Přírodovědecké, literární a lékařské tradice Faustova domu

Na jihozápadním okraji obdélníkové plochy Karlova náměstí přiléhá k nemocničnímu areálu malebný barokní palác. Tato budova byla v roce 1902 – tedy právě před 110 lety – zakoupena Všeobecnou nemocnicí a je již 110 let funkční součástí těchto budov, sloužící pacientům i studentům lékařské fakulty.

Současná podoba budovy pochází z poloviny 18. století, stojí však na gotických základech. Pověst do domu umístila sídlo legendárního alchymisty a mága doktora Fausta. Dům mnohokrát měnil své majitele a je zajímavé, že mnoho z nich se zabývalo přírodními vědami, někteří přímo i medicínou.

Vévodové opavští i doktor Kop

Základ této tradice položili již první majitelé, vévodové Opavští. Opevněný šlechtický dvorec byl postaven na skalnatém ostrohu, nad strategicky významnou obchodní cestou, spojující Staré Město pražské s Vyšehradem.

Mikuláš Opavský, královský levoboček Přemysla Otakara II., vlastnil gotický palác s nárožní věží, postavený dávno před založením Nového Města pražského. Jeho syn Václav byl milovníkem přírodních věd a alchymie a již v té době začínají vznikat pověsti o tajuplném domu, které tuto stavbu provázely po staletí.

Opavští vévodové byli katolíci stojící na straně krále a za husitských bouří jejich palác obsadili stoupenci podobojí. Palác byl opuštěn, poškozen a neudržován, takže jej kronikáři popisují jako „velice pobořený, zkažený a opuštěný.“ Trvalo téměř století, než byl obnoven. Majitelé se střídali až jej získal Jan Kop z Raumenthalu, osobní lékař krále Ferdinanda I., který přišel do Prahy roku 1528 s doporučením vratislavského probošta.

Královský lékař se stal vyhledávaným mužem. Léčil, ale také vybudoval lékárnu a botanickou zahradu plnou léčivých bylinek a věnoval se i literární činnosti – byl autorem knihy, vysvětlující správnou životosprávu. Protože 16. století milovalo podrobné názvy knih, celý její titul zněl: „Gruntovní a dokonalý regiment, neb zpráva jak jeden každý člověk ve všech věcech zdraví své s Boží pomocí uměním vždycky opatrovati a mnoho těžkých nemocí i také nečasnou smrt předcházeti má a může.“ Spis vyšel nejprve v němčině a poté byl přeložený do češtiny. Doktor Kop svůj Regiment zdraví věnoval hlavě korunované – svému příznivci a zaměstnavateli, králi Ferdinandovi. Když několik let poté vypukla morová epidemie, Kop se opět chápe pera a píše, tentokrát již v češtině, „Knížku o nakažení morovém.“ Předkládá v ní čtenářům rady, jak se ochránit před obávanou černou smrtí. Jeho působení v Praze skončilo, když se králi donesla zpráva šířená Kopovými nepřáteli, o sympatiích královského lékaře k Jednotě bratrské a o protestanském křtu jeho syna. Kop opouští Prahu a vydal se ke švédskému královskému dvoru.

Magistr Kelley

Po několika dalších majitelích získává dům na jihozápadním okraji Dobytčího trhu kolem roku 1590 dvorní alchymista Rudolfa II. Eduard Kelley.

Tento Angličan, vlastním jménem Eduard Talbot, se narodil roku 1550 v hrabství Worcester. Svou dráhu začal jako lékárník, později působil jako písař a notář, ale dopustil se jakýchsi machinací, snad dokonce i padělání listin. Byl potrestán utětím uší a od té doby nosil výhradně dlouhé vlasy.

V té době si změnil jméno na Kelley a také se v Londýně seznámil s astrologem alžbětinského dvora a alchymistou Johnem Deem. S ním se vydává v roce 1583 do Evropy a pokouší se uchytit v Praze. Oběma alchymistům se podařilo získat důvěru českých velmožů a posléze i přízeň císaře Rudolfa II. John Dee se však mezi dvořany příliš zajímal o důvěrné státní záležitosti, a tak nakonec upadl v nemilost a musel z Prahy odejít. Kelley vytrval ve své dráze dvorního alchymisty a získával nejvyšší přízeň i zlato. V této době se také stává majitelem paláce na Dobytčím trhu. A tak se kdysi Kopovský dům, mající tehdy renesanční vzhled, stává znovu majetkem muže, kolem něhož se šíří tajuplné pověsti. V těchto letech je Kelley na vrcholu své slávy. Císař ho povýšil do šlechtického sta stavu s predikátem „rytíř z Imany“. Podle zápisu v zemských deskách z roku 1595 vlastní Kelley „dva domy na Novém Městě pražském, pod klášterem, jenž Slovanský se jmenuje, nad úvozem jeden dům nárožný, jenž slove Kopovský a druhý vedle něho po pravé ruce.“ Rovněž další jeho příznivec, jihočeský velmož Rožmberk, jej zahrnuje dary: hrad Libeř, několik statků a dědin v jižních Čechách a dva domy v Jílovém.

Bohatý, úspěšný, vyhledávaný a sebevědomý Kelley uzavírá manželství se svou krajankou, ovdovělou Angličankou Elizabetou Johannou Westonovou.

Elizabeta se narodila v Londýně jako dcera katolických rodičů, kteří byli pro svou víru nuceni opustit protestanskou Anglii. V exilu ztratila otce a její matka s ní a mladším bratrem Janem po dlouhém putování dorazili do Čech a zakotvili v rudolfínské Praze. Kelley byl starostlivým a něžným manželem a obětavým nevlastním otcem obou dětí, které svého otčíma milovaly.

Sláva Kelleyho však rychle pohasla, když v roce 1591 zabil v souboji svého protivníka, což byl zločin trestaný ztrátou hrdla. Kelley prchá z Prahy a hledá azyl u Rožmberků, jeho příznivců a obdivovatelů alchymie. Na útěku byl dostižen v Soběslavi, právě když večeřel. Marně se bránil svým mečem, byl zajat a uvězněn na Křivoklátě. Ve snaze vyhnout se vyšetřování a patrně i útrpnému právu, pokouší se o riskantní útěk po provaze z okna vězení. Pokus se nezdařil. Kelley si při pádu navíc zlomil nohu tak nešťastně, že mu musela být amputována a znovu se dostává do vězení.

Básnířka Westonie

Císaře zřejmě kruté následky nezdařeného útěku přiměly ke schovívavosti a kdysi oblíbeného alchymistu omilostnil. Ale po několika letech je však Kelley znovu zatčen a tentokrát uvězněn na zámku v Mostě. Je mu konfiskován majetek a je vyžadováno splacení dávné půjčky od císaře. Marně Kelley tento dluh popírá, hlásí se další věřitelé se svými nároky. Postupně je jeho majetek rozprodáván – novolibeňský statek i dům a pivovar v Jílovém. Kelleymu je však umožněno ve vězení pokračovat v alchymistických pokusech a jsou mu povoleny návštěvy manželky a dcery. Znovu se pokouší o útěk, tentokrát za vydatné pomoci manželky a dcery. Ty ho spouštějí po laně do příkopu, za nímž čeká s kočárem Kelleyův bratr. Tragická historie se opakuje. Prchající vězeň se znovu zřítí a zlomí si nohu, dokonce na třech místech. Zajatec má být odeslán do Prahy. Těžce zraněný Kelley požádá o setkání s manželkou a dcerou, hovoří s nimi anglicky i latinsky a nakonec požádá o sklenici vody. Když ji vypije, zavře oči navždy. Kolem této otravy je řada nejasností: byl mu otrávený nápoj podán, aby byl opravdu zavražděn, anebo se někdo pokusil ze soucitu ukončit utrpení vězně s temnou budoucností? S největší pravděpodobností však Kelley požil jed, který měl uschován pro případnou bezvýchodnou situaci.

Ztrátu chotě a otčíma dvou dětí rodinu těžce zasáhla. Zvláště Alžběta otčíma nesmírně milovala a po jeho smrti začíná psát verše uctívající Kelleyho památku. Přátelé oceňují její vzdělání i nadání, které v sobě objevila již jako patnáctiletá. Píše verše, díky jazykovým znalostem si dpisuje se spisovateli a filozofy z Čech i sousedních zemí, Německa, Francie i Holandska. Její obdivovatelé krásnou a vzdělanou dívku nazývají božskou Betsy, je to pro ně „doctissima saeculi nostri virgo“ – nejučenější panna našeho věku. Její nejvýznamnější sbírka básní vyšla pod názvem „Parthenicon“ v roce 1602, a poté znovu o čtrnáct let později. K druhému vydání je připojen seznam současných uznávaných literárně činných žen „Catalogus Doctarum Virginum et Feminarum“, mezi nimiž je uvedena také Elizabetha Ioanna Westonia, Angla, nunc Ioannins Leonis in Aula Caesarea Pragae Agentins Uxor, hisce et aliis scriptis ac linguarum aliquot peritia clara“.

V obrazech Rudolfovy sbírky byl evidován portrét od Van Aachena: usmívající se dívka s vysokým čelem a rusými vlasy spoutanými modrou stužkou. Dle pověsti je to podobizna Westonie.

Léta probíhaly spory o rodinný majetek. I když Kelley nechal dům na Dobytčím trhu včas přepsat na svou švagrovou Ludmilu, ženu svého bratra Thomase Talbota, jisté nepřesnosti zápisu v zemských deskách a nevůle císaře vůči členům rodiny, způsobovaly stálou existenční nejistotu a nouzi.

Až císařský advokát Johann Leon z Eisenachu pomůže příznivě vyřešit majetkové spory. A bídou a strádáním unavená dívka se za svého ochránce provdá. Alžběta tak uzavřela sňatek s mužem, který jí dal existenční jistotu, ale jejímu veršování a literárním zálibám nepřál. Manželství trvalo devět let, dalo život sedmi dětem, čtyři z nich však záhy zemřely. Alžběta umírá v pouhých třiceti letech 23. listopadu 1632 a je pohřbena v malostranském chámu sv. Tomáše.

Střídání majitelů se neprojevovalo pouze na vzhledu domu, ale i na jeho zdobení. Projdeme-li vstupním klenutým průjezdem do nádvoří mezi východním a západním křídlem, upoutají naši pozornost vlevo na fasádě ve výši prvého patra reliéfy dvou erbů. Na prvém vidíme ve štítě dva zkřížené obnažené meče, na druhém jelena vynořujícího se hlavou a dolní polovinou těla z vodního proudu. Polovinu jelena měli ve znaku páni z Liběchova, reliéf tedy odkazuje na jednoho z majitelů domu z konce 16. století – Markétu Hybauerovou. Polovičního jelena nad tekoucí vodou měl i rod, který se psal „ze Žampachu“. Zkřížené meče měli rytíři z Hořepníka, žijící na Moravě, jejich vztah k paláci však není znám.

Pohlédneme-li na zadní stěnu hlavního vstupního křídla, objevíme nad obloukem průjezdu latinský nápis:

HAS AEDES VETERUM FAVOR ET CLEMENTIA REGUM OMNIBUS EXEMPTAS IURIBUS ESSE IUBET AUDEAT ERGO IUGUM NEMO SERVILLE MINARI MLADOTA QUAS HABITAT SERVAT ALLITQUE DEUS.

V českém překladu přikazuje přízeň a šlechetnost dávných králů osvobodit tuto budovu ode všech povinností. Ať se nikdo neodváží ohrožovat otrockým jhem to, co obývá Mladota, jehož ochraňuje Bůh.

Legenda a pravda

Dům na okraji Dobytčího trhu se stal majetkem Mladotů ze Solopysk v roce 1721. Prvním z nich byl František Antonín, po něm následuje Jan František a konečně Josef Petr.

Mladotové byli nadšenými pěstiteli přírodních věd, alchymii v tom počítaje, takže se jim podařilo pověst o strašidelném domu utvrdit. Plameny a snad i exploze alchymisticko-pyrotechnických pokusů osvětlovaly v nočních hodinách okna paláce a byly živnou kůrou pro fámy o čarodějnictví a magii. Nový majitel, v přírodních vědách velmi poučený amatér, si liboval i ve výrobě mechanických hraček – figur – které se pohybovaly, dveře se sami otevíraly, kliky dveří při dotyku dávaly elektrické rány.

Mladotové svoje fyzikální a chemické znalosti dovedli využít velmi prakticky. Když v polovině 18. století zahájili přestavbu paláce v barokovém slohu, náročná stavební činnost polykala jejich rodinné úspory. Stará pověst vyprávěla, že ve sklepeních paláce je ukrytý poklad, který by umožnil úspěšnou dostavbu. Kopání však bylo marné. Zvrat způsobil až Mladotův kolega alchymista, cizinec, který přijel na návštěvu. Mladota jej provedl palácem a předvedl mu i starobylé sklepení, ve kterém doposud marně kopal. Návštěvník si povšiml, že základy stavby stojí na břidlicové skále a majiteli domu poradil, jak z břidlice dobývat éterické látky s léčivými účinky. A tak se v bývalých alchymistických laboratoří začalo s výrobou léčivých produktů, které si Pražané velmi oblíbili. Potud legenda. Ta však má reálný základ. J. F. Opitz ve svém „Úplném popisu královského hlavního města Prahy“ uvádí, že Mladotové vyráběli a prodávali zázračné elixíry, které byly nazývány „vzdušný olej“ nebo „vzdušná voda“, v německé verzi „Luftöl“ nebo „Luftwasser“. Opitz ve své knize nabízí prozaičtější vysvětlení této chemicko-farmaceutické výroby, jejímž iniciátorem mohl být hradčanský probošt Adam Ignác Mladota, který v hradčanské knihovně načerpal vědomosti o vlastnostech břidlice z Jeleního příkopu a seznámil s nimi své příbuzné. Německé prameny nazývají toto Mladotovské arkánum „Schieferwasser“ nebo „Schieferöl“.

Konečně přichází Faust

Osoba legendárního doktora Fausta se se starobylým palácem na okraji Dobytčího trhu začíná spojovat až počátkem 19. století. Šebastián Hněvkovský (básník a dramatik, 1770–1847), který přišel do Prahy studovat v roce 1782, byl udiven, jak živá je zde pověst o doktoru Faustovi. I na pražských náměstích se setkával s trhovkyněmi, které se dušovaly, že jejich báby byly očitými svědkyněmi čarodějnických příhod.

Překvapivé je, že s doktorem Faustem byly spojovány tři různé pražské domy. Především to bylo chatrné stavení uprostřed Uhelného trhu, zbořené počátkem 19. století. Dále to byl v ulici Sirkové – dnes Melantrichově – tzv. Teyflův dům, později zvaný též Ďábelský, který patřil bankéři a stavebníkovi Teyflovi. Zkomolením německého slova der Teufel – čert, získala budova svou pověst. A konečně to byl Sixtův dům v ulici Celetné. Ke kouzelnické pověsti budovy přispěl tehdy v Praze známý alchymista Korálek z Těšína, který sídlil v nedalekém domě „U Zlatého hřebene“. V Praze rozšířená pověst z něho vytvořila hrdinu románu J. Svátka a povídky Z. Wintera.

Šebastiana Hněvkovského faustovská atmosféra ovlivnila natolik, že sám napsal a v roce 1844 vydal spis: „Doktor Faust. Starožitná pověst o devíti zpěvech“.

V předmluvě Hněvkovský píše:

„Když jsem v roce 1782 do Prahy na študie uveden byl, vypadalo to tam jaksi temně; v každém pošmourném domě tam strašilo.

Tenkrát také při každé příležitosti na sto povídek o černokněžníku Doktorovi Faustovi, co tam všechno kutil, se slýchalo: jak se dával ďasy vozit, a jak jiní mu k tomu kamení v jízdě čerstvě odhazovat musili, pak kde jaké sličné paničky navštěvoval a když od žárlivých manželů plašen byl, jak v hořejším podnebí na plášti ujíždět uměl, ukazovalo se chatrné stavení uprostřed Uhelného trhu, kde bydlil. Toho času také ještě za národovce držán byl; to vše potvrzovaly překupnice, které se na své báby jako očité svědky odvolávaly.“

Dále Hněvkovský vysvětluje, jak si po čtyřicetiletém úředničení na venkově zvolil Prahu za místo svého odpočinku. Situace v městě nad Vltavou se za ta čtyři desetiletí však změnila. Autor pokračuje: „Tam se už pohádky o strašidlech nenacházely, dům Fausta na Uhelném trhu byl zbořen pro získání většího trhu, i pověsti o Faustovu mizely. Praha ale často viděla Fausta v divadle, kde byl co Němec a o jeho pražském pobytu nebyla žádná zmínka.“

Hněvkovský se rozhodl pátrat po zdrojích faustovské legendy: „V češtině jsem nalezl pouze překlad z němčiny od roku 1611; tam, co Eulenspiegel vypadá a pro samé nevkusné protismyslnosti se ani čísti nedá. V němčině vydal o něm dr. Kristian Ludwig Stieglitz, znamenitý historik, celé důkladné pojednání; dle téhož jej někteří, jen co magický úkaz, přelud obraznosti, druzí za šarlatána a šibala, jiní za vynálezce tisku udávají. Tento dějepisec jeho osobnost historicky dokazuje a vážně a uctivě o něm jedná.“

Hněvkovský dále uvádí, co v literatuře o Faustovi nalezl: není bezpečně známo jeho místo narození, avšak ví se, že ve Würtenbergu studoval a po strýci tam mnoho zdědil. Z města však musel odjet. Zamířil do Krakova, kde získal vědomosti o magii, v Ingolstadtu studoval medicínu a byl promován na doktora lékařství. Jeho další život byl naplněn mnoha cestami po Evropě – Lipsko, Benátky, Řím, Praha. O mágovi a lékaři Faustovi údajně existuje v němčině 33 životopisů, zmínku o něm možno nalézt v deseti literárních dílech, existuje 66 básnických zpracování, a i když je faustovská literatura především Němci bohatě zpracována, zajímají se o ni i Angličani, Francouzi a Švédové. Hněvkovský svou předmluvu uzavírá s tím, že důkladně prostudoval dostupnou literaturu včetně slavného díla Goethova a rozhodl se zpracovat látku pro české čtenáře romanticky, s humoristickým nádechem.

Až do Starých pověstí českých

Novověkou legendu o tomto paláci založilo pojednání W. W. Tomka, kterou uveřejnil v Časopise Českého muzea pod názvem: „Zprávy o domě doktora Fausta na Novém Městě pražském“.

„Pod jménem domu doktora Fausta jest vůbec povědom nárožní dům na Dobytčím trhu. Číslo domu jest 502 a zapsán jest do knih zemských. S podivným jménem jeho srovnávají se mnohé pověsti strašidelné o něm kolující.

Přátelským sdělením máme zprávu od staré pamětnice zachovanou, že asi před 80ti lety dům tento opuštěn stál, hned prý od Faustových časů, poněvadž v něm nikdo bydleti nechtěl. Tehdá nastěhoval se do něho chudý student jménem Mladota, nemaje tolik, by sobě jinde byt zjednati mohl. Ten prý našel v domě mnoho knih a rozličného podivného náčiní, které potom navštěvujícím ukazoval.

U schodů stála panna, která každého, kdo se k ní přiblížil, vodou z úst postříkala. Jinde byl tambor, který na rozkaz studenta zabubnoval; na velké tabuli v jednom pokoji loď a dva plavci na lodi, kteří jí pohybovali, a více jiných podobných automatů. V pokoji jednom, když Mladota holí na strop udeřil, spustily se schody na zem, po kterých mohl nahoru lézti, a za ním se zase do výšky ztratily. Také se ukazovala díra do stropu na jednom místě, která se nikdy zazdíti nesměla, neb kolikrát před tím ji zazdili, vždy prý to hned zase spadlo.

To všechno se jménem Fausta ve spojení vzato činí pochopitelné jak se mohlo před několika lety mnohým krajanům našim podobné zdáti, že byl Faust rodilý Čech, a že vynález umění tiskařského našemu českému národu prvotně přináší.

Nám, ačkoliv se toho štěstí neudálo, skutečného doktora Fausta nalézti, však aspoň některá stopa naskytla se, ze které poněkud původ temných pověstí těch z časů dávných, vyložiti sobě možno bude.“

Tento text později posloužil Aloisu Jiráskovi ke zpracování legendy ve Starých pověstech českých.

V dalším textu Tomek vysvětluje, že vévodové Opavští se zabývali alchymií a jeden ze správců domu, jistý Prokop, nejvyšší městský písař, obstarával na žádost jednoho z knížat „tovaryše dospělého v alchymii“. Václav Opavský byl tedy tak vášnivým milovníkem alchymie, že pro svou rozsáhlou činnost potřeboval dalšího pomocníka – tovaryše. Dále se Tomek domnívá, že k pověsti domu přispěl v době císaře Rudolfa některý další muž, který „podobnými pracemi se zanášející zde sídlo míti musel“.

Odstavec z citovaného Tomkova textu, který mluví o „rodilém Čechu vynálezci umění knihtiskařského“ se opírá o pověst šířenou již od 17. Století. Podle ní student Jan Šťastný, pocházející z Kutné Hory, odešel po husitských bouřích na německé univerzity. Své jméno si podle tehdejších zvyklostí doby latinizoval: Šťastný je latinsky Faustus. Ke svému jménu si dále připojil název rodiště. Pro jeho pobyt v německy mluvících zemích Kuttenberg, což bylo později zkomoleno na Guttenberg a spojováno s vynálezem knihtisku.

Šest zazděných koček

Za Mladotů získal palác současnou barokní podobu, v sousedství byl zároveň vybudován kostel sv. Jana pod Skalou, dílo K. J. Diezenhofera, jehož rukopis je patrný i na podobě Faustova domu.

Mladotové vlastnili dům až do roku 1810, kdy jej kupuje novoměstský obchodník Jakub Kopp a od jeho potomků přechází do majetku Pražského ústavu pro hluchoněmé. Tato humanitní společnost vznikla roku 1786 a do paláce se přistěhovala z domu na rohu ulic Žitné a Dobytčího trhu. V polovině 19. století je tento ústav všeobecně považován za jedno z významných pražských zdravotnických zařízení.

W. W. Weitenweber ho také zařazuje do svého díla věnovaného ústavům medicínské Prahy. Popisuje prostorové uspořádání domu, počet chovanců, jména učitelů a náplň jejich výchovné práce. V budově nalezlo útulek až 140 chovanců, rozdělených do pěti českých a pěti německých oddělení. Žáci se učili dorozumívat posunky a odečítat ze rtů, byli vedeni k pořádku, čistotě a píli. Když Weitenweber čtenáři přibližuje umístění ústavu, píše, že je to tentýž dům, který podle pověsti obýval černokněžník Faust a který do dnešních dnů nese jeho jméno. Nenajdeme zde však zmínku o tom, že na založení této filantropické instituce měla zásluhu pražská zednářská lóže Kazimír, v jejíž čele stál hrabě Kašpar Heřman Künigl (1745–1824). Za Josefa II. mohla totiž zednářská lóže existovat, ale v 19. století byla činnost zednářů stejně jako jakýchkoliv neveřejných nebo tajných společností přísně zakázána, proto autor o těchto faktech mlčí.

V roce 1902 se ústav hluchoněmých stěhuje na Smíchov a uvolněný palác kupuje Všeobecná fakultní nemocnice. Od tohoto roku, tedy již 110 let, dům slouží pacientům nemocnice a lékařské fakultě.

O ohni a plamenech za okny paláce opakovaně vyprávějí legendy minulých století, ale ve 20. století skutečné plameny z oken domu šlehaly. Stalo se to před půlnocí 14. února 1945. V posledních týdnech války padaly na Prahu bomby – zasáhly oblast od Palackého náměstí, přes Moráň, jižní část Karlova náměstí a Emauzy. Zápalná puma prorazila střechu západního křídla paláce, proletěla stropy druhého a prvého patra a v přízemí explodovala. Požár zachvátil západní křídlo a severozápadní část čelního traktu. Vzplanul i rohový arkýř. Včasný zásah však oheň zdolal a palác požár šťastně přestál. Budova prošla opravami a při rekonstrukci domu v roce 1946 dělníci v základech nalezli mumie sedmi koček. Ty byly podle staré pověry zazděny při budování domu, aby uchránily dům před neštěstím a zkázou. Zazdívání koček jako magická ochrana pocházející ještě z pohanských dob. Podobný nález byl učiněn i v Praze na jiných místech, naposled při stavebních pracích v restauraci „U Rozvařilů“ v Praze na Poříčí.

Zprávy Zlaté Prahy

Zdá se, že zazděné kočky úspěšně fungovaly nejen při záchraně paláce pobořeného za husitských bouří, později poškozeného dělostřeleckými granáty za pruského obléhání Prahy, nejnověji i při únorovém náletu v roce 1945. Barokový palác byl málem ohrožen i na přelomu 19. a 20. století, kdy v historické části Prahy probíhaly rozsáhlé asanace: staré domy se bouraly, aby uvolnily místo lukrativním novostavbám. Časopis Zlatá Praha v roce 1897 převzal zprávu z, v Praze vydávaného, německy psaného deníku Politik:

„Rozkošný Faustův dům na Karlově náměstí prý bude prodán, zbořen a nahrazen patrně důkladným činžákem. Přáli bychom si, aby informace Politiky byly nesprávné, ale potom všem, co se v posledních letech u nás událo, věříme už všemu. Zdá se, že se chystá justament varovným hlasům, aby se slavná krása Prahy nevydala v plén stavební a regulační mánii. „Beati possidentes“ chtějí snad dokázat, že o budoucnosti Prahy rozhodovat smějí nanejvýš domácí páni. Ale to je furiantství, jež slouží leda Kocourkovu, je to paličatost, jež by snad mohli otcové města jinde uplatňovat mnohem lépe.“

Jak vidno, příprava územních plánů vyvolávala vzedmuté emoce i u našich prapradědů.

V současné době je ve Faustově domě umístěno několik ústavů 1. lékařské fakulty v Praze: Ústav pro dějiny lékařství a cizích jazyků, Ústav pro humanistická studia, Ústav sociální medicíny a veřejného zdravotnictví. V přízemí se nalézají prostory Akademického klubu 1. lékařské fakulty. Konají se zde přednášky, prezentace nových knih, setkání pracovníků i studentů fakulty.

Profesor neurologie Jiří Tichý, první polistopadový děkan pražské lékařské fakulty, zajistil ve prospěch fakulty pozoruhodnou věc: v roce 1991 prosadil, že Magistrát hlavního města Prahy, který je majitelem pozemku a domu, pronajme pro účely lékařské fakulty dům za symbolickou cenu 1 koruny ročně na dobu 25 let. Alej stromu začínající u Faustova domu, podél nemocnice a teoretických ústavů až k Lipové ulici byla vybudována rovněž zásluhou prvého polistopadového děkana, takže je nazývána „Alej Tichého“.

Již po dvě desetiletí probíhají v Akademickém klubu každý druhý čtvrtek v měsíci koncerty klasického jazzu fakultního souboru Dixieland, jehož lídrem a trumpetistou je profesor Tichý. Tyto koncerty jsou bezplatné, přístupné široké veřejnosti.

Faustův dům slouží tedy studentům a učitelům 1. lékařské fakulty Karlovy univerzity v Praze.

doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.

Stomatologická klinika

1 LF UK a VFN Praha

Kateřinská 32

120 00 Praha 2

e-mail: otakar.brazda@centrum.cz