Josef Thomayer – nejslavnější lékař z Chodska*

Při příležitosti 160. výročí narození Josefa Thomayera, profesora pražské Univerzity Karlovy a trhanovského rodáka (23. března 1853 Trhanov – 18. října 1927 Praha), je vhodné připomenout jeho mimořádné zásluhy především pro vnitřní lékařství. Vzhledem k tomu, že jsou mnohá fakta ze života i díla tohoto mimořádného lékaře známa, zaměřím se na některé zajímavosti, které všeobecné pozornosti unikají.

Josef Thomayer měl dvě sestry, které se později vdaly a věnovaly se především svým rodinám. Bratr František (1856–1930) se stal zahradním architektem. Jím navržená parková úprava pražského Karlova náměstí nebo zahrada Strakovy akademie (dnes sídlo Úřadu vlády) je prakticky dodnes zachována. Bratr Antonín, který s Josefem vystudoval gymnázium v Klatovech, se stal teologem.

Na gymnáziu v Klatovech působili tehdy význační profesoři a za všechny jmenujme alespoň Aloise Šmillauera, který byl široké čtenářské obci znám pod pseudonymem Alois Vojtěch Šmilovský. I když později Josef Thomayer poznamenal, že Šmilovský nebyl příliš přívětivý, přece jen jeho literární a společenské aktivity pečlivě sledoval. Šmilovský založil pěvecký spolek Šumavan, psal divadelní hry a libreta, ale nejznámější je jeho kniha Za ranních červánků. Jedna z pražských ulic nese jméno tohoto dobově oblíbeného spisovatele.

Jednoho dne byl Josef Thomayer svým profesorem matematiky požádán, aby v ní doučoval spolužáka Emila Frýdu (1853–1912). To se zcela jistě nepovedlo, protože Emil Frýda propadl. Místo toho oba podlehli „kouzlu slova“, diskutovali o literatuře a navzájem si četli své první verše. Pseudonym Jaroslav Vrchlický pro Emila Frýdu vymyslel právě Thomayer.

V roce 1871 se Josef Thomayer přestěhoval do Prahy, kde se ubytoval ve Školské ulici a zapsal se ke studiu na lékařskou fakultu. Z malého a tmavého koutku pokoje, jinak svých hodných, ale chudých pronajímatelů, raději odcházel. A měl kam: do Akademického čtenářského kroužku, do Umělecké besedy a do kavárny Union. Díky tomu se znal s celou tehdejší pražskou bohémou. S mnohými umělci uzavřel celoživotní přátelství, mnohé léčil.

Zajímavé přátelství vzniklo mezi J. Thomayerem a Josefem Václavem Sládkem, a to při studiu angličtiny. Ačkoliv v té době Thomayer uměl německy, latinsky a francouzsky, přihlásil se ještě do kurzů angličtiny, které po ročním pobytu v USA organizoval a vedl právě J. V. Sládek. Jak tomu bývá i dnes, méně pilní žáci postupně „odpadali“. Thomayer však vytrval. Když napsal Thomayer svou první knihu Příroda a lidé, byl to právě Sládek, který ji společně s majiteli tiskárny Militkým a Novákem v roce 1880 vydal. Thomayer si velice cenil i toho, že mu J. V. Sládek věnoval peníze na vysněný několikaměsíční pobyt v Paříži. Thomayer však poskytnuté peníze od počátku chápal jako půjčku a později vše splatil.

Pro mladší lékaře je nutné připomenout, že Josef Thomayer je právem považován za zakladatele české internistické školy. V roce 1893 totiž vydal knihu s názvem Pathologie a therapie nemocí vnitřních. Je věnována „památce předních křísitelů českého jazyka v oboru lékařském“, tj. porodníkovi Antonínu Jungmannovi a fyziologovi Janu Evangelistovi Purkyně. Thomayer opravdu vytvořil české lékařské pojmosloví a bez něj by patrně české lékařství nespatřilo světlo světa. Názvy jednotlivých kapitol jeho obsáhlé knihy se časem proměnily v názvy jednotlivých lékařských, případně ještě dál členěných oborů. Obdivuhodné také je, že zmíněná kniha, která je v archivu Národní lékařské knihovny, čítá 1080 stran! Připomínám, že ji J. Thomayer vydal ve svých 40 letech, kdy pracoval na klinice, přednášel na univerzitě, měl soukromou praxi a určitě neměl ani sekretářku ani PC.

Josef Thomayer znal své studenty dobře a proto pro ně napsal i „tenčí“ knihy. Jednak v roce 1886 Úvod do drobné praxe lékařské (132 stran) a jednak v roce 1925 Nebezpečí života s podtitulem Úvahy diagnostické a prognostické (174 stran). Zajímavé je, že běžně používal dnes oblíbený termín „školská“, někdy ve variantě „stavovská“ medicína.

Josef Thomayer aktivně bojoval proti šarlatánům všeho druhu. V té souvislosti brojil proti tzv. „nezdárným knihám“, které měli lidé doma a používali je. Za nejhorší považoval Domácího lékaře od dr. C. Křížka. Možná proto byl Thomayer přesvědčen o potřebě kvalitní popularizace vědy. Ostatně v roce 1921 vyšla Zdravotnická čítanka se zřetelem k potřebám škol československých, do které kromě J. Thomayera napsali své stati také J. H. Honl a K. Weigner.

Thomayer chodil rád na dlouhé nedělní procházky, obvykle s Aloisem Jiráskem a K. V. Raisem, „kdežto Vrchlický s pojmem výlet spojoval obligátní posezení v některé hospodě“. A. Pražák v té souvislosti poznamenal, že Vrchlický „věřil v tvořivou sílu tabáku, alkoholu a vášně“. Rozhodně to bylo dobře pro českou literaturu, neboť je známo, že J. Vrchlický psal své básně i v hospodách. Láska k turistice byla důvodem, proč J. Thomayer přispěl svou statí i do knihy Základy junáctví. Když v roce 1912 A. B. Svojsík vydal svou legendární knihu Český skaut, následovaly totiž další sešity. A právě do Základů junáctví psal nejen J. Thomayer, ale i jeho přátelé A. Jirásek a K. V. Rais. Obálku k ní nakreslil M. Aleš, muž, který byl stejně jako jeho synovec Josef Váchal (rodák z Milavčí u Domažlic) v přátelských vztazích s J. Thomayerem.

Thomayerův žák, Josef Pelnář, rodák z Domažlic, který ho dokonce vystřídal na postu přednosty kliniky, i Ladislav Syllaba na svého vynikajícího učitele a svérázného Choda rádi vzpomínali. Ladislav Syllaba v proslovu nad Thomayerovým hrobem poznamenal: „Byl-li Thomayer drsný, byl drsný na pravém místě a v pravou chvíli, býval sarkastický až kousavý, ale také přímý, věrný, nezáludný, uznalý a nad jiné v národě štědrý.“ Nejen, že Thomayer své přátele léčil, ale když měli prázdnou kapsu, tak je také finančně podporoval. Jeho Nový domov, který nechal v rodném Trhanově postavit v roce 1908 (dokončen a uveden do provozu 1913) „pro osoby nemocné, nezaopatřené a stářím sešlé“ byl velkorysým činem tzv. soukromého chudinství. Pozoruhodné je, že svému účelu slouží dodnes.

Josef Thomayer psal v mládí fejetony, když dbal dobře míněných rad Jana Nerudy. Později pod akronymem Jamot E. R. napsal řadu knih o přírodě. Pro lékaře jsou dosud cenné postřehy obsažené v knize Kulturně historické obrázky z oboru lékařského, Ze zápisků lékaře a Různé příběhy v ovzduší Aeskulapově.

O Josefu Thomayerovi koluje řada úsměvných historek, které například uvedl Alarich (vlastním jménem Oldřich Hlaváč) ve své knize z roku 1929 Medicína v županu a jiné historky. Některé své zvláštnosti zaznamenal Thomayer sám. Například to, že pohrdal chirurgy, dokonce tak, že odmítl operaci karcinomu recta, kterým onemocněl v závěru života a na který zemřel. Neskrýval ani pohrdání obyvateli středních Čech, pro které vymyslel dia-gnózu „dementia mesobohemica“, tedy „středočeská zblbělost“. Mezi ně samozřejmě počítal i Pražáky, i když nebyl důsledný. Se slavným malířem Jakubem Schikanedrem ho pojilo dlouholeté přátelství. Společná láska k přírodě překonala i pražský původ umělce. I já, křtěná Vltavou, jsem byla potěšena, že mohu přednáškou vyslovit obdiv k muži, kterému je potřebné odpustit některá pošetilá hodnocení. To proto, že Josef Thomayer se zasloužil o vznik českého vnitřního lékařství a vychoval generace výborných lékařů.

Zpracováno v rámci projektu PRVOUK P20 Kulturní, sociální a historické antropologie, FHS UK.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc.

Fakulta humanitních studií UK

U Kříže 8, 158 00 Praha 5

e-mail: helena.haskovcova@fhs.cuni.cz