Purkyňova Živa, její založení, zánik a obnovení

„Od Nového roku 1853 bude vycházeti pomocí Matice české Živa, časopis přírodnický. Časopis tento bude pojednávati o nejzajímavějších přírodních předmětech způsobem každému čtenáři snadno pochopitelným. Látku poskytnou všechny říše a obory přírodní, od nichž se i k neznámým a cizokrajným tvorům postoupí a čtenář zponenáhla k vědeckému poznání celé přírody se povznese. Vyzývají se tedy všichni milovníci a podporovatelé naší literatury, aby hojným odebíráním k zdárnému vývinu Živy přispěli.“

Těmito slovy oznamuje Purkyně (obr. 1, 2) na stránkách Časopisu českého Muzea vznik nového periodika, které bude sám redigovat společně s Janem Krejčím (obr. 3). Název byl inspirován Živou, bohyní staroslovanské mytologie. Živa byla bohyní lásky plodnosti a radosti ze života, tedy obdoba antické Venuše. Byla představovaná jako krásná mladá žena, ladné křivky jejího těla zakrývaly pouze dlouhé vlasy splývající až ke kolenům. V pootevřených ústech svírala rudou růži, hlavu zdobil věnec spletený z myrty a purpurových růží. Z jejího srdce vyzařoval ohnivý paprsek, který pronikal z hrudníku levým ňadrem. Pohybovala se vozem taženým labutěmi a holubicemi. Purkyně původně uvažoval o názvu Zábavy přírodnické nebo Holubice, ale nakonec zvítězila mytologie, stejně jako tomu bylo u časopisu Krok, nazvaného podle bájného knížete, otce dcer Kazi, Tety a Libuše. Toto rozhodnutí snad podnítil název časopisu Isis, který vydával L. Oken. I další periodika, pražský Lotos a Andrého Hesperus, měla jména inspirovaná egyptskou a hinduistickou mytologií. Když Purkyně rekapituluje uplynulý rok vydávání, s radostí píše, že při zahájení vydávání Živy (obr. 4) bylo rozhodnuto tisknout 1500 exemplářů, ale velký ohlas u čtenářů si vynutil dotisk 500 exemplářů prvých tří čísel. Purkyně dále oznamuje, že předplatitelů bylo 1436, a zná i jejich povolání: Nejvíce bylo studentů, dále duchovních, učitelů, úředníků, právníků, lékařů, obchodníků – mezi abonenty byli zástupci celkem šestnácti různých povolání. Ale již ve druhém roce počet abonentů klesá na pouhých 858 předplatitelů. Purkyně to vysvětluje tím, že Matice v roce 1853 zahajuje vydávání dalšího časopisu Památky archeologické a místopisné, a tím část předplatitelů odčerpá. Purkyně se snaží zvýšit zájem čtenářů úpravou i obsahem časopisu. K původní části přírodnické přidává populární články o zdraví a nemocech v rubrice Domácí lékař a rozšiřuje časopis o přílohu s názvem Průmyslník. Počet abonentů však přesto klesá. Kritici vysvětlují pokles tím, že některé příspěvky jsou příliš náročné pro čtenáře, jindy že jsou zbytečně rozvleklé. Přes veškerou Purkyňovu snahu nepříznivý vývoj pokračuje a vede ke klesání finančních prostředků. Marně se Purkyně obrací na „velectěné učitelstvo a nadějné naše jinochy na vyšších školách studující, jakož i na každého upřímného přítele naší literatury“ se slovy:„Co Čechům mezi Slovany rakouskými, čestný primát zjednává, není četnost ani hmotná bohatost jejich, nýbrž čilá, pro vědy, umění a průmysl otevřená mysl jejich, a jen v té míře, v jaké ve vzdělanosti pokračují, mohou čestné své jméno a postavení mezi Slovany zachovati.“ Po 14 letech Purkyně s lítostí vydávání časopisu zastavuje.

OBNOVENÁ ŽIVA ZNOVU VYCHÁZÍ, JEJÍ OBNOVITELÉ SE ROZCHÁZEJÍ

Uplynula čtvrtina století, když se roku 1891 rozhodl fyziolog František Mareš a chemik Bohuslav Raýman vydávání Živy obnovit. Své rozhodnutí vysvětlují takto: „Přední z mužů vědy, kteří z národa českého vyšli, Jan Evangelista Purkyně, chtěje povznésti svůj národ, mínili učiniti tak dle své hřivny, povznášeje ho k přírodně vědeckému poznání. I vydává za tím cílem Živu, časopis přírodnický, ve kterém se pojednávalo způsobem každému čtenáři srozumitelným, o předmětech přírodovědeckých. Od dob Purkyňových tato snaha v původním rozsahu ochabla. Pouze Vesmír pěstuje po dvacet let přírodní vědy popisné se značným zdarem. A tak je čas, abychom znovu oživili snahu Purkyňovu šířiti v celém národě přírodovědecké poznání, a tak ho pomocí osvěty výše povznášeli, neboť základem důstojnosti a síly člověka jest poznání. To, že jsme národem nečetným, není důvodem, abychom se svého života vzdávali. Oč jsme méně četní, o to více vzdělaných může být mezi námi“.

V průběhu následujících let však spolupráce obou přírodovědců ochabuje a končí odchodem Mareše z redakce. Mareš píše: „Byl jsem z redakce vypuzen jako vitalista. Mně byl vitalismus přirozený, v tomto směru vedl jsem též veškeré práce v letech devadesátých. Ale tehdy byly u nás vědy biologické ve znamení mechanismu. Vitalismus uznán za provinění na vědě, za neplodnou spekulaci“.

Mareš na obviňování, že neuznává fakta a jeho postoje jsou spekulacemi, odpovídá: „Nejsem proti faktům, ale hromada fakt není věda, stejně jako hromada kamení není dům.“

Povšimnutí si zaslouží jeho varování z roku 1923, kde ve své knize „Otázky národnostní, politické i sociální“ upozorňuje, že uhlí je nastřádanou sluneční energií rostlinami a jeho zásoby jsou však omezené. „Je třeba najít řešení, čím uhlí nahradit.“ Jako vhodnou alternativu Mareš doporučuje postupy, které by mohly využívat energie vody, větru a zejména slunce. Je to myšlenka, která se stala aktuální v současnosti, ač byla vyslovena před 100 lety. Rozchod obou mužů, vysvětluje Bohumír Němec: „Byli rozdílné povahy a rozdílných názorů. Mareš filozofický idealista, Raýman pozitivista a filozoficky spíše agnostik, později vlivem anatoma Jánošíka skeptik.“ Čím se oba přírodovědci lišili a jaké byly jejich osudy a zásluhy o přírodní vědu?

CHEMIK BOHUSLAV RAÝMAN – POZITIVISTA A SKEPTIK

Bohuslav Raýman se narodil 17. prosince 1852 v Sobotce v chudé rodině. Po absolvování venkovského gymnázia se zapsal na chemický odbor Českého polytechnického ústavu v Praze. Byl žákem V. Šafaříka, který jej během studia doporučil na stáž na univerzitě v Bonnu u významného chemika F. A. Kekuleho. Raýman pak pokračoval ve studiích v zahraničí díky rakouskému státnímu stipendiu. Odjíždí do Paříže, kde se dále vzdělával v organické chemii a biochemii. Když se vrací do Prahy, je to světaznalý a všestranně vzdělaný muž. V roce 1877 byl jmenován soukromým docentem pro organickou chemii na české technice, v roce 1906 odchází na univerzitu, kde úspěšně pokračuje v akademické dráze. Profesorem se stává v roce 1897.

Vedle působení na univerzitě se angažoval především ve Spolku chemiků českých, byl redaktorem Chemických listů. V roce 1890 byl zvolen mimořádným členem Královské české společnosti nauk a v témže roce řádným členem české Akademie věd a umění. Raýman založil první cizojazyčný časopis v Čechách – Bulletin international, jehož úkolem bylo podávat zprávy do zahraničí o výsledcích české vědy. V přijímaných českých příspěvcích dbal na vysokou úroveň publikovaných prací. Přispíval i do časopisu Athenaeum, redigoval vědeckou přílohu Národních listů, spolupracoval s měsíčníkem Česká revue. Jeho význam pro českou chemii je nepochybný, jeho obraz ale poněkud zastiňují temnější stránky jeho povahy. Byl temperamentním diskutérem, který nepostupoval vždy korektně a své významné postavení v čele hierarchie české vědy někdy využíval ne zcela transparentně ve vlastní prospěch (1).

FYZIOLOG FRANTIŠEK MAREŠ – FYZIOLOG A VITALISTA

Profesor fyziologie pražské lékařské fakulty František Mareš, druhý z obnovitelů Živy, si zaslouží v lékařském časopise větší pozornost.

František Mareš se narodil 20. října 1857 v selské rodině v Opatovicích u Hluboké. Po studiu na gymnáziu v Českých Budějovicích vstoupil na pražskou univerzitu jako posluchač Filozofické fakulty v Praze. Tuto volbu mu doporučili jeho gymnaziální profesoři, při maturitní zkoušce totiž z listu brilantně přeložil latinský text. Již v prvním ročníku však změnil názor a přestoupil na lékařskou fakultu. I tam už jako student projevil své schopnosti a za svou vědeckou práci získal Hallovu cenu. Po promoci se zaměřil na fyziologii. Do ústavu nastoupil v roce 1883. V roce 1895 se jako řádný profesor ujal vedení Fyziologického ústavu v Praze, který převzal po profesoru Tomsovi.

Vedle své vědecké a pedagogické činnosti vstoupil i do veřejného života. Krátce po vypuknutí 1. světové války, 26. listopadu 1914, se účastnil schůze mediků a za přítomnosti rakouského policejního komisaře vykonávajícího politický dohled řekl: „Není to válka naše, necítíme nepřátelství k žádné z válčících stran, ale věříme ve spravedlnost a v konečné vítězství nad násilím.“

Dne 17. května 1917 Mareš podepsal spolu s dalšími českými kulturními činiteli Manifest českých spisovatelů, vyzývající české poslance rakouského parlamentu ve Vídni, aby se rozhodně zastali českých práv a požadavků. Konečně 13. dubna 1918 se Mareš účastnil protirakouské demonstrace v Obecním domě v Praze, kde Alois Jirásek přečetl Národní přísahu.

V samostatném státě se stal nejprve senátorem a poté poslancem Národního shromáždění. Jako senátor inicioval zákon o č. 135/1920 Sb., který se týkal pražské univerzity. Tento zákon, přijatý 19. února 1920, stanovil, že pokračovatelem starobylého učení Karlova je pouze česká univerzita, a zákon z 28. února 1882, který pražskou univerzitu rozděloval na českou a německou, se ruší. Česká Karlova univerzita se stala vlastníkem budovy Karolina, univerzitního archivu a insignií. Pro zákon se ujal název „Lex Mareš“.

Jako pedagog byl Mareš obdivován studenty jako brilantní řečník, jehož přednášky byly vždy zajímavé, strhující, srozumitelné, pronášené zvučným hlasem a oživované vhodnou akcentací (2). Jeho spolupracovníci Mareše oceňovali jako laskavého, nestranného a spravedlivého šéfa, jehož osobnost vyzařuje patriarchální moudrost, která vždy uklidňuje (3). Byl přísným, ale shovívaným examinátorem, který oceňoval význam bystrého postřehu, přesného pozorování a logického myšlení (4). Nakonečný o Marešovi píše: „Mareš měl hluboké vzdělání v přírodovědě a filozofii, hovořil francouzsky, anglicky a německy. Byl dominantní, ale nebyl vládychtivý. Byl školeným řečníkem a pohotovým diskutérem, který své protivníky nešetřil, ale nebil pod pás. Měl osobitý smysl pro humor, jemný a dobromyslný.“

Vstupem do politického života – Mareš na výzvu doktora Karla Kramáře vstoupil do Národní demokratické strany – se stal Mareš terčem útoků politických protivníků. V padesátých letech 20. století však byl jeho portrét z galerie rektorů v Karolinu odstraněn a Mareš byl odsuzován jako reakční vědec, filozof i politik. Dokonce byl obviňován z fašismu a z účasti v kolaborantské organizaci Vlajka, působící v době okupace Československa.

Tyto jeho údajné reakční postoje byly spojovány i s údajnou nenávistí k prezidentu Masarykovi. To měla dokazovat Marešova angažovanost ve sporu o pravost Rukopisů. Mareš v roce 1927, když skončil svou univerzitní dráhu, obrátil svůj zájem na tyto pergameny, které byly v devadesátých letech 19. století prohlášeny za podvrhy. Mareš sám vysvětluje svůj zájem o tento literární spor slovy: „Na otázku Rukopisů jsem byl přiveden v roce 1918, kdy jsem byl poučen o klamnosti důkazů o jejich podvržení z kryptogramů V. Hanka fecit a nalezení berlínské modři v jedné z iniciálek. Hanka fecit a berlínská modř byly důkazy, které umlčely obhájce, a nyní teprve mohl být vystaven veřejnému posměchu každý, kdo ještě věří v Rukopisy.“ Berlínská, nebo též pruská modř, bylo barvivo objevené v roce 1704, pergameny ozdobené touto modří tedy nemohly být středověkého původu. Avšak podrobné zkoumání iniciály N ve slově Neklan v Rukopise Královédvorském prokázalo, že pod vrchní vrstvou modré barvy jsou ještě další vrstvy, totiž červená a zelená. Modrá v iniciále byla tedy později domalována jako barva nejmladší. Na to upozornil při svých chemických zkouškách již chemik Bělohoubek roku 1887.

Marešovo vystoupení v otázce Rukopisů mu přineslo nepřátelské útoky a obviňování z nečestných a postranních pohnutek, mimo jiné i z nepřátelství k osobě prezidenta republiky. Masaryk totiž v roce 1886 v časopise Athenaeum, jehož byl redaktorem, otevřel diskuzi o Rukopisech. Její účastníci – historici, jazykovědci, paleografové, chemici – došli k závěru, že rukopisy jsou podvrhem, který byl dílem Václava Hanky a osob jemu blízkých.

Masaryk ještě za svého působení ve Vídni se často stýkal se Šemberou, odpůrcem pravosti, a věřil i filologické argumentaci Gebauera, který pergameny označil za podvrh. Navíc Masaryk považoval Hanku za nedůvěryhodnou osobu, jak vyplývá z jeho příspěvku v Athenaeu v roce 1887 (5). Svým hodnocením muzejního bibliotekáře se řadí k názorům těch Hankových současníků, podle nichž byl nálezce Rukopisu ješitný, domýšlivý, lstivý a zákeřný muž, nezřízeně toužící po medailích a řádech, jimiž se okázale zdobil kdykoliv a kdekoliv mohl. Naproti tomu Neruda píše o Hankově dobrotivé tváři a jiní o něm mluví jako o laskavém, ochotném, dobrosrdečném a přívětivém muži.

Masaryk nepovažoval za důstojné, aby národ stavěl svou hrdost na lži. Tento postoj má vysoce etický náboj, zasluhuje trvalé uznání bez ohledu na pravost či podvrženost nalezených pergamenů. Proto případné diskuze o Rukopisech, které se objevují dodnes, nesmí být chápány jako zpochybňování morální Masarykovy autority.

Mareš se s Masarykem střetl již ve sporu o výklad Kanta. Mareš odmítal Masarykův realismus, ale různost názorů nemusí nutně znamenat nenávistné nepřátelství. Mareš připomínal, že v roce 1917 zastavil zkoumání Rukopisů plánované při stoletém výročí jejich nalezení, aby případné diskuze o pravosti nebyly zneužity vídeňskou vládou k diskreditaci Masarykovy zahraniční akce. Na první schůzi profesorského sboru lékařské fakulty v republice v listopadu 1918 byl Mareš slavnostním řečníkem a vyzdvihl „zásluhy našeho kolegy, profesora Masaryka, na vzniku samostatného státu“.

Mareš se hájil, že do diskuze o pravosti Rukopisů nevstoupil z nenávisti k profesoru Masarykovi, neboť důkazy o jejich padělanosti byly dílem profesora Gebauera a Masaryk spoléhal na staročeskou gramatiku. Nevylučoval se, že v budoucnu může být vyroben inkoust a barvy podle středověkých receptur. Byl přesvědčen, že rozhodnout mohou jen filologové posouzením gramatiky.

František Mareš v padesátých letech označován za fašistu

Marešova účast v diskuzích o pravosti Rukopisů byla také příležitostí, aby byl Mareš obviňován z fašismu. Otruba (6) uvádí, že Marešova obrana Rukopisů souvisela s krajním nacionalismem a posléze až s politikou českých fašistů. K fašistům se údajně připojil i Mareš. Také Kočí mluví o Marešově přilnutí k fašistické ideologii a jeho přechodem do tábora českého fašismu, jehož myšlenky šířil pod vlajkou obrany Rukopisů (7). Milan Nakonečný ve své biografii o Marešovi podrobně vysvětluje, že v roce 1928 vzniká Vlajka aneb Hnutí pro nové Československo

(8). Bylo iniciováno pochybnostmi, zda na všech zodpovědných místech státu stojí lidé, jejichž inteligence, vzdělání a mravní hodnoty zaručují, že budou pracovat k prospěchu státu. Původní Vlajka vylučovala politické stranictví a jejím úkolem bylo obnovení národního života na mravním základě. V listopadu roku 1938 po Mnichovu československá vláda takzvané druhé republiky činnost Vlajky zakázala. Původní Vlajka zanikla a nebyla nikdy obnovena. V období okupace zakládá Jan Rys Rozsévač organizaci, která si přisvojila název Vlajka, a postavil se do jejího čela (9). Mareš se od této organizace distancoval a veřejně prohlásil, že Rysova Vlajka nemá nic společného s Vlajkou prvorepublikovou (10). Odsoudil také Rysovo hnutí jako nástroj kolaborace a antisemitských štvanic. Rysova Vlajka nikdy nebyla legalizována. Ivo Pejčoch ve své knize věnující se období okupace státu, uvádí: „Vlajka po celou dobu své protektorátní historie představovala plavbu pozoruhodným právním vakuem. Nebyla povolena, ale existovala, chtěla legalizaci, neměla na ni však naději“ (11).

V padesátých letech M. Matoušek ve své knize představuje Mareše v těch nejtemnějších barvách jako ješitného, nenávistného a záludného muže (12). O objektivitě tohoto Matouškova hodnocení Mareše svědčí v uvedené knize událost z roku 1922. V Praze německy vydávaný časopis Bohemia uveřejnil článek pod nadpisem „Fiasko profesora Mareše v posluchárně“. Časopis píše, že Mareš při své přednášce hrubě útočil proti prezidentu republiky a ministru zahraničí Benešovi. Studenti však údajně jeho projev přerušili hlomozem, takže musel přednášku ukončit. Až když se událost dostala na veřejnost, profesorský sbor fakulty nařídil vyšetřování, ale to neproběhlo objektivně a zjevně bylo ukončeno v Marešův prospěch. V archivu Univerzity Karlovy v osobním spise Mareše je uložen jeho dopis, v němž se Mareš energicky ohrazuje proti tvrzení Bohemie a žádá o prošetření (13). Vedení fakulty pak podrobně vyslechlo posluchače, asistenty i laboranty ústavu a všem profesorům byl rozeslán důvěrný dotazník týkající se uvedené přednášky. Všemi účastníky bylo potvrzeno, že žádný politický projev Mareš neměl a vytištěná zpráva je nepravdivá. Srovnání archivního materiálu a textu Matouškovy knihy nám dokládá serióznost práce jejího autora.

Emeritní profesor fyziologie vstupuje do sporu o Rukopisech

Mareš v letech 1927–1939 napsal devět knih hájících pravost Rukopisů. Tuto Marešovu angažovanost jeho kritici označili za projev klesajících intelektuálních schopností stárnoucího vědce, který se pošetile věnoval záležitosti dávno definitivně uzavřené. Vždyť podvrženost těchto pergamenů byla podle odpůrců prokázána „nevyvrácenými a nevyvratitelnými“ důkazy. Diskuze o pravosti Rukopisů však dodnes neskončily.

Mareš kritizuje argumentaci odpůrců, že v Rukopisech jsou slova v jiných středověkých textech nenalezená. Jestliže některá slova nebyla ve známých pergamenech nalezena, nelze tvrdit, že neexistují. Mohou být nalezeny později. Zdůrazňoval, že negativní nález nemůže být základem pozitivního tvrzení. Jestliže existují v Rukopisech gramatické chyby, neznamená to, že co je filologicky nesprávné, musí být podvržené. Chyby se mohl dopustit středověký písař. Především nevěřil, že autorem básní může být mladý básník a filolog Hanka, kterému v době nálezu bylo 26 let, neměl dostatečné jazykové vzdělání a sám některá slova z pergamenu chybně četl.

Diskuse o Rukopisech pokračují

Také Karel Krejčí (14) zpochybňuje Hankovo autorství. Ten hledá autory Rukopisů mezi členy Královské české společnosti nauk. Do této skupiny patří mimo jiné Ignac Cornova, F. M. Pelcl, K. R. Unger, kteří uznání dosáhli svými texty publikovanými latinsky nebo německy, mohli být anonymními autory nalezených básní. Josef Polák (15) je přesvědčen, že obviňování Hanky z falzifikátorství by neuspělo před současným soudem, a Lubomír Sršeň (16, 17) přítomnost berlínské modři odmítá jako důkaz padělanosti, je-li uplatňován bez připomenutí, že modř tvoří nejmladší vrstvu, pod níž jsou ještě další dvě vrstvy barvy, neboť jde o argument vědecky nepřípustný a eticky závadný. Nejnověji Karel Nesměrák připomíná, že současná věda disponuje širším spektrem metod pro přímé i nepřímé datování starých pergamenů, a doporučuje, aby tyto metody byly použity (18).

František Mareš, vědec, učitel, filozof a politik, dvojnásobný rektor univerzity a trojnásobný děkan její lékařské fakulty, zemřel ve svém rodném kraji v Hluboké nad Vltavou 8. února 1942. Obnovení časopisu Živa, o který se Mareš zasloužil, bylo činem úspěšným, neboť Živa od roku 1891 vychází bez přerušení dodnes.