Současná farmakoterapie benigní hyperplazie prostaty
Current pharmacotherapy of benign prostatic hyperplasia
Benign prostatic hyperplasia is a frequent disease in older men. Although mortality is low, in developed countries, it has a significant morbidity, leading to a decrease in quality of life in a large number of men. As the population ages, so does the number of men with benign prostatic hyperplasia requiring treatment. Pharmacotherapy is the first line of treatment. Its main goal is to reduce symptoms’ severity, slow their progression, and delay invasive surgical treatment for as long as possible. We currently have several drug categories with which we can achieve these goals. Our paper aims to summarise the drug categories used in modern pharmacotherapy of prostatic hyperplasia, describe their specifics, and list those drugs that have achieved wide application in clinical practice.
Keywords:
combination therapy – Benign prostatic hyperplasia – alpha-blockers – 5-alpha-reductase inhibitors – antimuscarinics
Autori:
V. Hanáček 1; T. Hanuš 2
Pôsobisko autorov:
Institut klinické a experimentální medicíny, Praha, Klinika transplantační chirurgie, Přednosta: prof. MUDr. Jiří Froněk, PhD.
1; Urologická klinika 1. LF UK a VFN, Praha a Katedra urologie IPVZ, Praha, Přednosta: prof. MUDr. Viktor Soukup, Ph. D.
2
Vyšlo v časopise:
Prakt. Lék. 2024; 104(3): 107-111
Kategória:
Přehledy
Súhrn
Benigní hyperplazie prostaty je frekventní onemocnění mužů vyššího věku. Přestože mortalita je nízká, představuje toto onemocnění ve vyspělých zemích onemocnění s významnou morbiditou, které u velkého množství mužů vede k významnému snížení kvality života. Jak dochází ke stárnutí populace, přibývá i mužů s benigní hyperplazií prostaty vyžadujících léčbu. Farmakoterapie patří k první linii léčby. Jejím hlavním cílem je zmenšení tíže symptomů onemocnění, zpomalení jejich progrese a oddálení invazivní operační léčby. V současné době máme k dispozici několik lékových skupin, kterými jsme zřetelně schopni těchto cílů dosáhnout. Cílem této práce je uvést základní lékové skupiny využívané v aktuální farmakoterapii hyperplazie prostaty, popsat jejich specifika a vyjmenovat ta léčiva, která dosáhla v klinické praxi širokého uplatnění.
Klíčová slova:
benigní hyperplazie prostaty – alfablokátory – inhibitory 5α-reduktázy – antimuskarinika – kombinovaná terapie
ÚVOD
Benigní hyperplazie prostaty (BHP) je nezhoubné uzlovité zvětšení předstojné žlázy, při kterém je utlačována prostatická část močové trubice a které vede k poruše odtoku moči z močového měchýře. BHP je onemocnění, jehož prevalence stoupá s věkem. V histologických preparátech se objevuje od 40. roku věku, po 50. roku věku incidence onemocnění prudce stoupá. Výsledkem stoupající incidence je výskyt BHP v histologických preparátech 70 % mužů v 7. deceniu, v 80 letech je určitá míra uzlovité hyperplazie prostaty popsána prakticky u všech mužů (1, 2).
Etiologie BHP je multifaktoriální a všechny příčiny jejího vzniku nejsou vysvětleny. Jistý vliv na růst prostatické tkáně mají hormony, především androgeny. Hlavním stimulátorem růstu prostatických buněk je testosteron, respektive jeho aktivní metabolit dihydrotestosteron (DHT). DHT vzniká z testosteronu ve stromálních buňkách prostaty za pomoci enzymu 5α-reduktázy. DHT a testosteron se vážou na androgenní receptory ve stromálních i epitelových buňkách prostaty a tím stimulují tvorbu růstových faktorů. Ačkoliv hladina testosteronu s věkem klesá, silná vazba DHT na zmnožené androgenní receptory stimuluje růst počtu buněk prostaty, který vede ke vzniku BHP. Dalšími faktory, které pravděpodobně vedou ke vzniku BHP, je kouření, dietní návyky, obezita či zvýšená sexuální aktivita. Jejich jasný kauzální vztah ke vzniku BHP však dosud nebyl přesvědčivě prokázán (2–4).
Mikční obtíže na podkladě BHP má prakticky polovina mužů starších 60 let. Přibližně u 25 % mužů věku nad 60 let vyžadují symptomy onemocnění na podkladě BHP nějakou formu léčby. Symptomy BHP v současné době zahrnujeme pod širší pojem symptomy dolních močových cest (lower urinary tract symptoms – LUTS). Jedná se o jímací, evakuační a postmikční symptomy, které mohou být způsobeny i jinými onemocněními, než je BHP, jako jsou malignity močového měchýře či prostaty, hyperaktivní močový měchýř, noční polyurie, syndrom chronické pánevní bolesti nebo distální ureterolitiáza. Některá onemocnění projevující se jako LUTS mohou být důsledkem BHP. Příkladem jsou infekce močových cest či litiáza v močovém měchýři vzniklá na podkladě subvezikální obstrukce zvětšenou prostatou. Jak již bylo zmíněno, BHP je pojem patologicko-anatomický. V anglické literatuře se proto můžeme setkat s pojmem „benign prostate enlargement“ (BPE), který vyjadřuje pouze anatomické zvětšení prostaty. Dalším užívaným anglickým pojmem je „bladder outlet obstruction“ (BOO). Ten vyjadřuje výtokovou obstrukci močového měchýře, u které může být prostata jednou z příčin (3–5).
Aktuální diagnostický postup pacientů s LUTS je zpracován v doporučeních EAU (European Association of Urology). Vzhledem k multifaktoriální patofyziologii vzniku LUTS je jeho cílem diferenciální diagnostika, která vede k určení dominantní příčiny rozvoje LUTS. Pokud je dominantní příčinou BHP, zaměřuje se diagnostický algoritmus na charakter klinických obtíží, jejich monitorování a nastavení adekvátní formy léčby. Diagnostika zahrnuje odběr anamnézy, klinické vyšetření včetně vyšetření prostaty přes konečník, laboratorní diagnostiku s vyšetřením moči a odběrem prostatického specifického antigenu (PSA) a zobrazovací metody. V zobrazovacích metodách dominuje ultrasonografie. Nejpřesnější informaci o velikosti a tvaru prostaty přináší transrektální sonografie. V indikovaných případech doplňujeme i další zobrazovací či laboratorní metody (MR prostaty, CT vylučovací urografie, uretrocystoskopie, cytologie moči, index zdravé prostaty atd.). V diagnostice BHP nám rovněž pomáhají dotazníky. Nejrozšířenějším je Mezinárodní skóre prostatických symptomů (International Prostate Symptom Score – IPSS). Obdobou dotazníku IPSS užívanou ve Spojených státech amerických je AUA skóre symptomů. K hodnocení sexuálních funkcí se nejčastěji používá Mezinárodní index erektilních funkcí (IIEF) a jeho různé modifikace. U mužů s BHP se rovněž hodnotí index kvalita života (QoL). Dalším důležitým vyšetřením u BHP je uroflowmetrie, při které zjistíme hodnotu maximálního průtoku moči (Qmax). Za hranici normy je považována Qmax 15 ml/s. Současně měříme hodnotu postmikčního rezidua (PMR) ultrasonografií (4, 5).
FARMAKOTERAPIE BHP
Alfablokátory
BHP vede dvěma složkami k obstrukci prostatické části uretry. První je složka statická, jejíž podstatou je mechanická obstrukce způsobená tlakem zmnožené tkáně prostaty. Druhá složka je dynamická způsobená kontrakcí hladkého svalstva prostaty. Subvezikální obstrukce u BHP je přibližně z 60 % vyvolána složkou statickou a z 40 % dynamickou (1). V sedmdesátých letech 20. století analyzoval nizozemský lékař Pieter J. Donker uretrální tlakový profil při podávání různých léčiv. Stimulace sympatických, α1-adrenergních, receptorů vedla ke zvýšení uretrálního uzavíracího tlaku. Tyto receptory považujeme za funkčně dominantní u dynamické složky subvezikální obstrukce při BHP od poloviny osmdesátých let 20. století a dělíme je na tři subtypy.
Prvním subtypem jsou receptory α-1A. Koncentrace těchto receptorů je vysoká v prostatě, uretře a hrdle močového měchýře, a se zmnožením prostatické tkáně tedy roste i jejich celkový počet. Druhým jsou α-1B, které nacházíme hlavně ve stěně tepen, a mají vliv na regulaci krevního tlaku. A třetím receptory α-1D, které jsou odpovědné za kontrakci detruzoru močového měchýře. V tkáních dolních močových cest jsou zastoupeny všechny subtypy α1-adrenergních receptorů. Jejich procentuální zastoupení se však v jednotlivých lokalizacích liší. Blokáda těchto receptorů vede ke zmírnění dynamické složky subvezikální obstrukce u BHP (6–8).
Alfablokátory (AB) patří do první linie farmakoterapie LUTS při BHP. Podle afinity k receptorům je můžeme rozdělit na neselektivní a selektivní. Mezi neselektivní AB, tedy léky, které mají stejnou afinitu ke všem třem podtypům α1-adrenergních receptorů, patří alfuzosin, doxazosin a terazosin. Za selektivní AB považujeme tamsulosin s vysokou afinitou k α-1D receptorům a silodosin s afinitou k α-1A receptorům.
Nespornou výhodou AB je rychlý nástup účinku. Užívání AB vede k promptnímu zlepšení zejména obstrukčních LUTS. Dlouhodobě vede zlepšení IPSS, zvýšení Qmax a zlepšení QoL. Další výhodou je dobrá tolerabilita léků s minimem nežádoucích účinků, což zlepšuje adherenci mužů k terapii AB. Mezi nejčastěji uváděné nežádoucí účinky AB patří vertigo, ortostatická hypotenze a sexuální dysfunkce. U sexuálních dysfunkcí dominuje retrográdní ejakulace (nejvyšší u silodosinu, 22 % případů). Právě výskyt retrográdní ejakulace nás vede k opatrnosti v indikaci AB u mladších mužů (4, 7, 9, 10).
Inhibitory 5α-reduktázy
Prostata je, stejně jako ostatní mužské přídatné pohlavní žlázy, pod vlivem hormonů a růstových faktorů.
Dominantní roli v růstu a sekretorické funkci prostaty hraje testosteron. Sérový testosteron je pod kontrolou hypotalamo-hypofyzární osy a je z 95 % tvořen ve varlatech. Zbývajících 5 % testosteronu se tvoří v nadledvinách. V prostatě působí testosteron jako prohormon účinnější formy, kterou je dihydrotestosteron (DHT). DHT je steroidním hormonem, který je fakticky odpovědný za růst prostaty. Přeměna testosteronu na účinnější DHT je pod vlivem enzymu 5α-reduktázy. Aktivita tohoto enzymu tedy hraje důležitou roli v patogenezi BHP (11). 5α-reduktáza se v lidském těle vyskytuje ve dvou izoformách. Zatímco typ 1 se vyskytuje v játrech, kůži a kožních adnexech, typ 2 v oblasti kůže mužského genitálu, vousech a v prostatě (4).
K dispozici máme dva preparáty inhibitorů 5α-reduktázy (5-alpha-reductase inhibitors – ARI), finasterid a dutasterid. Finasterid je selektivním inhibitorem 5α-reduktázy typu 2 a redukuje o 70 % sérové a intraprostatické hladiny DHT. Dutasterid je inhibitorem obou typů 5α-reduktázy a vede k poklesu hladiny DHT asi o 90 %. Snížení hladiny DHT vede k atrofii hyperplastické tkáně prostaty. Atrofie tkáně vede při dlouhodobé terapii ARI ke zmenšení objemu prostaty o 20–30 %. Urologům je rovněž dobře znám i vliv ARI na hladinu prostatického specifického antigenu (PSA). PSA je při této terapii sníženo na polovinu (12, 13).
V klinické praxi využíváme ARI jak v monoterapii, tak v kombinované terapii BHP. Finasterid v monoterapii přináší signifikantně zlepšení IPSS (respektive AUA skóre symptomů) v porovnání s placebem. K významnějšímu zlepšení IPSS vede léčba finasteridem u pacientů s prostatou větší než 30 ml než u pacientů o prostatě pod 30 ml velikosti. Stejně tak zmenšení objemu prostaty u pacientů s prostatou větší než 30 ml je v dlouhodobé terapii výraznější. Rozdíly v Qmax, PMR a celkové progresi onemocnění nejsou u obou skupin signifikantní. Avšak všechny výše popsané parametry se u monoterapie finasteridem zlepšují v porovnání s placebem (14). Dutasterid se objevil na trhu přibližně o 10 let později než finasterid, podle dostupných studií přináší podobné výsledky jako finasterid ve zlepšení mikčních obtíží, zmenšení PMR a rovněž vede ke snížení celkové progrese onemocnění. Oba preparáty navíc přinášejí pacientům jeden neoddiskutovatelný benefit – vedou k oddálení akutní močové retence a operační léčby spojené s BHP v porovnání s placebem a monoterapií AB (10, 13).
Antimuskarinika
Stejně jako pojem LUTS zahrnuje jímací, evakuační a postmikční symptomy bez jasné patognomické definice, tak i pojem hyperaktivní močový měchýř (overactive bladder – OAB) je pouhým syndromem, který může být důsledkem celé řady onemocnění. Podle Mezinárodní společnosti kontinence se OAB definuje jako urgence s nebo bez inkontinence moči, obvykle spojený se zvýšenou frekvencí mikce a nykturií. OAB a jímací LUTS bývají přisuzovány detruzorové hyperaktivitě. Do současné doby bylo identifikováno pět typů muskarinových receptorů M1 až M5. Receptory M2 a M3 jsou přítomny ve svalovině močového měchýře. Ke kontrakci detruzoru vede aktivace receptorů M3. Aktuálně jsou primárně indikována AM první generace oxybutinin, propiverin a trospium. Až po selhání AM první generace následuje terapie další generací AM, do které patří solifenacin, darifenacin, fesoterodin a tolterodin (4, 7, 15).
Jasné patofyziologické mechanismy vzniku OAB u BHP nejsou známé. Avšak jak bylo uvedeno, OAB je často syndrom konkomitantním s jímacími i obstrukčními LUTS, zejména u starších mužů. Dostupná data o monoterapii AM u BHP jsou velmi omezená. Na jejich základě můžeme konstatovat signifikantní redukci denní frekvence mikce, redukci nykturií a současně zlepšení IPSS a QoL. Historicky zažitá představa o kontraindikaci AM u BHP byla již opuštěna. A přestože jsou AM pravděpodobně nejvíce různorodou skupinou léků ve farmakoterapii BHP, mají své pevné místo i v aktuálních doporučeních odborných společností (4, 5, 16).
Kombinovaná terapie
Kombinovaná terapie LUTS při BHP je již téměř 30 let široce využívána v klinické praxi. Principem této formy léčby je preskripce léčiv, jejichž účinky na BHP nejsou identické, a v případě současného užívání tedy působí synergicky. U indikace těchto léčiv vycházíme z předpokladu, že mnoho pacientů nedosáhne na monoterapii adekvátní terapeutické odpovědi. V kombinované terapii můžeme předepsat léky ve fixní kombinaci. Fixní kombinace léčiv nabízí benefit především u léků, které využíváme v jedné denní dávce. Typicky se jedná o kombinaci AB a ARI. Zatímco AB mají okamžitý nástup účinku, plný efekt ARI však nastupuje v rozsahu 3–6 měsíců od zahájení léčby. Cílem této formy kombinované terapie je tedy nejen promptní zmírnění obtíží, ale rovněž dlouhodobé snížení progrese onemocnění. Další možností je kombinace AB a AM. V této kombinaci můžeme užít léčiva ve fixní kombinaci nebo s libovolnou dávkou AM. Ve druhém případě můžeme u pacienta využít preparát a jeho dávku tak, abychom dosáhli požadovaného klinického efektu, který nenabízí fixní kombinace (16, 17). První studie popisující kombinovanou terapii BHP se objevily v devadesátých letech 20. století. Jednalo se o však o studie s maximálně dvouletým sledováním. Průlomové informace o efektu kombinované terapie BHP přinesly studie MTOPS (Medical Therapy of Prostate Symptoms) a CombAT (Combinatio of Avodart and Tamsulosin). Tyto studie poskytly rovněž cenné informace o monoterapii AB doxazosinem a tamsulosinem a ARI finasteridem a dutasteridem v porovnání s placebem. Obě studie shodně prokázaly lepší klinickou odezvu u kombinované terapie v porovnání s monoterapií. Studie MTOPS porovnávala placebo s monoterapií AB doxazosinem, monoterapií ARI finasteridem a kombinovanou léčbou doxazosin/finasterid. Hlavním cílem bylo zjištění rizika progrese onemocnění na základě pěti kritérií: AUA skóre symptomů, akutní močové retence, inkontinence moči, renální insuficience a rekurentních močových infekcí. V pětiletém sledovaném období v porovnání s placebem vedly oba léky v monoterapii ke snížení progrese onemocnění. Výsledky finasteridu a doxazosinu byly prakticky stejné. Oba léky v kombinaci však snižují riziko progrese onemocnění významně více než v monoterapii. To dokazuje celkově vyšší efektivitu kombinované terapie. Zatímco samotný doxazosin prokazatelně oddaluje akutní močovou retenci, celkové riziko retence moči však neredukuje. Výsledky finasteridu a kombinované terapie jako prevence akutní močové retence byly srovnatelné. Jak je popsáno výše, díky těmto informacím můžeme indikovat i monoterapie ARI jako prevenci akutní močové retence (9, 18). Studie CombAT srovnávající tamsulosin, dutasterid a jejich kombinaci výsledky studie MTOPS jen potvrdila. Také v této studii má největší vliv na zpomalení progrese onemocnění kombinovaná terapie. Také druhý zástupce ARI, dutasterid, v monoterapii nebo v kombinaci s tamsulosinem vede ke snížení rizika akutní močové retence a následné chirurgické léčby. Na základě studie CombAT je aktuálně distribuován lék s fixní kombinací 0,4 mg tamsulosinu a 0,5 mg dutasteridu. Ten využíváme zejména v dlouhodobé léčbě pacientů s vysokým rizikem progrese onemocnění (velký objem prostaty, vyšší hladina PSA, vyšší věk). Výhodou tohoto léčiva je také jeho dobrá tolerabilita s minimem nežádoucích účinků. Ty byly u jednotlivých léků ve studii srovnatelné. V nejvyšším procentu se vyskytovaly sexuální dysfunkce jako erektilní dysfunkce nebo retrográdní ejakulace. Vzhledem k věku pacientů ve sledované skupině je však kauzální vztah mezi sexuálními dysfunkcemi a užíváním léčiv přinejmenším diskutabilní (10, 19).
Jak už bylo naznačeno ve stati o AM, studie o jejich efektu na jímací LUTS, respektive projevy OAB, byly nejčastěji koncipovány jako srovnání terapie AB a kombinované terapie AB a AM. Saito srovnává tamsulosin a tamsulosin s propiverinem, Lee následně dozazosin a doxazosin s propiverinem. Oba autoři zjišťují, že k poklesu frekvence mikce přes den, poklesu nykturií a celkovému poklesu urgencí vede kombinovaná terapie. Další dostupná data jejich závěry více či méně potvrzují. Nevýhodou všech studií však je krátká doba sledování, která se většinou pohybuje pouze v řádu týdnů (15, 20). Aktuálně je v Evropě nejrozšířenější fixní kombinace AB tamsulosinu v dávce 0,4 mg a AM solifenacinu o 6 mg. K dispozici máme studii s ročním sledováním, kdy již po první kontrole 4–8 týdnů od zahájení terapie pozorujeme zlepšení IPSS a QoL. Zlepšení trvá i při kontrole mezi 40. až 52. týdnem. Nežádoucí účinky léčiva souvisejí s nízkou uroselektivitou solifenacinu. Jednalo se o sucho v ústech (7,1 % pacientů), zácpu (4,7 %), dyspepsie (2,3 %) a rozostřené vidění (1,6 %). Pouze 0,7 % pacientů referovalo akutní močovou retenci v souvislosti s užíváním léčiva. Tyto skutečnosti dělají z fixní kombinace tamsulosinu a solifenacinu bezpečnou alternativu u mužů s jímacími LUTS, kteří nedosáhnou adekvátní odezvy na monoterapii AB (16). Další léčiva, která v současné době mohou být indikována ve farmakoterapii BHP, dominantně využíváme v terapii jiných urologických onemocnění. Jedná se například o zástupce β3-agonistů mirabegron, dále inhibitorů fosfodiesterázy 5. typu tadalafil nebo syntetický analog antidiuretického hormonu desmopresin. Studií, které popisují efekt těchto léčiv na LUTS při BHP, je minimum, proto klinický význam těchto léků je v této indikaci zatím marginální (4, 21).
Ostatní skupiny léků
Na tomto místě lze okrajově zmínit skupinu léků, které jsou také někdy využívány v současné farmakoterapii BHP. Jedná se o volně prodejná fytofarmaka. U fytofarmak jsou účinné látky získávány z celé řady rostlin (Cucurbita pepo, Epilobiumparviflorum, Hypoxis hemerocallidea, Solanum lycopersicum, Pinus pinaster, Roystonea regia, Prunus africana, Secale cereale, Serenoa repens, Urtica dioica). Mechanismus účinku těchto léků nebyl dosud detailně vysvětlen. Předpokládá se jejich vliv na redukci aktivity enzymu 5α-reduktázy a snížení hodnoty DHT, tedy inhibici DHT indukované hyperplazie prostaty. Současně je znám antioxidační, antiproliferační a analgetický efekt fytofarmak. Tato léčiva mají velmi dobrou toleranci pacientem, minimum nežádoucích účinků a lze je užívat jak v monoterapii, tak v kombinaci s jinými léčivy. Na druhou stranu z hlediska EBM (evidence based medicine) je třeba respektovat, že dosud dostupné randomizované studie s různými fytofarmaky nevedly k porovnatelným výsledkům jejich účinnosti (21).
ZÁVĚR
BHP je časté onemocnění mužů vyššího věku. V přímé úměře ke stárnutí populace přibývá i četnost této diagnózy. V klinickém obraze bývá spojena s pojmem LUTS. U řady mužů vyžadují LUTS na podkladě BHP adekvátní léčbu. Cílem léčby je zmírnění symptomů a zpomalení nebo zastavení progrese onemocnění. Farmakoterapie představuje první volbu u LUTS způsobených BHP. V současné době máme k dispozici několik skupin léčiv, která můžeme indikovat v monoterapii nebo jako kombinovanou léčbu. Kombinovaná terapie využívá synergických účinků jednotlivých lékových skupin. Vzhledem k různorodé skupině pacientů, kterým je tato forma terapie určena, zůstává i nadále nosným principem individualizace léčby, která má být směřována k maximalizaci klinického efektu při minimalizaci nežádoucích účinků léčiv.
Konflikt zájmů: žádný.
Zdroje
- Jocham D, Miller K. Praxis in der Urologie. Stuttgart: Georg Thieme Verlag 2007.
- Povýšil C, Šteiner I, a kol. Speciální patologie. Praha: Galén 2007.
- Matoušková M, a kol. Praktická urologie v kazuistikách. Praha: Axonite CZ 2013.
- Zámečník L, a kol. Moderní farmakoterapie v urologii. Praha: Maxdorf 2019.
- European Association of Urology. EAU Guidelines [online]. Dostupné z: https://uroweb.org/guidelines [cit. 2024-06-15].
- Noble AJ, Chess-Williams R, Couldwell C, et al. The effects of tamsulosin, a high affinity antagonist at functional alpha 1Aand alpha 1D-adrenoceptor subtypes. Br J Pharmacol. 1997; 120(2): 231–238.
- Záleský M. Konzervativní terapie non-neurogenních dysfunkcí dolních močových cest. Urol praxi. 2021; 22(2): 65–69.
- Lukeš M, Heráček J. Benigní hyperplazie prostaty – kombinovaná léčba alfablokátory a inhibitory 5-alfa reduktázy. Urolog pro Praxi 2009; 10(5): 279–281.
- McConnell JD, Roehrborn CG, Bautista OM, et al. The long-term effect of doxazosin, finasteride, and combination therapy on the clinical progression of benign prostatic hyperplasia. N Engl J Med. 2003; 349(25): 2387–2398.
- Roehrborn CG, Siami P, Barkin J, et al. The effects of combination therapy with dutasteride and tamsulosin on clinical outcomes in men with symptomatic benign prostatic hyperplasia: 4 year results from the CombAT study. Eur Urol. 2010; 57(1): 123–131.
- Madersbacher S, Sampson N, Culig Z. Pathophysiology of benign prostatic hyperplasia and benign prostatic enlargement: a mini-review. Gerontology 2019; 65(5): 458–464.
- Li Y, Ma J, Qin XH, Hu CY. The efficacy and safety of dutasteride and finasteride in patients with benign prostatic hyperplasia: a systematic review and meta-analysis. Transl Androl Urol. 2022; 11(3): 313–324.
- Kuiper JG, Bezemer ID, Driessen MT, et al. Rates of prostate surgery and acute urinary retention for benign prostatic hyperplasia in men treated with dutasteride or finasteride. BMC Urol. 2016; 16(1): 53.
- Kaplan SA, Lee JY, Meehan AG, et al. Long-term treatment with finasteride improves clinical progression of benign prostatic hyperplasia in men with an enlarged versus a smaller prostate: data from the MTOPS trial. J Urol. 2011; 185(4): 1369–1373.
- Armitage J, Emberton M. The role of anticholinergic drugs in men with lower urinary tract symptoms. Curr Opin Urol. 2008; 18(1): 11–15.
- Rees J, Foley S, Huang M, et al. Vesomni improves the quality of life in men with lower urinary tract symptoms in routine clinical practice in Europe. Neurourol Urodyn. 2019; 38(3): 981–989.
- Dvořáček J. Kombinovaná léčba benigní hyperplazie prostaty. Urol Praxi. 2012; 13(4): 148–153.
- Füllhase C, Chapple C, Cornu JN, et al. Systematic review of combination drug therapy for non-neurogenic male lower urinary tract symptoms. Eur Urol. 2013; 64(2): 228–243.
- Matoušková M, Hanuš M. Kombinovaná léčba u symptomů dolních močových cest a benigní hyperplazie prostaty. Urolog pro Praxi 2011; 12(1): 7–11.
- Novara G, Galfano A, Ficarra V, et al. Anticholinergic drugs in patients with bladder outlet obstruction and lower urinary tract symptoms: A systematic review. Eur Urol. 2006; 50(4): 675–683.
- Csikós E, Horváth A, Ács K, et al. Treatment of benign prostatic hyperplasia by natural drugs. Molecules 2021; 26(23): 7141.
adresa pro korespondenci:
MUDr. Vítězslav Hanáček
Klinika transplantační chirurgie IKEM
Vídeňská 1958/9, 140 21 Praha 4
e-mail: haav@ikem.cz
Štítky
Praktické lekárstvo pre deti a dorast Praktické lekárstvo pre dospelýchČlánok vyšiel v časopise
Praktický lékař
2024 Číslo 3
- Metamizol jako analgetikum první volby: kdy, pro koho, jak a proč?
- Fixní kombinace paracetamol/kodein nabízí synergické analgetické účinky
- Kombinace metamizol/paracetamol v léčbě pooperační bolesti u zákroků v rámci jednodenní chirurgie
- Kombinace paracetamolu s kodeinem snižuje pooperační bolest i potřebu záchranné medikace
- Antidepresivní efekt kombinovaného analgetika tramadolu s paracetamolem
Najčítanejšie v tomto čísle
- Očkování proti Covid-19 – protilátky IgG, CIK a složky komplementu v séru
- Hodnoty související s pocitem ztráty důstojnosti u nemocných s revmatologickým onemocněním
- Současná farmakoterapie benigní hyperplazie prostaty
- Je odlišný socioekonomický status rodin zdrojem rozdílů v pohybové aktivitě, spánku a sedavém chování již u 3–8letých dětí?