IKEM – odborné, politické a další souvislosti vzniku a dosavadního vývoje

U kolébky Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) stály dva letopočty, pro většinu lidí v naší zemi chmurné, pro lékařskou vědu paradoxně nadějné – 1951 a 1971. Před šedesáti lety byly zakládány v Praze-Krči vědeckovýzkumné ústavy. Jak bylo poplatné té době, muselo se říkat, že za svůj vznik vděčí sovětskému vzoru, a tato falešná představa se mnohdy traduje dosud. Kořeny vzniku těchto ústavů však byly jiné. V poválečné době se otevřely styky se světovou lékařskou vědou, která viděla pokrok v orientaci na patofyziologické základy chorob a jejich léčby, jinými slovy přibližovala experiment klinice a kliniku experimentu. Podněty přicházely zejména ze zemí málo narušených válkou, jako byly Švédsko a Spojené státy.

Nové poznatky získávané ze západní lékařské literatury, ale nezřídka i z pobytů vědecky myslících lékařů v zahraničí, vyvolávaly požadavek na vytvoření pracovišť, kde by se mohl komplexně a integrovaně provádět výzkum klinický i experimentální. V té době tento požadavek nemohly plnit lékařské fakulty, které měly převážně sloužit výchově lékařů pro praxi.

Na tyto iniciativy, reprezentované několika vědci pražské lékařské fakulty, reagoval dr. František Kriegel, tehdejší náměstek ministra zdravotnictví, který vznik výzkumných ústavů v Praze-Krči administrativně zaštítil. Jejich přehled spolu s datem založení a vedoucími pracovníky podává tabulka 1.

Krčské výzkumné ústavy si postupně vydobyly i mezinárodní prestiž, založenou na vysoké vědecké a odborné úrovni, srovnatelné se špičkovými evropskými ústavy a laboratořemi. Je pochopitelné, že by to nebylo možné bez svobody vědeckého myšlení, které pak už mělo jen krok k atmosféře svobody názorové. Tak se zde celkem zákonitě koncem šedesátých let vytvářelo prostředí opozice proti totalitnímu režimu. Mělo dvě roviny — literární a vědeckou.

Jejich hlavními reprezentanty byli Otakar Šmahel svými stálými kontakty se spisovateli na Dobříši i na jeho klinice, a Jan Brod, který patřil k iniciátorům manifestu 2000 slov. Zmiňuje se o tom ve svých vzpomínkách autor manifestu Ludvík Vaculík: „Po telefonickém ohlášení za mnou přišli Jan Brod, Otakar Poupa a Otto Wichterle a požádali mě, abych manifest napsal“. Mnozí z nás se pamatují na televizní besedy krčských lékařů s ostrými požadavky na demokratizaci režimu. Strávil jsem na jaře 1968 několik týdnů v USA s prof. Prokopem Málkem a vím, že budoucí ředitel IKEM se se svobodomyslnými názory ztotožňoval.

Přišel však srpen 1968, který znamenal silnou emigraci vědeckých pracovníků na západ. Z Ústavu chorob oběhu krevního emigrovalo čtrnáct lékařů, z Ústavu klinické a experimentální chirurgie pět a z dalších dvou výzkumných ústavů osm lékařů. Nastalo období pracovní a existenční nejistoty. Byla obava, že totalitní moc po srpnu využije odchodu předních vědeckých pracovníků do zahraničí a politické angažovanosti řady dalších a výzkumné ústavy v Krči zruší. V archivech jsem k tomu nalezl doklad: „Ústavy ztratily politickou důvěru, protože jejich stranické organizace dělaly pravicově oportunistickou politiku a emigrovala spousta lidí a hrozí jejich likvidace“.

Vznik IKEM ke dni 1. 1. 1971, který spojil dřívější výzkumné ústavy v jeden celek, tak lze chápat také jako obranu proti této politické hrozbě. Zřízení IKEM mělo i své logické programové důvody, byť nebylo všemi pracovníky vítáno a některými i odmítáno. Hlavní klinické a výzkumné programy – kardiovaskulární onemocnění a transplantace orgánů – se řešily už před integrací v menší či větší míře ve všech ústavech, takže pro vlastní činnost neznamenalo spojení nijak zásadní změnu, neboť mladý IKEM nepochybně těžil z odkazu jednotlivých výzkumných ústavů.

Vývoj a další osudy IKEM určovaly – vedle zevních okolností – do značné míry i osobnosti jeho ředitelů (Tab. 2).

Prvním z nich byl Prokop Málek, laskavý člověk s širokým kulturním rozhledem, spisovatelskými schopnostmi, filozof vědy a propagátor biologického a klinického experimentu. S tímto přístupem se zasloužil o vznik a rozvoj transplantací v naší zemi. Jeho vášní byla „věda o vědě“, v jejímž duchu formuloval koncepci činnosti IKEM, včetně struktury Center výzkumu. Těžiště viděl v široké odborné vzdělanosti, podporoval rozvoj lékařské knihovny a informačního střediska, pro něž vznikla za jeho podpory nová budova. Od té doby je informatika v IKEM vysoce oceňována a podporována. Bylo také především jeho zásluhou, že v IKEM našli existenci mnozí odborníci, kteří z politických důvodů nesměli pracovat na vysokých školách či v Akademii věd. Z častých přátelských styků s ním vím, jak vytrvale, i když bolestně odolával politickým tlakům.

Druhým ředitelem se stal výkonný kardiochirurg a transplantační chirurg Vladimír Kočandrle. Byl mužem činu, energickým organizátorem a konkrétním realizátorem často jen nesměle formulovaných koncepcí a programů. Za jeho vedení došlo ke kvalitativnímu i kvantitativnímu rozmachu kardiochirurgie a byl prosazen a zahájen program transplantací pankreatu a srdce. Jeho rozhodnost a záštita umožnila realizovat v té době nejisté projekty, jako byla transplantace pankreatu, které další vývoj potvrdil jako správné a prospěšné.

Listopad 1989 přinesl Institutu vedle uvolnění a radosti i přechodné období nejistoty, charakterizované revolučním heslem „všechno musí být jinak“. Objevily se odstředivé tendence, kdy někteří pracovníci IKEM buď z nostalgického vzpomínání na úspěšná léta bývalých samostatných výzkumných ústavů nebo z mocenských ambicí chtěli IKEM přebudovat nebo i zavřít. Možná z konkurenčních důvodů nacházely tyto tendence podporu i mimo IKEM. V této převratové době byl pověřen řízením IKEM přední kardiolog Vladimír Staněk, před nímž stála velmi těžká úloha odolat různým tlakům, spolehnout se na nezastupitelné úspěšné diagnostické a léčebné metody, které jiná pracoviště v zemi nemohla nahradit, a udržet IKEM v chodu. Připisuji mu zásluhu stabilizátora poměrů v IKEM.

Z konkurzního řízení na ředitele IKEM v roce 1991 vyšel vítězně Karel Filip, vědecký pracovník a lékař v oboru hepatologie a umělé výživy. Pochopil, že v nové době musí ředitel velkého zdravotnického zařízení vedle medicínských kvalit disponovat i manažerskými a ekonomickými znalostmi a neváhal věnovat čas a námahu usilovnému sebevzdělávání v těchto oblastech. V čele IKEM tak stanul ředitel dobře připravený na transformaci zdravotnictví, na řešení jak ekonomických, tak odborných, vědeckých a provozních problémů výzkumného ústavu. Jako koncepční organizátor a současně koncepční lékař se zasloužil o vybudování novostavby IKEM a o technickou modernizaci v mnoha směrech. Za jeho vedení byl zahájen úspěšný program transplantací jater, na kterém má osobní zásluhu, došlo k nebývalému rozmachu kardiochirurgie, kardiologie, transplantací ledvin, srdce a pankreatu a bylo oficiálně zřízeno Centrum diabetologie s vysokou klinickou i vědeckou aktivitou.

Po dlouholetém, především zejména ekonomicky velmi úspěšném Filipově ředitelském působení došlo k několika krátkodobým změnám ve vedení IKEM. V roce 2004 se novým ředitelem stal Rudolf Poledne, odborník v patofyziologii arterosklerózy, známý veřejnosti svými články a přednáškami preventivního zaměření. Vedl skupinu mladých experimentálních pracovníků, ale byl stále ve spojení i s klinickými kardiology, a pak jako ředitel i s nefrology a diabetology.

Asi po roce odstoupil a ředitelem byl jmenován MUDr. Štefan Vítko, CSc., energický nefrolog a přednosta Transplantcentra. Patří mu zásluha za zintenzivnění transplantačního programu – především transplantací ledvin, ale také za iniciativu v přípravě a realizaci transplantace jater. Za jeho ředitelování také úspěšně probíhaly transplantace srdce zásluhou klinik kardiologie a kardiochirurgie, posílen byl i transplantační program u diabetiků (transplantace pankreatu) zásluhou kliniky diabetologie.

Vítko zanedlouho, zřejmě z osobních důvodů, z ředitelské funkce odstoupil a novým ředitelem byl jmenován Jan Malý, s nímž se již dříve počítalo. Pro ředitelskou funkci měl řadu předpokladů klinických i organizačních. Jako odborný asistent působil na subkatedře nefrologie v ILF a jako nefrolog pracoval po boku profesora Schücka. S diabetologií přicházel do styku na Klinice diabetologie, kde také jednu dobu šéfoval. Právě s jeho podporou se podařilo zásadním způsobem zintenzivnit program transplantace ledviny u diabetiků. Hlavní organizační zkušenosti získal ve funkci zástupce ředitele IKEM za Filipova ředitelování. Stojí v čele IKEM dodnes a lze spravedlivě konstatovat, že jeho zásluhou je Institut stabilizován; že na všech pracovištích probíhá úspěšná klinická a výzkumná činnost.

V současné době jsou spokojeni zaměstnanci i pacienti, intenzivně se rozvíjí výzkumná činnost v rámci grantů ministerstva zdravotnictví, výzkumného záměrů IKEM i Akademie věd ČR. IKEM má potenciál pro ještě náročnější vědecké úkoly.

Nadcházející čtyřicetileté jubileum však může IKEM oslavit s hrdostí.  

Prof. MUDr. Vladimír Bartoš, DrSc.

IKEM

Vídeňská 1958/9

140 21 Praha 4