Základy kognitivní, afektivní a sociální neurovědy
VII. Lhaní

Súhrn

Lhát znamená vyslovit nepravdivý výrok s úmyslem podvést. Podvádět znamená záměrně dovést druhou osobu k mylnému přesvědčení. Poznat, že někdo lže, není jednoduché. Klíčové je sledování neverbálního chování, tváře, řeči a jazyka a fyziologických změn podezřelého jedince. To vyžaduje zkušenost a má svá omezení. Vyšetřování polygrafem má nízkou senzitivitu a specificitu. Značné limity má i současné užití funkční zobrazovacích metod. Je zatíženo čtyřmi okruhy problémů včetně niterné „sebeobrany“.

Klíčová slova:
lhaní, podvádění, polygraf, funkční zobrazovací metody.

Úvod

Lhát znamená vyslovit nepravdivý výrok s úmyslem podvést, říká stručná definice Oxfordského slovníku angličtiny (To lie = dfn to make a false statement with the intention to deceive).Existují čtyři nutné podmínky lhaní, debatuje se, zda a v jaké míře jsou nutné.

1. Lhaní vyžaduje, aby někdo pronesl výrok.
2. Kromě toho lhaní vyžaduje, aby si člověk, jenž pronáší výrok, myslel, že je nepravdivý, lhaní tedy vyžaduje nepravdivost daného výroku.
3. Lhaní dále vyžaduje, aby byl nepravdivý výrok sdělen druhé osobě.
4. A konečně lhaní vyžaduje, aby záměrem člověka, jenž výrok pronáší, bylo, aby druhý člověk věřil, že je nepravdivý výrok pravdivý. Ke všem podmínkám byly nalezeny rozšiřující, doplňující a zpřesňující příklady.

Zajímavá definice lhaní říká, že:
jde o vědomě nepravdivý výrok sdělený druhé osobě se záměrem, aby druhá osoba věřila, že je výrok pravdivý, čímž je druhé osobě narušeno právo na svobodu úsudku, nadto se záměrem druhou osobu poškodit.

Tím se tato definice netýká dětí a duševně nemocných lidí.

O podvádění Oxfordský slovník angličtiny říká:

podvádět znamená záměrně dovést druhou osobu k mylnému přesvědčení (To deceive = dfn to intentionally cause another person to have false belief).

Samozřejmě by to nebyli filozofové, kdyby nedokázali vymyslet námitky i proti této definici a vytvořit definici další, kostrbatou a špatně srozumitelnou.

K definici lhaní a podvádění spotřebovala Stanfordská filozofická encyklopedie včetně seznamu užité literatury jednadvacet stran (18).

Pozorování

Bezpečně zjistit, zda druhý člověk lže, nebo nelže, je tisíciletý sen – v některých životních situacích snad všech lidí – den za dnem pak všech soudců i vyšetřovatelů.

Jednoduchá úvaha tedy praví, že by se na lhaní, kdy je v sázce moc, mělo snadno přijít pozorováním případného lháře. Snadné to však není. Lidé, kteří chtějí poznat, zda člověk, na kterého se dívají, lže, nebo nelže, se učí sledovat kontrolovatelné pohyby jeho paží a rukou. Lidé, kteří lžou, jimi pohybují obvykle méně, než lidé, kteří nelžou, také častěji tisknou rty. V průběhu lhaní mluví lháři pomaleji a dělají delší přestávky, méně mrkají. Lháři častěji, než lidé, kteří mluví pravdu, opakují slova, fráze i podrobnosti, na otázky odpovídají s kratší latencí. Vzácněji užívají osobní zájmeno „já“, častěji užívají slova označující negativní emoce, například slovo „smutek“ a „nenávist“.

Odvracení pohledu a pohybové projevy nervozity vztah ke lhaní nemají. Problémem je, že zkušení lháři naopak zvýší pohyblivost paží a rukou, aby zdůraznili, že opravdu, ale opravdu mluví pravdu. Lhaní tedy prozrazuje spíše odchylka od obvyklého chování, ať je to zvýšení, nebo naopak snížení pohyblivosti. Obvyklé chování pozorovaného člověka však soudci neznají, setkávají se s ním až v průběhu líčení. Nadto lháři svou lež často opakují, týdny, měsíce i delší dobu, takže se ji dokonale naučí a svým způsobem ji odříkávají jako dobře zvládnutou roli bez jakéhokoli přemýšlení.

Lháři musí kontrolovat svou tvář:

• vyjadřovat emoce, které nepociťují,
• nahrazovat pociťované emoce předstíranými,
• tlumit emoce tak, aby vypadali neutrálně.

Možnost, že tvář prozradí skutečnost, byla objevena Duchennem v r. 1862. Úsměv plynoucí z prožívaného štěstí je dán stahem musculus zygomaticus major – stáhne-li se, jdou ústní koutky vzhůru. Jestliže se týž sval podráždí elektricky, vypadá úsměv nepřirozeně. To samé se týká musculus orbicularis oculi. Při stahu vytáhne tvář o něco výše, poněkud sníží obočí. Že tyto dva svaly mohou prozrazovat skutečný emoční stav, protože jejich činnost je na rozdíl od jiných kosterních svalů jen obtížně kontrolovatelná vůlí, postřehl Charles Darwin r. 1872. Falešné emoční výrazy bývají patrné jen v části tváře – buď v horní, nebo spodní polovině – a mohou trvat až sekundu, tedy déle, než se dosud mělo za to.

Pozorovatelé musí k pozorování přistupovat bez hněvu a zaujetí. Jestliže jsou vysoce motivováni dopadnout možného lháře za každou cenu, považují za lháře lidi, kteří nelžou.

Skrývaná emoce, která z tváře unikne, však vypovídá jen o emoci, důkazem lhaní není: prchavý obraz strachu může ohlašovat vědomí „provedl jsem to“, stejně jako vědomí „obviňují mne mylně“. Vrazi vlastních manželek dokáží vzápětí po spáchaném činu přesvědčivě mluvit do televizní kamery o tom, jak je zmizení manželky plní úzkostí a strachem, prosit, aby se vrátila.

Policisté, kteří na videozáznamech sledovali přesvědčivě lhoucí jedince a měli určit, zda lžou, nebo nelžou, byli úspěšní stejně jako kdyby si házeli mincí. Psychopatičtí recidivisté dosáhli díky zručnému lhaní příslušné komisi být podmíněčně propuštění dvakrát častěji než recidivisté nepsychopatičtí (13, 9, 10).

Polygraf

Užití polygrafu, jemuž se nepřesně říká „detektor lži“, protože ve skutečnosti určuje míru stresu, nikoli lži, je vědecky, právně i eticky vysoce problematické (11), přesto se polygraf využívá rozsáhle. Vysoce stresovaný člověk, jenž nelže, testem na polygrafu neprojde a naopak. Senzitivita a specificita výsledků vyšetření polygrafem je nízká.

Varovný je případ Abdullaha Higazyho popsaný newyorským soudcem Jedem S. Rakoffem (tab. 1).

Funkční zobrazovací metody

Značné naděje byly vkládány do funkčních zobrazovacích metod, zatím se však v očekávaném rozsahu a hloubce nenaplnily (2, 8). V tomto směru tedy dosud platí první část Greeneova a Cohenova výroku:

„Neurověda ve věci práva nemění nic a mění všechno“ (4).

Ukážu několik příkladů:

Na spodní ploše týlních a spánkových laloků mozku je nevelká část kůry, která se začne namáhat, jakmile se lidé dívají na lidské tváře, podobně se namáhá, když si je vybavují z paměti. Označuje se zkratkou FFA, fusiform face area. Rostrálně („dopředu“), je další korová oblast, která se začne namáhat, jakmile pozorujeme budovy, do činnosti ji stejně jako v případě tvářové oblasti uvede námaha spjatá s vybavováním budov z paměti. „Oblast pro budovy“ se jmenuje PPA, parahippocampal place area (obr. 1).

Jestliže se lidem náhodně promítají tváře, budovy a kontrolní obrázky, lze z činnosti jejich mozku správně poznat, na co se dívali ve více než 80 % případů. Z aktivity mozku tedy lze v tomto pokusném modelu poměrně přesně „přečíst“, na co se dívali, aniž by vyšetřující odborník potřeboval vědět něco dalšího.

V následném experimentu byly pokusné osoby požádány, aby v přítomnosti experimentátora „ukradly“ hodinky nebo prstýnek a schovaly si je do zásuvky. Poté dostávali pokusní jedinci ve skeneru funkční magnetické resonance otázky, jako by byli u výslechu, společně s otázkami kontrolními:.

„Vzal jste hodinky? Plavete rád?“

Instrukce zněla:

„Jakmile padne otázka na hodinky, mluvte pravdu. Jakmile se zeptáme na prstýnek, lžete.“

Vyšetřování činnosti mozku pokusných osob našlo sedm oblastí, které se aktivovaly víc, jestliže vyšetřovaný člověk lhal, než v případě, že nelhal. Správně se povedlo určit 90 % případů, v nichž lidé lhali. Je tu ale problém: tohle není experiment, jenž odpovídá na otázku lže/nelže?, ale na otázku, které oblasti mozku se namáhají, jakmile pokusná osoba lže, a které se aktivují, když mluví pravdu. Experimentátoři přece znali skutečnost.

V jinak uspořádaném experimentu byli další badatelé schopni rozlišit lež od pravdy v 76 % případů, avšak četnost pravdivých odpovědí považovaných za lži byla 16% a četnost lživých odpovědí považovaných za pravdivé činila 31 %.

Užití jiného druhu statistiky výsledky vylepšilo. Ale takovouto metodu by obhájce rozmetal:

„Ano, rozlišujete správně v 76 % případů, takže ve 24 % případů rozlišujete nesprávně. Do které z těchto dvou skupin patří můj mandant?“

Lze si však představit podstatné vylepšení metod i přístrojů a tak malou pravděpodobnost falešně pozitivního nebo falešně negativního závěru, že by podlehli i obhájci. Svízel je jinde. Lidský mozek zpracovává vše, co dokážou v zevním světě rozlišit jeho čidla, vše, co dokážou rozlišit čidla ve vnitřním prostředí organismu a kromě toho umí pracovat s veškerou informací, kterou má naskládanou v sobě. Na tom, zda a v jaké míře tato činnost pronikne do vědomí, nezáleží. Situace z reálného života, obvinění ze závažného trestného činu, ať jej obviněný spáchal, nebo nespáchal, uvede mozek do krajní aktivity: nabudí paměť, pozornost, emotivitu, rozhodování. To vše se v záznamu funkční magnetické rezonance projeví stejně jako v záznamu polygrafu nebo záznamu „mozkových otisků prstů“ (brain fingerpriting), elektrofyziologické metody (1, 3).

Nadto: jestliže lidé nechtějí, aby bylo vidět, co se v jejich mozku děje v průběhu zadané úlohy, stačí zatížit si mozek něčím jiným, aniž by komukoli naznačili, na co myslí, čím se niterně zabývají; stačí například odečítat libovolné číslo od čísla jiného. Mluví se o „sebeobraně“. Pokus dokázal, že 80% přesnost správného vyhodnocení okamžitě klesne k 30 %. Mezi experimentálním lhaním v laboratoři a lhaním v běžném životě je tedy zásadní rozdíl. Kromě jiného je podmíněn emocemi a představivostí zkoumaného jedince (5).

Obeznámenost a niterný konflikt

Při odhalování lži pomocí funkční magnetické rezonance se využívají dvě možnosti:

První je znalost, obeznámenost.

Jestliže je podezřelý jedinec pachatelem, pak může znát skutečnosti, které člověk, jenž pachatelem není, znát nemůže, ať už jsou to klíčové podrobnosti z místa činu, zbraň, cokoli dalšího. V tomto případě se testuje paměť.

Druhou možnostíje niterný konflikt.

Jedinec, který lže, musí utlumit systémy reprezentující pravdu. Výsledkem je konflikt odlišných systémů, jenž je tím větší a těžší, čím je větší riziko.

Příkladem je experiment, v němž se pokusné osoby dívaly na sérii obrázků lidských tváří. Následoval test poznávání: některé tváře lidé viděli, další byly trochu upraveny, jiné byly nové.

Otázka zněla:

„Viděli jste tuto tvář? Je vám povědomá? Je nová?“

Podle toho, jaký byl paměťový obsah, odpovídaly v různých případech různě korové oblasti gyrus fusiformis (FFA, viz obr. 1), jakož i hipokampální formace. To je nejvnitřnějších část spánkových laloků, klíčová jak pro ukládání dat do paměti, tak pro jejich vyvolávání (obr. 2). Záleželo na míře, v níž si pokusné osoby tváře pamatovaly. Pachatel si něco pamatovat musí, člověk, který s činem nemá nic společného, si pamatovat skutečnosti, které jsou v dané souvislosti klíčové, nebude.

Problém je, že představivost a emoce mohou činnost obou těchto korových oblastí měnit. Představte si, že sledujete řadu slov: kyselý, cukroví, cukr, hořký, dobrý, chuť, zub, hezký, med, limonáda, čokoláda, srdce, koláč, dort, buchta.

Po kratší přestávce přijde poznávací test.

Následují otázky:

„Bylo slovo dort v předešlé sérii? Bylo v předešlé sérii slovo židle?“

Odpovíte-li na první otázku kladně, na druhou záporně, nebudete se mýlit. Jakmile se však experimentátoři lidí zeptají: „Bylo v předešlé sérii slovo sladký?“, vysoký podíl lidí přisvědčí, přestože tam nebylo. Paměť je snadno zavede: slovo sladký je totiž v asociaci se všemi slovy série.

Některé uzly neuronální sítě vědomé paměti, například hipokampální formace, nerozlišují události, které lidé vnímají, od událostí, které si jen představují. Paměť pro události, které se skutečně odehrály, a paměť pro události, které si lidé jen představují, mají v neuronálních sítích mozku některé uzly společné.

K rozlišení je nutná činnost dalších oblastí mozku, zejména bazální telencefalon, což je rozsáhlá neuronální oblast tvořená převážně velkými neurony na spodině mozku, v níž je diferencovaná řada jader, například cholinergní jádro Meynertovo, začínající přibližně v oblasti chiasma opticum a táhnoucí se hluboko kaudálně. Bazální telencefalon mohou mít poškozené chroničtí alkoholici. Ti pak nerozlišují vlastní představy od skutečnosti, smyšlenkami nahrazují výpady paměti – jde tedy o konfabulace.

Niterný konflikt v lidském mozku aktivuje přední část gyrus cinguli, GC na vnitřní ploše čelních laloků, a gyrus frontalis inferior – GFI.

Klasický je Stroopův test s barevně vytištěnými slovy. Přečíst slovo modrý vytištěný červenou barvou trvá déle, než přečtení slova modrý vytištěného modrou barvou. Právě tato konfliktní úloha namáhá přední část opaskového závitu. Pojmenování barvy emočně nabitého slova trvá rovněž déle než pojmenování barvy emočně neutrálního slova (obr. 3; 12).

Při odhalování lži se využívají test kontrolními otázkami a test vědomí viny.

Experimenty však dokazují, že „test kontrolními otázkami“ (Control question test) má vysokou četnost falešně pozitivních závěrů – nevinný je označen za lháře.

Méně využívaný „test vědomí viny“ (Guilty knowledge test) zkoumající zda obviněný ví něco, co by v případě, že čin nespáchal, vědět nemohl, považovaný za lepší než je test předchozí, má naopak vysokou četnost falešně negativní závěrů: dojde k závěru, že lhář mluví pravdu.

Test vědomí viny užil při ověřování činnosti prefrontální kůry v průběhu lhaní Karim et al (6). Zdraví dobrovolníci hráli zloděje, poté se účastnili výslechu, v němž byl použit tento test. V průběhu výslechu byli dobrovolníci ovlivňováni transkraniální magnetickou stimulací (TMS). Katodová TMS tlumící činnost přední prefrontální kůry signifikantně vylepšila úspěšnost lhaní. Reakční doba, kterou vyžadovaly nepravdivé výroky, se zkrátila, reakční doba vyžadovaná výroky pravdivými se neměnila. Kromě toho poklesla míra elektrické kožní odpovědi a míra pocitu viny vůči vyslýchajícímu experimentátorovi. Zvýšení činnosti stejné korové oblasti anodovou TMS podvodné chování neměnilo.

Neuronální aktivita spuštěná lhaním je ovlivňována emoční valencí. Pokusným osobám byly ukázány standardizované obrázky, které měly pozitivní, neutrální nebo negativní afektivní obsah. Úkolem pokusných osob bylo o pozorovaném obsahu lhát, nebo mluvit pravdu.

V porovnání s pravdivými výroky aktivovalo lhaní o afektivně pozitivních obrázcích dolní frontální, cingulární, dolní parietální a střední spánkovou kůru, kromě toho precuneus (oblast vnitřní týlní kůry). Naproti tomu lhaní o afektivně záporných obrázcích aktivovalo orbitální a mediální frontální kůru. Kromě zřejmého efektu emoční valence se aktivoval systém uváděný do činnosti podváděním, při němž byly užity afektivně neutrální podněty (7).

Priori et al. (14) ovlivňovali činnost dorsolaterální kůry dobrovolníků v průběhu dvou druhů pravdivých a dvou druhů nepravdivých odpovědí anodovou, katodovou a zdánlivou transkraniální magnetickou stimulací (TMS). Anodová TMS prodlužovala reakční dobu jednoho druhu lživých odpovědí, katodová a zdánlivá TMS reakční dobu lživé odpovědi neměnila. Záleží tedy jak na místě a druhu ovlivnění, tak na typu lži.

Sociální kontext

Wu et al. (19) prokázal, že neuronální koreláty lhaní i pravdivých výroků záleží na sociálním kontextu. Skupina zdravých dobrovolníků byla instruována, aby ve 40 kolech o svých činech lhala a ve stejném počtu kol o svých činech mluvila pravdu. Polovina aktů lži byly prosociální lži, druhá polovina byly antisociální lži. Polovina pravdivých výroků se týkala sdělení o činu dobrém, druhá polovina pravdivých výroků se týkala sdělení o činu špatném.

Pravdivé od nepravdivých výroků a prosociální od antisociálních lží odlišují rozdíly činnosti sítě, jejímiž uzly jsou

• gyrus frontalis superior oboustranně,
• lobulus parietalis inferior oboustranně,
• cuneus oboustranně,
• na straně pravé pak gyrus lingualis a precuneus,
• na straně levé gyrus postcentralis.

Úsudek o pravdivosti nebo nepravdivosti výroků týkajících se třetí strany v tomto experimentálním uspořádání neprobouzel emoční odpověď, odpovídal racionálnímu zpracovávání informací (obr. 4. A, B).

Čtyři okruhy problémů

Všechny studie zkoumající lhaní pomocí funkčních zobrazovacích metod jsou zatíženy čtyřmi okruhy problémů:

1. V průběhu lhaní se aktivují části mozku, které se podílejí na zpracování emocí, na mentalizaci, to je schopnost „číst“ duševní stavy druhých lidí, na pozornosti a také ty, které aktivuje riziko.
   Pozorujeme-li však aktivitu těchto oblastí, nelze z ní soudit jednoznačně, že odpovídá podvádění, protože se aktivují i při zátěžích, které podváděním nejsou.
2. Výsledky experimentů v laboratorních podmínkách popisují dění v hlavách pokusných osob, často to bývají skupiny vysokoškolských studentů. Lidé se však od sebe vzájemně liší tak, jako se liší otisky jejich prstů. Zrovna tak se liší stavba a funkce jejich mozku. Výsledky získané studiem skupiny lidí nemusí odpovídat výsledkům zjištěným vyšetřováním jedince, který nadto je obvykle z jiné populace, než jsou vysokoškolští studenti.
3. Pokusné osoby jsou instruovány, aby lhaly. Tím odpadá rozhodování v konfliktní situaci. Jedinou možností, jak se tomu vyhnout, je neposlechnout experimentátorovy instrukce. Experimentátor by se to však dozvěděl jen tehdy, kdyby mu to pokusná osoba sdělila.
4. Vždy je nutné vzít v úvahu souvislosti. Různí lidé mohou mít ke stejnému druhu podvádění odlišný postoj. V úvahu je tedy nutné vzít osobnost, postoje a přesvědčení zkoumaných lidí. Jestliže je zkoumaný jedinec psychopat, pak
   
   • nemá výčitky svědomí,
   • není schopen empatie,
   • nemá pocit viny,
   • nemívá strach.

Lhaní ho tedy nijak nezatěžuje.

Lhaní je evolučně výhodný a rozšířený druh chování. V evoluční historii našeho druhu se pravděpodobně objevilo časně. Průzkum praví, že současní lidé lžou průměrně dvakrát denně, lžou ve

• 14 % e-mailů,
• 27 % interakcích tváří v tvář, a 
• 37 % telefonátů.

Většina lží je všedních, lze je často považovat za zdvořilosti usnadňující sociální kontakt (někdy se jim říká „bílé“, prosociální lži). Naproti tomu lhaní o závažné skutečnosti, například o plánovaném nebo uskutečněném zločinu, je podstatně náročnější.

Při interpersonálním lhaní se lhář nejprve musí rozhodnout, že bude lhát. Pak musí kontrolovat čtyři vzájemně provázané okruhy problémů.

První okruh

je zvládání informací. Je nutné nejen sledovat, v jaké míře se povedlo do druhého člověka vložit mylné přesvědčení, ale i jak se takové přesvědčení udržuje, případně mění. Je nutné předpokládat slovní a neslovní odpovědi druhého člověka na základě toho, co si lhář myslí, že druhý člověk ví, o čem druhý člověk uvažuje, co pociťuje a zamýšlí. Klíčová je mentalizace, schopnost „číst“, předpovídat a správně vysvětlovat duševní stavy druhého člověka.

Druhým okruhem

je budování důvěry, tvorba „správného“ dojmu. Cenou je počáteční kooperace, na kterou navazuje podvádění, další cenou je námaha spjatá s kontrolou slovních a neslovních signálů oznamujících důvěryhodnost, trvalé sledování zpětné vazby a adaptace chování budující zdání důvěryhodnosti.

Třetím kruhem

je zvládání rizika. Lhář si musí být jist, že lhaní bude znamenat větší zisk než ztrátu. Musí uvážit riziko plynoucí z toho, že mu druhá strana nebude věřit. Námaha spjatá s udržováním podvodu může v čase velmi narůstat, čas může pracovat proti lhářovi.

Čtvrtým okruhem

je zvládání reputace. Lhář musí přesvědčit sama sebe, případně členy své skupiny, že lhal ve jménu nějakého druhu vyššího dobra, což jeho lhaní opravňuje. Lhaní v případech, kdy jde o mnoho, bývá, nejde-li o plně vyvinutého psychopata, doprovázeno mohutnými emocemi – strachem, výčitkami svědomí, vzrušením, které je nutné buď tlumit, nebo přesvědčivě zahrát (15).

Metaanalýza

Shrnuto: je pravda, že vyšetření funkční magnetickou rezonancí ukazuje, že se v průběhu laboratorního, experimentálního lhaní aktivují některé oblasti kůry čelní, temenní a kůry přední části opaskového závitu. Výklad výsledků však bývá rozporný. Některé studie se týmž autorům nepodařilo zopakovat se stejnými výsledky. Mezi lhaním v průběhu experimentu, kdy pokusné osoby spolupracují, a experimentátor ví, že budou lhát, a reálnou životní situací, při níž je vyšetřovaná osoba, pokud není psychopatem, v těžkém stresu, ať už se činu, pro který je vyslýchána, dopustila, nebo nedopustila, je zásadní rozdíl.

Sean S. Spence, špičkový odborník v problematice využití fMRI při testování lži (16), uveřejnil r. 2008 metaanalýzu 16-ti studií, které zkoumaly co se v lidském mozku děje v průběhu lhaní pomocí funkční magnetické rezonance, uveřejněných ve špičkových časopisech (17). Většina prací dokázala, že se v průběhu lhaní na rozdíl od sdělování pravdy, více aktivuje kůra předních částí čelních laloků mozku.

Oblasti, které by se nějak aktivovaly při sdělování pravdivých skutečností, studie nenašly. Z toho plyne, že sdělování pravdivých skutečností je něco jako „základ“, „přirozené pozadí“, zatímco lhaní vyžaduje „něco navíc“.

Užití funkční magnetické rezonance při odhalování lži v reálném životě je tedy podle jeho názoru a v rozporu s názorem dvou komerčních firem, předčasné.

Spence svou studii nazval charakteristicky:

„Hraji ďáblova advokáta proti užívání funkční magnetické rezonance při odhalování lži.“

MUDr. František Koukolík, DrSc.
Oddělení patologie a molekulární medicíny
Národní referenční laboratoř prionových chorob
Fakultní Thomayerova nemocnice s poliklinikou
Vídeňská 800
140 59 Praha 4 Krč
E-mail: frantisek.koukolik@ftn.cz