Hybridní torakoskopická resekce jícnu pro karcinom – retrospektivní analýza a srovnání s transhiatální ezofagektomií

Hybridní torakoskopická resekce jícnu pro karcinom – retrospektivní analýza a srovnání s transhiatální ezofagektomií

Úvod:

Využití miniinvazivních metod při ezofagektomii bylo zavedeno s cílem snížení pooperačních komplikací. Práce srovnává otevřenou transhiatální ezofagektomii a minimálně invazivní hybridní ezofagektomii. Obě metody mají rozdílný rozsah lymfadenektomie a transhiatální ezofagektomie je považována za méně radikální.

Metoda:

Do unicentrické retrospektivní studie bylo zařazeno 39 pacientů s transhiatální ezofagektomií a 25 pacientů s hybridní ezofagektomií, která kombinuje torakoskopické uvolnění jícnu s laparotomií a krční anastomózou. Všichni pacienti byli operování pro karcinom střední a distální třetiny jícnu a kardie (Siewert II) v období 2006–2016 na chirurgickém oddělení Nemocnice Nový Jičín, a. s. Data obou skupin, zejména výskyty časných pooperačních komplikací a množství disekovaných uzlin, byla statisticky srovnána. K hodnocení komplikací byla využita doporučení dle Mezinárodního konsenzu ke standardizaci a sběru dat komplikací spojených s resekcí jícnu.

Výsledky:

Délka výkonu byla signifikantně delší ve skupině hybridních resekcí (345 vs. 240 min., p <0,001). Počet disekovaných uzlin byl srovnatelný v obou skupinách (15 vs. 16, p=0,072). Pooperační plicní komplikace byly nižší u hybridních operací (16 % vs. 30,8 %, p=0,243). Nejčastější komplikací byl hrudní výpotek s nutností drenáže u transhiatální ezofagektomie, který se vyskytl u 7 pacientů. Nejčastější plicní komplikací u hybridního výkonu bylo respirační selhání u 3 nemocných. Anastomotický leak vznikl u 5 pacientů po transhiatálním výkonu a u 1 pacienta po torakoskopické resekci (12,8 % vs. 4 %, p=0,391). 30denní a 90denní letalita byla nesignifikantně nižší u hybridní resekce s torakoskopií (0 % vs. 5,1 %, p=0,516 a 4 % vs. 10,3 %, p=0,64). Ve skupině transhiatální resekce zemřeli 2 nemocní na následky respirační komplikace, 1 pro nekrózu žaludečního tubusu a 1 na akutní infarkt myokardu. Ve skupině hybridních výkonů zemřel 1 na respirační selhání. Morbidita hybridních výkonů byla nižší (36 % vs. 59 %, p=0,123). Statisticky významný byl počet celkových komplikací bez rozdílu v jejich závažnosti dle Clavien-Dindovy klasifikace ve prospěch hybridní resekce (11 vs. 30, p=0,015).

Závěr:

Hybridní ezofagektomie je dobře proveditelnou metodu. V našem souboru byla spojena s nižším počtem časných komplikací ve srovnání s transhiatální resekcí. Stejně jako torakotomie umožňuje dostatečnou lymfadenektomii. Velký počet a různé kombinace užívaných technik ezofagektomie ztěžují vyhodnocení a srovnání výsledků jednotlivých metod. Preference chirurgického pracoviště k technice resekce zůstává klíčová a jednoznačná doporučení zatím neexistují. Využití minimálně invazivních technik u resekcí jícnu se postupně stává standardem.

Klíčová slova:

minimálně invazivní ezofagektomie – torakoskopie – pooperační komplikace – lymfadenektomi