Miniportréty slavných českých lékařů
Profesor Pavel Jedlička – neurolog

Neurolog MUDr. Pavel Jedlička pocházel ze známé rodiny Jedličků, která dodala české medicíně několik vynikajících osobností. Jeho otec byl profesor Jaroslav Jedlička, zakladatel české ftizeologie, a jeho strýc byl slavný patolog profesor Václav Jedlička.

Pavel Jedlička se narodil 25. ledna1926. V duchu rodinné tradice bylo jasné, že bude studovat medicínu. Studium pražské lékařské fakulty dokončil v roce 1950 a odešel do Ostravy na neurologické oddělení. Zde získal základy oboru, který si oblíbil. Po několika letech se dostal do Prahy na neurologickou kliniku Vinohradské nemocnice k profesoru MUDr. Janu Šebkovi. Zde rychle získal další znalosti. Stal se vynikajícím všestranným neurologem; nejvíce ho v počátečních dobách zajímala neuroradiologie, zvláště mozková angiografie a elektroencefalografie.

S cerebrálními kontrastními metodami to bylo v místních podmínkách trochu svízelné. Neurologické a radiodiagnostické oddělení byla od sebe dosti vzdálená a na kopcovitém terénu nemocnice musel neurolog, a právě zhusta mladý Jedlička, tlačit vozík se svým pacientem pěkně do kopce. Přitom nebyla nouze o různé dramatické či s odstupem řasu i humorné příhody, kterými později Jedlička při různých sezeních bavil své posluchače.

V r. 1959 po smrti profesora Šebka se stal přednostou vinohradské neurologické kliniky profesor MUDr. Zdeněk Macek (tehdy ještě docent), který na Vinohrady převedl z pražské Hennerovy kliniky neurologickou katedru Ústavu pro doškolovaní lékařů. (ÚDL, pozdější IPVZ). Kromě zkušených kádrů z dřívější doby se stal pracovníkem Ústavu i Pavel Jedlička. A ten zůstal tomuto Ústavu věrný až do své smrti. Postupně se z asistenta stál docentem a nakonec i profesorem.

Když musel v době normalizace odejít profesor Macek do Benešova, katedra se přestěhovala do Krče do Thomayerovy nemocnice, a na šéfa Ústavu nastoupil jiný vynikající Hennerův žák – profesor MUDr. František Hanzal. Právě pod ním se rozvinuly schopnosti Pavla Jedličky v nejvyšší míře. Všichni neurologové, kteří absolvovali před atestacemi stáže na krčské neurologii, pamatují Pavla Jedličku nejen jako vynikajícího školitele, ale i ochotného kolegu, který se dle možnosti snažil při atestacích zachraňovat, co se dalo. Jedlička v této době se věnoval hlavně demyelinizačním chorobám, především roztroušené skleróze mozkomíšní, ale i degenerativních chorobám nervového systému. To se pak stalo hlavní náplní jeho činnosti. Byl klíčovým iniciátorem vzniku samostatné Společnosti pro roztroušenou sklerózu a byl i jejím prvním předsedou.

Jedlička byl skvělý učitel. Dokázal přednášet tak, že posluchače strhl. Rovněž jeho monografie a články byly psány přehledně, srozumitelně a upoutávaly pozornost.

Když odešel profesor Hanzal do důchodu, stal se přednostou katedry docent Pavel Kalvach a po kratší době Pavel Jedlička.. Ani jemu však nebylo dopřáno vést Ústav delší dobu, zemřel ve věku 73 let, 30. května 1999.

O Pavlovi Jedličkovi se traduje nespočet historek, které i sám rád vyprávěl. Některé, jež jsem uveřejnil ve svých knížkách, mám přímo od něj nebo od jeho kolegů, některé jsem sám zažil.

Jedlička byl vynikající společník, skvělý vyprávěč, který dokázal i z malé příhody vytěžit maximum. I když nutno dodat, že realita jeho zážitků byla někdy nadsazená. Nevadilo mu, že některé ho líčily i z humorné stránky, dovedl si dělat legraci i sám ze sebe. Měl mnoho přátel, a to jak mezi neurology, tak i mezi umělci. Na své chatě v Příchovicích dokázal se svou paní Bělou navodit krásné prostředí.

Jeho medailonek doplním některými historkami, které ho dokreslujé i z té méně oficiální stránky

Takovýho maličkýho.

Když byl ještě asistent Jedlička sekundářem na Vinohradské neurologické klinice, dělal jednou na svých pokojích vizitu. Na pokoji ležela i nová pacientka, babička jak věchýtek, ale čiloučká, živá, očka jí jen zářila

Jakmile se objevila robustní, takřka majestátní postava pana doktora Jedličky na pokoji, babička hned spustila:

„Pane doktore, já vás znám, já se na vás pamatuji ,když jste byl ještě takhle maličkej,“ a roztáhla ruce s rozevřenými dlaněmi tak na vzdálenost 50 cm od sebe.

Doktor Jedlička se zatvářil pochybovačně.

„No, já byla pane doktore porodní bába, a já vás rodila v podolském sanatoriu.“

Jedlička se usmál:

„To se pletete, mě jste nemohla rodit, já se nenarodil v Podolí.“

„Ale opravdu já…“

Jedlička odmítavě zavrtěl hlavou:

„Musím přece vědět, kde jsem se narodil.“

„Ale určitě, pane doktore…“

„Tak už dost!“ Jedlička se zatvářil přísně. Pacientka zmlkla.

Druhý se opakovalo totéž.

„Pane doktore, já vás znám ještě takhle maličkýho.“ A opět stejná gestikulace. „Já vás rodila…“

Jedlička ji hned přísně zarazil:

„Už jsem vám včera řekl, že jsem se nenarodil v Podolí, tak už toho nechte.“

Babička smutně zmlkla.

Třetí den při vizitě opět.

„Pane doktore, já vás znám…“

Jedlička zvedl hlas:

„Už ani slovo. Potřetí vám to vysvětlovat nebudu.“

Babička poslechla. Jedlička dokončil vizitu a při odchodu se otočil tváří k pacientkám. A tu po něm babička loupla očima. Tiše zvedla roce, roztáhla je a ukázala se spikleneckým úsměvem zase na těch 50 centimetrů.

Měl velké štěstí.

Strýc neurologa Pavla Jedličky profesor patologické anatomie MUDr.Václav Jedlička, byl velmi přísný examinátor. Zkouška u něj byla nezřídka zážitkem, na který se hned tak nezapomínalo.

Mladý neurolog MUDr. Pavel Jedlička musel kdysi v noci navštívit zubní pohotovost. Když se posadit do zubařského křesla, zeptal se ho službu mající stomatolog:

„Vy jste z té slavné Jedličkovic doktorské rodiny?“

Pavel Jedlička přisvědčil, že ano.

„Tak to máte štěstí, že jsem tu dnes já a že vás vůbec mohu ošetřit. Můj kolega, který mne zde střídá, dělal rigorózum z patolky u Václava Jedličky až napotřetí, prošel jentaktak a musel panu profesorovi rukoudáním slíbit, že nebude nikdy léčit nikoho z Jedličkovy rodiny. Kdyby tu byl dnes místo mě, tak by vás musel poslat někam jinam.“

Neohrožený

Profesor Pavel Jedlička, jak jsme ho všichni znali, byl muž energického chování.. Navíc jeho bohatýrská postava a zděděné geny jedličkovského rodu ho předurčovaly k sebejistému a nebojácnému vystupování

Zakládal si na tom, že zkrotí každého psychopata již svým chováním, svým pohledem.

Jednou, to ještě pracoval jako asistent na Vinohradech, přivezli na kliniku agresivního psychopata. Dokud byla na ambulanci pouze sestra, choval se pacient jakžtakž přijatelně. Ale jakmile se dostavil službu mající MUDr. Pavel Jedlička, vypukla agresivita. Bílý plášť vzbudil v pacientovi potlačené emoce, rozeřval se a začal se chovat násilnicky. Na lékaře vylítl:

„Stůj! Teď se postav támhle do kouta! A ani se nehni!“

Křik provázel výhružnými gesty, dokonce se v jeho ruce objevil otevřený nůž. A Jedlička se raději postavil do kouta a ani nedutal.

Duchapřítomná sestra se mezitím tiše vytratila z ambulance a zavolala zřízence a sanitu k odvozu pacienta na psychiatrii. Ti se po chvilce objevili, pacienta odborně drapli a odvezli. A tak byl Jedlička osvobozen

Na klinice to mělo velký ohlas. Kolegové neopomněli Jedličkovi předhazovat, že nejen nikoho nezkrotil, ale že pacienta poslouchal jako malý školáček.

Ale doktor Jedlička se nedal. Prohlásil suverénně:

„To je velký omyl. Já ho neposlechl. On mně poručil, abych se postavil do toho kouta támhle, a já se postavil do jiného.“

Kuriózní úraz.

To už bylo na Ústavu pro doškolování lékařů v Thomayerově nemocnici v Krči. Asistent Jedlička vyšetřoval na ambulanci pacientku pro postraumatické bolesti hlavy. S pacientkou nebyla snadná domluva, pořád nebyla s to udat, kde jí ta hlava bolí. Řeč jako rozprávka.

Tu se jí Jedlička už trochu netrpělivě zeptal:

„Tak prosím vás, kam jste se to vlastně udeřila?“

„Sem a sem a sem.“ A pacientka ukázala nejprve na svůj pravý spánek, pak na levý a nekonec na čelo nad kořen nosu.

Jedlička se divil:

„Jak se můžete takhle neobvykle udeřit? To bylo najednou?“

„Ano, pane asistente. Hlavu jsem si přivřela mezi dveře kůlny a když jsem se zamotala, tak jsem si ještě šlápla na hrábě.“

Stydlivá

Mladý docent Pavel Jedlička vyšetřoval kdysi mladou trochu stydlivou pacientku ze Slovenska. I když je při neurologickém vyšetření nutné, aby si pacient odložil a vysvlékl se do spodního prádla, tato mladá paní se zdráhala:

„A to musím opravdu všechno? Je to nutné?“ Nakonec se však, ač byla celá rudá, do podprsenky a kalhotek svlékla.

Docent Jedlička začal vyšetřovat. Automatický postup při neurologickém vyšetření: Poklep lbi, podívejte se doprava, doleva, nahoru, pak jí posvítil do každého oka, rohovkový reflex, vyceňte zuby, zvedněte obočí…a tak dále.

Vtom ho pacientka přerušila:

„A co že vy, pán doktor, že vy jste taký klidný?“

Srovnání

Při atestaci z neurologie prvního stupně u profesora Hanzala dostal jeden atestující i povinnou otázku z organizace zdravotnictví. Položil ji přítomný člen komise, lékař organizátor, ředitel jednoho OÚNZ. Otázka byla dosti problematická.

Zkoušený neurolog začal váhavě něco vykládat, když vtom se do jeho výkladu vložil onen ředitel OÚNZ. Podrobně celou otázku rozebral, sám odpověděl na některé sporné aspekty, zkrátka tak, jak si asi představoval, že by měla znít kandidátova odpověď. Svůj proslov zakončil otázkou zkoušenému:

„Souhlasíte se mnou, ne?“

Znejistělý atestující lékař v rozpacích samozřejmě kývl.

Přisedající, další člen komise, docent MUD. Pavel Jedlička se vmísil pohotově do debaty:

„Odpusťte, ale to mi připomíná jednu starou anekdotu ještě z předválečných dob, kdy bylo množství politických stran, a bylo to před volbami. Jeden zákazník vstoupil do holičské oficíny, posadil se do křesla, mistr holičský jej namydlil a zeptal se: „Tak co, pane Novák, koho budete volit?“

Namydlený zákazník pokrčil rameny:

„Nu tu, co vy…“

„Jakpak můžete vědět, koho budu volit já?“ podivil se mistr holičský.

„No to nevím, ale vy máte v rukou břitvu.“

Ředitel OÚNZ na odpovědi své otázky už netrval.

Zvládl to diplomaticky

Profesor MUDr. František Hanzal, přednosta neurologické katedry IPVZ, nejednou dával k dobrému při různých sezeních rozličné historky ze své dřívější praxe. Jeho dlouholetí spolupracovníci je pochopitelně již slyšeli několikrát.

Kdysi při nějakém společenském posezení na klinice opět začal pan profesor vyprávět, vtom se zarazil a zeptal se docenta, pozdějšího profesora MUDr. Pavla Jedličky:

„Neříkal jsem vám tohle už někdy?“

Jedlička zaváhal. Říci, že to slyšel, a to dokonce již několikrát, se mu zdálo nezdvořilé a také nechtěl zkazit svému šéfovi radost z vyprávění. Nechtěl ovšem ani říci, že to neslyšel, aby si snad pan profesor nemyslel, že má asistenty s bídnou pamětí. Pak, snad i pod vlivem nějaké té skleničky, jej osvítil nápad a pronesl odpověď vskutku šalamounskou:

„Pane profesore, samo sebou už jsem to slyšel. Ale to vůbec nevadí. Ta historka je tak krásná, že se může slyšet znovu a znovu. Schuberta nebo Haydna také můžete slyšet třeba desetkrát.“

Krotil se

MUDr. Pavel Bočan z neurologické katedry IPVZ složil úspěšně druhou atestaci z neurologie. Jak bylo zvykem, spolu s ostatními úspěšnými frekventanty uspořádali po zkoušce společenský dýchánek, na který pozvali i asistenty IPVZ, kteří lékaře k atestaci připravovali. Mezi pozvanými byl i asistent MUDr. Pavel Jedlička.

Doktor Bočan jakožto domácí znal chuťové záliby a gastronomická přání Pavla Jedličky, a tak koupil i několik grilovaných kuřat.

Při posezení kuřata bleskurychle mizela, zvláště v Jedličkových útrobách, až dostal doktor Bočan strach, zda jich bude dost. Nenápadně se zeptal, zda by neměl ještě pro nějaká poslat.

Asistent Jedlička to odmítl:

„Ne, ne já se musím dnes krotit. My máme dnes večer domácí slavnost.“

Trochu nadsázka

Pavel Jedlička, to už byl profesorem a přednostou kliniky, přednášel kdysi v doškolovacím kurzu pro primáře o novinkách v patogenezi a terapii roztroušené sklerózy mozkomíšní. Vychvaloval intratékalní aplikaci kortikoidů. V nadšení nad úspěchy této léčby se nechal unést a řekl:

„Viděl jsem i neuvěřitelná zlepšení. Těžce ochrnutý pacient po jedné injekci do páteřního kanálu vezme lože své a odejde.“

Tu se přihlásil do diskuse i primář neurologického oddělení v Kolíně MUDr.  Svatopluk Káš:

„Pavle, zažil jsem za ta léta, že pacienti si odnesou z nemocnice ledacos, ale ještě jsem neviděl, že by odešli s nemocničním lůžkem.“

Subdurální hematom v zadní jámě

Rehabilitační sestry upozornili paní asistentku MUDr. Jarku Nebudovou, že se jim pan docent Jedlička nezdá, že se nějak mění psychicky a že se občas motá, jako by měl poruchy rovnováhy.

MUDr. Nebudová se zarazila, řekla si, že pod svícnem bývá tma, vzala si Pavla na vyšetřovnu, a i když on své obtíže bagatelizoval, důkladně ho neurologicky vyšetřila. A ke své hrůze našla nepochybný syndrom zadní jámy, snad trochu i naznačenou hypertenzi nitrolební. Pochopitelně měla podezření na nádor této lokalizace. Jakožto neuoradiolog kliniky hned ho vzala na rentgen, na CT do „tunelu“ a koukala napjatě, jak se objevují postupně jeden vrstvový snímek za druhým. Náhle se rozzářila neudržela se, a nadšeně vykřikla:

„Pavle, to je báječný, ty tam máš v zadní jámě subdurál!“

„Co se tak raduješ“ že mám subdurální hematom?“

„Víš ty, co jsem si myslela, že bys tam mohl mít? Myslela jsem na nádor.“

Pochopitelně ani subdurální hematom v zadní jámě není žádná maličkost, ale dá se úspěšně operovat, což se také brzy stalo, a docent Jedlička se v krátké době zcela uzdravil.

Profesor MUDr. Pavel Jedlička zemřel v 73 letech dne 30. května 1999.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.