Profesor MUDr. Rudolf Petr – jeden ze zakladatelů české neurochirurgie

Hradecký neurochirurg profesor MUDr. Rudolf Petr, jenž stál u zrodu české neurochirurgie, se narodil 29. července 1912 v Předměřicích nad Labem. Gymnázium vystudoval v Hradci Králové, maturoval v r. 1931, pak nastoupil na pražskou lékařskou fakultu Karlovy univerzity, kde promoval v r. 1936. Po promoci kratší dobu působil v nemocnici v Havlíčkově Brodě (tehdy ještě Německý Brod), poté nastoupil na chirurgické oddělení nemocnice v Hradci Králové k docentu MUDr. Janu Bedrnovi.

Bedrna byl vynikající chirurg, který ovládal chirurgii v celé šíři, takže jeho žáci od něj mohli opravdu mnoho získat, ale nejen to, byl to i skvělý člověk, který jim umožnil, když poznal jejich schopnosti a zájem, i samostatně pracovat. Navíc Bedrna pochopil, jako v té době jen menšina chirurgů, že není v možnostech jednotlivce obsáhnout na vysoké úrovni rozvoj celé chirurgie a že je nutno některé obory osamostatnit. Zvláště profesor Arnold Jirásek, přednosta I. pražské chirurgické kliniky byl proti osamostatnění neurochirurgie a považoval to dlouho za atomizaci svého oboru.

Petr pochopitelně pracoval nejprve jako sekundář a věnoval se celé chirurgii, byla mu blízká i urologie a začínající neurochirurgie, což byla oblíbená Bedrnova témata. Petr s ním jezdil i do plicního sanatoria v Žamberku provádět plicní operace (torakokaustiky). V r. 1947 jej však Bedrna vyzval, či spíše řečeno poslal, aby jel na půlroční stáž do USA na studium tamější neurochirurgie s cílem poznat moderní neurochirurgii a rozvinout ji pak i na klinice v Hradci Králové. (Chirurgické oddělení nemocnice v Hradci se stalo v r. 1945 klinikou nově vzniklé lékařské fakulty jako odbočky pražské Karlova univerzity).

A Petr jel.

Nyní použiji jeho vlastní slova z jednoho interview, které vzniklo mnohem později.

„Co jsem jako první v Americe poznal, byla skutečnost, že mezi naší a americkou medicínou je obrovská propast. Propast, kterou nelze žádným způsobem vyplnit. Tu bylo možné jen přeskočit. Proto jsem volil úzkou specializaci. Zatímco doma byla jen neurooperativa, tam byla neurochirurgie v plném slova smyslu. Lidé, se kterými jsem se sešel, byli teoreticky velmi vzdělaní, pak teprve šli operovat. Říkalo se jim také operující neurologové. K tomu musím ale dodat, že ne u všech byla vlastní operátorská práce plně na výši. Ale pro začátek moderní neurochirurgie to byla správná cesta. Pak musely přijít do popředí ruce a technika. Pro mne to značilo začít studovat moderní neurologii, protože to, co jsme znali z fakulty, to zdaleka nestačilo.“

V USA měl Petr v plánu navštívit v Baltimore Dandyho, ale ten zemřel krátce před jeho příjezdem, tak jel na univerzitu v Saint Louis, kde působil profesor Ernest Sachs a nakonec přešel do Chicaga k profesoru Percivalu Baileyovi, Cushingovu žáku.

„V Americe,“ jak profesor Petr vyprávěl, „jsem poznal tu úžasnou organizaci práce, schopnost maximálně využít času a prostředků. Poznal jsem tam neuvěřitelnou pracovní výkonnost, spolehlivost a přesnost práce.. A to byl ten „drive“, se kterým jsem se po návratu domů pustil do práce.“

Bailey svěřil Petrovi i vědecký výzkum v rámci své studie o organizaci mozkové kůry na vnitřní ploše spánkového laloku, kam se nemohli dostat, Petrovi se to zdařilo a práci pak publikoval.

Svou stáž prodlužoval, pak však v Československu došlo k únorovému převratu. Doma zůstala manželka a dvě děti i jiní blízcí, a tak se rozhodl k návratu.

Po příjezdu z USA se v r. 1948 plně věnoval svému plánu vybudovat neurochirurgické oddělení. To se mu podařilo již v r. 1949, kdy v rámci chirurgické kliniky profesora Bedrny bylo zřízeno neurochirurgické pododdělení, nejprve s osmi lůžky. Když v r. 1951 při dostavbě nové chirurgické kliniky vzniklo již samostatné neurochirurgické oddělení, mělo toto již 44 lůžek. A v příštím roce na jeho základě byla zřízena samostatná neurochirurgická klinika, první v Československu, s vlastními speciálně vybavenými operačními sály, vlastním oddělením intenzivní péče i biochemickými laboratořemi.

Postupně se dá rozušiřovaly další operativní i diagnostické možnosti. Bylo zavedeno ultrazvukové vyšetření, ale to nepřineslo proti očekávání tolik nového. Ve spolupráci s radiologickým oddělení profesora Leo Steinharta byl získán pro Hradec počítačový tomograf, první u nás, a to vynikajícím způsobem zlepšilo diagnostiku Ale především bylo možno ve většině případech nahradit invazivní a přece jen někdy rizikové vyšetřovací metody metodami neinvazivními. Od r. 1958 bylo možno provádět i stereotaktické výkony, od r. 1971 mikroskopické operace a od r. 1985 i používání laseru.

Zlomovým bodem však byl rok 1971, kdy vzniklo nové, zcela moderní pracoviště neurochirurgické kliniky, které bylo vybaveno špičkovou přístrojovou a laboratorní technikou. Zde mohl profesor Petr uskutečnit svůj cíl spojit kliniku s výukou a vědeckým výzkumem.

V r. 1984 zde byl zřízen i Ústav experimentální neurochirurgie Univerzity Karlovy, jehož prvním ředitelem byl samosebou profesor Petr.

Souběžně s rozvojem neurochirurgické kliniky se rozvíjela i Petrova osobní kariéra. Docentem byl jmenován v r. 1949, profesorem v r. 1956, v r. 1975 byl člen ko­res­pondent ČSAV a od r. 1981 akademikem. Byl členem vědecké rady Ministerstva zdravotnictví, členem celostátní komise pro udělování vědeckých hodností pro obor chirurgie, proděkanem fakulty, čestným či dopisujícím členem mnoha zahraničních neurochirurgických společností. Přednostou kliniky byl Petr až do r. 1986.

V r. 1992 byl moderní pavilon neurochirurgické kliniky na počest svého zakladatele pojmenován Pavilon Rudolfa Petra.

Profesor Petr měl své oblíbené odborné lásky. Byly to zprvu vertebrogenní syndromy v oblasti bederní, zde vznikla jeho první velká monografie Lumboischialgie (1954), a později hlavně intrakraniální aneuryzmata, při jejichž operacích byl nedostižným mistrem. Na jeho operace se jezdili dívat neurochirurgové z mnoha cizích zemí.

Petr si vytvořil i menší školu. Jeho nejpřednějším žákem byl jeho nástupce profesor Rudolf Malec, dále Jiří Náhlovský, Michal Kroó, Oldřich Řezáč, Stanislav Němeček a další.

Tento profesní medailonek doplním ještě několika poznámkami a historkami, jež jsem získal od jeho kolegů a žáků.

První je z dob, kdy Petr začínal na chirurgické klinice u profesora, tehdy ještě docenta Jana Bedrny.

V době, kdy Bedrna dojížděl do plicní léčebny Albertinum do Žamberka provádět kolapsovou léčbu plicní tuberkulózy torakoplastikou či torakokaustikou, jezdíval s ním i některý z jeho lékařů jako asistent. Po válce jej obvykle doprovázel po cestě do Žamberka mladý Rudolf Petr. Tehdy cesta nebyla právě nejbezpečnější, neboť po kraji se pohybovali ještě poslední zbytky vojáků německé armády.

Při jedné cestě podél Orlice, která probíhala dosud klidně, sáhl najednou před vjezdem do lesa docent Bedrna do skřínky na rukavice, vyndal armádní pistoli, podal ji mladému Petrovi a řekl:

„Bude-li se něco dít, já zavřu oči, sešlápnu plyn až na doraz a ty zatím střílej!“

Naštěstí nemusel Petr prokazovat, jak umí s pistolí zacházet.

Petr, jak jsem uvedl již dříve, dělal na hradecké klinice i urologii. Profesor Bedrna mu dal mimo jiné za úkol sledovat i prostatiky.

S jedním takovým postarším pacientem přišla i jeho manželka, velmi čilá, trochu upovídaná babka. A ta si vyžádala u asistenta Petra soukromou rozmluvu mezi čtyřma očima.

Petr vyhověl:

„Tak co byste si přála, paní?“ zeptal se jí mladý lékař.

„Ale, pane dochtor, domluvěj tomu mýmu starýmu dědkovi, aby mě, starou bábu, už tolik neobtěžoval. Kdo to má vydržet?“

Později docent Petr vyprávěl, že to byl jeden z nejtěžších úkolů v jeho kariéře urologa.

Když se Rudof Petr vrátil v roce 1948 ze studijní cesty do Ameriky, na hradecké chirurgii bylo zřízeno již částečně samostatné neurochirurgické pododdělení, které spadalo pod chirurgickou Bedrnovu kliniku, a to vedl právě docent Petr. Jeho spolupracovníci ještě netvořili tak sehraný tým, jako později a jaký viděl na amerických klinikách, občas nebylo něco podle jeho představ a požadavků, a novopečený docent Petr uměl dávat svou nelibost hodně hlasitě najevo.

Jednou šel profesor Bedrna se svou suitou podél operačních sálů. Všichni slyšeli hromobití, až drnčely skleněné tabulky. Profesor Bedrna oparně pootevřel dveře, nakoukl dovnitř, tiše dveře zase zavřel, dal si prst před ústa a zašeptal:

„Tiše, prosím, Rudolf se trochu zlobí.“

Hradecká chirurgická a neurochirurgická klinika sídlily dříve v jedné budově. Obě kliniky měly operační sály blízko sebe a v lecčems si vypomáhaly.

Jednou na neurochirurgickém sále nebyl přítomen zřízenec pan Jedlička a zaskakoval za něj dlouholetý zřízenec z chirurgie pan Šec. Ten věděl, že toho dne je v operačním programu neurochirurgie operace hydrocefalu, a tak pacientovi s předstihem oholil hlavu. Jenže operace hydrocefalu se tehdy podle Petra dělala fenesterací durálního vaku v sakrální krajině, tedy na zcela jiném místě těla.

A hned po ní měla být operace trigeminu u mladého muže. Tak mu pan Šec také oholil hlavu. Jenže místo obvyklé operace ve spánkové krajině se tentokrát počítalo s exhairézou druhé větve trigeminu z řezu v dutině ústní.

A tak pan Šec byl na chirurgy moc dopálený a svolával na ně hromy a blesky.

Další historky jsou již z období, kdy byl Petr profesorem a vládcem samostatné neurochirurgické kliniky.

Profesoru, později akademiku Petrovi, se dostávalo za jeho operace mnoho uznání. Někdy však i pro věci zcela nečekané.

Kdysi profesor Petr operoval nádor v zadní jámě lební. Operace se prováděla u sedícího pacienta a trvala několik hodin.

Anestezii zajišťovala asistentka MUDr.Soňa Komárková z anesteziologického pracoviště. Po skončení operace se uznale podívala na profesora Petra:

„Pane profesore, já se vám hrozně obdivuji, jak takhle dokážete po několik hodin pracovat s rukama nahoře a před sebou. To byste dobře věšel prádlo.“

Na hradeckou neurochirurgickou kliniku nastoupila nová sestřička. A hned měla noční službu.

Večer volal přednosta kliniky profesor Rudolf Petr a chtěl se zeptat na stav pacienta, kterého ráno operoval:

„Tady Petr…

Nová sestřička však měla přítele, který se jmenoval též Petr, jenomže křestním jménem, A tak nenechala pana profesora domluvit a hned spustila:

„Ahoj, Petře, to jsem ráda, že voláš,…“

„Tady profesor Petr,“ přerušil ji volající už trochu netrpělivě.

„Petře, neblbni, potřebuji se s tebou o něčem domluvit…“

Akademik Petr položil raději znechuceně sluchátko.

Druhý den se šel pro jistotu nové sestře představit.

Asistent MUDr. Michal Kroó z neurochirurgické kliniky profesora Petra absolvoval část své předatestační praxe i na chirurgické klinice. Jednou asistoval při břišní operaci docentu MUDr. Jiřímu Novotnému. Ten mu dal držet háky a k tomu dodal s ušklíbnutím:

„Máš pod nima játra, tak s nimi musíš jemně, to není žádnej mozek.“

O tom referoval doktor Kroó na své mateřské neurochirurgii, vzbudilo to veselí, ale akademik Petr se cítil za svou neurochirurgii poněkud dotčen.

Na závěr ještě jedna historka, kterou mi sdělil také Petrův žák a nástupce profesor MUDr. Rudolf Malec. Přitom uvedl, že autenticita není zaručená, že se však tradovala na neurochirurgické klinice. Ale i když to možná není pravda, pravda by to mohla být a hezky se poslouchá. Tady je.

Pacient se po těžké dlouhotrvající mozkové operaci probouzel z narkózy. V první chvíli se zmateně a jakoby nepřítomně rozhlížel po okolí. Operatér profesor Petr stál nad ním:

„Tak co, už víte, kde jste? Poznáváte mě?“ Já jsem Petr.“

Pacient se rozzářil:

„Jéjej, to jsem rád, že jsem se dostal rovnou do nebe.“

Profesor Rudolf Petr zemřel ve velmi úctyhodném věku 91 let l0. března 2003.

doc. MUDr. Svatopluk Káš, CSc.