Ohlédnutí

Koncem roku 2011 ukončila docentka MUDr. Vlasta Tošnerová, CSc. dlouholetou práci ve funkci přednostky Rehabilitační kliniky FN v Hradci Králové. Při koncipování lůžkové rehabilitace usilovala o vybavení nové budovy rehabilitačními pomůckami i týmem odborníků, kteří by pomohli uskutečnit ideu komplexní bio-psycho-sociální rehabilitace. Kromě fyzioterapeutů a lékařů plánovala pracovní úvazky sociální pracovnice, logopeda, psychologa a ergoterapeuta. Psychologa vyhledávala s pomocí kolegů z katedry sociálního lékařství. Požadovala samostatnost, kreativitu a otevřenost při spolupráci s dalšími odborníky. Nabízela velkorysou podporu při rozvoji psychologické odbornosti. Taková pracovní nabídka se objeví jen velmi vzácně.

Hned první setkání s paní přednostkou ve mně zanechalo silný dojem. Zaujal mě její osobní zájem o uplatnění odbornosti psychologa v rámci nově budované kliniky. Také důvěra, že si sama dokážu najít uplatnění a místo v týmu. Nabídka samostatné práce pro mě byla o prázdninách 1994 velmi zajímavá. Měla jsem za sebou devět let ve školství, končila jsem svůj první psychoterapeutický výcvik a připravovala se k atestaci z klinické psychologie. Návrat do zdravotnictví jsem plánovala, ale uvažovala jsem o uplatnění na psychiatrické klinice. Po ambulantní psychiatrické a poradenské praxi byla pro mě práce na lůžkovém oddělení přitažlivá. Na rehabilitační kliniku jsem nastoupila k 1. 1. 1995, jen pár měsíců po zahájení provozu lůžkových oddělení kliniky.

Protetické oddělení mělo na počátku 30 lůžek a rehabilitační oddělení 21 lůžek. Každý den byl pro mě plný nových situací, nových dojmů a nápadů. Byla to má první osobní zkušenost s rehabilitací. Přátelská a vlídná atmosféra umožňovala mně i ostatním zkoušet nové přístupy a možnosti uplatnění. Překvapovalo mě osobní a angažované jednání s pacienty. Paní přednostka si bystře všímala i drobných pokroků pacientů a oceňovala je při vizitách. Stejně bystře si všímala i dalších možností k terapeutickým zásahům. Hledala jsem optimální uplatnění profese klinického psychologa a psychoterapeuta u hospitalizovaných pacientů. Promýšlela jsem výběr pacientů k diagnostice, k psychoterapii, k nácviku relaxace a intenzity spolupráce s jednotlivci. Jak to udělat, aby psychologická intervence byla nejúčinnější, dobře načasovaná a nepřekážela plánovaným procedurám (vířivky, bazén a jiné).

Psycholog byl v prvních měsících velkou neznámou pro pacienty i pro další personál. Na jedné straně zájem, na druhé straně úzkost a obava. Pochopila jsem, že není možné zajistit bezpečný prostor pro psychoterapii pacientů, dokud se nestanu jasnou, srozumitelnou a bezpečnou osobou pro své kolegy. Každá moje intervence byla bedlivě sledovaná. Vnímala jsem různost očekávání v široké škále od maxima po téměř despekt k mé profesi. Uvědomovala jsem si, že lékaři, fyzioterapeuti, sestry i pacienti citlivě vnímají mé pracovní úspěchy a neúspěchy. Postupně jsme si vytvářeli pravidla spolupráce a vyjasňovali vzájemné možnosti. Učila jsem se spolupracovat se somatickými lékaři a formulovat pro ně závěry psychologické diagnostiky, nacházet reálné možnosti krátkodobé psychoterapie a učit se spolupracovat s příbuznými pacientů. Objevila jsem jedinečný podporující moment, který aktivuje pacienty při léčbě na klinice. Je jím těsný, bezpečný a podporující pracovní vztah s rehabilitačními pracovnicemi. Ty přijímají pacienta za svého, dovedou mu být zároveň matkami i trenérkami, všimnou si každého úspěchu i zaváhání. A útočí na vše, co pro něj vnímají jako nebezpečné. Získat důvěru fyzioterapeuta je na rehabilitaci klíčové. Při práci se ukázala užitečnost kombinace psychologické intervence a kognitivního tréninku u pacientů s organickým psycho-syndromem. Vyhýbala jsem se konceptu psychiatrických diagnóz, spíše jsem se zaměřovala na porozumění silným a slabým stránkám pacientů, jejich oporám a rizikům na jejich vlastní životní cestě. První krůčky v prostředí rehabilitace byly velmi opatrné.

Mým prvním pacientem se stal vysokoškolský student po amputaci dolní končetiny ve stehně pro osteosarkom. Na protetické oddělení byl přeložen krátce po amputaci. Na chemoterapii odjížděl v období dlouhodobé hospitalizace na rehabilitační klinice. Psychologická problematika se v jeho životní situaci proměňovala. Týkala se překonávání úzkosti z ohrožení života, vyrovnávání se sníženou soběstačností, vyrovnávání se s rolí pacienta a později podpora při návratu mezi vrstevníky a do školy. Spolupráce s rodinou vedla ke snižování úzkosti rodičů a k podpoře chlapcovy iniciativy v zájmových činnostech. V dalších letech jsme se spolu v ambulantní praxi potkali ještě 2krát. Překonal zdravotní potíže, perfektně zvládl chůzi na protéze a dobře se uplatňuje v životě.

Postupně jsem se naučila aplikovat psychodiagnostiku u různých onemocnění a nacházela způsoby jak u nich orientovat a dávkovat psychoterapii a kognitivní trénink. Měla jsem volné ruce při výběru pacientů, kterým byla věnována zvýšená a dlouhodobá ambulantní péče. Paní přednostka mě podporovala při psaní projektů pro vybavení rehabilitačního centra a při zapojení do projektu Rehabilitace-Aktivace-Práce Equal. Rehabilitační centrum zde spolupracovalo na vytvoření komplexní ergodiagnostiky u nezaměstnaných zdravotně znevýhodněných osob. Cílem byla nabídka pracovní rehabilitace a optimální začlenění do práce.

MUDr. Vlasta Tošnerová si velmi dobře pamatuje příběhy pacientů a osobně se zajímá o jejich osudy. Při důkladných vizitách byla na prvním místě podpora pacientů. Dokázala upozornit na nejmodernější terapeutické metody, s nimiž se setkala v zahraničí a které byly zde využitelné. Při vizitách dokázala intuitivně vystihnout psychologickou problematiku pacienta a navrhnout nebo podpořit naši spolupráci. Hovořila s mladými i se starými lidmi. S velkou radostí vyzdvihovala dobrou fyzickou i psychickou kondici sokolů a celoživotních sportovců. Rozpoznávala vnitřní bolest i u lidí, kteří ji verbálně i neverbálně prakticky nevyjadřovali. Milovala jsem chvilky, kdy se jen tak mimochodem na schodech zeptala: „Evo, řekni mi, kolika lidem jsi tento týden pomohla?“ S úsměvem vzpomínám na počátky e-mailové komunikace, kdy jsme se s kolegyní Ivanou Pejškovou učily ovládat počítač (tehdy pouze na sekretariátu kliniky) a posílaly vtipně vymyšlené texty Vlastě do Ameriky. Tehdy nás mírně napomenula ať se mírníme ve výrazech, že se při čtení dopisů hlasitě směje a ruší při práci ostatní uživatele univerzitní knihovny.

Profesionální rozvoj mám těsně svázaný s lidským soužitím na klinice. Nikdy jsem neuměla skládat komplimenty tak jako Vlasta. Snažila jsem se pro ni zachytit důležité momenty fotoaparátem. Psaným slovem to činím neobratně. Nicméně vyjadřuji dík za otevření dveří do skvělého pracovního prostředí Rehabilitační kliniky FN v Hradci Králové.

PhDr. Eva Otterová

Rehabilitační klinika FN Hradec Králové