#PAGE_PARAMS# #ADS_HEAD_SCRIPTS# #MICRODATA#

Umíme ocenit zkušenosti svých učitelů?


Vyšlo v časopise: Rozhl. Chir., 2008, roč. 87, č. 1, s. 3-4.
Kategorie: Úvodník

Každý člověk si čas od času vzpomene na učitele, kteří se podíleli na jeho výchově, a to od počátku školní návštěvy až po dospělost. Na učitele z obecné školy vzpomínáme méně než na kantory z doby středoškolských a vysokoškolských studií. Je to protože časový rozdíl mezi počátky našeho školního vzdělávání a dneškem je již mnohaletý a z mysli se nám vytratila většina drobných zážitků, které jsme jako děti měly a zůstanou-li nám přesto jisté vzpomínky, jsou obestřeny buď závojem dětské představivosti nebo občas i zážitky méně příjemnými.

Poněkud jiná je ale situace, která se týká výchovy dorostu ve věku pubertálním a pak v dospělosti. Na zážitky z doby gymnazijních studií si pamatujeme zcela zřetelně, i když je někdy při vyprávění vědomě zveličujeme. Je to asi proto, že jsme je prožívali již jako mládež rozumově velice vnímavá, s dobrou pamětí a také proto, že tyto příhody k nám mají časově blíže a jsou většinou spojeny s okolnostmi, které přinášel náš tehdejší život.

A tak vzpomínajíce někdy na doby studií přijdou nám na mysl i osobnosti našich středoškolských a vysokoškolských profesorů. S těmi středoškolskými učiteli jsme měli většinou více a bezprostřednějších osobních zkušeností, neboť jsme vedle nich déle žili, častěji se s nimi stýkali a mnohé jsme i blíže osobně poznali. Je škoda, že jsme je s netajenou radostí po maturitě opouštěli a s mnohými se již nikdy více nesetkali. Byli to lidé, kteří věnovali celý svůj život složité a nikdy nedoceněné výchově mládeže a neměli za to – alespoň v uplynulých 70 letech – ani obecný vděk, ani adekvátní finanční odměnu. Těch několik málo vděčných žáků, s nimiž se později setkávali anebo, kteří je aktivně vyhledali, aby jim poděkovali za výchovu a dobře míněné životní rady, jim sice udělalo velkou radost, ale nemohlo jim nahradit vděk za celoživotní práci, kterou pedagogové s výchovou mládeže měli.

Častokráte museli přetrpět těžkosti školských reforem, nevůli mnohdy nekompetentních ředitelů, vrtochy mnohých rodičů a čertoviny středoškoláků, kteří se nezastavili před žádnou recesí, jež učitele dehonestovala a žáky vtipálky v kolektivu třídy taktně skryla.

Zamyslí se např. dnešní mladí lékaři nad tím, jaký vděk jejich středoškolští učitelé kdysi měli a jaký v současnosti mají a co jim společnost za jejich práci vrací? Jak jsou zhodnoceny jejich vysokoškolské vědomosti a léty nabyté výchovné zkušenosti? Pisateli tohoto úvodníku se zdá, že ocenění učitelů je čím dále tím nicotnější a přitom je většině občanů našeho státu jasné, že bez jejich přispění bychom nedošli tam, kde dnes stojíme a nevybudovali to, s čím se nyní chlubíme. Pravděpodobně si ani neuvědomujeme, že někteří z nás jsou pokračovateli středoškolských učitelů, když vyučují na zdravotnických školách kde se potýkají s chichotavými stvořeními, která vidí v lidském těle jen objekt módního vkusu, líčení a někdy také flirtu a senzace.

S vysokoškolskými učiteli je situace ještě složitější. Je jich méně, mají ke svým žákům – univerzitním studentům větší společenský a profesní odstup a pedagogická práce a její vědecká náplň zcela vylučují jakékoliv zlehčování. Mladší odborní asistenti jsou vysokoškolákům věkově nejblíže, rozumí si s nimi a často s nimi i sportují. Většina docentů a profesorů je ale studentům věkově vzdálena a někdy bohužel společensky izolována. Není to správné. Studenti vnímají habilitované vysokoškolské pedagogy jako vrcholné vědce, kteří se zabývají jen svým oborem a nevidí na nich to, že jsou citlivými lidmi i mimo posluchárny a že žijí běžným občanským životem se všemi jeho složitostmi. Vysokoškolští učitelé mají velké životní zkušenosti nejen ve své specializaci, kterou reprezentují, ale pokud jsou kliniky, mohou nabídnout studentům i léčebné zkušenosti, které vybočují z pouhé teorie medicínských oborů. Léčebné zkušenosti kliniků jsou ohromné a jsou závislé na délce jejich lékařské praxe, na stavu a dobré pověsti jejich současného i předešlého pracoviště, na zkušenostech získaných v zahraničí i na aktuální vědecké práci. Habilitovaní pedagogové se od moudrých primářů, kteří jsou cennými instruktory medicíny liší především v tom, že více sledují a sami provozují vědu, že rozmýšlejí a zdokonalují diagnostickou praxi i způsoby léčení, že polemizují s kolegy, navazují vědecké zahraniční styky, cestují nejen za turistikou ale i za vědou, sepisují své poznatky do časopisů a vědeckých knih a občas se také přou se svými kolegy o názory, které vždy o krůček či až o větší krok posunují jejich obor k větší dokonalosti a tím i prospěšnosti pro nemocné.

Je mnoho způsobů, které utvářejí osobnost vysokoškolského učitele a trvá velmi dlouho než lze mít za to, že je zformována. Pravdou je, že takové úsilí vyžaduje vhodný subjekt, čilého a zdravého jedince, jeho chuť ke zformování a „formovací síly“. K těm patří především přízeň doby v níž se proces utváření osobnosti děje, dále přátelští spolupracovníci, dobré medicínské i rodinné zázemí, příznivý vliv okolní společnosti a nezapomeňme že i velké osobní nasazení, vytrvalost, oddanost vědeckému pokroku, zvídavost, přesnost a obětavost.

Není účelem dnešního úvodníku upozorňovat na dobré a morální vlastnosti vysokoškolských učitelů, ale spíše upozornit čtenáře na skutečnost, že trvá velmi dlouho než je společností, medicínskými kolegy a jistě i rodinou vychován dobrý učitel a než je po složitém schvalovacím řízení akademickou obcí prohlášen za habilitovaného vysokoškolského pedagoga. Záleží pak i na něm, dokáže-li se vyrovnat s požadavky, které na něho vysoká škola klade a pokusí-li se přizpůsobit nejen prostředí své školy, studentům a kolegům, ale i svému stavu a době, která od něho čeká plnění náročných úkolů, často i mimo vlastní pedagogiku a zvolenou vědní oblast.

Vraťme se však od úvah k realitě a řekněme si, jak se dnes k učitelům chová jejich okolí. Byla již zmínka o jistém nevděku vůči učitelům základních a středních škol a je na vysokoškolsky vzdělaných jedincích, jak se ke svým pedagogům postaví oni. Vynecháme-li mezi učiteli tu část sboru, která se např. pro věk, nemoci či vážné rodinné důvody sama dobrovolně vzdala své kariéry, zbude ještě další významná část učitelů, kteří jsou relativně tělesně i duševně zdrávi a rádi by svým mladším spolupracovníkům pomohli budovat vědecké ústavy, pomohli jim „ze zálohy“ v řízení klinických pracovišť a mohli by vzdělávat mladé doktory, přednášet medikům zdravotním sestrám, psát vědecká pojednání recenzovat knihy a odborné články a objevovat se ve vědeckých společnostech i jinak nežli jako trpění archiváři bez vlivu na běh událostí. Je třeba se zamyslet i nad skutečností, že by bylo nenapravitelnou chybou přehlížet zkušenosti starých pedagogů a nevyužívat jejich ochoty k další odborné činnosti. Současná společnost by měla zhodnotit životní zkušenosti těchto průkopníků medicíny a poskytnout jim prostor nejen pro vzpomínky a záznam medicínské historie, ale i k tomu, aby mohli předávat své profesní zkušenosti mladším kolegům. Důležitější nežli diplomy a řády je pro profesory a docenty jejich pocit, že i po odchodu z činné služby mohou být užiteční jako zkušení učitelé a mohou vychovávat zdravotnickou mládež. A co ta věčně vzpomínaná ekonomika? Kde jsou se svými výpočty ty stovky ekonomů, když nechávají ladem cenné hodnoty zdravotnických zkušeností u stárnoucí populace lékařů? Odpověď je jasná, šetří se na nepravých místech! Pokusme se to změnit a – nebude nás to ani moc stát a ještě se mnohým zavděčíme!

Miloš Hájek


Štítky
Chirurgia všeobecná Ortopédia Urgentná medicína

Článok vyšiel v časopise

Rozhledy v chirurgii

Číslo 1

2008 Číslo 1
Najčítanejšie tento týždeň
Najčítanejšie v tomto čísle
Kurzy

Zvýšte si kvalifikáciu online z pohodlia domova

Aktuální možnosti diagnostiky a léčby litiáz
nový kurz
Autori: MUDr. Tomáš Ürge, PhD.

Všetky kurzy
Prihlásenie
Zabudnuté heslo

Zadajte e-mailovú adresu, s ktorou ste vytvárali účet. Budú Vám na ňu zasielané informácie k nastaveniu nového hesla.

Prihlásenie

Nemáte účet?  Registrujte sa

#ADS_BOTTOM_SCRIPTS#