Etika, morálka a posudkový lékař nejen v čase vánočním

Etika je okruh obecně veřejně uznávaných pravidel a hodnot. Ta obecnost je zde důležitá, neboť ji odlišuje od morálky. Morálka odpovídá principům a hodnotám, kterými je jedinec vázán sám sobě. Morálka jsou pravidla lidského jednání a etika jako filozofická disciplína zkoumá podstatu a původ těchto pravidel. Již Hippokratova přísaha obsahuje některé etické zásady, které jsou aktuální i dnes. Hippokrates hledal kritéria pro lékaře, aby spolehlivě rozlišil, co je a není mravné, co je dobré a co je zlé. Etika jako věda popisuje lidské jednání a hodnotí je. Základem je však svobodná vůle jedince – lékaře, který „správné“ hodnoty přijme a bude je dodržovat. Určitý étos, tedy mravní základ, jakousi množinu morálních norem, které působí jako měřítko vnitřních postojů a jednání, má každý z nás. Dítě v mládí přejímá etické normy svých rodičů, v dospívání pak následuje, jak píše velmi trefně W. F. Hegel, období „zuřivé negace“, v dospělosti pak dochází k akceptování pravidel společnosti, i když určité napětí stále přetrvává. Každý z nás se však nemůže stát autoritou v oblasti etiky, proto se sepisují etické kodexy. Etické kodexy jsou soubory předpisů určitého druhu, aby si jeho příslušníci uvědomili hranice, pod které by nemělo jejich jednání zasahovat. Svůj etický kodex mají nejen lékaři, ale i sociální pracovníci, manažeři, státní úředníci či ošetřovatelky. Zřizují se etické komise, ve kterých je multidisciplinární zastoupení a jejich úkolem je dohlížet na profesní etické jednání. Na druhé straně se přijímají různé charty a deklarace, které by měly zaručovat pacientům a klientům, že s nimi bude jednáno slušně, mravně a eticky. Jedná se např. o Chartu práv dětí v nemocnici, Deklaraci práv duševně postižených lidí či dobře známou Úmluvu o lidských právech a biomedicíně. Mnohé tyto charty mají jen charakter doporučení, jiné jsou závazné i právně. Vzpomínaná Úmluva o lidských právech a biomedicíně ze španělského Ovieda (1997) byla zástupci naší republiky podepsána v roce 1998 a následně ji Parlament ČR ratifikoval v roce 2001. Tato Úmluva je tak pro nás závazná i právně.

U zdravotnických profesí se nelze spokojit jen s často citovaným primum nil nocere. Důležité je nejen neškodit, tedy nečinit zlé, ale i činit dobré a zároveň dodržovat princip spravedlivého přístupu k pacientům a zachovávat jejich autonomii. Tyto základní principy medicínské etiky byly definovány ve 2. polovině 20. století v USA. Ani tyto tzv. čtyři principy lékařské etiky (princip neškodit, dobře činit, zachovat autonomii a spravedlnost) ovšem nejsou konečným řešením etických dilemat. Jsou sice nastaveny natolik volně, že se s nimi v euroamerickém prostoru zřejmě všichni lékaři ztotožní bez rozdílu politických nebo náboženských přesvědčení, na druhé straně je jejich volnost zároveň nevýhodou: pokud se principy dostanou vzájemně do sporu, bývá těžko říci, kterému dát přednost, a musíme hledat doplňující pravidla. Podávání morfia terminálně nemocným zcela určitě škodí, je to tedy úkon zcela jasně směřující proti primum nil nocere, přesto však existuje všeobecně přijímaný konsenzus, že pokud lékař jedná s úmyslem utišit bolest, jedná dobře.

Lze jistě souhlasit s tvrzením, že všechny uvedené principy etického chování lékařů se vztahují i na lékaře posudkové, ale zároveň je nutno dodat, že nejen na ty. To je dáno obsahem oboru posudkového lékařství, neboť se jedná o obor zcela specifický. Obor, který jak se uvádí v jeho koncepci, se zabývá posuzováním zdravotního stavu a důsledků z něj vyplývajících v zákonem stanovených případech, a to ve vztahu k požadavkům práce, ke schopnosti soustavné výdělečné činnosti, k požadavkům služby, k uspokojování běžných životních potřeb, k soběstačnosti a k sociálnímu začlenění. V osobě posudkového lékaře dochází k integraci medicínských znalostí, a to znalostí ze všech medicínských oborů, se znalostmi právními. Nejde přitom jen o to, aby posudkový lékař jednal toliko v mantinelech daných právními předpisy. Lékař může jednat velmi legálně a přitom velmi neeticky.

Práce posudkového lékaře je nejen čistě medicínská a právní, ale má i svůj hluboký sociální rozměr. Dochází při ní k promíchání etických principů sociální práce s etickými principy práce lékaře.

V tomto roce se nejvíce projevilo provázání medicínské činnosti posudkových lékařů a sociální činnosti sociálních pracovníků při aplikaci zákona č. 108/2006 S., o sociálních službách.

Sociální pracovníci svůj etický kodex již mají a při své práci jsou jím dobrovolně vázáni. Připomeňme alespoň první dva body Etického kodexu sociálních pracovníků ČR, kde se v bodě 1 v etických zásadách uvádí, že „sociální práce je založena mimo jiné na hodnotě sociální spravedlnosti. Sociální pracovník pomáhá jednotlivcům, skupinám, komunitám a sdružení občanů svými znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi při jejich rozvoji a při řešení konfliktů jednotlivců se společností a jejich následků a dává přednost profesionální odpovědnosti před svými soukromými zájmy. Sociální pracovník také podporuje své klienty k vědomí vlastní odpovědnosti.”

V bodě 2 se uvádějí pravidla etického chování sociálního pracovníka ve vztahu ke klientovi, zaměstnavateli i kolegům. Sociální pracovník respektuje znalosti a zkušenosti svých kolegů a ostatních odborných pracovníků. Vyhledává a rozšiřuje spolupráci s nimi, a tím zvyšuje kvalitu poskytovaných sociálních služeb. Respektuje rozdíly v názorech a praktické činnosti kolegů a ostatních odborných a dobrovolných pracovníků. Kritické připomínky k nim vyjadřuje na vhodném místě vhodným způsobem. Sociální pracovník iniciuje a zapojuje se do diskusí týkajících se etiky se svými kolegy a zaměstnavateli a je zodpovědný za to, že jeho rozhodnutí budou eticky podložená.

Z této krátké exkurze do etického kodexu sociálních pracovníků je patrné, že práce vykonávaná v souladu s jeho zásadami tak, jak je před rokem schválilo plénum Společnost sociálních pracovníků, je více než náročná.

Posudkoví lékaři nemají jako obor vlastní etický kodex, a to je škoda, ale řídí se etickým kodexem odsouhlaseným Českou lékařskou komorou. V něm je např. uvedeno, že lékař je povinen za všech okolností zachovat svou profesionální nezávislost, je plně odpovědný za každý svůj profesionální čin a současně je povinen usilovat o to, aby veřejnost respektovala ty rysy svobodného povolání, které v sobě lékařství obsahuje. Lékař je povinen se odborně dále vzdělávat a současně je povinen znát zákony a závazné předpisy platné pro výkon jeho povolání a tyto dodržovat. Rovněž musí věnovat patřičnou pozornost vyhotovení odborných lékařských posudků, potvrzení a doporučení. Údaje v nich obsažené musí být objektivně podloženy, souhlasit se skutečností, být formulovány přesně a nedvojsmyslně a splňovat formální náležitosti.

Lékaři lékařské posudkové služby jsou však vázáni i Kodexem etiky zaměstnanců Ministerstva práce a sociálních věcí, který je zavazuje k vynakládání veškerého jejich úsilí, aby zajistili maximálně efektivní a ekonomické spravování a využívání finančních zdrojů, zařízení a služeb, které jim byly svěřeny.

Na posudkové lékaře se vztahují tedy nejen všechny principy etického chování lékařů a státních zaměstnanců, ale ještě navíc by se do jejich činnosti měly promítnout některé zásady z etických principů sociální práce.

Každý posudkový lékař je vysoce erudovaným odborníkem v medicíně a v právu, ale současně je i řídícím pracovníkem, manažerem svého okolí. Toto výsadní postavení si zaslouží i výjimečný přístup při formulování etických principů jeho práce.

Lékaři lékařské posudkové služby by si zcela jistě zasloužili svůj vlastní etický kodex, neboť není jednoduché stát se posudkovým lékařem a je velice obtížné stát se dobrým posudkovým lékařem. Ambicí etického kodexu posudkových lékařů tedy není jen vytvořit právní rámec, jedná se o mnohem více: o vytyčení komunikačních a etických zásad práce posudkových lékařů. Pokud si pacienti stěžují na práci zdravotnického personálu, stížnosti málokdy zpochybňují odbornou erudici lékařů, často jsou však napadány chyby v komunikaci a především neetické jednání, snižující lidskou důstojnost pacienta. Na druhé straně se lékařský profesionál musí umět vypořádat s rozmanitými typy problematických pacientů. Nesnáze, které na této cestě čekají, však učí trpělivosti a trpělivost je ochranou duše před její destrukcí hněvem. Je to její ochrana před emocemi a negativními myšlenkami. Trpělivost je nutná nejen ve vztahu posudkového lékaře a klienta, či při spolupráci posudkového lékaře s ostatními profesemi, ale každý posudkový lékař by ji měl mít i ve vztahu ke své osobě, jako svoji odpověď na všechny negativní provokace. Trpělivost přináší radost a brání i vzniku syndromu vyhoření. Přejeme všem posudkovým lékařům hodně trpělivosti a radosti při kultivaci jejich oboru, a to nejen v čase vánočním.

Uvítáme všechny názory a náměty odborné veřejnosti, které by přispěly ke vzniku etického kodexu lékařů lékařské posudkové služby. Zasílejte je na e-mailovou adresu sekretariátu odboru lékařské posudkové služby: petra.rybakova@mpsv.cz

Libuše Čeledová, Rostislav Čevela, Marek Vácha