Český chirurg nejen v roce 2007
Autoři:
P. Pafko
Působiště autorů:
III. chirurgická klinika 1. LF UK FN Motol Praha
Vyšlo v časopise:
Rozhl. Chir., 2008, roč. 87, č. 5, s. 274.
Kategorie:
Zpráva
Kolega Ryska velmi výstižně popsal realitu české chirurgie v roce 2007. Ano, taková je. Na jedné straně však bez nadsázky odpovídá česká chirurgie evropskému standardu péče o chirurgické pacienty a snese absolutně srovnání i s péčí v zemích na západ od našich hranic. Tedy v úrovni chirurgického „řemesla“ za těmito zeměmi nezaostáváme. Nepochybně to potvrdí ti, kteří chirurgická pracoviště v cizině navštěvují, nebo tam dlouhodobě pracovali. Podle mého názoru i postgraduální výuka v našem oboru snese mezinárodní srovnání přes současnou „turbulenci“, která však není zaviněna námi chirurgy. Samozřejmě, že i v otázce základní chirurgické péče nelze spokojeně usnout s myšlenkou, že „jsme dobří“ a ani v cizině nejsou schopni pacientovi nabídnout kvalifikovanější péči. Kde se tedy obtížně měříme se „světem“? Je to výzkum v chirurgii a s ním související publikační činnost. Popis této neradostné situace nestačí. Je nutné hledat příčiny tohoto stavu. Sám se domnívám, že jsou v podmínkách, které chirurgové na klinických pracovištích a všude kde by se mělo vědecky pracovat, mají. Pokud se tyto nezmění je těžko očekávat změnu tohoto stavu. Přece si nemyslíme, že se na východ a západ od Aše rodí jiní chirurgové! A tak dnes většina chirurgů publikuje retrospektivně výsledky své práce, ke kterým přichází studiem chorobopisů, bohužel, většinou po pracovní době! Nepochybně je taková práce přínosem, sloužící obecnému poučení. Jak je ale tato práce honorovaná? Získání titulů kterými je publikační činnost „odměněna“, však není spojeno s ekonomickým zvýhodněním, které by odpovídalo vynaloženému úsilí. Vím, že mnozí čtenáři nyní odsoudí tento ryze materiální pohled na problematiku, ale budovat systém pouze na nadšení nestačí! Materiální a personální vybavení chirurgických pracovišť a tedy zejména jejich financování vědecké práci nepřejí a za chirurgy nestojí mnoho farmaceutických firem. Jako člen grantových komisí vnímám v naprosté většině grantových přihlášek snahu pracoviště se „dovybavit“ a uvádět v naší zemi metody, jinde již ověřené. (Jistě to tak není absolutně)! Při návštěvě chirurgické kliniky v Uppsale jsem viděl pracovat mladé chirurgy střídavě 3 měsíce na klinice a 3 měsíce experimentálně. Umí si někdo takové podmínky představit u nás? Kolik lékařů by muselo na pracovišti být, aby současně splnili požadovaný „bodový plán“? Opravdu dřívější neotřesitelné postavení chirurga, jak píše kolega Ryska, se změnilo. Chirurgie z mnoha důvodů přestává být pro mladé lékaře atraktivní. Jednou z příčin (mimo fyzické opotřebování) je mimořádná šíře oboru, která mladé kolegy odrazuje. Při pohovoru s mediky zjišťujeme minimální zájem o náš obor. A není to jen zkušenost česká! Fyzicky namáhavý a podle mnohých i stresující obor je hodnocen stejně jako jiné. Proč tedy, kromě nadšenců, by se na něj měli mladí hlásit? Je rozdíl mezi noční službou na kožním oddělení a na chirurgii? Když Chirurgická společnost usiluje o náležité honorování naší činnosti pojišťovnami, nechávají to příslušné orgány bez povšimnutí. Pokud se nezmění financování chirurgické péče a nedojde k jisté dělbě práce (specializaci) v rámci našeho oboru, nemyslím, že lze očekávat podstatnou změnu v neradostném postavení české chirurgie a českého chirurga tak, jak jsme ho viděli v roce 2007.
Štítky
Chirurgia všeobecná Ortopédia Urgentná medicínaČlánok vyšiel v časopise
Rozhledy v chirurgii
2008 Číslo 5
- Metamizol jako analgetikum první volby: kdy, pro koho, jak a proč?
- Fixní kombinace paracetamol/kodein nabízí synergické analgetické účinky
- Kombinace metamizol/paracetamol v léčbě pooperační bolesti u zákroků v rámci jednodenní chirurgie
Najčítanejšie v tomto čísle
- Syndróm AMS a jeho riešenia
- Primární retroperitoneální tumor – extraadrenální paragangliom – kazuistika
- Funkční změny kardioezofageální oblasti po laparoskopické fundoplikaci
- Elektivní videotorakoskopie jako prevence vzniku primárního spontánního pneumotoraxu – ano či ne?