Karel Pawlik – světoznámý gynekolog a porodník

Světově uznávaný český gynekolog a porodník Karel Pawlik se narodil 12. března 1849 v Klatovech. Byl to jeden ze zakladatelů české porodnické a gynekologické školy. Gymnázium absolvoval ve svém rodišti, kde maturoval v r. 1867. Lékařská studia pak ve Vídni, kde promoval v roce 1873. Již dalšího roku nastoupil na babickou školu při vídeňské gynekologicko-porodnické klinice, kde se stal asistentem. V roce 1881 se habilitoval z gynekologie a od roku 1886 působil jako docent na vídeňské poliklinice. Již v následujícím roce byl po smrti profesora Jana Strenga povolán na pražskou lékařskou fakultu jako přednosta gynekologické a porodnické kliniky, kde působil až do svého odchodu na odpočinek v roce 1913.

Pawlik vynikal jako výborný diagnostik a skvělý operatér, publikující zpočátku převážně německy, ale v pozdější době i francouzsky a česky. Patřil k světovým průkopníkům urologické gynekologie. Mezi jeho priority patřila metoda cévkování ureterů žen z volné ruky, které předváděl na mezinárodních konferencích. V roce 1889 provedl jako první exstirpaci močového měchýře; zdokonalil také mnoho operačních postupů, např. operace při inkontinenci močového měchýře (po něm nazvaná operace Pawlikova-Duretova), operace píštělů močových. Vynikající diagnostická metoda je palpace obsahu děložní dutiny, tzv. Pawlikův hmat.

Dostalo se mu mnoha uznání a vyznamenání. Byl jmenován dvorním radou, dostal rakouský císařský řád Železné koruny III. třídy, komturský řád Františka Josefa I. třídy, komturský portugalský řád Kristův, od roku 1890 byl členem České akademie.

Dochovalo se o něm několik historek, které ukazují jeho způsob myšlení a jednání.

Slavný český gynekolog profesor MUDr. Karel Pawlik, představitel první generace lékařů, učitel na české lékařské fakultě, neměl rád studenty, kteří jsou jen „nadření“ a látce a celé problematice nerozumějí. Neměl však také rád c.k. úředníky, kteří přisedali u rigorózních zkoušek a dokonce se do nich i pokoušeli i zasahovat. Tyto úředníky, i když byl sám také úředník, dokonce vládní rada, takřka nenáviděl a jejich práci zlehčoval

Jednou jeden posluchač – to bylo již na pražské fakultě – byl nadřený. Látku měl nabiflovanou, ale když se při rozhovoru přišlo na něco neobvyklejšího, vyšlo najevo, že kandidát látce vůbec nerozumí, že nechápe spojitosti, příčiny a podobně. Profesor Pawlik byl znechucen a chystal se napsati nedostatečnou.

Zástupce slavné c.k. vlády se však vmísil do Pawlikovy klasifikace a přimlouval se za známku lepší, že posluchač přece jen dost mluvil.

Pawlik se na vládního komisaře mrazivě podíval, vzal index a bez dalších slov zapsal:

„Nedostatečně, podle c.k. výtečně.“

„Pawlik“

Další historka je z doby, kdy už stárnoucí pan profesor Pawlik byl v důchodu A jako každý penzista musel každý měsíc na poště předložit potvrzení z příslušného farního úřadu, že je ještě naživu a že mu jeho penze přísluší. Dobře, penze je penze, tak to také pan profesor dodržoval.

Jednou asi na tři měsíce někam odcestoval. Po návratu domů jako řádný občan dbalý svých povinností zašel na faru a nechal si vystavit potvrzení, že je ještě naživu, a poslal toto potvrzení po poslu na poštovní úřad pro svou penzi.

Ale posel se vrátil s tím, že potvrzení musí být na každý měsíc zvlášť.

Pawlik, který nenáviděl zbytečné úřadování, si pomyslel cosi o úředním šimlu, sedl a napsal tři kvitance, na každý měsíc své nepřítomnosti jednu, a odeslal posla na poštu znovu.

Posel se však vrátil pouze s penzí za poslední měsíc.

Tak se Pawlik dohřál a vypravil se na poštovní úřad sám.

„Ano, to je takto v pořádku,“ vysvětloval úředník na poště. „Kvitance máte sice napsané v správně, ale potvrzení z fary, že jste živ, máte jen za poslední měsíc, ale nikoliv za ty dva předchozí“

„No, ale když jsem živ teď, tak jsem byl jistě živ i ty dva minulé dva měsíce,“ namítal profesor Pawlik nechápavě.

„To jistě jste byl, ale my to tu musíme mít písemně doložené.“

A tak musel pan profesor na faru ještě jednou.

Profesor Pawlik byl pověstný svými precizními diagnózami. A to nejen v gynekologii a porodnictví.

Jednou se potkal s tehdy o generaci mladším malířem Hugo Boettingerem. Dostali se do hovoru a došlo i na skulptury ve Smetanově síni. A Pawlik se rozhořčil. Nelíbilo se mu, že ta harfa má jen čtyři struny.

„To je nesmysl. Jak by na takovém nástroji mohl někdo chtít hrát. Ale abychom se obrátili k medicíně. Podívejte se na toho chlapa. Ten má takové jamky nad klavikulou, že by musel mít plíce prolezlé tuberkulózou skrz naskrz!“

Známá byla nevážnost dvorního rady Pawlika – caesara imperátora – k vládnímu radovi MUDr. Hynku Pelcovi, který často přisedal jako vládní komisař při rigorózních zkouškách.

Jednou při rigorózu zkoušel profesor Pawlik MUC Čiperu. Ten poněkud, sice jen lehce, ale přece jen plaval.

Vládní komisař doktor Pelc mu chtěl pomoci, něco „jako“ zkoušenému napověděl, a stále do zkoušení mluvil. Až se Pawkik utrhl a vybuchl:

„Naprosto neposlouchejte, co vám „někdo“ špatně napovídá!“

A dal medikovi jinou otázku.

Ale ani teď to nešlo hladce. MUC. Čipera byl poněkud rozčilen, ztrémovaný, a k tomu navíc doktor Pelc do rozhovoru stále zasahoval.

„No vždyť je to tak lehké,“ řekl Pawlik konejšivě a podíval se po doktoru Pelcovi. „Schválně jsem vám dal teď takovou lehkou otázku, úplně lehkou, to by i pan vládní rada věděl.“

Jindy profesor Pawlik zkoušel studenta, který dlouho u něj na gynekologii fiškusoval a kterého znal již z přednášek jako chytrého a poctivého posluchače. Dal mu jednu otázku, a když ji zkoušený plynně zodpověděl, přičemž bylo patrno, že jeho vědomosti přesahují předepsané požadavky, vlídně další zkoušku ukončil a chystal se psáti výtečnou.

Ale přísedícímu zkušebnímu komisaři doktoru Pelcovi se zdálo, že na výtečnou to bylo ještě málo, tak se obrátil na Pawlika:

„Snad ještě jednu otázku, pane dvorní rado.“

„Co?,“ vyštěkl Pawlik, „ještě jednu otázku?“ načež se obrátil ke kandidátovi, ukázal na stůl a zeptal se:

„Co je tohle?“

Udivený rigorózant po chvíli váhání odpověděl v rozpacích:

„To je stůl.“

„Výborně, a kolik má nohou? “

„Čtyři,“ odpověděl již zcela zmatený kandidát.

„Výtečně. A byly to dvě otázky, pane komisaři.“

Profesor Pawlik si vždy potrpěl na náležitou společenskou formu, očekával to i u svých posluchačů. Mezi jiným netestoval nikdy indexy těm studentům, kteří nechodili na jeho přednášky

Jednou při testování indexů předstoupil před Pawlika bezvadně oblečený student a s dokonalou společenskou úklonou mu podával svůj rozevřený index.

Profesor se na studenta podíval, na přednáškách ho nikdy neviděl, zavřel index, aby si mohl přečíst jméno toho smělce, pak velebně povstal, poklonil se a představil se ironicky posluchači:

„Jsem profesor Pawlik.“

Medik však nepřišel vůbec do rozpaků. Uctivě se uklonil s úsměvem podal panu profesorovi pravici a odvětil:

„Já jsem MUC. Odehnal, těší mě, pane vládní rado.“

Profesor ustrnul, na chvilku zadržel dech, chvíli mlčel…a pak podepsal.

Slavný pražský porodník a gynekolog vládní rada profesor Pawik byl povolán jako lékař do šlechtické rodiny k paní kněžně S.

Šel v civilním obleku, v kterém přišel z práce na klinice.

Ve vratech paláce ho zastavil livrejovaný dveřník.

„Kampak, pane, kampak?“

„Já jsem Pawlik. Jdu navštívit paní kněžnu S. Jsem objednán.“

„Ale to v žádném případě takto nemůžete. Nejste přiměřeně vhodně oblečen na audienci u paní kněžny. To je vyloučeno. Avšak pokud jste objednán a je to nezbytné, tak to byste musel zadním vchodem pro služebnictvo.“

Profesor Pawlik neřekl ani slovo. Otočil se a odešel domů. Doma vzal svůj frak, složil ho a poslal ho po svém sluhovi do knížecího paláce s průvodním listem:

„Je-li rozhodující pro mou konsiliární službu frak a nikoliv já, posílám to tímto milostivé paní kněžně po sluhovi.“

Vzápětí přijel pro pana profesora Pawlika knížecí kočár s knížecím komorníkem a s mnoha omluvami, aby pan profesor prominul.

Profesor Karel Pawlik zemřel v roce 1914 ve věku 65 let.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.