečny), potřebují taky někdy spát. Já vím, že ta zkouška je důležitá, ale zdraví těch dětí také. Pusťte je už, prosím vás.“

„Milostivá paní, kolik je hodin?“

„Už je po půlnoci, pane profesore.“

„No samo sebou,“ řekl pan profesor trochu rozpačitě, „už to bude brzy, posaďte se, milostivá paní, zatím tady, nemějte obavy, hned se dočkáte.“

A pak odzkoušel za necelou hodinu polovinu kroužku, zatím co ta první mu trvala skoro deset hodin.

A tak se ty „děti“ dostaly do postele aspoň do dvou do rána. A paní Tichá byla pro Mileniny kolegy hrdinkou.

V Teplicích se konala konference o cévních chorobách končetin, zvláště o chorobě Bürgerově. Hepner zde měl přednášku o škodlivém vlivu kouření na cévní periferní systém. Plasticky líčil všechny fyziologické pochody, které jsou kouřením způsobeny. A v sále bylo vidět, jak jedno světýlko od cigaret za druhým postupně zhasíná, ke konci přednášky v obrovské místnosti snad nekouřil už nikdo.

Po přednášce byla diskuse. Tu se zeptal jeden starší teplický praktik:

„Pane profesore, když dovolíte, jak to, že když je kouření tak škodlivé, jak jste nám tu doložil, že sám kouříte a ne málo, jak je o vás známo?“

V sále ticho. Profesor Hepner, který měl své cigáro již opět zapálení, je vyndal z úst a svým nenapodobitelným způsobem podal vědecký patofyziologický výklad:

„Víte, kolego, ehm, ehm, ono se to snad v tom těle zas nějak detoxikuje,“

Jedné podobné konference v Ústí nad Labem se zúčastnil také profesor Hepner. Večer po odborném programu byli všichni překvapeni, jaký je společenský, zábavný, měl jinak spíše pověst suchého patrona, pověst pramenící snad ještě z dob fakultních, kdy byl jedním z nejobávanějších examinátorů.

Zpátky do Prahy ho vezl autem docent neurologie František Hanzal. Ten stočil řeč na svá studia:

„Pane profesore, musím vám říci, že my jako studenti jsme se vás strašně báli.“

„Báli? A proč?“

„No, jak jste byl nepřístupný, jak jste přísně zkoušel.“

„No, vždyť já nenechával přece tak moc propadat.“

„Jo, nenechával,“ pokračoval Hanzal, „někdy těch koulí byly i dvě třetiny zkoušených.“

„Opravdu, pane kolego? A víte, že jsem vždycky potom každou tu nedostatečnou oplakal.“

“No to jste musel, pane profesore plakat v jednom kuse.“

Pan profesor potom ztichl a trochu provinile se schoulil do svého sedadla. Jeli podle Labe, byla hustá mlha, moc bezpečná ta jízda nebyla. Po chvíli se nesměle zeptal:

„A co vy, pane kolego, co vy jste dostal z patologické fyziologie?“

„Já měl štěstí,“ usmál se Hanzal, „já dostal výtečnou.“

„Ach“ vydechl ulehčeně Hepner, „to jsem opravdu rád.“

Pan profesor Hepner zemřel v Praze 7. března 1965 ve věku 73 let. 

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.