Základy kognitivní, afektivní a sociální neurovědy; XIV. Kulturní neurověda

Súhrn

Kulturní neurověda je nový obor zkoumající kulturní variabilitu psychologických, neurálních a genomických procesů. Geny a kultura jsou často považovány za opačné okraje spektra příroda – výchova. Jejich interakce však existují: genetická variabilita může být v interakci s ekologickými a sociální faktory, čímž ovlivňuje kulturu. Například:

• existují kulturní rozdíly ve způsobu, jímž děti kategorizují a hodnotí, co je pravda a lež,
• existují kulturně podmíněné rysy osobnosti (v tzv. nezávislých a vzájemně závislých kulturách),
• rozdíly percepce (analytického vs. holistického, lokálního vs. globálního zpracovávání informace),
• rozdíly ve čtení,
• psaní,
• zpracovávání aritmetických informací,
• sémantických vztahů,
• paměti,
• emocí, a
• empatie.

Klíčová slova:
kulturní neurověda, geny, neurobiologie, chování, kulturní znaky.

Úvod

S lidmi přicházejícími z Dálného východu, kteří se u nás usazují a pracují, se potkáváme jak v běžné každodennosti, tak v medicíně. V čem se nám zejména ti z první imigrantské generace podobají a v čem jsou odlišní?

Evoluční psychologie považuje lidské vědomí a chování za adaptace, neboli výtvory přírodního výběru (a dalších evolučních mechanismů), mozek chápe jako soubor obvodů, modulů, případně neuronálních sítí velkého rozsahu, specializovaných na řešení různých adaptivních problémů. Vztah neuronálních systémů k adaptivním psychologickým funkcím popisuje neurověda v rostoucí šíři i hloubce (21). Tento myšlenkový pohyb se však soustředil na univerzální, nikoli na kulturně specifické neuronální mechanismy a chování, (20) rozsáhle studované v posledních deseti letech kulturní neurovědou (15).

Jestliže chceme například Číňanům a Vietnamcům lépe porozumět, je prospěšné vědět o jejich kulturně podmíněných odlišnostech. Jsou hlubší a rozsáhlejší, než si pravděpodobně většina z nás běžně představuje.

WEIRD

Weird znamená anglicky podivný, zvláštní, případně ujetý. WEIRD je vtipný akronym označující příslušníky západní, vzdělané, industrializované, bohaté a demokratické společnosti (western, educated, industrialized, rich, democratic). V dané souvislosti jde o varování: jsou to právě tito lidé, často vysokoškolští studenti psychologie, kteří tvoří naprostou většinu v neurovědecky vyšetřovaných populačních vzorcích.

Autoři studií, které s těmito vzorky pracují, mlčky předpokládají, že mezi lidskými populacemi nejsou velké rozdíly, což, jak se zjišťuje, neplatí. Naopak: rozdíly, v současnosti zjišťované jak mezi „velkými“ společnostmi, to jsou industrializované státy, například USA na straně jedné a „malými“ společnostmi, což jsou nevelká etnika žijící na pěti kontinentech a některých ostrovech na straně druhé, tak i mezi populacemi Číny a Japonska („Východ“) na jedné straně a USA a Kanady („Západ“) na straně druhé, existují, a to v početných doménách, například:

• zrakovém vnímání,
• férovosti,
• kooperaci,
• prostorovém myšlení,
• kategorizaci a usuzování,
• morálním uvažování,
• způsobu myšlení,
• sebepojetí,
• heritabilitě IQ (12).

O některých rozdílech pojednává následující stať.

Geny a kultury

Yamagata et al. (29) zkoumal, zda je pětifaktorový model lidské osobnosti (tzv. Velká Pětka, 22) operacionalizovaný Revidovaným NEO soupisem rysů osobnosti (NEO Personality Inventory-Revised, NEO-PI^TM ; 6) podmíněn genetickými vlivy, které jsou univerzální, tedy konstantní u příslušníků různých, vzájemně vzdálených národů. Vyšetřil proto 1 209 monozygotických párů dvojčat a 701 dizygotických párů dvojčat v Kanadě, Německu a Japonsku. V každém populačním vzorku bylo testováno pět genetických faktorů a pět faktorů prostředí. Zjistil, že pětifaktorový model má biologický podklad a patrně je společný celému lidskému druhu.

Společnou strukturu osobnosti měřenou Velkou pětkou potvrzuje i rozsáhlá přehledová studie Heineho a Buchtelové (12), variabilita znaků do jisté míry souvisí s jazykovými odlišnostmi.

Na druhé straně však lidé v interdependentních („kolektivistických“) kulturách, to jsou kultury Dálného východu ovlivněné konfucianismem, podle této studie spoléhají při chápání jak svých bližních, tak sebe samotných na rysy osobnosti vymezené Velkou pětkou méně než lidé v independentních („individualistických“) kulturních okruzích, to jsou kultury ovlivněné společným dědictvím zejména antické individualistické filozofie.

Společné genetické dědictví je kromě toho tvarováno, respektive selektováno kulturními vlivy. Way a Lieberman (30) přehlédli literaturu popisující vztah polymorfismu tří genů (5-HTTLPR, A118G, MAOAuVNTR) k pocitu „pohody“ (well-being) v daném kulturním prostředí.

První z nich se týká genu kódujícího serotoninový transportér (SLC6A4).

Existuje krátká a dlouhá alela genu. Lidé mohou mít obě alely krátké, obě dlouhé, nebo jednu krátkou, druhou dlouhou.

Lidé s krátkou alelou (zejména obě krátké, případně krátká/dlouhá) snadněji onemocní depresí, jestliže jsou vystaveni psychologickému stresu, například rozvodu, než lidé s oběma alelami dlouhými.

Gen kódující κ-opioidní receptor vykazuje rovněž polymorfismus (A118G). Nositelé G alely jsou citlivější na sociální odmítnutí/vyloučení.

Podobně citlivější na sociální odmítnutí jsou nositelé varianty genu kódujícího monoaminooxidasu A (MAO-A) označované písmenem u. Vysoká koncentrace tohoto enzymu se prokazuje v přední cingulární kůře, ta se v průběhu experimentálního sociálního vyloučení vysoce aktivuje.

Zjistilo se, že existuje mohutný vztah mezi relativní frekvencí alel těchto genů a „individualistickou“ (independentní), respektive „kolektivistickou“ (interdependentní) kulturou. Kolektivistické pojetí sociálního života charakteristické zejména pro Čínu a oblasti, které byly pod jejím kulturním vlivem, doprovází významně vyšší prevalence alel doprovázejících vyšší míru sociální senzitivity, tedy nižší míru odolnosti vůči sociálnímu vyloučení/odmítnutí.

V „individualistických“ státech (příkladem jsou Švédsko, Německo, Finsko, USA, Anglie) je tomu opačně.

Děti

Mentalizace (ToM, Theory of Mind; 19) je v rozvinuté podobě pravděpodobně čistě lidská schopnost předpovídat chování druhých lidí na základě jejich odhadovaných záměrů. Je to schopnost chápat druhé lidi jako živé bytosti s niternými stavy, tužbami a touhami. Předpoklad zněl, že je vývoj této schopnosti ve všech kulturních okruzích totožný.

Kobayashi et al. (18) vyšetřoval v tomto směru 12 amerických monoligválních dětí a stejný počet bilingválních dětí japonských. V průběhu testovací zátěže se v mozku dětí z obou skupin aktivovala ventromediální prefrontální kůra a precuneus, což jsou uzly implicitní sítě, jejíž činnost je podkladem sebeuvědomování, zatímco další mozkové oblasti, a to kůra na hranicích temenního a spánkového laloku (temporoparietální funkce) a kůra dolního čelního závitu se aktivovala v závislosti na kulturním a jazykovém pozadí – u malých Američanů odlišně než u malých Japonců.

Fu et al. ověřoval shody a rozdíly morálního rozlišování pravdy a lži u kanadských a čínských dětí starých 7, 9 a 11 let (7). Zadání prvního pokusu se čínských a kanadských dětí ptalo, zda by buď lhaly, nebo mluvily pravdu proto, aby pomohly příteli, což by však poškodilo kolektiv, nebo pomohly kolektivu, což by však poškodilo přítele. Jestliže by lhaní pomohlo kolektivu, čínské děti by lhaly, byť to poškodí přítele. Kanadské děti se rozhodovaly opačně.

Druhý experiment užil podobné zadání. Nešlo v něm však o „přítele“ (nebo přítelkyni), ale o jedince samotného. Bez ohledu na věk kanadské děti rozhodovaly ve prospěch jedince na vrub kolektivu. Čínské děti ve prospěch kolektivu na vrub jedince.

Kanadské děti jsou tedy individualistické, soustředěné na jedince, čínské na kolektiv.

Třetí experiment zkoumal míru, v níž si děti uvědomují morálku svého rozhodování. Bylo by totiž možné, že čínské děti nepovažují lež ve prospěch kolektivu za lež. Třetí experiment upravil příběh prvního experimentu: děti uslyšely, že vypravěč příběhu buď lhal, nebo mluvil pravdu, a to proto, aby prospěl příteli, nebo kolektivu. Děti měly určit, zda byla hodnota výroku kladná, nebo záporná, měly tedy morálně hodnotit. Kromě toho určovaly, zda byly výroky pravdivé, nebo lživé, měly je tedy klasifikovat.

Výsledek byl podobný jako v prvním experimentu. Čínské děti hodnotily lži, které prospívaly skupině, méně záporně než děti kanadské. A naopak: čínské děti hodnotily záporněji než děti kanadské lži, jejichž smyslem bylo kamarádovi pomoci.

Výsledky čtvrtého experimentu byly stejné jako v pokusu prvním. Přitom je pro děti v obou okruzích pravda pravdou a lež lží, bez ohledu na to, komu pomáhají a koho poškozují.

Percepce

V průběhu Kitayamova testu Rámec – čára (Frame – line test) je možné věnovat pozornost kontextu, tím je rámcový čtverec, nebo jednotlivému objektu, jímž je přímka spuštěná z horní strany čtverce (17).

Lidé žijící v kolektivistické kultuře, byli to Japonci, věnují pozornost kontextu, lidé žijící v individualistické kultuře (USA) věnují pozornost jednotlivému objektu.

Kulturní vliv tedy působí na vnímání tak jednoduchého objektu, jakým je čára v pravoúhelníku.

Další experiment dokázal, že jde o výsledek činnosti frontoparietální neuronální sítě odpovídající za mechanismy pozornosti. Byla aktivnější, jakmile se lidé dostali do konfliktu se svou kulturní hodnotou, to znamená v době, kdy lidé z východní Asie ignorovali kontext a lidé evropského původu ho při posuzování délky čáry museli brát v úvahu (11).

V jiném experimentu sledovaly venkovské čínské a americké děti obrázek, na kterém byl muž, žena a dítě, a byly požádány, aby z nich volily dvojici, která „patří k sobě“.

Čínské děti volily matku a dítě „matka se stará o dítě“, americké děti muže a ženu („jsou dospělí“). Čínské děti a v následném experimentu i vysokoškolští studenti volili na základě kontextu, americké děti a vysokoškoláci na základě sdílené kategorie.

V dalším pokusu se lidé z obou kulturních okruhů, Číňané a Američané, dívali na nejrůznější předměty, příkladem byly:

• kalkulačka,
• globus,
• kulatá bomba se zapáleným doutnákem užívaná anarchisty v 19. století,
• ruka s ukazováčkem, na kterém byla červená mašlička.

Obrazovka počítače, na níž se obrázky předmětů objevovaly, byla rozdělená na dvě poloviny. Jeden z předmětů se objevil v levé polovině, následoval obrázek jiného objektu v polovině pravé. Úkolem byl určit, zda je vztah mezi objektem vlevo a vpravo silný, nebo slabý.

Při nulové hodnotě síly vztahu, byl objekt vpravo na levém objektu zcela nezávislý. Nejvyšší korelace byla 60 %. Číňané spatřovali víc vzájemných vztahů mezi objekty vlevo a vpravo než Američané, svému úsudku víc věřili než Američané, a míra jejich víry ve vlastní úsudek dobře odpovídala míře vztahu mezi objekty. Jestliže si pokusné osoby mohly z nabídky vybrat, který předmět bude vpravo, a měly na volbu trochu víc času, nebyl mezi Číňany a Američany zjištěn rozdíl.

Číňané a Američané odlišně kategorizují předměty.

Čínské a americké děti se dívaly na trojice objektů, příkladem byla trojice tvořená slepicí, krávou a hromádkou trávy. Na dotaz, které dva objekty „patří k sobě“, uváděly americké děti do dvojice slepici s krávou, neboť „to jsou zvířata“, zatímco čínské děti krávu s hromádkou trávy, protože „kráva žere trávu“. Vysokoškolští studenti se chovají podobně.

Čínští a američtí vysokoškoláci se v dalším experimentu dívali na dvě čtveřice jednoduchých čárových kreseb květin, které se odlišovaly okvětím a tvarem stonku. Jedna skupina měla stonky zakřivené, tři byly s lístečkem, jeden bez lístečku. Druhá skupina měla stonky rovné, jedna květina na něm měla lísteček, tři měly stonek holý. Pod čtveřicemi byl cílový objekt, další květina, a to s rovným stonkem a lístečkem.

Otázka zněla, které skupině je cílový objekt podobnější – a to buď na základě pravidla, nebo na základě podobnosti se skupinou.

Američané rozhodovali na základě pravidla „rovný stonek“, Číňané na základě podobnosti se skupinou.

Oblíbeným modelem je při experimentech tohoto druhu animovaný pohled do akvária. Plavou tam rybičky, je vidět různě utvářené dno a pozadí. Japonci a Američané sledovali záznam dvakrát, vždy 20 sekund. Pak říkali, co viděli.

Američané podstatně častěji než Japonci vyprávěli o „význačném“ objektu, což byl objekt větší, jenž se pohyboval rychleji a byl barevnější než objekty jiné.

Japonci naproti tomu podstatně častěji mluvili o barvě vody, dnu a objektech, které se nehýbaly. Japonce daleko víc než Američany v následném experimenty mátly proměny pozadí, ty se amerických pozorovatelů nedotkly (přehled experimentů 24, 25; 17).

Oční pohyby dokazují, že se lidé ze Západu dívají na tváře bělochů i Asiatů jako na druh trojúhelníku, Asiaté naproti tomu sledují v pozorované tváři její centrální oblast (3).

Podobně tedy jako v jiných experimentech cílených na kulturní rozdíly ve vnímání, zpracovávají lidé ze Západu pozorované objekty spíše analyticky, dávají pozor na jednotlivé rysy tváří, zatímco lidé z Východu spíše holisticky, věnují se spíše kontextu.

Goh et al.(8) požádali pozorovatele ze Západu a z východní Asie, aby pasivně sledovali obrázky tváří a domů, což je oblíbený experimentální model, v jehož průběhu se sleduje aktivita korové oblasti FFA (fusiform face area), součásti g. fusiformis (obr. 1).

Vyšší míra aktivace při pozorování tváří byla zjištěna v levé FFA u pozorovatelů ze Západu, pozorovatelé z Východu aktivovali FFA ve vyšší míře napravo.

Analogický kulturní rozdíl nebyl zjištěn pro aktivaci PPA, vyšší selektivita však byla u lidí z Východu zjištěna při pozorování v hraniční oblasti g. lingualis (lingual landmark area). Autoři vykládají pozorování jako rozdíl mezi analytickým a holistickým přístupem, který se podobá výše zmíněnému rozdílu při sledování tváří měřenému očními pohyby.

Jazykové funkce

Celosvětově se v matematice užívají „arabské“ číslice (pocházejí patrně z Indie, ale na Západ je dovezli Arabové). Tang et al. požádal rodilé mluvčí angličtiny a rodilé mluvčí čínštiny, aby řešili jednoduchou aritmetickou úlohu, a to 3 + 4 = … (27).

Činnost jejich mozku přitom sledovali funkční magnetickou rezonancí. Rodilí mluvčí angličtiny přitom aktivovali řečové korové oblasti v okolí levé Sylviovy rýhy. Rodilí mluvčí čínštiny aktivovali vizuo-premotorickou neuronální síť. Při porovnávání numerické kvantity aktivovaly obě skupiny dolní temenní kůru, nicméně ji aktivovaly odlišně.

Gutchessová et al. vyšetřovala doménově obecné funkce, to jsou například funkce řídící a doménově specifické funkce, to je například sémantické rozlišování u lidí z Východního kulturního okruhu v porovnání s Američany (10).

Pokusné osoby byly seznamovány s trojicemi slov, příkladem je trojice panda – banán – opice.

Úkolem bylo určit, která dvě slova k sobě patří, a to buď na základě sémantické kategorie (panda – opice) nebo na základě funkčního vztahu (opice – banán). Kontrolou bylo určení identity dvou ze tří slov (květina – papír – papír). Aktivita mozku lidí z Dálného Východu se při řešení těchto úloh v řadě oblastí podobala aktivitě mozku Američanů, nicméně lidé z Dálného Východu ve větší míře aktivovali frontoparietální síť, odpovídající zátěži exekutivních, neboli řídících funkcí, zatímco Američané aktivovali temporální a cingulární kůru, tu aktivuje sémantický konflikt.

Bolgerova skupina (4) metaanalyzovala studie, které užily funkční zobrazovací metody a testovaly aktivitu mozku při čtení tištěného textu:

• 25 studií bylo v angličtině a dalších západoevropských jazycích,
• 9 studií bylo v čínštině,
• 5 studií bylo s japonským písmem kana (to je slabičné), a
• 4 studie byly s japonským písmem kandži, to je morfosylabické („obrázkové“).

Čtení tištěných slov aktivuje bez ohledu na druh písma neuronální síť se čtyřmi levostrannými klíčovými uzly, jimiž jsou:

• kůra na hranicích týlního a spánkového laloku,
• horní a zadní část spánkového laloku a přiléhající dolní temenní kůra,
• ventrální dolní čelní kůra, a
• dorzální dolní čelní kůra.

Jednotlivé druhy písma však v této síti aktivují její součásti odlišným způsobem.

Korová oblast pro tvary slov (VWFA, visual word form area), která je ve střední části g. fusiformis (obr. 1), se aktivovala ve všech systémech písma a při všech druzích zátěže stejným způsobem.

Petersson et al. vyšetřoval funkční lateralizaci dolní temenní kůry u vzorku analfabetických žen a vzorku žen, které číst a psát uměly (26). U negramotných žen byla zjištěna vyšší míra pravostranné lateralizace než u žen, které číst a psát uměly. Naproti tomu si byly stranové rozdíly raných korových řečových oblastí ve spánkové kůře podobné. U gramotných žen byla nadto prokázána vyšší denzita bílé hmoty střední části corpus callosum, dolní temenní a parietotemporální oblasti. Alfabetizace, kulturní vliv, tedy mění stavbu a funkci mozku.

Paměť

Rozdíl mezi analytickým a holistickým zpracováním informací, charakterizující jeden ze základních rozdílů myšlenkové tradice Západu a Východu, se projevuje i v doméně paměti. Lidé ze Západu spíše než kontext kódují z komplexní zrakové scény fokální objekty, lidé z Východu k fokálním objektům kódují kontextové informace (16). Zpracovávání zrakových objektů ve střední části spánkových závitů se u lidí ze Západu a Východu liší.

Kulturní odlišnosti ve funkci mozku mohou projevit jako funkce věku. Goh et al. porovnal korovou aktivitu mladých a starších jedinců ze Západu a Východu v průběhu zpracovávání zrakové scény (9). Činnost pravé zevní týlní kůry se při stejné zátěži u mladých lidí ze Západu a Východu nelišila, lišila se však u lidí starších.

Emoce

Zkušenost, krásná literatura i behaviorální studie dokazují, jak je prožívání, vyjadřování, rozlišování a regulace emocí podmíněno kulturně (23). Lidé z Východu potlačují své emoce častěji než lidé ze Západu (5). Obě kulturní skupiny snadněji rozlišují emoce vyjadřované příslušníky vlastní skupiny než emoce vyjadřované příslušníky skupiny cizí. Při pozorování tváře, ve které je vidět strach, mohutně stoupá aktivita amygdaly.

Chiao et al. předváděli obrázky tváří s neutrálním, ustrašeným, šťastným a hněvivým výrazem japonským a bílým pozorovatelům (14). Tváře s emočními výrazy přitom patřily oběma rasovým skupinám. Aktivitu mozku pozorovatelů sledovala funkční magnetická rezonance.

Aktivita obou amygdal v mozcích pozorovatelů byla vyšší, jestliže sledovali výraz strachu ve tváři příslušníka vlastní rasy, nikoli rasy odlišné.

Rasová, a tím i kulturní odlišnost moduluje empatickou odpověď. Empatická odpověď je vyšší, jestliže pozorovatelé sledují nějaký druh experimentálního trápení, například jehlu pronikající do tkáně, příslušníka vlastní rasy než příslušníka rasy odlišné.

Pozorovateli v jednom z experimentů tohoto druhu byli Asiaté a běloši.

Zvýšenou empatickou odpověď doplňkové motorické kůry, přední cingulární a zevní čelní kůry zaznamenala funkční magnetická rezonance při sledování průniku jehly do tváře příslušníka vlastní rasy než při jejím průniku do tváře příslušníka rasy odlišné (28).

Jak u příslušníků černé, tak bílé rasy se objevila empatická odpověď, když sledovali v průběhu experimentu bolest působenou fialově zbarvené ruce. Empatická odpověď se však u nich neobjevovala, jestliže šlo o příslušníka opačné rasy. Pokles míry empatické odpovědi byl úměrný u jedinců s prokazatelnými, byť implicitními rasovými předsudky – implicitní jsou ty, které jejich nositel nepřiznává. Jinak řečeno: i lidé, kteří jsou schopni empaticky odpovídat, mají empatickou odpověď sníženou rasovými předsudky (2).

Adams et al. (1) požádal Američany a Japonce aby se pokusili usoudit na emoční stav pozorovaného člověka z jemných signálů vysílaných očima (test se jmenuje Reading the Mind in the Eyes task). Pozorovatelé přesněji usuzovali na duševní a emoční stav, jestliže šlo o příslušníka jejich kulturní skupiny, než v případě příslušníka skupiny odlišné. Kromě toho byla prokázána vyšší aktivita kůry sulcus temporalis superior oboustranně, což je oblast aktivovaná mentalizací – odhadem niterných stavů jiného člověka.

Cheon et al. vystavili Korejce a rodilé Američany obrázkům příslušníků vlastního a cizího kulturního okruhu, které vypovídaly o bolesti a stresu (13). Odpověď mediální prefrontální kůry a kůry temporoparietální funkce, oblastí, které jsou součástí systému mentalizace, byla větší v případě sledování bolesti příslušníka vlastní skupiny než bolesti příslušníka skupiny cizí.

MUDr. František Koukolík, DrSc.

Oddělení patologie a molekulární medicíny

Národní referenční laboratoř prionových chorob

Thomayerova nemocnice

Vídeňská 800

140 59 Praha 4 Krč

E-mail: frantisek.koukolik@ftn.cz