NÁZOR

Konec elektromagnetické hypersenzitivity

V Praktickém lékaři č. 3/2009 byl zveřejněn článek autorů Pekárka L. a Jelínka L., který se snaží zprostředkovaně dokázat na základě jedné studie, že je „konec elektromagnetické hypersenzitivity“. S jednoznačným závěrem, uvedeným v článku, nemohu souhlasit na základě dlouholetých zkušeností s tím, že elektrosenzitivita (hypersenzitivita k elektromagnetickému poli) nesouvisí s reakcí na elektromagnetickou stimulaci. (viz citace v článku)

Popsaný experiment, na který se autoři stále odvolávají, má základní vadu ve výběru zkoumaných osob. Hodnotí osoby, které se sami pokládají za hypersenzitivní a porovnává je s osobami, které tuto představu o sobě nemají. V tom vidím slabou stránku celého experimetu.

Deset let jsem měl možnost sledovat chování lidí (pacientů cca7 000) vystavených působení pulzní stimulaci VF EMP. Mnohokrát jsem se přesvědčil, že velmi mnoho z těch, co o sobě prohlašovali, že jsou hypersenzitivní (např. někteří léčitelé) ve skutečnosti hypersenzitivní nebyli a naopak ti, co o sobě toto přesvědčení neměli, byli velmi senzitivní a ani o tom nevěděli (např. zdravotní sestry). Proto doporučuji autorům článku, aby experiment zopakovali uvedenou metodou            f MRI. Respondenty aby rozdělily do dvou skupin, ne podle toho, kdo jakou má o sobě představu, ale aby před experimentem   exaktně posoudili, zda skutečně je zkoumaná osoba senzitivní, či nikoliv; (pro úplnost uvádím, že každý člověk má určitý stupeň senzitivity, na EMP, se kterým se narodil). Myslím si, že pokud autoři článku sami takto provedou tento experiment, (bez vad ve výběru osob) přehodnotí svůj striktní závěr o konci hypersenzitivity.

Při hodnocení výsledků výzkumu vždy záleží na tom , kterou stranu zastupujete a kdo výzkum platí:

• a) pokud zastupujete dodavatele bezdrátových ICT technologií, kteří asi tento výzkum financují, tak je předem v zadání uvedeno, co se má dokázat. Uvedený příklad je velmi názorný. Nemusím „švindlovat“, provede se jen nevhodný výběr        respondentů buď z neznalosti, nebo záměrně.Vyhodnocení provedu sice dokonalou vědeckou metodou fMRI, ale vstupní data nebudou exaktní.
• b) pokud budete zastupovat postižené hypersenzitivní občany, vidíte souvislosti jinak a nemáte moc šancí, za současného stavu legislativy, cokoliv dokázat. Již 1. 11. 2000 jsem podal na Ministerstvo zdravotnictví návrh na klinické ověření zdravotních rizik v souvislosti s připravovaným návrhem vládního nařízení č. 480/2000 Sb. Odpověď hlavního hygienika byla zamítavá s tím, že to řeší laboratoře po celém světě, ale ty do dnešního dne jednoznačné vyjádření nedaly. Vědci se v této záležitosti nemohou dohodnout zejména o vlivu netepelných účinků EMP. Zde převažují ekonomické zájmy, a nikoliv seriozní nezávislé vědecké studie. Postižení občané nemají dnes jinou šanci než se soudit při poškození zdraví, jak je tomu v Itálii.

Mám výhodu v tom, že v životě jsem se nechtěně dostal do role jak a), tak i  b) a myslím si, že věci dovedu posuzovat nezaujatě.

Praktičtí lékaři by neměli být jednostranně informováni, a proto redakci předkládám dokument Elektromagnetické pole a zdravotní rizika, kde v poslední kapitole s názvem „Hypersenzitivita na EMP“ uvádím vlastní zkušenosti.

Nakonec si neodpustím provokující poznámku, že pokud by závěry uvedené v článku byly pravdivé, tak by se musela přepsat učebnice Fyzikální terapie, která je založena na působení vnějších fyzikálních podnětů. Např. v elektroléčbě, v akupunktuře a dalších oborech medicíny se používá pulzní stimulace EMP pro léčení. (Takže podle jednoznačného závěru ve výše uvedeném článku, by mělo fyziatrům stačit vyvolat u pacientů kognitivní představu o léčení tím, že na přístrojích bude svítit kontrolní žárovka, a pacient si bude myslet, že je ozařován VF EMP. Přitom léčebný přístroj nebude funkční, nebude nic vyzařovat, a pacient si sám vyvolá samoléčbu, a/nebo může i onemocnět, pokud ho o tom někdo přesvědčí. Takže můžeme zrušit léčení pomocí pulzní stimulace EMP – fyziatři budou léčit pomocí placebo efektu, a ušetříme za elektrickou energii i drahé přístroje).

Ing. Jaroslav Novák

4. května 2009

PS: Z historie EHS – co nebylo publikováno

Mam zkušenosti s EHS, (i když jsem tento termín tehdy neznal), které jsem získal při vývoji televizoru LOTOS (1961) a naprosto se shodují se závěry profesora Bergqvista. U tohoto televizoru došlo ke změně technologie, přechod na plošné spoje, které byly použity i u kanálového voliče (dříve to byly klasické vinuté cívky). To mělo za následek, že tento televizor desetkrát překračoval meze rušivých elektromagnetických polí dle tehdy platné normy ČSN 342850 „ Ochrana radiového příjmu před rušením.“ Na zdravotní stížnosti uživatelů jsme tehdy reagovali stejně necitlivě, jako dnes pan doc. Pekárek a Ing. Jelínek, autoři článku. Po konzultaci s lékaři pardubické nemocnice, jsme stěžovatele prohlásili za hypochondry, se zdůvodněním, že uváděné zdravotní problémy souvisí se sledování TV programu, při kterém se rozčilí, a tím může dojít i ke změně sedimentace a krevního obrazu.

Dnešní vědecký termín IEI by se nám tehdy lépe hodil – „Idiopatická nesnášenlivost k prostředí“. Tehdy jsem byl ale v roli a) výrobce (jako dnešní operátoři bezdrátových IT), a tyto poznatky jsme samozřejmě nikde nepublikovali. Rovněž jsem byl přesvědčen, že když tři sta žen ve výrobě nemá žádné zdravotní problémy a přitom jsou vystaveny EMP, tak že stížnosti na televizor LOTOS jsou neoprávněné.

Dnes mne mrzí, že jsme neprošetřili důsledně stížnosti týkající se zdravotních problémů některých uživatelů televizoru LOTOS, kteří nám posílali lékařské nálezy o změně krevního obrazu. Neměl jsem tehdy žádné zkušenosti ze zdravotnictví, abych ověřil zda zdravotní riziko stěžovatelů souvisí s vyzařováním kanálového voliče, nebo, což je pravděpodobnější, s vyzařováním tehdy nekvalitních obrazovek. Dnes víme, že o problému s vyzařováním obrazovek televizorů a později i monitorů počítačů výrobci věděli, a tento problém byl později odstraněn vývojem nových, kvalitních typů monitorů – které dnes splňují přísné normy TCO, MPR 2.