Základy kognitivní, afektivní a sociální neurovědy
XXI. Emoce a kognitivní funkce

Súhrn

Průběh chování je určován interakcí poznávacích funkcí a emocí. Stať popisuje:

1. klíčové uzly konektomů lidského mozku (neuronálních sítí velkého rozsahu), které zpracovávají interakce neuronální událostí zvaných folkovou psychologii kognice a emoce. Příkladem uzlů jsou amygdala, zadní cingulární, retrosplenická a prefrontální kůra).
2. některé z experimentů cílených na interakci emocí a kognitivních funkcí například v průběhu tvorby autobiografické paměti, dále ovlivnění poznávacích funkcí úzkostí, vývoj vztahu emocí a kognice v průběhu stárnutí, genderové rozdíly a vliv emocí na morální senzitivitu.
3. hypotézu somatických markerů.

Klíčová slova:
kognice, emoce, interakce, konektom, hypotéza somatických markerů

Úvod

Běžná přísloví například říkají: „Hněv je špatný rádce. Strach má velké oči.“ Vystihují dva z početných vztahů emocí a poznávacích funkcí. Funkční mapování vztahu emocí a kognitivních funkcí se začalo užívat brzy po zavedení funkčních vyšetřovacích metod. Mapu emočního mozku je nutné chápat „cum grano salis“. Její uzly jsou totiž aktivovány i kognitivní zátěží (obr. 1; 17).

Následující stať popisuje:

1. klíčové uzly konektomů (neuronálních sítí velkého rozsahu) lidského mozku, v nichž probíhají interakce neuronálních událostí, jejichž korelátům se ve folkové („běžné, hovorové“) psychologii říká emoce a poznávací funkce (11). Příkladem první skupiny jsou základní emoce: hněv, strach, štěstí, překvapení, hnus, pohrdání. Příkladem druhé skupiny jsou smyslové poznávání zrakové, sluchové, somatosenzorické, vědomé paměti, jazyk;
2. některé experimenty cílené na interakci emocí a kognitivních funkcí;
3. hypotézu somatických markerů

(tab. 1, 2).

Amygdala

Studium lidské explicitní emoční paměti (tu si na rozdíl od implicitní paměti uvědomujeme, vybavujeme, vstupuje do vědomí) je ovlivněno studiem zvířecích modelů, z nichž plyne:

1. primárním integrátorem procesů emoční paměti je amygdala. Bez amygdal je emoční ovlivnění paměti nemožné;
2. amygdala patrně ovlivňuje explicitní paměť modulací činnosti dalších částí funkčního systému paměti v mozku;
3. emoční nabuzení může explicitní paměť ovlivňovat prostřednictvím uvolněných stresových hormonů, které se s amygdalou vzájemně ovlivňují;
4. modulační vliv emočního nabuzení zprostředkovaný činností amygdaly specificky ovlivňuje konsolidační procesy v dalších relevantních oblastech mozku, například v hipokampu.

A naopak: poškození amygdaly je příčinou poruch emoční paměti. Aldolphs et al. (1) vyšetřoval 8 lidí s jednostranným postižením amygdaly v důsledku temporální lobektomie. Vyšetřovaní lidé shlédli 12 obrázků, které obsahovaly příběh. Míra, s níž si příběh zapamatovali, byla ověřena o 24 hodin později paměťovým testem. První čtyři předvedené obrázky byly emočně neutrální, další čtyři byly emočně nabuzující, poslední čtyři byly opět emočně neutrální. Kontrolní skupiny tvořili pacienti bez mozkového poškození a pacienti s poškozením jiných částí mozku než amygdaly. U pacientů s poškozením levé amygdaly se 24 hodin po prezentaci objevilo poškození emoční deklarativní (vědomé) paměti. U pacientů s postižením pravé amygdaly nebyl tento efekt patrný. Znovupoznávací zrakovou paměť (recognition) měli všichni pacienti nepoškozenou. Všichni pacienti přitom hodnotili předváděné podněty co do emoční valence, míry nabuzení, míry složitosti a neobvyklosti podobně.

Anderson a Phelpsová (2) vyšetřovali pacienty s levostranným, pravostranným nebo oboustranným poškozením amygdaly. Zkoumanou otázkou bylo, jaký je podíl amygdaly na afektivní modulaci percepce. Při vyšetřování byl užit efekt „mrknutí pozornosti“ (attentional-blink effect). Ten je dán přechodným snížením úrovně pozornosti například pro zrakový cíl, které následuje po identifikaci prvního cíle. V průběhu experimentu bylo rychle po sobě prezentováno 15 slov napsaných v obdélníkovém zarámování. Úkolem pozorovatelů bylo ignorovat slova vytištěná černě, to byly distraktory („rozptylovače pozornosti“) a určit identitu dvou cílových slov vyznačených zeleně. Zdraví lidé lépe vnímají emočně negativní slova na rozdíl od slov emočně neutrálních i tehdy, jsou-li v období, kdy jim „mrkne“ pozornost. Naproti tomu u jedince s oboustranným postižením amygdaly se tento efekt neprojevil. Klíčová je v případě slovního negativního podnětu zřejmě levá amygdala, lidé s postižením pravé amygdaly ovlivněni v uvedeném směru nebyli.

O něco více než polovina nemocných se vzácnou Urbachovou-Wietheovou nemocí (autosomálně recesivní porucha, hyalinosis cutis et mucosarum, lipoidní proteinóza) má oboustranně a symetricky poškozenou amygdalu. Kognitivně se tito pacienti od zdravých lidí odlišují jen velmi málo, výrazně se však odlišují emočně. Siebert et al (22) vyšetřil 10 pacientů s tímto onemocněním. Pacienti nebyli schopni rozlišit emoce ve tvářích, na které se dívali, špatně si pamatovali emočně významné obrázky jak pozitivní, tak negativní, kromě toho nebyli schopni asociovat pachy s obrázkem. Jinak řečeno: u zdravých lidí se amygdaly podílejí na zpracovávání jak pozitivních, tak negativních emocí.

Přehledná studie (14) prokazuje, že amygdala moduluje konsolidaci emočně nabuzujících paměťových záznamů. Experimenty se zvířaty dokládají, že bazolaterální jádro amygdaly je mediátorem vlivu stresových hormonů nadledvin, jakož i několika druhů nervových přenašečů, například acetylcholinu. V bazolaterálním jádru se slučují interakce neuromodulačních systémů, které na oplátku ovlivňují noradrenergní a muskarinový cholinergní systém. Bazolaterální jaderný komplex moduluje paměťovou konsolidaci vlákny, která vysílá do nc. caudatus, nc. accumbens a do mozkové kůry. Těmto výsledkům experimentů na zvířatech odpovídají výsledky experimentů s lidmi, které užily funkční zobrazovací metody. Míra aktivace amygdaly v průběhu kódování emočně významných informací, ať negativních nebo pozitivních, odpovídá jejich následnému vybavování z paměti.

To popsala v přehledné studii Phelpsová (18) a experimentem doložil Dolcos et al. (9), jenž vystavil 16 mladých zdravých žen šedesáti příjemným a stejným počtům nepříjemných, jakož i emočně neutrálních emočních zrakových podnětů. Podle očekávání bylo kódování emočně významných podnětů úspěšnější, než tomu bylo v případě podnětů emočně neutrálních. Odpovídala tomu vyšší aktivita amygdal a hipokampální formace (entorhinální a perirhinální kůry s hipokampem) a parahipokampálního závitu v obrazu fMR. Vyšší míra aktivity v předních částech formace odpovídala paměti emočně významných událostí, aktivita kaudálních úseků odpovídala paměti pro neutrální podněty.

Při interpretaci těchto výsledků je nutné počítat s velmi rozsáhlým konektomem amygdaly (obr. 2). Amygdala není „centrum, které zpracovává emoce“, je uzlem v řadě neuronálních sítí velkého rozsahu.

Zadní cingulární a retrosplenická kůra

Zadní cingulární kůra zahrnuje izokortikální BA 23 a 31, retrosplenickou kůru, kterou lze považovat za součást zadní cingulární kůry, obsahuje BA 30, která se rozkládá od sulcus callosalis ke konvexitě gyrus cinguli, kromě nich pak BA 29, která je v hloubce jmenované rýhy. Retrosplenická kůra je propojena s parahipokampální kůrou a je zdrojem vstupu do entorhinální kůry. Zadní cingulární a retrosplenická kůra jsou dále propojeny s přední cingulární kůrou, prefrontální kůrou, předními a laterálními thalamickými jádry. Může také propojovat dorzolaterální prefrontální kůru a hipokampální formaci. Do vztahu s lézí levostranné retrosplenické kůry bylo uvedeno poškození verbální epizodické paměti. Do analogického vztahu s poškozením pravé retrosplenické kůry bylo uvedeno poškození paměti pro prostorové vztahy. Vzájemně blízké, nicméně topograficky odlišné korové oblasti zadní cingulární a retrosplenické kůry aktivují nejrůznější druhy emočně významných podnětů, a to rozličně u mužů a u žen. Lze tedy soudit, že se zadní cingulární a retrosplenická kůra podílejí na integraci emocí a epizodické paměti (13).

Emoce a autobiografická paměť

Autobiografická paměť je dána interakcemi mezi obsahy epizodické paměti, asociovanými emocemi a pocitem osobní kontinuity v čase. Neuronální koreláty autobiografické paměti se zjišťují v kůře prefrontální, mediální a laterální temporální, zadní cingulární a retrosplenické.

Jakým způsobem ovlivňuje neuronální koreláty autobiografické paměti emoční valence vzpomínek vyvolávaných z paměti a doba, která uplynula mezi jejich uložením a vyvoláváním vyšetřoval Piefke et al. (19). Individuální podněty byly nejprve zjištěny semistrukturovaným pohovorem, jenž trval přibližně 3,5 hodiny. V jeho průběhu účastníci popsali 10 emočně pozitivních a stejný počet emočně negativních vzpomínek z dětství do věku jejich deseti let, dále stejný počet pozitivních a negativních vzpomínek na události, které proběhly v průběhu posledních pěti let před vyšetřováním. Z každého typu vzpomínek bylo konstruováno šest výroků užívaných jako podněty. Pro každou ze čtyř emočně zabarvených vzpomínek (dětské pozitivní a negativní vzpomínky, dospělé pozitivní a negativní vzpomínky), tedy bylo konstruováno 60 výroků. Výroky byly užity v průběhu vyšetřování fMR jako podněty spouštějící autobiografickou paměť.

Aktivace autobiografické paměti bez ohledu na emoční valenci a bez ohledu na časovou vzdálenost ukládání vzpomínek, aktivovala v porovnání s „klidem“ frontální, zadní cingulární, mediální a laterální temporální korové, jakož i temporookcipitální oblasti.

Čerstvé vzpomínky v porovnání se vzpomínkami staršími aktivovaly oboustranně retrosplenickou kůru a hipokampální formaci.

Časově vzdálené vzpomínky v porovnání se vzpomínkami čerstvými žádnou korovou oblast statisticky významně neaktivovaly.

Emočně kladné vzpomínky v porovnání se vzpomínkami negativní aktivovaly oboustranně orbitofrontální kůru, temporální póly a mediální temporální kůru, zde byla aktivace nejvyšší v entorhinální oblasti.

Emočně záporné vzpomínky v porovnání se vzpomínkami pozitivními aktivovaly pouze pravý střední temporální závit.

Prefrontální, temporální a retrosplenické korové oblasti se tedy podílejí na vyvolávání dat z autobiografické paměti odlišným způsobem. Korová aktivita odpovídající vyvolávání dat z autobiografické paměti závisí na době, která uplynula od uložení informace a na emoční valenci vzpomínky. Negativní, emočně nabuzující slovní informace aktivovala síť, jejímiž těžišti jsou amygdala a hipokampus. Negativní, emočně nenabuzující slovní informace aktivovala síť, jejímiž těžišti jsou prefrontální kůra a hipokampus. Emočně nabuzující slova byla lépe pamatována i v dalším pokusu, kdy byla odváděna pozornost. V případě emočně nenabuzujících negativních slov se tento efekt při odvádění pozornosti neprojevil.

Emoce a jazyk

Aktivitu mozku odpovídající emočnímu obsahu slov vyšetřoval Cato et al. (7). Úlohou vyšetřovaných bylo generování emočně pozitivních, negativních a neutrálních slov, a to „v duchu“. Účastníci experimentu vždy uslyšeli slovo z odpovídající kategorie, pak sami mlčenlivě vytvářeli tolik příkladů kategorie, kolik byli schopni vytvořit. Kategorie byly vyšetřovaným předkládány pseudonáhodně.

Z experimentu plyne, že zpracovávání emočního významu informace ze zevního zdroje aktivuje zadní cingulární a retrosplenickou kůru, zatímco niterné generování slov s emočním významem aktivuje rostrální frontální kůru.

Aktivita doprovázející jak pozitivní, tak negativní emoční význam slov byla vyšší (bez ohledu na emoční valenci) vlevo než vpravo, patrně v souvislosti s vazbou řeči a jazyka na levou hemisféru vyhraněných praváků. Aktivita zadní cingulární a retrosplenické kůry předchází aktivitě kůry čelní.

Disociace systému pozornosti a emotivity

Yamasaki et al. (23) prokázal, že činnost prefrontálního systému pozornosti a emotivitu lze disociovat. Cílem, který vyšetřovaní muži sledovali, byly kroužky různé velikosti a barvy. Standardem byly čtverečky různé velikosti a barvy. Emočními distraktory byly tváře volené z International Affective Picture System (IAPS) probouzející negativní emoce násilného chování, tváře znetvořené a chorobné. Neutrálními distraktory byly obrázky běžných denních činností korelované s emočními distraktory co do světelnosti, barevných znaků a míry složitosti scény. Úkolem bylo stisknout ukazováčkem pravé ruky tlačítko při detekci cíle, stiskem jiného tlačítka prostředníčkem pravé ruky oznamovali vyšetřovaní všechny ostatní podněty. Dalším úkolem bylo počítání podnětů „v duchu“. Detekce cílů – kroužků – aktivovala střední frontální závit, zadní parietální kůru a zadní část g. cinguli. Nové distraktory aktivovaly dolní čelní závit, amygdalu a g. fusiformis, aktivace na podkladě emočních podnětů byla podstatně vyšší.

Společnou oblastí aktivovanou jak zátěží orientované pozornosti, tak emočními podněty byla přední část g. cinguli. Z výsledků plyne, že jak funkční systém orientované pozornosti, tak funkční systém emocí jsou segregovány do paralelních dorzálních a ventrálních proudů. Jejich integrace probíhá právě v přední cingulární kůře.

Vyhodnocování explicitních emocí

Metaanalytická studie 37 prací zabývajících se vyhodnocováním explicitních emocí (to jsou ty, které si uvědomujeme; 12) popsala konektomy, zpracovávající emoce a jejich interakci s kognitivními funkcemi (obr. 1).

Z metaanalýzy plyne:

1. laterální prefrontální kůra a amygdala jsou oblasti, v nichž probíhají interakce emoce-kognice (16);
2. dorsomedální prefrontální kůra je pravděpodobnou integrativní oblastí vyhodnocování explicitních emocí;
3. na vyhodnocování podnětů se podílejí senzorické korové oblastí a ventrolaterální prefrontální kůra;
4. vyhodnocování vlastních emocí je podmíněno činnosti insulární a rostrální části přední cingulární kůry;
5. kůra sulcus temporalis superior a kůra v oblasti spojení spánkového a temenního laloku (temporoparietální junkce) vyhodnocují emoce druhých lidí coby součást mentalizace a empatie.

Zajímavým, vlivným a diskutovaným popisem vztahu emocí a poznávacích funkcí je hypotéza somatických markerů (3, 4, 5; tab. 1 a 2).

Pohlavní rozdíly neuronálních základů emočních vzpomínek

Paměť emočně významných událostí je u mužů a žen odlišná. Ženy si obvykle vybavují víc emočních autobiografických událostí než muži. Ženy rovněž rychleji než muži vybavují emočně zabarvené vzpomínky na základě podnětu. Živější vzpomínky než jejich manželští partneři vybavují ženy na události vázané k první společné schůzce, společné dovolené, lépe si vybavují i poslední hádku. Uvedené pohlavní rozdíly vysvětlují dvě hypotézy:

1. hypotéza intenzity afektu: významné životní události ženy prožívají s vyšší intenzitou než muži, z tohoto důvodu pak lépe kódují a ukládají. Jestliže by tedy v experimentu byla kontrolována intenzita afektu, měl by mezi pohlavími rozdíl vymizet;
2. hypotéza rozdílu kognitivního stylu. Podle ní se ženy od mužů odlišují ve způsobu, jímž kódují, znovu si v paměti vyvolávají, nebo uvažují o své emoční zkušenosti, případně ve způsobu, jímž odpovídají na podněty v testech, které emoční paměť zkoumají.

Canli et al. (6) obě hypotézy testoval v souboru 12 mužů a stejného počtu žen. Vyšetřovaní lidé sledovali 96 obrázků volených z International Affective Picture Series, emoční obsah obrázků byl kontinuem od neutrálního k vysoce zápornému. Vyšetřovaní lidé hodnotili každý obrázek v devíti stupních míry nepříjemnosti a ve třech stupních míry nabuzení. Tři týdny poté byli podrobeni neočekávanému testu znovupoznávání. V jeho průběhu jim byly předvedeny všechny obrázky, které viděli v průběhu prvního vyšetření, kromě toho 48 obrázků dalších. O nich měli rozhodnout, zda už je viděli nebo ne. Muži a ženy aktivovali různé oblasti mozku různým způsobem i tehdy, když se jednalo o obrázky, které hodnotili co do míry emočního nabuzení stejně.

Muži aktivovali signifikantně větší počet oblastí v systému, jehož těžištěm byla pravá amygdala. Ženy aktivovaly signifikantně menší počet oblastí mozku v systému, jehož těžištěm byla levá amygdala. Ženy si lépe než muži pamatovaly emočně nejvíc nabuzující obrázky. Jakmile aktivita mozku korelovala s probíhající intenzitou emoční zkušenosti, aktivovaly ženy větší počet oblastí mozku než muži. Testování tedy spíše svědčí ve prospěch hypotézy rozdílu kognitivního stylu proto, že muži a ženy aktivují mozek různým způsobem v rozličném počtu oblastí v případě, že na stupnici hodnotí emoční zkušenost jako stejně intenzivní.

Na pohlavní rozdíly v průběhu zpracovávání emočních obsahů slov ukázala i studie, která užila Stroopův typ testu a evokované potenciály. V jejím průběhu byla u žen a mužů zkoumána interakce mezi emoční prozódií a emoční valencí prezentovaných slov. Pokusu se účastnilo 71 mladých, zdravých jedinců. Polovině skupiny předčítal ženský hlas, druhé polovině mužský hlas. Každou polovinu tvořil stejný počet žen a mužů. Podnětem bylo 74 pozitivních, po stejném počtu negativních a neutrálních slov. Jejich emoční valenci hodnotili vyšetřovaní lidé na subjektivní stupnici v rozsahu – 2 až + 2 body. Všechna slova byla kromě toho vyřčena se šťastnou, neutrální a zlostnou prozódií.

Úlohou bylo hodnotit emoční valenci slov bez ohledu na jejich prozódii a naopak – hodnotit prozódii bez ohledu na emoční valenci. Na shodné podněty – např. pozitivní valenci a šťastnou prozódii – odpovídali vyšetřovaní lidé rychleji než na neshodné. Evokované potenciály ukázaly v případě shodných podnětů nižší vlnu N400 než v případě neshodných podnětů. Tento efekt byl však statisticky významný jen u žen a jen v případě usuzovaní na emoční valenci. Zjistilo se, že usuzování na emoční valenci slov je pro muže i ženy obtížnější, nadto snáze ovlivnitelnější emoční informací, která je ve vztahu k řešené úloze irelevantní, než je usuzování na typ prozódie. Emoční prozódie a emoční valence slov mohou ženy a muže ovlivňovat podobně, nicméně evokované potenciály ukazují, že je ženy a muži zpracovávají odlišně. V období sémantického zpracování se objevuje interakce mezi prozódií a emoční valencí slov – rozdíly mezi jejich zpracováváním v případě shody a v případě neshody – jen u žen, nikoli u mužů (21).

Ovlivnění poznávacích funkcí úzkostí

Ovlivnění poznávacích funkcí úzkostí pravděpodobně zná většina lékařů z vlastní zkušenosti třeba z průběhu zkoušek na vysoké škole. Hu et al. (10) nechal dobrovolníky řešit Stroopův test. V jeho průběhu lidé reagují na značný počet slov označujících barvy. Slova jsou přitom vytištěna barvou, která názvu odpovídá nebo neodpovídá. Například v prvním případě je slovo „červená“ vytištěno červeně, v druhém modře. Měří se reakční čas, který je delší v případě, že barva tisku neodpovídá obsahu pojmu. Ohrožujícím podnětem byl nepříjemný, nicméně nebolestivý elektrošok. Ohrožení bylo měřeno změnou kožní vodivosti. Experiment testoval vliv tohoto druhu stresu na kognitivní výkon. Hrozba zpomaluje odpověď a zvyšuje míru elektrické kožní vodivosti.

Interakci úzkosti s kognitivním výkonem vysvětlují dvě hypotézy: jedna má za to, že úzkost „spotřebovává zdroje sdílené různými poznávacími funkcemi a tím snižuje efektivitu jejich výkonu“, druhá dokazuje, že „zužuje pozornost“. Výsledky tohoto experimentu dokládají hypotézu mluvící o zúžené pozornosti o něco více než hypotézu druhou, nicméně obě hypotézy vyžadují dle autorů revizi. Vliv emocí na poznávací funkce kromě jiného závisí na intenzitě emocí. Podněty mírnější intenzity zvyšují míru senzorické reprezentace a zvyšují tím výkon, za předpokladu, že jsou relevantní. Naproti tomu podněty s vysokou emoční intenzitou, například hrozba šokem nebo erotické podněty, kognitivní výkon zhoršují.

V průběhu dvou podobných experimentů (17) odpovídaly pokusné osoby stiskem tlačítka na zrakový podnět, jímž byl kruh nebo čtverec. Tak zvaným stop signálem byl obrázek šťastné, ustrašené nebo neutrální tváře. Stop signál instruoval: neodpovídejte! Stop signál následoval po kruhu nebo čtverci v různém časovém odstupu. Měřena byla doba, za kterou pokusná osoba odpověděla. Jak šťastná, tak ustrašená tvář zlepšovaly „stop odpověď“ v porovnání s tváří neutrální. V následném pokusu byly coby stop signál opět užity obrázky tváří, doprovodil je však mírný elektrošok. Emoční intenzita stop signálu tím stoupla. V tomto případě byla inhibice odpovědi na ustrašenou nebo šťastnou tvář v porovnání s inhibicí odpovědi na tvář šťastnou horší. Emočně významné podněty mírné intenzity tedy vylepšují zpracovávání informací v systémech zrakového poznávání, pozornosti a motoriky. Emočně intenzivnější podněty výkon zhoršují.

Aspergerův syndrom a autismus s vysokou funkční zdatností

V současnosti se za jádro Aspergerova syndromu a autismu s vysokou funkční zdatností (high-functioning autism; AS/HFA) považuje poškození mentalizace (theory of mind), schopnosti „číst“ niterné stavy druhých lidí. Mentalizace je těžištěm sociálních interakcí. Vyzrává do plné podoby mezi 36–48 měsícem života. Zjednodušeně řečeno umožňuje pochopit, že druzí lidé nejsou věci, objekty, ale bytosti („agenti“) s niterným mentálním životem. Samsonová et al (20) porovnala rozsáhlejší skupinu pacientů s AS/HFA se skupinou „typicky se vyvíjejících“ lidí. Testovacími bateriemi u pacientů vyšetřila emoční zkušenost (míru positivních a negativních emočních zkušeností), emoční označování (míru, se kterou jsou lidé s to identifikovat a rozlišovat pocity) a dva typy emoční regulace (1. schopnost změnit význam nějaké situace s cílem změnit její emoční dopad, 2. schopnost potlačit emočně podmíněné chování). Pacienti s AS/HFA v porovnání s normou jsou:

1. stiženi vyšší mírou negativních emocí, míru emocí positivních mají stejnou;
2. obtížněji rozlišují a popisují vlastní emoce. Dvě třetiny z nich jsou stiženy alexithymií (neschopností „číst“ vlastní emoce);
3. mají poškozené oba typy emoční regulace.

Stárnutí

Jestliže nevezmeme v úvahu lidi stárnoucí optimálně, pak míra tělesného zdraví a úroveň poznávacích funkcí ve stáří klesá. Jestliže nejde o nějakou podobu patologického stárnutí, pak zůstává emoční regulace stabilní, může se i vylepšovat. To se považuje za složku moudrosti. Přehled studií (15), které užily magnetickou resonanci, testoval dvě hypotézy vysvětlující 1. emoční stabilitu, 2. zmenšenou míru zpracovávání negativních v porovnání se zpracováváním pozitivních informací u normálního a optimálního stárnutí (u mladých dospělých lidí je trend opačný).

První hypotéza má za to, že jde o výsledek změn amygdaly (ta je poškozená například už v nejranějších vývojových fázích Alzheimerovy nemoci, která se ještě klinicky nijak neprojevuje). Druhá dokazuje, že staří lidé lépe regulují emoce. Z přehledu plyne vyšší pravděpodobnost platnosti druhé hypotézy: positivní afekt optimálně a normálně stárnoucích lidí je spíše důsledkem vylepšené kognitivní kontroly.

Emoce, kognice, morální senzitivita

V průběhu experimentu vyšetřujícího vztah emocí, poznávacích funkcí a morální senzitivity sledovalo 126 lidí ve věku 4 až 37 let scénáře ukazující jednak náhodné, jednak záměrné akce, které poškozovaly jednak lidi, jednak objekty (8). U pokusných osob byly sledovány proměny šíře zorniček, oční pohyby a aktivita mozku funkční magnetickou resonancí. Morálně významné události probouzely výraznější empatickou odpověď u mladších lidí. V jejím průběhu se aktivovala amygdala, kůra insuly a spánkového pólu. Záměrné poškození hodnotily jako morálně špatné všechny věkové skupiny. Věk však odlišoval míru, v níž pozorovatelé určovali zlý záměr a míru zaslouženého trestu. Aktivita ventromediální prefrontální kůry, která byla odpovědí na záměrné poškození lidí, totiž s věkem rostla. Stejně rostla funkční konektivita mezi touto korovou oblastí a amygdalou. Negativní emoce tedy potencují morální senzitivitu.

MUDr. František Koukolík, DrSc.

Oddělení patologie a molekulární medicíny

Národní referenční laboratoř prionových chorob

Thomayerova nemocnice

Vídeňská 800

140 59 Praha 4 Krč

E-mail: frantisek.koukolik@ftn.cz