Miniportréty slavných českých lékařů
Profesor MUDr. Josef Čančík – organizátor poválečné hygieny

Organizátor nových cest v české hygieně MUDr. Josef Čančík pocházel z Jiráskova kraje, z Podorlicka. Narodil se 28. července 1890 v půvabném východočeském městečku Novém Městě nad Metují, které miloval a často navštěvoval.

Po příchodu do Prahy vystudoval gymnázium na Vinohradech, kde maturoval v r. 1909 a pak se přihlásil na pražskou českou lékařskou fakultu. Již od r. 1911 pracoval po tři roky jako demonstrátor na Hygienickém ústavu profesora Kabrhela v Praze, a to až do začátku světové války. Během ní sloužil ještě před dokončením studia nejprve jako výpomocný lékař stanice první pomoci pro infekční nemoci v Hranicích na Moravě a v letech 1915–1918 jako vedoucí bakteriologické a chemické laboratoře ve vojenském hygienickém ústavu při německé lékařské fakultě v Praze.

Studium medicíny dokončil v r. 1918 a hned v následujícím roce se stal asistentem Hygienického ústavu pražské lékařské fakulty, kde začínal ještě před válkou. Profesor Kabrhel si ho oblíbil, poslal ho na studijní pobyt do USA, kde v letech 1919–1920 studoval nové hygienické koncepce na amerických pracovištích a Chicagu v Duluthu.

Po návratu do vlasti byl již v r. 1923 Kabrhelem habilitován a po čtyřech letech v r. 1927 se stal mimořádným profesorem a rok na to ve svých 38 letech po odchodu Kabrhela na odpočinek byl ji již přednostou Hygienického ústavu. V r. 1933 získal titul řádného profesora, ve školním roce 1935/1936 byl děkanem pražské lékařské fakulty.

Přišla válka, v r. 1939 byly uzavřeny německými okupanty české vysoké školy. Čančík se v té době uchýlil jako mnoho vysokoškolských pracovníků, kteří náhle ztratili zaměstnání, do Státního zdravotního ústavu a v posledních válečných letech od r. 1944 mu poskytl útulek Fyzikát hlavního města Prahy, jak se dříve nazývala pozdější Ústřední hygienicko-epidemiologická stanice hlavního města Prahy.

Po osvobození se samosebou vrátil profesor Čančík zase do svého Hygienického ústavu. Byl ještě třikrát zvolen děkanem, a to v letech 1945, 1945/1946 a 1948/1949. Jako děkan lékařské fakulty v prvních poválečných ročnících měl velké zásluhy o rychlé obnovení výuky a provozu na stávajících lékařských pracovištích a klinikách a na převedení bývalých německých klinik do českých rukou a hlavně na vybudování poboček lékařské fakulty Karlovy univerzity v Hradci Králové a v Plzni.

Pražský Hygienický ústav vedl s přestávkou v době okupace celých třicet let. Až do r. 1958.

Jeho vlastní vědecká práce se týkala hlavně obecných otázek hygieny a epidemiologie, napsal mimo jiné Kurs bakteriologie a sérologie (1913), popularizační dílo Zdravé bydlení (1922), Epidemie nemoci Heine-Medinovy (1922), O chlorování vody (1929), Hygiena městského ovzduší a prostředí (1930), Otrava olovem z pitné vody (1930), Hygiena (1945), Hygiena práce (1946) a spolu s M.Kredbou Přehled zdravovědy (1953).

Větší význam než tato vlastní autorská činnost však měla jeho činnost organizační. Mimo již výše uvedené aktivity ve funkci děkana po r. 1945 byl i delegátem československé vlády při přípravných pracích při zřízení Světové zdravotní organizace, členem Státní zdravotní rady, jejíž byl v letech 1946–1948 i předsedou, a členem Vojenského zdravotního poradního sboru.

Po odchodu profesora Miloslava Matouška byl profesor Čančík v období 1955–1960 pověřen i vedením Ústavu dějin lékařství, kterému po organizační stránce dal určitou pevnou strukturu

Kromě těchto údajů, které lze najít v různých oficiálních životopisných materiálech, bych chtěl ukázat i na některé drobné méně známé skutečnosti, jež nejsou běžně známy,

Čančík měl velký smysl pro humor, takzvaný suchý anglický humor, který se projevoval drobnými poznámkami k současné realitě. Dvě ukázky:

Když byl za války bývalý přednosta Ústavu pro organizaci zdravotnictví profesor MUDr. Václav Prošek zaměstnán na pražském Fyzikátě, byl ve své práci často vyrušován zbytečným úředním i poloúředním jednáním. Nechal si tedy od jednoho úředníka Fyzikátu, jistého pana Bártla, vyhotovit krasopisně napsanou cedulku ČAS JSOU PENÍZE, kterou umístil na nápadném místě na svém psacím stole.

Když přišel koncem války na Fyzikát i bývalý profesor hygieny MUDr. Čančík, zaujala jej na stole kolegy Proška tato cedulka. Ta ho stále přitahovala, až jednoho dne, když byl v Proškově kanceláři sám, neodolal, a krasopisně, rovněž takřka kaligrafickým písmem, doplnil nápis dvěma písmeny. Takže tam pak stálo: OBČAS JSOU PENÍZE. Trvalo dost dlouho, než si toho kolega Prošek všiml.

Jak jsem uvedl již dříve, byl po odchodu profesora Matouška, předchozího přednosty Ústavu pro dějiny lékařství, jmenován profesor hygieny MUDr. Josef Čančík i ke své dosavadní funkci prozatímním zastupujícím vedoucím ústavu. V té době se měnil titul většiny šéfů ústavů z „přednosty“ na titul „vedoucího“

Od okamžiku, kdy dostal oficiálně tento nový titul, profesor Čančík s chutí prohlašoval:

„Tak jsem povýšil. Už se mi říká „pane vedoucí, jako se říká prodavačkám v obchodech.“

Čančík byl nadšený automobilista, miloval svou „Pežotku“, co bylo auto značky Peugeot, a s tou všude jezdil.

Profesor Čančík měl před válkou pejska, foxteriéra. Ten ho doprovázel skoro všude, dokonce při rigorózních zkouškách byl často u nohou svého pána pod stolem. A jednou jeden chudák medik, jak seděl při zkoušce proti panu profesorovi, si položil na pejska nohu. V těžké botě. Pes se zoufalým štěkotem vyletěl zpod stolu a medik v zápětí vyletěl ze zkoušky.

Tato událost a profesorova láska k jeho psíku neunikla pozornost autorům výročních písniček na karneval, a tak byly zaznamenány v jedné z dochovaných karnevalových písniček v polovině třicátých let tyto verše.:

S pejskem kdo
Čančíka
na procházce potká,
ten ví, že patří k nim
ještě i Pežotka.
Že dbá na čistotu,
dobře víte asi,
proto též chrání si
pejska této rasy.

Píseň se zpívala se na nápěv Skákal pes přes oves, a je v ní i narážka na rasismus, který se tehdy rozmáhal v Německu.

Profesor Čančík připomínal jak svým vzhledem, tak i vystupováním typického anglického gentlemana. To posilovala i jeho obliba ve šňupavém tabáku.

Ve slovenských lázních Sliač se před válkou léčila se svou úpornou pakostnicí i jedna starší anglická dáma, a to dokonce s velkým úspěchem. Když se mohla již lépe pohybovat, podnikla i nějaké ty výlety a dostala se i do nedalekých Ružbachů.

Zde se při obědě seznámila s jakýmsi obrýleným pánem, který se choval velmi zdvořile a představil se jí jako lékař a profesor. Když se jej zeptala, čím vlastně ty sliačské koupele téměř vyléčily její uratické obtíže, se kterými si domácí odborníci v Anglii nedovedli poradit, vysvětlil ji bezvadnou angličtinou podstatu nemoci a principy léčení.

Pacientka poděkovala.

Když se vrátila domů do Anglie, nadšeně vykládala ve společnosti o Sliači, jaké jsou to ohromné lázně, že tam jezdí lidé z celého světa, že tam byl i jeden profesor, lékař, dokonce až z Číny, který jí učeně, ale opravdu srozumitelně, že to mohla pochopit, vysvětlil dokonalou angličtinou podstatu jejího léčení. A byl strašně milý a pořád si dával do nosu takový černý voňavý prášek…“

„A jak se jmenoval ten čínský profesor?“ chtěli vědět její přátelé.

„Já si teď nemůžu vzpomenout, měl takové typické čínské jméno, dvouslabičné, jako jsou všechna čínská jména, něco jako Čik Čan nebo jako Čing Čang .“.

Jeden z jejích přátel si potom dal práci, podnikl pátrání, a zjistilo se, že mezi lázeňskými hosty toho léta bylo opravdu jméno profesora a lékaře, ale nikoliv z daleké Číny, nýbrž z Prahy, a nikoliv Čik Čan nebo Čing Čang, nýbrž Čančík.

Profesor hygieny pražské lékařské fakulty MUDr. Josef Čančík zemřel v Praze 9. května 1971 ve věku nedožitých 81 let.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.