Miniportréty slavných českých lékařů
Tošovský Václav – dětský chirurg a ortoped

Profesor MUDr. Václav Vojtěch Tošovský, DrSc. se narodil l. července 1912 v Proseči u Skutče, v prostředí nádherné Českomoravské vrchoviny. Jeho otec byl typem zaníceného vesnického učitele a současně i pravým hospodářem, který se pečlivě staral o své pole, louky, stromy a včely. Lásku k přírodě i k rodnému statku zdědil pan profesor po svých předcích.

Kromě rodičů a tet se o malého Václava starala u milovaná babička Marie Magdalena. Střední školu studoval na výtečném klasickém gymnáziu v Vysokém Mýtě, kde působil i slavný překladatel Homéra profesor Otmar Vaňorný (1860–1947), a po jeho ukončení v roce 1931 nastoupil na pražskou lékařskou fakultu, kde o pět let později promoval.

Dětí je vždy málo

Ve stejném roce se o prázdninách zamiloval do slečny Emy Pechancové, s kterou se po tříleté známosti oženil. Jejich láska je provázela po celý život, prožili spolu až do profesorovy smrti 68 let. „Pamatuj si, že dětí je vždycky málo,“ řídil se vždy jedním z názorů své babičky.

Jako externista (t.j. za byt a stravu) nastoupil tehdejší MUDr. Tošovský 2. ledna 1937 na interní oddělení Vinohradské nemocnice, ale již po čtvrt roce přešel na oddělení dětské chirurgie a ortopedie do České dětské nemocnice. Za německé okupace ji Němci zabrali a česká oddělení byla přestěhována do pražského nalezince. Za války byl nasazen na zákopové práce ve Slezsku (1943–1944) a po různých přesunech nastoupil na kliniku ortopedie a dětské chirurgie ke skvělému učiteli prof. Zahradníčkovi. Rychle se z něj stával ortoped.

V roce 1947 se mu podařilo odjet na několikaměsíční studijní pobyt do USA. Navštívil řadu špičkových ortopedických pracovišť a také oddělení dětské chirurgie Williama Ladda v Bostonu, tehdy pravděpodobně největšího amerického dětského chirurga. Zde získal nový pohled na vrozené vady gastrointestinálního ústrojí.

Profesorem měsíc před důchodem

Po návratu se měl na „několik týdnů“ stát zastupujícím přednostou oddělení dětské a ortopedické chirurgie dětské nemocnice na Karlově za penzionovaného prof. Mikulu, ale protáhlo se to až do roku 1978, kdy se klinika přestěhovala do nové dětské nemocnice v pražském Motole. Nejprve jako primář a po vzniku Fakulty dětského lékařství a Kliniky dětské chirurgie jako přednosta traumatologického oddělení a od roku 1970 do roku 1979 jako přednosta kliniky. Zůstával stále docentem. Deset let působil jako profesor, ale stále jen jako zastupující přednosta s platem staršího docenta. Vzhledem ke své apolitičnosti se stal řádným profesorem až ve svých 66 letech, měsíc před odchodem do důchodu. Po deseti letech získal částečný úvazek v ILF, kde pracoval dvacet let na katedře posudkového lékařství, dále však docházel na svou milovanou kliniku.

Prof. Tošovský byl velmi úspěšným autorem. Zprvu se věnoval náhlým příhodám břišním u dětí a velmi úspěšná byla jeho monografie (se spolupracovníky) Chirurgie novorozenců, která vyšla i v angličtině. Náhlé příhody břišní vyšly u nás 9x. Další vynikající monografii byly Dětské zlomeniny, ta byla u nás vydána třikrát a vždy byla rychle rozebrána. Další velmi úspěšnou prací byla Osteomyelitis (se spolupracovníky). Pro mediky uspořádal Skripta dětské chirurgie a pro postgraduální výuku napsal monografii Dětská chirurgie. Kniha Apendicitida u dětí vyšla česky i rusky. Jedna z jeho monografií Kryptorchismus vyšla dokonce v jeho 85 letech. Jeho práce vyšly v mnoha jazycích, jedna dokonce také v řečtině

Kromě vědeckých prací ze svého oboru měl i zájem o historii medicíny a o historii obecně, byl pravidelným návštěvníkem historických seminářů ČSAV, kde i občas přednášel.

Rytíř lékařského stavu

Z historických prací prof. Tošovského uvádím dílo Neboj se, nic nebude bolet (1992). Jde o popis první české celkové anestezie uskutečněné při amputaci končetiny provedené v roce 1847 ranhojičem bratrem Františkem Celestýnem Opitzem a medikem J. Kubů v pražské Nemocnici Na Františku. Další memoárová díla Padesát let chirurgem (1990) a Jan Zahradníček, český ortoped (spolu s kolegy z kliniky V. Rybkou a F. Stryhalem, (2000).

Kromě toho sepsal i dobrodružný válečný román V třpytném moři je Kréta (1984) o medikovi, jenž se za války v Řecku zapojil do protiněmeckého odboje, a Stalo se v listopadu (1994), románový příběh z ortopedické kliniky.

Prof. Tošovský měl dar získávat přátele. Přesto, že žil mnoho let v komunistickém režimu, který mu neumožňoval snadné styky se zahraničními kolegy, získal si mnoho přátel i v západních zemích. Od amerického ortopeda profesora Jamese Thompsona z Lincolnu v Nebrasce, který i aranžoval jeho cestu po USA, až po Roberta Zacharyho se Shefieldu, ale přátelil se například i s kolegy v Polsku. Byl členem mnoha mezinárodních společností, uznávaným ortopedem a jedním z prvních Rytířů lékařského stavu. Pasován byl v roce 1998n jako šestý lékař, kterému byl tento titul udělen.

Prof Tošovský byl téměř vždy dobře naladěn a svou dobrou náladu přenášel na pacienty i spolupracovníky. Měl výtečné zázemí ve své rodině, která se během let úctyhodně rozrostla. Na úmrtním oznámení je mimo manželky Emy i devět přímých dětí a jejich manželů a manželek, 26 vnoučat a 9 pravnoučat. Rodina poslouchala, jak vidno, doporučení praprababičky Marie Magdaleny, že dětí není nikdy dost.

I o profesoru Tošovském se mi podařilo sehnat několik historek, i když jich není zdaleka tolik, jako o většině jiných.

Proč tolik tleskali?

Profesor Václav Tošovský, profesor ortopedie a dětské chirurgie, se zúčastnil v roce 1948 mezinárodního ortopedického kongresu v Chicagu. Přednáškový sál plný, spousta hvězd světové ortopedie a dětské chirurgie. Mezi přednášejícími byl i pařížský prof. Leveuf, který byl často hostem pražské ortopedické kliniky prof. Zahradníčka a s pražskými ortopedy udržoval srdečné a přátelské vztahy.

Tentokráte však vystoupil s nečekaně ostrou kritikou jednoho operačního postupu pana profesora Zahradníčka. Kritikou nevybíravou a snad i trochu neobjektivní. Mladý doc. Tošovský, Zahradníčkův žák, byl dotčen. Radil se se svým přítelem profesorem Thomsonem, který mu poradil, aby to jen tak nenechal a Leveufovu kritiku odmítl. „Rozhodně však na začátku svého vystoupení i na jeho konci nesmíte zapomenout Leveufovi poděkovat,“ řekl.

Tošovský v následující diskusi svůj nesouhlasný příspěvek k Leveufově přednášce přednesl a sklil dlouhotrvající potlesk, až z toho byl vyveden z míry. Po něm vystoupil se svým příspěvkem i profesor Thomson a řekl v podstatě totéž. I on byl odměněn potleskem, ale podstatně méně vydatným.

Tošovský se pak přítele Thomsona zeptal, proč to všechno opakoval. Dostal udivující odpověď: „Kolego, vaší dokonalé oxfordské angličtině někteří dobře nerozuměli, tak jsem chtěl, aby bylo jasné, co jste chtěl říci.“

„A proč mi tak tleskali?“ zeptal se nejistě Tošovský.“

Udání

Bylo to nějakou dobu po roce 1968, po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území.

Profesor dětské chirurgie a ortopedie doc. Václav Tošovský dokončil několika hodinovou operaci malého děcka.

Unavený se vracel do pracovny, kde už ho čekala jeho trochu vyděšená sekretářka, s tím že má ihned ve vlastním zájmu volat bezpečnost, že to prý moc spěchá. „Nechali mi tady pro vás číslo,“ dodala.

„No, napřed něco vypiju a sním. Potom mě s nimi, prosím, spojte,“ odpověděl doc. Tošovský.

Po vytočení čísla se ozval kapitán Procházka a velmi komisně prohlásil, že nutně potřebuje mluvit se soudruhem přednostou kliky. A že to spěchá.

Tošovský převzal sluchátko. „Je to i ve vašem zájmu, soudruhu docente,“ řekl a docent Tošovský ho pozval, aby hned přišel. Když se kapitán Procházka za chvíli objevil, byl v civilu. Odměřený, upjatý. Kávu odmítl. Vytáhl objemný notes, zalistoval a bez úvodu přešel k věci: „Vy jste zde na klinice léčili Josefa Novotného, narozeného tehdy a tehdy?“

„Pokud si vzpomínám, tak ano. Co potřebujete?“

„K tomu hned dojdeme.“

Pan docent nechal vyhledat chorobopis. Byl to objemný fascikl, zřejmě tu pacient ležel vícekráte: „V čem vám mohu pomoci?“ zeptal se pan docent.

Kapitán otevřel svůj notes: „Zavolejte mi prosím soudruha doktora Franka.“

„Tak to nebude možné. Docent Frank nedávno zemřel.“

„Tak prosím soudruha docenta Brodského.“

„Tak ten tu také není. Emigroval nedávno do Švédska. Je tam velmi úspěšný.“

„Hm. Tak prosím soudružku doktorku Evu Rumlovou. Doufám, že ta zde je.“

„Není pane kapitáne, také emigrovala. Je ve Švýcarsku. Je na chirurgickém pracovišti v Curychu.“

Kapitán se znechuceně zamračil. „Tak bych chtěl mluvit se soudruhem doktorem Štarkem. Ten tady snad bude?“

„Zase vás asi zklamu, pane kapitáne, ale není. Je vedoucím lékařem na kardiochirurgickém pracovišti v Londýně.“

Kapitán nevrle sklapl notes. „Tak by mně zajímalo, jestli vám tady na klinice vůbec někdo zůstal?“ zeptal se sarkasticky.

„Ale ano. A dost. Většinou nestraníci. Neřídili se materialistickým heslem: Ubi bene, ubi parria. Kde je domov, tam je vlast. A smím se zeptat, pane kapitáne, proč jste chtěl s těmi lékaři mluvit?“

Po delším váhání vyšetřovatel spustil. „Ve východních Čechách žije rodina Novotných. Spořádaná. A ti mají syna Josefa. Toho, co u vás ležel na klinice. A soudružka Novotná je úřednicí v České státní pojišťovně. A navíc dlouholetá členka strany. A najednou zpronevěřila milion. Po dlouhém vyšetřování nám řekla, že ten milion rozdala jako úplatky lékařům a sestrám na vaší klinice. Jen za přijetí zaplatila prý dvacet tisíc.“

Doc. Tošovský se rozesmál.

„Aby vás ten smích nepřešel, soudruhu docente. Krajský prokurátor chystá proces, velký proces. Všichni tito lékaři by měli být obviněni, vyslechnuti a souzeni. V každém případě by to vrhlo špatné světlo na vaši kliniku, i kdyby se nic neprokázalo.“

„Vy tomu věříte, pane kapitáne?“

„Copak u vás nikdo nevzal žádný úplatek?“

„Ale ano. Bonboniéra, kytička fialek, balíček kafe či cigaret, lahvinka vína, já to jako nevidím. Víte, co to jsou sesterské služby, soboty, neděle, a ten mizerný plat k tomu. A vy byste je chtěl stíhat za úplatky, za takové prkotiny, jako je kytička nebo bonboniéra?“

Vyšetřovatel trochu splaskl. „Já vím, moje žena je taky zdravotní sestra. No a teď bych si dal, pane docente, to kafe.“

Prof. Tošovský, jak jsem uvedl, napsal kromě řady odborných knih i dobrodružný román V třpytném moři je Kréta, který nás vyšel v roce 1984. Byl přeložen do více jazyků, mimo jiné i do řečtiny. V něm je hlavním hrdinou český student, který se za války dostane do Řecka a na Krétu a zapojí se do partyzánského boje proti německým okupantům. Tošovský pak dostával mnoho dopisů z Řecka i z Kréty, s pozdravy od neznámých lidí, někteří se dokonce domnívali, že je to kniha autobiografická a že ten studentský hrdina je on. Ale pan profesor Tošovský nikdy v životě na Krétě nebyl. Později říkal, že těch dopisů z Řecka i z Kréty dostal víc, než když byl v roce 1988 jmenován Rytířem lékařského stavu.

Rytíř lékařského stavu profesor MUDr. Václav Tošovský zemřel ve svém rodišti v Proseči uprostřed své rodiny 26. listopadu 2007, ve věku 95 let.