Osobnost a dílo Aula Cornelia Celsa

Súhrn

Aulus Cornelius Celsus je římský vzdělanec v době 1. stol. n. l., autor encyklopedického díla Artes, z něhož se však zachoval pouze spis De medicina o osmi knihách, nejlepší a nejslavnější dochované lékařské dílo starověku v latině. První kniha začíná zásadami pro uchování zdraví zdravého člověka, druhá se věnuje již příznakům nemocí, třetí popisuje speciální léčbu nemocí, které zachvacují celý organismus, a čtvrtá kniha se orientuje na nemoci, u nichž příčinu můžeme nalézt pouze v určité části těla, např. v hlavě, plicích apod. Knihou pátou a šestou přispívá Aulus Cornelius Celsus k dějinám farmakologie a knihu sedmou a osmou věnuje chirurgii, úrazům a všemu, co se týká kostí. Dílo bylo poprvé vydáno v roce 1478 ve Florencii.

Klíčová slova:
lékařství ve starověku – Aulus Cornelius Celsus – spis De medicina

ÚVOD

Medicíně a lékařským poznatkům nevěnovali Římané zpočátku velkou pozornost. Lékařství nebylo v Římě uznáváno jako obor hodný svobodného občana. Bylo to povolání pro otroky, propuštěnce a cizince, většinou Řeky, kteří přišli do Říma zároveň s helénizací. Samo zdravotnictví mělo v Římě ráz spíše hygienicko-preventivní. Přesto se však na počátku našeho letopočtu našly v římském světě osobnosti, které poznatky řecké medicíny přenesly do Říma a shromáždily je pro své vrstevníky v národní řeči, tj. v latině. Právě takovouto osobností byl Aulus Cornelius Celsus.

AULUS CORNELIUS CELSUS – OSOBNOST A DÍLO

Aulus Cornelius Celsus byl římský vzdělanec, který se zabýval mnoha obory. Napsal nejlepší a nejslavnější dochované lékařské dílo starověku v latině, v němž se jakožto Říman pokusil oživit nedlouho po začátku našeho letopočtu římské národní sebevědomí.

A. Cornelius Celsus byl bohatý a vzdělaný patricij, který žil v Římě na přelomu letopočtu. Z jeho autobiografických údajů však díky kusým informacím ostatních autorů známe jen málo. Jeho tři jména Aulus Cornelius Celsus se objevují pouze v jednom rukopisu (Codex Romanus Vaticanus). Podle nápisných svědectví pocházel rod Corneliů z Galie Narbonské nebo ze severu Španělska. Celsus patřil k městské nobilitě a vlastnil rozsáhlé vinice na břehu moře (1). Byl současníkem L. Columelly, který se o něm zmiňuje ve svém díle (Colum. Res rust. I, 1, 14). Svůj spis napsal Celsus za císaře Tiberia, tj. mezi lety 25 a 35 n. l.

Aulus Cornelius Celsus se zajímal o řadu oborů a byl již třetím římským encyklopedistou, po předchůdcích M. Porciu Catonovi Censoriovi a M. Terentiu Varronovi Reatinovi. Do svého díla pod názvem Artes zahrnul Celsus pět knih o zemědělství, osm knih o lékařství, sedm knih o rétorice a jednu knihu (nebo více) o vojenství (2). Z tohoto encyklopedického díla se však zachoval pouze spis De medicina, v němž se Aulus Cornelius Celsus snažil zprostředkovat svým krajanům ve srozumitelné formě to nejlepší, co předtím vytvořili na poli medicíny Řekové. Ze spisu se zachovalo všech osm knih, a protože tento spis následoval po pěti knihách o zemědělství, jež se ztratily, je první kniha o lékařství šestá v celém pořadí, a nese tedy titul Cornelii Celsi artium liber VI., idem medicinae I. (3). Co je obsahem jednotlivých knih spisu, bude náplní následujících řádků.

První kniha začíná zásadami pro uchování zdraví zdravého člověka. Zdravý člověk se nemusí vázat žádnými předpisy a nepotřebuje ani lékaře. Musí však mít různorodý způsob života: pobývat ve městě i na venkově, častěji na venkově; něčím se zaobírat, mezitím odpočívat. Zahálka oslabuje tělo, práce posiluje. Dále kniha pojednává o koupelích, cvičeních a správné životosprávě i vzhledem k jednotlivým ročním obdobím.

Druhou knihu věnuje Celsus ve srovnání s první již příznakům nemocí. Z větší části je poskládána z Hippokratových míst, k čemuž se Celsus sám přiznává, když říká, že se nebude rozpakovat využít autority dávných učenců (Cels. De med. II, 1). Celsus nejprve pojednává o faktorech ovlivňujících zdraví člověka z hlediska ročních období, podnebí, věku člověka i jeho konstituce. Pak přechází k objasňování příznaků nemocí, a to obecných i zvláštních, i dokonce příznaků blížící se smrti. Jako léčebné metody, které všeobecně nazývá curationes communes nebo auxilia, uvádí pouštění žilou, projímání, půst, stravovací režim, pocení, po vzoru Asklépiadově masáže, aktivní i pasivní pohyb a koupele.

Při popisu různých jídel a nápojů je Celsus velmi důkladný, co se týče jejich výživné hodnoty, a zvláště přesný je při terapeutickém použití vody pro člověka zdravého a nemocného. Jeho stanovení systému pravidel pro vnitřní i vnější použití vody pro nemocného a charakteristika jejího působení na nemocného má význam pro hydroterapii ve starověku (4). Knihu ukončuje pojednání o léčivých rostlinách.

Třetí kniha spisu pokračuje popisem speciální léčby nemocí, které zachvacují celý organismus. Mezi tyto nemoci zařazuje Celsus např. horečku (Cels. De med. III, 3, 1), třebaže horečka je dnešní medicínou považována nikoli za nemoc, ale za příznak nemoci. Věnuje se různým druhům horečky, která byla nazvána podle četnosti opakujících se záchvatů jako febris cottidiana, tertiana či quartana, a doporučuje její léčbu, podávání stravy v těchto případech aj.

Mezi nemoci postihující celý organismus počítá Celsus také onemocnění psychická, která nazývá insania. Na rozdíl od dnešního pojetí však rozděluje duševní onemocnění podle toho, jakou roli u nich hraje horečka: V první skupině jsou onemocnění horečnatá, např. phrenitis, ve druhé skupině nemoci, kdy se v jejich průběhu může objevit lehká horečka, např. melancholie, a dále nemoci bez horečky. Ke každému jednotlivému případu psychického onemocnění je třeba přistupovat individuálně.

Další kapitoly knihy jsou věnovány vodnatelnosti, epilepsii, oslabení nervů a také tuberkulóze. U této nemoci doporučuje projížďky po moři a nejlépe cestu do Egypta.

Čtvrtá kniha se na rozdíl od knihy třetí orientuje na nemoci, u nichž příčinu můžeme nalézt v určitém tělesném orgánu (Cels. De med. IV, 1, 1). Proto těmto nemocem předchází zevrubný popis jednotlivých částí lidského těla – hlavy, dýchacího ústrojí, trávicího ústrojí, srdce, ledvin, útrob v dutině břišní – a tyto popisy anatomie jsou doplněny také anatomickými obrázky. Lokální onemocnění jsou řazena podle systému a capite ad calcem, který byl v lékařských spisech dodržován po celá staletí. Je však zajímavé, že celou třetinu knihy zaujímají neduhy související s trávením. To je ovlivněno nejen jižním klimatem, ale snad i sklonem k přejídání a obžerství v římské císařské době (5). Nechybějí ani zmínky o infekčních nemocech, jako o choleře a dyzenterii.

V knize páté a šesté přispívá Aulus Cornelius Celsus k dějinám farmakologie. V těchto knihách přechází „k té části medicíny, která více bojuje léky“ (6) – Cels. De med. V, prohoem. 1. Celsus se nejprve zmiňuje se o autorech, kteří se tomuto oboru věnovali – o Erasistratovi, empiricích, Hérofilovi, ale i o Asklépiadovi, jenž obrátil svoji pozornost z důvodu, že léky neprospívají žaludku, ke změně způsobu stravování (Cels. De med. V, prohoem. 2). Celsus ovšem názor Asklépiadův nesdílí. Považuje farmacii za součást medicíny, kterou nelze oddělit, a zdůrazňuje, že léky mají v mnohých případech svoji nenahraditelnou úlohu (Cels. De med. V, prohoem. 2–3).

Autor zde podává přehled o tehdejší farmakologii, o lécích jednoduchých i složených (compositiones) i o protijedech (antidotes) a popisuje často velmi komplikované recepty. V páté knize se zabývá léčebnými prostředky na nemoci postihující celé tělo, jako např. na vředy, strumu, onemocnění jater či močové obtíže aj., v šesté knize pak přechází autor spisu De medicina na onemocnění nebo úrazy jednotlivých částí těla, počínaje od hlavy (oči, uši, ústa, zuby aj.) až k patě, jak bylo ve farmakologické literatuře běžné.

Celsus zachytil ve svém díle nepřeberné množství léčiv a receptů, které čerpal z řeckých autorů. Podle bádání J. Ilberga (7) zřejmě využil stejných zdrojů jako později Galénos. Odborníci dnešní doby zaplavené chemickými léky však samozřejmě využívají exotických a složitých receptů málo.

Poslední dvě knihy svého spisu, knihu sedmou a osmou, věnuje Celsus chirurgii. Tato část je dodnes uznávána více než knihy farmakologické, třebaže i v ní je autor zprostředkovatelem. Chirurgie se mohla ve starověkém Římě rozvíjet díky zálibě Římanů v gladiátorských zápasech, kdy docházelo k mnohým zraněním a úrazům, i díky římskému smyslu pro využití techniky. Chirurgie je část medicíny, která léčí rukou a jejíž „výsledek je mezi všemi částmi medicíny nejzřetelnější“ (8) – Cels. De med. VII, prohoem. 1. Celsus uvádí řadu slavných jmen hlavních zástupců této disciplíny, např. Philoxena.

Autor shrnuje také požadavky, které by ideální chirurg měl splňovat. „Chirurg pak má být mladý nebo se mladému věku blížit; má mít ruku pevnou, jistou a nikdy se netřesoucí,…; má mít bystrý a jasný zrak; neotřesitelného ducha; tak má být milosrdný, aby chtěl vyléčit toho, koho přijal,…” (9) – Cels. De med. VII, prohoem 4).

V této knize jsou popisovány úrazy a nemoci, které nemohou být léčeny konzervativním způsobem, ale které vyžadují chirurgické řešení. Autor – podobně jako v celém díle – dodržuje takový postup, že se nejprve věnuje úrazům a nemocem, které se mohou vyskytnout v kterékoli části těla, např. píštěle, zranění střelami, vykloubeniny aj., a teprve potom se dostává k takovým případům, jež se objevují již na jednotlivých místech. Začíná tradičně od hlavy.

Zabývá se především nemocemi očí – rozeznává třicet nemocí a dvacet jedna operací očí; je prvním svědkem operace šedého zákalu. Zná operace uší, rtů a nosu; nepevné zuby učí připevnit zlatem k sousedním zubům ((Cels. De med. VII, 12, 1E). Tak přispívá i k vývoji oftalmologie a stomatologie.

Do poslední (osmé) knihy je ponecháno vše, co se týká kostí. Na začátku knihy Celsus popisuje lidskou kostru pro chirurgické účely a tento popis doplňuje přehlednými nákresy. Věnuje se léčbě různých defektů kostí, především však zlomeninám, nevyjímaje ani zlomeniny otevřené. Jak již je jeho zvykem, začíná popisem lebky a končí u chodidla nohy a prstů.

ZÁVĚR

Lékařské dílo Aula Cornelia Celsa je první významné latinsky napsané dílo nabízející souhrn veškeré tehdejší medicíny. Ve starověku však nebylo příliš využito. Bylo citováno Pliniem a Pliniova předmluva k 29. knize jeho spisu Naturalis historia má k Celsovi blízko (10). Zmiňuje se také o tom, že jen málokteří z Římanů se tomuto oboru věnovali.

O Celsovi píše také ve své předmluvě k dílu De medicamentis Marcellus a uvádí zde dva Celsovy dopisy (Cornelius Celsus C. Iulio Callisto S. D. a Cornelius Celsus Pullio Natali), v nichž Celsus píše o svém zamýšleném spise o lécích (11); z této zmínky však není jasné, zda Marcellus dílo Celsovo skutečně četl.

Zdá se, že se Celsovo dílo již za císařské doby ztratilo a že zůstalo po celý středověk lékařům neznámé. Spis byl zachován v knihovně vatikánské, florentské a pařížské (12). Teprve papež Nikolaus V. (1397–1455) našel spisy o medicíně mezi zakoupenými rukopisy a dal je v roce 1478 ve Florencii do tisku, takže dílo bylo vytištěno dříve než latinské překlady Hippokrata a Galéna a zaujalo vynikající postavení mezi spisy renesance (13). Od tohoto prvního vydání bylo často publikováno a překládáno do řady moderních cizích jazyků.

Český překlad Celsova spisu však dosud neexistuje žádný. Do slovenštiny přeložil F. Šimon jen některé úryvky, např. Předmluvu (14), pasáž o šedém zákalu (15) a zubech (16), úryvek o chirurgii (17) a několik myšlenek o životosprávě (18). Pro českou klasickou filologii se tak zde otevírá perspektiva pro další práci.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

PhDr. Drahomíra Tesařová, CSc.

Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislave, n. o.

Detašované pracoviště Praha Kafkova 593/35, 160 00 Praha 6

e-mail: te.drahomira@seznam.cz