Koncertní pianisté po ztrátě dominantní pravé ruky
Autoři:
P. Maňák
Působiště autorů:
Vedoucí: prof. MUDr. Jaroslav Opavský, CSc.
; Primář: doc. MUDr. Igor Čižmář, PhD.
; Katedra fyzioterapie FTK UP Olomouc
; Traumatologické oddělení Fakultní nemocnice Olomouc
Vyšlo v časopise:
Prakt. Lék. 2011; 91(5): 299-303
Kategorie:
Historie/fejeton
Je-li pro většinu lidských činností nezbytná součinnost obou rukou, platí to zejména pro hru na hudební nástroje. Převážná většina klavírních skladeb je komponována tak, že pravá ruka hraje melodii a levá ruka doprovod. Proto může být překvapující skutečnost, že světová hudební literatura obsahuje asi 900 klavírních sólových skladeb a téměř 2000 jednotlivých etud nebo vět, hraných pouze levou rukou (1). Patrně nejstarší skladbou pro levou ruku je miniatura A-dur „Klavierstück für die rechte oder linke Hand allein“, od Carla Philippa Emanuela Bacha (1714–1788) (2), druhého z pěti synů J. S. Bacha. Literatura o něm uvádí, že byl levák.
Hra na klavír jednou rukou se vyznačuje několika specifickými rysy. Levoruký interpret nesedí ve středu nástroje, ale blíže k pravé straně, aby dosáhl na celou klávesnici. Při hře jednou rukou je snadné ztratit rovnováhu. Proto při hraní skladeb jednou rukou pianisté užívají druhou ruku k udržování rovnováhy, což ovšem není možné u interpretů po amputaci.
Při hře jednou rukou je daleko častěji používán pravý pedál než při hře oběma rukama. Zásadně je změněn také prstoklad. Při hraní levou rukou má klíčovou úlohu pro tvorbu melodie palec, zatímco u hudby napsané pro pravou ruku je melodie hrána hlavně 4. a 5. prstem (2). Basové údery nebo arpeggio jsou na klávesnici většinou prováděny zleva doprava, což lépe umožňuje levá ruka. Jednorucí klavíristé proto pokládají ztrátu pravé ruky za lepší alternativu pro interpretaci hudby, než ztrátu ruky levé (3).
Důvodem pro hru levou rukou však nemusí být jen amputace pravé horní končetiny nebo její poškození těžkým úrazem. Ludwig Berger (1777–1839) složil skladbu pro levou ruku poté, co měl pravou ruku paralyzovánu po mozkové příhodě (4). Američané Leon Fleisher (1928) a Gary Graffman (1928) se museli dočasně nebo trvale vzdát koncertní činnosti pro neurologické onemocnění pravé ruky. Slavná anglická pianistka Harriet Cohen (1895–1967) tři roky poté, co utrpěla téměř banální poranění prstu pravé ruky skleněným střepem, hrála jen skladby pro levou ruku (5).
Géza Zichy
Patrně nejstarším koncertním pianistou po amputaci pravé paže byl maďarský hrabě Géza Zichy. Byl nadán nejen hudebně, ale i literárně a tak jeho osudy známe především z jeho dvoudílné biografie „Aus meinem Leben. Erinnerungen und Fragmente“ (6, 7). Narodil se 23. 8. 1849 v zámožné uherské rodině ve vesnici Stará, ležící v okrese Michalovce na území dnešní Slovenské republiky. Zájem o hudbu zdědil Zichy zřejmě po matce a od pěti let měl soukromého učitele klavíru. Když se učitele jednou otec zeptal, jaké dělá syn pokroky, učitel odpověděl:
„Die rechte Hand ist ausserordentlich gewandt, aus der linken wird aber nie was werden“ (Pravá ruka je mimořádně obratná, ale z levé ruky nebude nikdy nic). (6).
Na podzim roku 1863 utrpěl čtrnáctiletý Géza Zichy při cestě na lov střelné poranění pravé paže, patrně s přerušením pažní tepny. Po ošetření nedošlo k obnovení cirkulace – cévní suturu objevil teprve v roce 1902 Alexis Carrel – a druhý den po zranění mu byla pravá horní končetina amputována.
Přes tento handicap se nevzdal hry na klavír ani sportovní činnosti. Studoval na gymnáziu v Prešpurku, jezdil na koni, šermoval, plaval a dokonce se stal členem a místopředsedou veslařského klubu. Po maturitě omezil sportovní činnost a věnoval se studiu práv. Po smrti otce zdědil rodinný statek a byl tak materiálně zajištěn. V Budapešti se seznámil s Robertem Volkmannem a zanedlouho také s Ferencem Lisztem, s kterým jej pak pojilo dlouhé roky trvající přátelství.
Liszt jej uvedl do uměleckého světa v Paříži, pomohl mu vydat etudy pro levou ruku a několikrát spolu vystupovali. Zichy koncertoval v Německu, Rusku, Rakousku, Anglii, ale zejména na území tehdejších Uher. V roce 1882 o jeho hře napsal v Neue Freien Presse Eduard Hanslick:
„Spielen können Viele, bezaubern Einige, Zichy allein kann hexen“ (Hrát mohou mnozí, okouzlit někteří, Zichy jediný umí čarovat) (1).
Kromě hudby se Zichy věnoval i psaní románů, básní a napsal divadelní hru. Na počátku 1. světové války vyšla jeho příručka Das Buch des Einarmigen (8), která se dočkala tří vydání. Obsahovala řadu praktických rad, jak se stát po ztrátě horní končetiny soběstačným. Předmluvu k této knížce napsal vídeňský profesor chirurgie von Eiselsberg a zdůraznil její aktuálnost v době předpokládaného velkého počtu válečných invalidů. Géza Zichy zemřel v Budapešti v roce 1924.
Wlodzimierz Dolański
Druhým nestarším amputovaným pianistou byl Polák Wlodzimierz Dolański. Jeho hudební kariéra však byla relativně krátká. Narodil se roku 1886 v rumunském městě Jassy a dětství prožil v Bukurešti, kde byl jeho otec drážním inženýrem. Jako desetiletý ztratil zrak a pravou ruku při manipulaci s municí. V roce 1902 začal navštěvovat ve Lvově Ústav pro slepce, kde záhy vynikl svou inteligencí a hudebním nadáním (9). Inspirován příkladem Zichyho se v 16 letech rozhodl pro dráhu pianisty. Hře na piano se věnoval pod vedením Wilhelma Kurze (1). Na jednom z jeho koncertů byla přítomná i královna Carmen Sylva a zajistila mladému pianistovi stipendium, které mu umožnilo další výuku hry na klavír.
Dolański koncertoval v řadě evropských měst, jeho repertoár tvořily nejvýznamnější skladby komponované v té době pro levou ruku. Nový úraz a přetěžování levé ruky dlouhotrvajícím cvičením byly příčinou, proč po roce 1919 slibnou kariéru pianisty ukončil.
Po maturitě zahájil Dolański studium filozofie ve Lvově a od r. 1924 pokračoval ve studiu filozofie, psychologie a pedagogiky na pařížské Sorboně. Po návratu do vlasti získal na varšavské univerzitě titul doktora filozofie. Založil časopis pro slepce a slepecký ústav nedaleko Varšavy. Své pracovní úsilí věnoval výuce nevidomých a razil heslo „Nic bez nás“. Zemřel ve Varšavě v roce 1973.
Paul Wittgenstein
Patrně nejznámějším jednorukým klavírním virtuosem byl Paul Wittgenstein. Narodil se 5. 11. 1887 ve Vídni v jedné z nejbohatších rodin Rakousko-Uherské monarchie. Jeho otec Karl Wittgenstein byl zakladatelem Poldiny huti na Kladně, kterou pojmenoval po své ženě Leopoldině. Paulovým mladším bratrem byl známý filozof Ludwig Wittgenstein.
Paul Wittgenstein vyrůstal v uměnímilovné rodině. Rodinný palác ve Vídni na Alleegasse navštěvovala řada osobností tehdejšího hudebního světa: Clara Schumann, Johannes Brahms, Richard Strauss, Gustav Mahler, Maurice Ravel nebo Arnold Schönberg. Většina členů rodiny byla muzikální a aktivně provozovala hru na klavír. K dispozici měli dvě koncertní křídla, varhany a harmonium. Paulovým učitelem hry na klavír byl Josef Labor, slepý varhaník a pianista, který vyučoval už jeho matku.
Paul však veřejně debutoval teprve jako 26-ti letý, když 1. 12. 1913 vystoupil s vídeňským Tonkünstler Orchester pod taktovkou Rudolfa Niliuse. Respektoval totiž otcovo přání a po maturitě na gymnáziu nejdříve získal v Německu doktorát ekonomického zaměření.
Po vypuknutí 1. světové války zasáhla Wittgensteinovu rodinu vlastenecká válečná euforie a všichni žijící bratři – Kurt, Paul i Ludwig – se dobrovolně přihlásili do armády (11). Paul byl hned v srpnu 1914 na ruské frontě těžce raněn a upadl do zajetí. V ruské polní nemocnici mu byla amputována pravá paže, a přes několik dalších nemocnic byl převezen do Omsku na Sibiři (12). Když tam objevil piano, rozhodl se i přes svůj handicap cvičit levou rukou a pokračovat v hudební kariéře (13). V roce 1915 byl při výměně zajatců propuštěn a přes Švédsko se mohl vrátit do Vídně. Měl pevnou vůli, neustále cvičil, aby si udržel rovnou páteř a učil se boxovat jednou rukou (10).
Od r. 1930 se věnoval hudebně pedagogické činnosti. Nejdříve privátně, později získal místo vedoucího klavírní třídy na Neue Wiener Konservatorium, kde působil od roku 1931 až do r. 1938. Mezi jeho žáky patřila i jeho pozdější manželka Hilda Schania.
Paul Wittgenstein zdědil po otci obrovské jmění, které bylo v září 1939 odhadnuto na 6,4 mil. říšských marek (10). Společenské kontakty a zejména materiální zajištění mu dovolovalo objednávat si skladby pro klavír a levou ruku u nejvýznamnějších skladatelů, jako byl Richard Strauss, Ravel, Prokofjev nebo Britten. Za tato díla byl schopen zaplatit pohádkové honoráře (3).
V roce 1938 postihla rodinu Paula Wittgensteina další rána. Po anšlusu Rakouska začaly v Rakousku platit Norimberské zákony, podle kterých byli považováni za Židy. Paul byl zapsán v Lexikon der Juden in der Musik, nesměl vyučovat ani vystupovat. Snažil se za vlastenecké a sociální zásluhy získat pro rodinu status árijců přímo v Berlíně, jednání však bylo neúspěšné. Proto v roce 1938 emigroval přes Švýcarsko do USA (11). Po skončení války se do Rakouska nevrátil. Bydlel v New Yorku a věnoval se koncertní a pedagogické činnosti. Zemřel v nemocnici na Long Island 3. března 1961 na třetí ataku srdečního selhání, když bylo respektováno jeho přání, aby mu nebyl život uměle prodlužován (10).
Paul Wittgenstein byl nepochybně kontroverzní osobností. Se svými sourozenci se nesnášel a od roku 1938 se s nimi nestýkal. Dokonce ani během emigrace v New Yorku, kde ve stejné době bydlela jeho sestra Margaret. Jeho manželkou se stala Hilde Schania (1917-2002), o 30 let mladší žačka z konzervatoře, se kterou měl ještě před svatbou dvě děti: Elizabeth (1935) a Joan (1937). Třetí – Paul Luis – se narodil v roce 1941.
Wittgenstein měl v New Yorku kromě rodinného domu i svůj vlastní byt a s dětmi se stýkal jen o víkendech. Nadmírou taktu neoplýval ani při jednání s některými skladateli, u kterých si objednal klavírní koncerty. Odmítl hrát objednaný Hindemithův koncert pro klavír a orchestr op. 29 a Sergeji Prokofjevovi vrátil 4. klavírní koncert s odmítavým komentářem „díky za koncert, ale nerozumím z toho jediné notě a nebudu to nikdy hrát“ (14). Později toto dílo nechtěl přenechat k nastudování generačně mladšímu a stejně postiženému pianistovi Siegfriedu Rappovi (15).
Douglas G.A. Fox
Podstatně méně známým jednorukým pianistou byl Angličan Douglas G.A. Fox. Narodil se v roce 1893, hudbu studoval na Royal College of Music v Londýně a v roce 1912 získal stipendium pro studium varhanní hry na renomované Keble College v Oxfordu. Za 1. světové války byl v srpnu 1917 těžce poraněn na pravé paži, která mu musela být amputována (1). Přes následky svého zranění vystupoval jako sólista i jako doprovod především na varhany, kde mu pomáhala hra nohama pomocí pedálů. Na klavírních večerech hrál vedle známých skladeb i díla, která mu byla věnována (Bridge, Beachcroft, Gardiner). S velkým úspěchem uvedl Ravelův Concerto pour la main gauche, s nímž opakovaně vystupoval v letech 1939–1957 s renomovanými orchestry.
Více než koncertní činnosti se však věnoval hudební výuce. Byl hudebním ředitelem Bradfield College, později Clinton College Bristol, kde pracoval od roku 1931 až do odchodu na penzi v roce 1957. Zemřel v roce 1978.
Otakar Hollmann
Třetím klavíristou, který byl za 1. světové války na ruské frontě zraněn dokonce dvakrát, byl Čech Otakar Hollmann. V květnu 1916 utrpěl hladký průstřel pravé ruky, který však nezanechal žádné následky. Ke druhému zranění došlo v listopadu 1916 v rumunských Karpatech, kdy byl jako poručík rakouské armády nasazen do první frontové linie. Poranění pravé ruky popsal ve svém životopisu takto:
„Celý roztrhaný byl její hřbet, z nějž čněly kosti a šlachy, z rány kapala krev, mrtvolně bledé prsty visely bezvládně a rozhoupaly se, když jsem se jich slabě dotkl. …. Na Hilfsplatzu ošetřil mne sanitní poručík medik Tomášek (bratr Jaroslava, jenž později složil pro mne klavírní sonátu) a zjistil, že při útěku z přední linie byl mi zezadu také prostřelen sval v levé paži…“ (16).
Otakar Hollmann se narodil 29. ledna 1894 v české rodině ve Vídni, kde jeho otec pracoval jako strojní zámečník. Zájem o hudbu projevoval již od útlého dětství. Nejprve se učil hrát na housle, později u Karla Baumgartnera také na klavír, hrál ve smyčcovém orchestru a zpíval v kostelním sboru. Po maturitě na vídeňské reálce chtěl studovat na konzervatoři, ale otec jej nechal zapsat do abiturientského kurzu na obchodní akademii. Tuto školu však nedokončil, odešel z domu a živil se hraním na harmonium v biografu a jako klavírista v kavárně Corso v chorvatském Zagrebu. Tím byl materiálně dostatečně zajištěn, ale do jeho života zasáhla 1. světová válka. Zranění pravé ruky a následné zánětlivé komplikace způsobily její nepohyblivost. Na rozdíl od jiných jednorukých pianistů nemusela být Hollmannovi pravá ruka amputována.
Po válce se Hollmann odstěhoval do Prahy a studoval hudbu u profesora Mikeše. V letech 1922–1926 byl zaměstnán jako úředník Anglobanky (17), pak se věnoval hře na klavír. Zajímal se o klavírní skladby pro levou ruku a v roce 1926 uveřejnil v Hudebních rozhledech článek „O literatuře klavírní pro levou ruku“ (18). V něm mimo jiné uvádí, že česká klavírní literatura je na skladby pro levou ruku doposud chudá.
„…Pokoušel jsem se obrátit pozornost československých skladatelů k tomuto genru a tak doposud u nás byly vytvořeny následující skladby: Jaroslava Tomáška Sonata (dvouvětá), Václava Kaprála cyklus „Con duolo“, B. Martinů „Divertimento“ pro klavír a levou ruku a komorní orchestr“.
Dne 11. června 1926 se na doporučení dr. Ludvíka Kundery obrátil také na Leoše Janáčka s dotazem, zda by nebyl ochoten složit skladbu pro klavír a levou ruku (19). Janáček údajně označil Hollmannovu snahu pokračovat v koncertní činnosti za dětinskou a otázal se jej, co chce hrát jednou rukou. Dále dodal, že pro člověka s jednou nohou je obtížné tančit (20). Po prvotním odmítnutí však Janáček složil „Capriccio“, klavírní skladbu pro levou ruku a osm dechových nástrojů a partituru poslal Hollmannovi. Její úspěšná premiéra ve spolupráci s Českou filharmonií pod vedením Jaroslava Řídkého a s Hollmannem jako sólistou se konala 2. března 1928 (3).
Hollmann vystupoval úspěšně také v zahraničí. V roce 1930 uvedl původní skladby pro klavír a levou ruku (Bach, Reger, Britten, Ravel, Skrjabin) v Paříži. V polovině 50. let, kdy pracoval jako kulturní referent Svazu čs. invalidů, jej začalo cvičení po celodenním zaměstnání unavovat. Ke svým šedesátinám ještě uspořádal koncert a nahrál gramofonovou desku, ale svoji interpretaci sám hodnotil značně kriticky (16). V roce 1955 odešel do důchodu (17) a v koncertní činnosti již nepokračoval. Zemřel 9. 5. 1967.
Siegfried Rapp
Nejmladším jednorukým koncertním pianistou byl Siegfried Rapp. Narodil se 4. 10. 1917 v Chemnitz v dělnické rodině. Protože už od dětství začal projevovat zájem o hudbu, rodiče mu za cenu těžkých obětí koupili klavír. Jeho prvním učitelem byl hudební pedagog Otto Böhme. Jako dvanáctiletý již veřejně interpretoval skladby Chopina a Beethovena. Po maturitě v roce 1937 se rozhodl studovat v Lipsku hudbu, ale po vypuknutí 2. světové války byl odveden do armády. Nástup na frontu mu však byl odložen, takže mohl studia dokončit státní zkouškou s Beethovenovým 3. klavírním koncertem C-mol (21).
V roce 1943 byl jako voják wehrmachtu těžce poraněn střepinou granátu na pravé paži a lehce byl poraněn i na druhé paži. Poraněná pravá ruka byla řadu měsíců fixována sádrou a po dlouhém strádání byla nakonec v roce 1948 amputována.
Po ukončení války začal Rapp působit jako učitel hudby v Chemnitz a v květnu 1946 se stal profesorem klavírní hry na dnešní Hochschule für Musik Franz Liszt ve Výmaru. Inspirován staršími jednorukými pianisty začal nacvičovat skladby pro levou ruku a v roce 1947 uspořádal ve Výmaru se svou sestrou Rosemarie Rapp-Jaedicke první poválečný veřejný koncert pro klavír a tři ruce. Později nastudoval i sólové skladby pro klavír a levou ruku a věnoval se koncertní činnosti. Navázal kontakt s Otakarem Hollmannem (16), který jej upozornil na díla českých skladatelů – Janáčka, Martinů, Jermáře (20).
Paulem Wittgensteinem, kterého požádal o povolení interpretovat některé pro něj napsané skladby, byl naopak dopisem z 28. 6. 1949 odmítnut:
„Pokud jde o Vaše přání získat k provedení klavírní skladby, které pro mne napsali Franz Schmidt a Benjamin Britten, musím Vám bohužel říci zkrátka ne“.
Na druhou Rappovu prosbu odpovídá Wittgenstein 5. 6. 1950 stejně nekompromisně:
„…A teď ještě chcete jiná, pro mne napsaná díla, která jsem objednal a zaplatil. Ale jakým právem…“ ? (15).
V roce 1955 se Rappovi podařilo od vdovy po Sergeji Prokofjevovi získat a nastudovat partituru 4. klavírního koncertu, složeného v roce 1931 pro Wittgensteina, který ji vrátil s odmítavým komentářem skladateli. Opožděná premiéra tohoto Prokofjevova koncertu se konala 5. září 1956 v Západním Berlíně (22).
Siegfried Rapp koncertoval na mnoha místech v Německu i v zahraničí a zprostředkoval velkému okruhu posluchačů jedinečné umělecké zážitky. Zemřel v roce 1977.
* * *
Amputace horní končetiny jsou vždy důsledkem závažného úrazu. U uvedených jednorukých koncertních pianistů se jednalo o střelné nebo explozivní poranění dominantní pravé horní končetiny. Dominance levé ruky je u koncertních pianistů téměř zanedbatelná (méně než 1:10 000) (23). Moderní zobrazovací metody (PET, fMRI, magnetoencefalografie) ukázaly, že mozek je plastičtější, než se původně věřilo. Na různé podněty reaguje reorganizací synapsí. Bylo prokázáno, že u mladých hráčů na strunné nástroje je projekce levé ruky do somatosenzorického kortexu větší než u pravé ruky a oboustranně je projekce ruky větší než u osob, které na housle nikdy nehrály. Podobně u slepých čtenářů Brailova písma pomocí ukazováku zaujímá senzorická i motorická projekce 2. prstu na mozkovou kůru větší oblast, než ostatní prsty (24).
Reorganizace mozkových synapsí umožňuje po ztrátě dominantní ruky zlepšit obratnost zachované nedominantní ruky, ale sama k vysoké hudební produkci nestačí. Je třeba především obdivovat pevnou vůli jednorukých pianistů, kteří dokázali svůj handicap překonat.
doc. MUDr. Pavel
Maňák, CSc.
Traumatologické odd. FN Olomouc
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova
6
775 20 Olomouc
E-mail: pd.manakovi@seznam.cz
Zdroje
1. Sassmann, A. …allen, was nur möglich ist, aufzufinden und auszugraben“. Paul Wittgenstein und die Klavier-Sololiteratur für die linke Hand allein. In: Suchy, I., Janik, A., Predota, G. (eds.) Empty sleev. Der Musiker und Mäzen Paul Wittgenstein. Innsbruck, Wien, Bozen: Studien Verlag 2006, s. 103-132.
2. Patterson, D.L. One handed piano. A guide to piano music for one hand. Connecticut, London: Greenwood Press Westport, 1999, p. 3-13.
3. Rapp, S. Eine Begegnung mit dem ersten Interpreten von Janáček „Capriccio“. Musik und Gesellschaft 1964, 14, s. 236-238.
4. Drozdov, I., Kidd, M., Modlin, I.M. Evolution of one-handed piano compositions. J. Hand Surg. 2008, 33A, p. 780-786.
5. Wikipedia. Harriet Cohen ([on -line]. Dostupné na http://en.wikipedia.org/wiki/Harriet_Cohen.
6. Zichy, G. Aus meinem Leben. Erinnerungen und Fragmente. Ester Band. Stuttgart: Deutsche Verlags-Anstalt, 1911, 170 s.
7. Zichy, G. Aus meinem Leben. Erinnerungen und Fragmente. Zweiter Band. Stuttgart: Deutsche Verlag-Anstalt, 1913, 150 s.
8. Zichy, G. Das Buch des Einarmigen. Ratschläge zur Aneignung der Fähigkeit mit einer Hand selbständig zu werden. Dritte Aufgabe. Stuttgart und Berlin: Deutsche Verlags-Anstalt. 1915, 36 s.
9. Włodzimierz Dolański ([on-line]. Dostupné na http://www.blind.krakow.pl/osrodek.patron.html.
10. Suchy, I. Sein Werk - Die Musik des Produzenten-Musikers Paul Wittgenstein. In: Suchy, I., Janik, A., Predota, G.(eds.). Empty sleev. Der Musiker und Mäzen Paul Wittgenstein. Innsbruck, Wien, Bozen: Studien Verlag 2006, s. 13-36.
11. Prokop, U. Paul Wittgenstein und Margaret Stonborough. Zur Komplexität der geschwisterlichen Beziehungsgeflechte innerhalb der Familie Wittgenstein. Ibidem, s. 45-52.
12. Flindell, E.F. More on Franz Schmidt and Paul Wittgenstein and their triumph with the E-flat concerto. Ibidem, p. 133-170.
13. Kastle, L. Paul Wittgenstein – teacher and friend. Ibidem, p. 67-70.
14. Paterson, D.L. One handed piano. A guide to piano music for one hand. Connecticut, London: Greenwood Press Westport, 1999, p. 211-222.
15. Schubert, G. Hindemiths Klaviermusik mit Orchester für Paul Wittgenstein. In: Suchy, I., Janik, A., Predota, G. (eds.). Empty sleev. Der Musiker und Mäzen Paul Wittgenstein. Innsbruck, Wien, Bozen: Studien Verlag 2006, s. 171-180.
16. Životopis Otakara Holmanna z 28. června 1960, uložený v Národním muzeu - Českém muzeu hudby, hudebněhistorickém oddělení v Praze pod signaturou S 92/577.
17. Černušák, G., Štědroň, B., Nováček, Z. Československý hudební slovník osob a institucí. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963, s. 457.
18. Hollmann, O. O literatuře klavírní pro levou ruku. Hudební rozhledy. Kritický list pro českou kulturu hudební 1926, 2, s. 156-158.
19. Hollmannova korespondence adresovaná Leoši Janáčkovi (3 dopisy) je uložena v archivu Památníku Leoše Janáčka v Brně, pod inventárními čísly 26492, 53961 a 72/0.
20. Procházková, J. Notes on the genesis of Janáček’s Capriccio. Acta janáčkiana 1988, III, p. 48-58.
21. Böhm, H. Interprete im Profil. Siegfried Rapp. Musik und Gesellschaft 1968, 18, 541-544.
22. Music: For the left hand. Time 17. 9. 1956.
23. Moretti, R., Torre, P., Antonello, R.M. et al. Learned movements in a left-handed pianist: an f-MRI evaluation. J. Clin. Neurosci. 2002, 9, p. 680-684.
24. Lundborg, G. Brain plasticity and hand surgery: an overwiev. J. Hand. Surg. 2000, 25B, p. 242-252.
Štítky
Praktické lekárstvo pre deti a dorast Praktické lekárstvo pre dospelýchČlánok vyšiel v časopise
Praktický lékař
2011 Číslo 5
- Metamizol jako analgetikum první volby: kdy, pro koho, jak a proč?
- Fixní kombinace paracetamol/kodein nabízí synergické analgetické účinky
- Kombinace metamizol/paracetamol v léčbě pooperační bolesti u zákroků v rámci jednodenní chirurgie
- Tramadol a paracetamol v tlumení poextrakční bolesti
- Antidepresivní efekt kombinovaného analgetika tramadolu s paracetamolem
Najčítanejšie v tomto čísle
- Diferenciální diagnostika elevace troponinu na interním oddělení
- Syndrom vyhoření u sester pracujících se seniory
-
Biologická léčba v onkologii (II)
Monoklonální protilátky, cytokiny - Využití Nutridrinku v ambulantní praxi