O kráse

Súhrn

V širokém smyslu se pojem estetika užívá pro vnímání, tvorbu a odpověď na umění, stejně jako pro interakci s objekty a scenériemi, které vyvolávají intenzivní pocity, často slast. Neuroestetika je mladý výzkumný směr zabývající se především neuronálním podkladem poznávacích a afektivních procesů spouštěných estetickým nebo uměleckým postojem k uměleckému dílu, dále k objektu, který uměním není, nebo k přírodním jevům. Současnou neuroestetiku umožnil vynález funkčních zobrazovacích metod. Existují dva neuronální systémy estetického hodnocení, stejně jako existuje rozdíl mezi pragmatickým a estetickým zrakovým poznáváním. Lidský mozek rozlišuje rozdíl mezi autentickým obrazem a obrazem, který je označen jako jeho kopie. Společným korovým jmenovatelem zrakové a hudební krásy je mediální očnicová kůra. Aktivace vyvolávaná prožitkem krásy z obou typů podnětů se zde téměř překrývá. Magnetoencefalografie dokládá genderové rozdíly estetického prožitku. Ženy a muži, homosexuálové a heterosexuálové hodnotí atraktivitu lidských tváří odlišně. Lidská schopnost rozlišovat krásu může být evoluční adaptací.

Klíčová slova:
neuroestetika – společný korový jmenovatel – estetický prožitek – krása – adaptace

Úvod

Edmund Burke (1729–1797), britský politik, politický teoretik a filozof anglo-irského původu, vydal roku 1757 knihu A Philosophical Enquiry into the Origin of Our Ideas of the Sublime and Beautiful. Lze ji považovat za počátek úvah o biologických podkladech umělecké a estetické tvorby i jejich hodnocení. Burke si představoval, že je biologická povaha prožitku vznešenosti (sublimity) společná s biologickou povahou bolesti, zatímco biologická povaha prožitku krásy má stejný podklad jako láska a slast.

Immanuel Kant (1724–1804) nesouhlasil a úvahou o transcendentní povaze krásy oddělil estetickou zkušenost od emocí a smyslové slasti.

Biologická povaha estetického chování se pak znovu objevila až v díle Darwinově, jenž v roce 1874 popsal význam pohlavního výběru. Nejvlivnější současná teorie původu a vývoje lidské schopnosti pochopit, prožít a hodnotit krásu mluví o dvou důvodech: výběr habitatu a volba pohlavních partnerů.

Slibný vývoj pochopení fyziologických (Fechner, 1876) a neurobiologických podkladů estetického prožitku zastavila v průběhu 20. století behavioristická psychologie, jejímiž zakladateli byli Thorndike (1911), Watson (1913) a Skinner (1938). Zjednodušeně řečeno chápal tento myšlenkový a experimentální směr mozek jako černou skřínku a zajímal se pouze o vstup a výstup.

Vztahem mezi ložiskovým poškozením mozku a poruchami poznávacích funkcí včetně poškození umělecké aktivity a estetického prožívání se však zabývala řada neurologů a neurovědců, například Alajouanine (1948), Luriova skupina (1965), Gourevich (1967) a další. Estetice se věnovala i řada evolučních biologů, například Wilson (1975), Alland (1977), Eibl-Eibelsfeld (1989).

Z podstatně hlubšího pochopení vztahu stavby a funkce mozku daného užitím zobrazovacích metod v posledních desetiletích vyplynulo, že prožitek krásy je výsledkem integrace činnosti řady funkčních systémů, a to vnímání, paměti, orientované pozornosti, rozhodování a emotivity včetně činnosti centrálního systému odměny. Estetický prožitek je tedy výsledkem dynamické interakce všech mnoha mozkových oblastí a jejich spojení v časově odlišných rámcích. Neinvazivní funkční zobrazovací metody umožnily zkoumání estetického prožitku u zdravých lidí. Vznikl nový vědecký obor: neuroestetika.

NEUROESTETIKA

Neuroestetika je obvykle chápána jako studium neuronálních podklad tvorby a hodnocení uměleckých děl. Někteří autoři mají za to, že je tato definice příliš široká. Je nutné bedlivě brát v úvahu nebezpečí redukcionistického výkladu a skutečnost, že jde o velmi mladý, vyvíjející se obor. Krása je jen jeden z aspektů umělecké tvorby, neboť ta zahrnuje řadu poznávacích i afektivních mechanismů, které se estetiky netýkají.

Jiní autoři užívají pojem neuroestetika v ještě širším slova smyslu: Chápou ho jako studium biologických podkladů neuronálních a psychologických procesů odpovídajících za tvorbu a vnímání uměleckých, ale i neuměleckých objektů, někdy se hovoří o bioestetice.

Pojem neuroestetika se v současnosti užívá pro studium evolučních a neuronálních podkladů kognitivních a afektivních procesů daných estetickým nebo uměleckým postojem k umění v širokém slova smyslu (hudbě, filmu, poezii, literatuře, dramatu, architektuře, výtvarnému umění atd.), dále k objektům, které umělecké nejsou, jakož i k přírodním jevům. Definice se považuje za dostatečně širokou k tomu, aby zahrnula neuronální a psychologické procesy, které jsou podkladem například expertního hodnocení díla renesančního mistra historikem umění, umělcem, uměleckým kritikem stejně jako člověkem, jenž expertem není. To samé se týká hodnocení dekorativní vázy, sportovního auta, páru bot ve výkladní skříni, lidské tváře nebo postavy, květiny, západu slunce, tvorby uměleckých děl a designu, stejně jako evolučních mechanismů, které našemu druhu tuto schopnost propůjčily.

RANÉ STUDIE NEURONÁLNÍCH PODKLADŮ ESTETICKÉ ZKUŠENOSTI

Zkoumání neuronálních korelátů prožitku krásy bylo umožněno vynálezem funkčních zobrazovacích metod mozku. Rané studie vyšetřovaly jen malý počet lidí. Rozlišovací schopnost přístrojů byla horší, než je dnešní.

Vartanian a Goel (16) pokusným osobám předváděli zcela abstraktní a reprezentující obrazy (representational; v tomto případě znázorňují objekty, které poznáváme na první pohled, např. postavy, objekty a krajiny, byť je malují třeba surrealisté nebo magičtí realisté). Obrazy byly předváděny v původním formátu, pozměněné a nějakým způsobem filtrované. Pokusné osoby určovaly, jak se jim obrazy líbí, vyjadřovali tedy svou estetickou preferenci. Ke zkoumání činnosti jejich mozku byla užita funkční magnetická rezonance (fMR). Úměrně poklesu preference klesala aktivita pravého n. caudatus. Úměrně růstu preference rostla aktivita týlních závitů oboustranně, kůry levého sulcus cinguli a gyrus fusiformis (je na spodině temenních a týlních laloků) oboustranně.

SUBJEKTIVITA ESTETICKÉ ZKUŠENOSTI

Magnetoencefalografie (MEG) časově rozlišuje v milisekundách. Změny magnetického pole odpovídají postsynaptické aktivitě neuronů. Neuronální síť, která zpracovává estetické prožitky, má společné uzly s implicitní (defaultní) sítí, jejíž aktivita se považuje za podklad sebeuvědomování. Předpokládá se, že konektivita sítě je podmíněna synchronní neuronální aktivitou jejích uzlů.

Cela-Condé et al. (4) užili MEG ke zkoumání činnosti mozku v průběhu estetického vyhodnocování. Prokazuje existenci dvou systémů estetického vyhodnocování, rychlého a pomalého. Aktivita odpovídající počátečnímu rychlému hodnotícímu vnímání se objevuje 250–750 milisekund po podnětu. Ten může být pro vnímajícího jak hezký, tak ošklivý. Těžištěm sítě je očnicová kůra. Opožděná odpověď se objevuje za 1000–1500 milisekund. Má dvě „ramena“. Podněty prožívané jako nehezké odpovídají oboustrannému reorientačnímu systému, zatímco podněty prožívané jako hezké odpovídají aktivitě reorientační sítě plus „estetické“ sítě umístěné mediálněji.

Pozdní odpověď zřejmě odpovídá prožitku Aha! Patrně aktivuje oblasti odpovídající rozšířenému implicitnímu (default) systému: mediální frontální kůře, ventrální přední cingulární kůře, precuneu, mediální spánkové a levé dolní spánkové kůře a hipokampu na vnitřní ploše hemisfér, na zevní ploše pak dolní temenní kůře oboustranně, mediální spánkové kůře.

Činnost počáteční sítě lze od činnosti opožděné sítě oddělit, může však jít o výsledek způsobu vyšetřování: Jednotlivé epochy jsou odděleny 250 milisekundovým „okénkem“, takže nelze jednoznačně oddělit možnost náhlého a pomalého přechodu aktivity.

Niterné vyhodnocení zrakové krásy, které je však závislé na zevním podnětu, je fenomén nazývaný filozofy od středověku quale (vysl. kveil, pl. qualia), označujícího subjektivní nesdělitelný prožitek, např. „červenost červené barvy“, „sladký tón hoboje“.

Dualističtí filozofové, mluví o těžkém problému neurovědy. Lehkým problémem je dle nich řešení otázky které neuronální sítě odpovídají prožitku krásy „obecně“. Problémem těžkým je subjektivita prožitku („moje nesdělitelná červenost červené barvy“, „můj nesdělitelně sladký tón hoboje“).

Z experimentu tohoto druhu plyne možnost, že subjektivita prožitku krásy může vznikat z dynamické interakce funkčních systémů mozku v čase a prostoru. Vnitřní obsah quale však z experimentu neplyne. Prožitek Aha! a s ním obsah quale nelze oddělit od struktury osobnosti, jejího věku, zdraví, pohlaví, životní zkušenosti, kulturních a historických zvláštností.

Vessel et al. (17) si podobně jako řada dalších autorů uvědomili subjektivitu estetického hodnocení: Různí lidé hodnotí stejné obrazy velmi odlišně, některým se libí, jiným nelíbí. Autoři předvedli pozorovatelům 109 obrazů z databáze CAMIO, které pozorovatelé neznali. Estetická odpověď na obrazy (obecně na „vizuální umění“) je dána mnohaúrovňovou odpovědí neuronální od vnímání přes emotivitu až k sebereflexi. Nadto je vysoce individuální: Různí lidé odpovídají na stejné umělecké dílo různě. Kombinací neuronální aktivity zjištěnou fMR s odpovědí behaviorální autoři dokládají, že je estetický prožitek dán integrací senzorické a emoční aktivity propojenou se zcela osobním významem: Aktivuje se totiž implicitní neboli defaultní systém. Jeho aktivita je podkladem sebeuvědomování neboli jáství.

PRAGMATICKÉ A ESTETICKÉ ZRAKOVÉ POZNÁVÁNÍ

Existuje rozdíl ve zrakovém vnímání běžných objektů a objektů, které hodnotíme jako umělecké dílo, tedy na rozdíl mezi pragmatickým a estetickým zrakovým poznáváním. Pragmatické poznávání aktivuje zrakovou neuronální síť, jejímž těžištěm je vnitřní okcipitotemporální kůra. Oboustranná aktivace insulární kůry doprovází emoční prožitek estetického poznávání. Doprovází ji aktivace levé zevní prefrontální kůry a aktivace levé horní temenní kůry. Dle autorů je estetická zkušenost/prožitek výsledkem interakce mezi percepční aktivitou směřující mozkem „vzhůru“ (bottom up), tzn. od primárních a asociačních zrakových oblastí směrem k čelní kůře a aktivitou čelní a temenní kůry směřující „dolů“ (top down), tedy aktivitou směřující od předních oblastí mozku k oblastem zadním a spodním.

AUTENTICKÝ OBRAZ A JEHO KOPIE

Zajímavá je odpověď lidského mozku na obraz označený jako autentický a stejný obraz označený jako „kopie“. Huang et al. (6) užili Rembrandtovy portréty (fals je známo málo). Jestliže pozorovatelé sledovali obraz označený jako „kopie“, objevila se u nich vyšší aktivace frontální polární kůry a pravostranného precuneu bez ohledu na to, zda byl obraz autentický nebo kopírovaný. Na činnost ostatních zrakových korových oblastí tato instrukce vliv neměla.

REPREZENTUJÍCÍ, ABSTRAKTNÍ A NEURČENÉ OBRAZY

Obrazy, na které se díváme, mohou být jak reprezentující, byť je malují třeba surrealisté nebo magičtí realisté, tak zcela abstraktní. Kromě nich existují obrazy neurčené, v nichž na první pohled nepoznáváme, co vlastně malíř namaloval, přičemž se nám to může a nemusí líbit. I tato vyobrazení bývají součástí surrealistických a magicko-realistických děl.

Fairhall a Ishai (5) předvedli obrazy všech tří typů 12 lidem (z toho pět žen). Kontrolou byly obrazy pomíchané, bez ladu a skladu (scrambled). Reprezentující obrazy lidé rozlišovali rychleji než obrazy neurčené a abstraktní. Obrazy aktivovaly zrakovou neuronální síť okcipitotemporální, tedy parvo-systém směřující od primární zrakové kůry (V1, Brodmanovy oblast 17) do spodní okcipitotemporální kůry (parvo obr. 1). Následně se aktivovala rozsáhlá síť tvořená kromě zrakových korových oblastí kůrou temenní, limbickou i prefrontální. Reprezentativní obrazy obsahující konkrétní rozlišitelné objekty aktivovaly tuto síť mohutněji než obrazy „neurčené“, rovněž aktivovaly mohutněji kůru na hranici spánkového a temenního laloku, tzv. temporoparietální junkci. Ta je součástí systému mentalizace rozlišujícího „já“ od „non-já“ a rozlišujícího, že druhý objekt je „agent“, tzn., že má niterné stavy kontrolující jeho chování, že tedy nejde o věc. Z typu aktivace plyne, že známé objekty na obrazech aktivují síť poznávající objekty, vyvolávající paměťové záznamy o objektech a síť, kterou aktivují zrakové představy.

SPOLEČNÝ KOROVÝ JMENOVATEL A VZTAH KRÁSY K UMĚNÍ

Ishizu a Zeki (8) zkoumali, zda prožitku „krásný“ odpovídá aktivita totožných oblastí mozku, jestliže jsou zdroje prožitku „krásný“ odlišné. Vyšetřili 21 pokusných osob. Prvním krokem experimentu bylo pozorování různých obrazů a poslech různých hudebních výňatků. Pozorovatelé podněty hodnotili Likertovou škálou 1–9, nejvyšší stupeň označoval „nejkrásnější“. Hodnocení odpovědí umožnilo volit objekty „ošklivé“, „neutrální“ a „krásné“ – přičemž pro různé pozorovatele měly objekty pochopitelně různou valenci. Následně pozorovatelé zhlédli a vyslechli podněty ve skeneru funkční magnetické rezonance. Aktivace odpovídala dle očekávání zrakové a sluchové neuronální kaskádě. Ukázalo se, že společnou korovou oblastí pro oba typy podnětů, tedy jak zrakové, tak sluchové, označených pokusnými osobami jako krásné byla vnitřní očnicová kůra. Míra její aktivity odpovídala míře prožitku „krásného“ (obr. 2). Průměr této korové oblasti je 15–17 mm. Edmund Burke roku 1757 napsal: „Krása je z valné části jistá kvalita objektů mechanicky ovlivňujících lidskou mysl prostřednictvím smyslového zásahu“ (Beauty is, for the geater part, some quality in bodies acting mechanically upon human mind by the intervention of the senses) (8). Ishizu a Zeki (8) parafrázují: „Krása je z valné části jistá kvalita objektů korelujících s aktivitou mediální očnicové kůry prostřednictvím smyslové intervence“ (Beauty is, for the greater part, some quality in bodies that correlates with activity in the mOFC by the intervention of the senses).

Kromě toho autoři této studie zdůrazňují významnou skutečnost, kterou si běžně neuvědomujeme: Krása nemusí být totožná s uměním. Krásné mohou být objekty, které uměním nejsou, což je běžná zkušenost například lidí, kteří mají rádi přírodu. A opačně: Často si však neuvědomujeme, že umělecké objekty vůbec krásné být nemusí, přesto je odborníci pravděpodobně častěji než laická veřejnost za umění označují. Klasickým příkladem může být Fontána Marcela Duchampa (obr. 3). Ateista může být pohnut krásou Dalího obrazu Ukřižování, náboženské asociace mu mohou být lhostejné. Nábožensky cítící člověk může být pohnut náboženskými asociacemi, lhostejná mu může být formální krása objektu. Oba se však shodnou na tom, že jde o umění.

SOUMĚRNOST

Estetické úsudky jsou ovlivňovány symetrií: Čím je pozorovaný objekt symetričtější, tím bývá považovaný za krásnější. Jacobsen et al. k tomuto testování užil nově vytvořené geometrické obrazce (9). Smyslem bylo vyloučit paměťové procesy, protože pozorovatelé obrazce neznali, a otestovat souměrnost a složitost podnětu. Behaviorální testování dokázalo, že jak složitost, tak souměrnost podnětu estetický úsudek ovlivňují. Estetické rozhodování aktivovalo frontální mediální kůru (Brodmanovy area 9/10), oboustrannou prefrontální kůru Brodmanovy oblasti 45/47 zadní cingulární kůru, levý temporální pól a levou temporoparietální junkci. Rozhodování o symetrii aktivovalo temenní a motorické oblasti sloužící zpracovávání prostoru. Zajímavé je, že rozhodování o kráse aktivovalo i v této prostorové síti kůru levého sulcus intraparietalis. Proměny složitosti podnětu proměňovaly aktivitu obou druhů sítě.

PROŽITEK KRÁSY LZE PROHLOUBIT

Součástí sítě vyhodnocující krásu je dorzolaterální prefrontální kůra. Prožitek krásy plynoucí ze sledování reprezentujícího obrazu nebo fotografie je možné prohloubit užitím anodové (excitační) transkraniální stimulace levé dorzolaterální prefrontální kůry (2).

KONTEXT

Estetické hodnocení je ovlivněno rozdílem pozorování v běžném životě a v umělecké galerii. Kirk et al. vystavili pozorovatele barevným reprodukcím originálních abstraktních obrazů (10). Umělecky neškolení pozorovatelé uslyšeli, že jde buď o dílo visící v umělecké galerii, nebo o dílo vytvořené počítačem, prezentace podnětů byla náhodná. Díla označená jako umělecká hodnotili pozorovatelé esteticky výše než stejná díla „vytvořená počítačem“. Modulace kontextu proměňovala aktivitu vnitřní očnicové a prefrontální kůry. Nezávisle na estetickém hodnocení měnil kontext oboustranně aktivitu entorhinální kůry (tj. součást hipokampální formace) a kůry temporálního pólu. Z toho plyne, že je aktivita očnicové i prefrontální kůry v průběhu estetického hodnocení ovlivňována očekáváním pravděpodobné hédonické hodnoty podnětu, která je úměrná jeho původu.

Estetické hodnocení objektu tedy může ovlivňovat jeho kontext. Kirk vystavil pozorovatele objektům umístěných v běžném a abnormálním zrakovém prostorovém kontextu (11). Příkladem byla palma umístěná na ledovci a palma u pouštní oázy. Kontext objektu mění aktivitu paměťových podsystémů. Estetický úsudek („líbí/nelíbí“) aktivuje mediální a laterální úseky orbitofrontální kůry bez ohledu na kontext. Zrakovou korovou síť aktivují dle očekávání vizuální znaky objektu v běžném kontextu bez ohledu na estetické hodnocení. Jestliže pozorovatelé sledují objekt v abnormálním kontextu, aktivuje se více jejich prefrontální kůra. Podobně je estetické rozhodování ovlivněno sémantickým kontextem.

ODMĚNA NEBO UMĚNÍ PRO UMĚNÍ?

Pravděpodobně není přílišným překvapením, že obrazy, které považujeme za krásné, a dáváme jim proto přednost před ostatními, aktivují systém odměny. Otázkou je jak definovat tuto estetickou preferenci. Někteří autoři považovali za její bezprostřední příčinu krásu (3, 4). Je však nepravděpodobné, že by estetická preference byla jednotný jev. Její součástí jsou proměny činnosti poznávacích systémů, emotivity i senzoricko-motorického systému. Byť tedy mají studie estetické preference zřejmý vztah k umění, nemusí nutně vypovídat o procesech, které jsou relevantní čistě ve vztahu k umění.

INFORMACE O STYLU OVLIVŇUJE ESTETICKOU ZKUŠENOST

Reprezentující i zcela abstraktní obrázky lze pozorovatelům prezentovat bez informací o malířově stylu, nebo s informacemi podrobnějšími v obvyklém jazyce umělecké kritiky. Lengger et al. prezentovali obrazy tímto způsobem skupině 30 pozorovatelů, souběžně vyšetřovali činnost jejich mozku elektrofyziologicky (metoda dobře rozlišuje v čase, hůře v prostoru) (12). Úkolem pozorovatelů bylo jednak pochopení obrazu, jednak vyhodnocení jeho kvality. Porovnání aktivity mozku v průběhu sledování reprezentujících a zcela abstraktních obrazů zjistilo v případě reprezentujících obrazů podstatně vyšší aktivitu několika oblastí mozku, zejména levého čelního laloku a obou laloků spánkových. Podle sdělení pokusných osob vyvolávaly reprezentující obrazy větší počet asociací. Tomu odpovídala vyšší aktivace multimodální asociační kůry spánkových korových oblastí. Informace o stylu vedly k lepšímu pochopení obrazu, což se projevilo snížením korové aktivity levé hemisféry.

POZNÁVÁNÍ OBJEKTŮ V KUBISTICKÝCH OBRAZECH

Vysoký podíl umělecky naivních pozorovatelů špatně rozlišuje objekty v kubistických obrazech, byť mají obrazy vysvětlující pojmenování. Wiesman a Ishai vystavili pozorovatele bez uměleckého vzdělání krátkému tréninku v rozlišování obsahu kubistických děl Picassa, Braguea a Grise (18). Ukázali jim kubistické obrazy s pojmenováním, bez pojmenování a jako kontrolu obrazy „rozházené“ (scrambled). V porovnání s kontrolním jedinci trénovaní lidé poznávali v obrazech víc objektů, latence jejich odpovědí byly kratší, více aktivovali parahipokampální kůru, tedy vybavování z paměti.

GENDEROVÉ ROZDÍLY

Cela-Conde et al. (3) užili ke studiu genderových rozdílů v estetické zkušenosti magnetoencefalografii. Testovali deset mužů a stejný počet žen, jichž se tázali na to, zda prožívají, nebo neprožívají umělecké a přírodní zrakové podněty jako krásné. Jestliže pokusné osoby prožívaly pozorované objekty jako krásné, byly zjištěny genderové rozdíly aktivity temenní mozkové kůry: U žen se aktivovala temenní kůra oboustranně, u mužů je na straně pravé. Autoři mají za to, že jde o evolučně kódovaný rozdíl ve zpracovávání zrakové informace dorzálním proudem směřujícím od primární zrakové kůry do kůry temenní. Tento proud zpracovává prostorové zrakové informace, zvláště pak pohyb na rozdíl od proudu ventrálního směřujícího od primární zrakové kůry do zrakových korových oblastí na spodině týlního a spánkového laloku, které zpracovávají barvy a tvary. Podle autorů jde o rozdíl vzniklý při odštěpení vývojové větve směřující na jedné straně k dnešním lidem, na straně druhé k dnešním šimpanzům a svědčí pro odlišnou strategii spjatou se základním rozdělením práce mezi mužskými a ženskými předky dnešních lidí.

KRÁSA LIDSKÉ TVÁŘE

Jestliže jsou pokusné osoby vystaveny obrázkům lidských tváří a požádány, aby hodnotily jejich přitažlivost, pak se jim aktivuje rozsáhlá distribuovaná neuronální síť v přední týlní, přední insulární, horní zadní temenní, dolní dorzolaterální a vnitřní prefrontální kůře. Aktivita této sítě byla úměrná míře, kterou pro pozorovatele měla jejich přitažlivost. Jestliže byly pokusné osoby požádány, aby se nevěnovaly přitažlivosti tváří, ale rozhodovaly o jejich identitě, zůstala aktivita spodní (ventrální) týlní kůry úměrná přitažlivosti tváře. Tato oblast, v níž se skrývá FFA (fusiform face area) vyladěná na rozlišování tváří, dále laterální týlní oblast a blízké oblasti mediální, je tedy aktivována krásou tváře. Lze ji považovat za neuronální spouštěč pronikavého vlivu přitažlivosti v sociálních interakcích.

Ishai (7) testoval, v jaké míře ovlivňuje vnímání tváří kromě pozornosti, paměti a emotivity, gender a pohlavní orientace. Čtyřicet heterosexuálních a homosexuálních žen a mužů sledovalo obrázky lidských tváří a hodnotili jejich přitažlivost.

Bez ohledu na sexuální orientaci hodnotili ženy a muži přitažlivost ženských a mužských tváří stejně. Činnost jejich mozku v průběhu hodnocení sledovala fMR. Gender podnětu, jeho krása a sexuální preference vyšetřovaných lidí ukázala aktivaci mediální očnicové kůry: U heterosexuálních žen a homosexuálních mužů se tato korová oblast aktivovala více při pozorování atraktivní mužské tváře. U heterosexuálních mužů a homosexuálních žen vyvolávala mohutnější odpověď atraktivní ženská tvář. Z toho plyne, že aktivita vnitřní očnicové kůry reprezentuje pohlavně relevantní tváře bez ohledu na jejich reprodukční biologickou zdatnost.

Pro sledování atraktivní ženské tváře jsou heterosexuální muži ochotni vydávat pro sledování přitažlivé ženské tváře více námahy měřené počtem stisků signalizačního zařízení, což prodlužuje dobu, po kterou je možné tvář sledovat. Heterosexuální ženy se namáhají podobným způsobem jak pro sledování přitažlivé mužské, tak i ženské tváře, nicméně v obou případech obětují úsilí menší než muži pro sledování hezké tváře ženské (13)

SCENÉRIE

Yue et al. předváděli pozorovatelům různé druhy scenérií volených z komerční databáze (19). Pozorovatelé určovali, v jaké míře se jim scenérie líbí. Porovnání aktivity jejich mozku při sledování scenérií, které se jim líbily málo, se scenériemi, které se jim velmi líbily, byla zjištěna vyšší aktivita v pravé parahipokampální kůře při sledování scenérií, které se líbily více. Scenérie, které se líbily vysoce, probouzely aktivitu ventrálního striata, tzn. aktivitu systému odměny. V pravé parahipokampální kůře je vysoká denzita µ-opiodních receptorů. Aktivita této oblasti tedy může odpovídat příjemnému pocitu.

Následný experiment s jednoduchými útvary, jimž se říká geony, dokázal, že jak kojenci, tak dospělí při souběžném pozorování dvou geonů, z nichž je v jednom víc informace než ve druhém (např. kužel bez hrotu vs. týž kužel, ale zahnutý jako rohlík), dávají měřeno očními pohyby přednost složitějšímu útvaru, který jak kojenci, tak lidé dospělí vyhledávají jako první, dospělí se na něj dívají déle. U dospělých lidí tomu odpovídá vyšší aktivita zevního týlního korového komplexu, součásti zrakové korové dráhy na spodní ploše týlního laloku. Od kojeneckého věku tedy vyhledáváme automaticky zrakové scenérie s vyšším informačním obsahem.

Experiment Vesselovy skupiny prokázal, že je estetický prožitek podmíněn integrací odpovědi senzorické a emoční ve vztahu k osobnímu významu: Jinak řečeno na estetické zkušenosti se podílí implicitní (default) systém, jeho činnost se považuje za podklad jáství/sebeuvědomování (17).

Autoři předvedli 16 zdravým pozorovatelům, ženám i mužům, pravákům i levákům 109 obrazů z umělecké databáze CAMIO (Catalog of Art Museum Images Online database). Obrazy, které pozorovatelé ve skeneru zhlédli, byla díla reprezentativní i abstraktní, z různých kulturních okruhů, od 15. století do dnešní doby, v řadě byly mužské i ženské postavy, smíšené skupiny, zátiší, krajiny a obrazy abstraktní. Klasifikace neměla na odpovědi vliv. Před počátkem experimentu byla vyhodnocena nálada pozorovatelů. Někteří pozorovatelé absolvovali studium dějin umění, jiní je neabsolvovali. Voleny byly obrazy běžně neznámé. Pozorovatelé odpovídali čtyřčlennou stupnicí na otázku „v jaké míře vámi malba pohnula/oslovila vás?“ Následně zhlédli pozorovatelé obrazy znovu, na obrazovce počítače, každý 6 sekund. Odpovídali na otázku, jaký typ emoce v nich obraz probudil (radost, slast, smutek, zmatek, úžas, strach, hnus, krásu a pocit dokonalosti), a to v sedmičlenné Likertově stupnici.

Jednotlivé obrazy se různým pozorovatelům líbily různě – nízké „doporučení“ obrazu (nízká skóre) vs. vysoké „doporučení“ obrazu (vysoká skóre). Aktivita mozku tedy odpovídala rozdílům v estetické odpovědi, nikoliv rozdílům v obrazech. Týlní a spánková kůra se aktivovala úměrně tomu, v jaké míře se obrazy líbily (v míře, s níž je pozorovatelé „doporučovali“, vyšší míra doporučování, vyšší míra aktivace). Analogicky se aktivovalo levé striatum a pontinní retikulární formace, část thalamu, očnicová a zevní prefrontální kůra. Obrazy, které oceňovali pozorovatelé nejvýše, aktivovaly implicitní systém

HUDBA

Radiokarbonové datování určilo stáří flétny nalezené v jihozápadním Německu poblíž Dunaje na 35 000 let, odpovídá tedy svrchnímu paleolitu. Je zhotovená z vřetenní kosti supa, má otvory pro prsty a zářez určený k foukání, v blízkosti otvorů jsou jemné zářezy, které pravděpodobně označovaly místo k vrtání. Hudba tedy patří mezi nejstarší prokázané ryze lidské schopnosti.

V knize The Descent of man Darwin roku 1871 píše: „Hudba musí být řazena mezi to nejtajemnější, čím je člověk nadán, neboť ani potěšení, ani schopnost tvořit hudební tóny nejsou schopnostmi, které by měly nejmenší přímý užitek ve vztahu k jeho běžným životním zvykům.“

O 10 let později ve své autobiografii, aniž si pravděpodobně plně uvědomil, že i v tomto směru předjímá vývoj poznání o vztahu hudby a člověka a také o vztahu emotivity, lidství a stavby mozku na generace dopředu, si postěžoval na svou hudební anhedonii a napsal: „… kdybych musel svůj život prožít znovu, naslouchal bych nějaké hudbě a četl nějakou poesii přinejmenším jednou týdně, neboť by možná nyní atrofické části mého mozku udržel v aktivitě jejich užíváním. Ztráta těchto zálib je ztrátou štěstí, možná, že poškozuje intelekt a ještě pravděpodobněji morální vlastnosti ochabováním emoční části naší nátury.“

Přehledná studie zabývající se vlivem hudby na lidi od percepce ke slasti popisuje řadu experimentů (20):

1. Hudba probouzející v posluchačích intenzivní potěšení značně zvyšuje aktivitu sympatického systému měřenou srdeční a dechovou frekvencí, změnami elektrické kožní vodivosti, tělesné teploty a objemu krve vymrštěného levou srdeční komorou v jednom stahu. Míra potěšení je s těmito veličinami v pozitivní korelaci.
2. Jestliže vysoce emotivní a slastná hudba probouzela charakteristický pocit „mrazení“, pak se úměrně míře tohoto pocitu kromě sympatického systému aktivovalo ventrální striatum a další mozkové oblasti: Mezolimbický systém tedy odpovídá na abstraktní estetický podnět, zprostředkovatelem odpovědi je dopamin. Bezprostředně před pocitem „mrazení“, tedy v průběhu anticipace, stoupá aktivita dorzálního striata.
3. Zapojení mezolimbického systému odměny je úměrné složitosti mozku. Předpokládá se, že je lidský mozek v živočišné říši nejsložitější, nejsložitější a nejmohutnější propojení s ostatními částmi mozku mají prefrontální korové oblasti. Ty odpovídají na estetické podněty prožívané jako krásné. Odpověď je do jisté míry transkulturní, v další míře má vztah k jednotlivým kulturám a je různá mezi jednotlivými lidmi uvnitř téže kultury. Estetická odpověď má tedy jak evoluční a transkulturní znaky, tak je dána učením (plasticitou) v rámci dané kultury, jakož i osobní zkušeností. Slastná hudba probouzí vysokou aktivitu nc. accumbens (součást ventrálního striata). Sluchová kůra horního spánkového závitu je citlivá na všechny druhy hudebních zvuků, kromě toho se podílí na zvukových představách a anticipacích. Míra jejího funkčního propojení s nc. accumbens a prefrontální kůrou v průběhu poslechu slastné hudby stoupá.

Hudba probouzí složité emoce překračující běžnou dichotomii příjemné vs. nepříjemné užívanou v neurovědě. Trost et al. zkoumali v průběhu poslechu hudby širší emoční spektrum (14). Autory zajímala matice 2 × 2 tvořená hudbou probouzející kladné nebo záporné emoce a nadto hudbou vysoce a nízce nabuzující. Hudební vzorky byly voleny z instrumentální hudby posledních 4 století. Vzorky obsahovaly celé spektrum hudebních emocí, které lze určit Ženevskou devítirozměrnou emoční hudební stupnicí: napětí, sílu, radost, zázračnost, něhu, transcendenci, mír, nostalgii, smutek, kromě toho existují jejich směsi.

Kladné emoce probouzené hudbou korelovaly s aktivitou levé insuly a levého striata, jestliže byly vysoce nabuzující, posluchači měli pocit radosti a údivu. Jestliže šlo o emoce nízce nabuzující, nostalgii a něhu, aktivovalo se pravé striatum a očnicová kůra. Bez ohledu na emoční valenci (kladnou nebo zápornou) aktivovaly vysoce nabuzující emoce (tenze, síla a radost) senzorické a motorické oblasti. Nízce nabuzující emoce (mír, nostalgie a smutek) výběrově aktivovaly ventromediální prefrontální kůru a hipokampus. Pravá parahipokampální kůra se aktivovala ve všech typech s výjimkou kladných vysoce nabuzujících emocí. Pocit zázračnosti podobně jako pocit transcendence vytvářely směsi různých typů aktivací. Za bohatost hudebních emocí tedy odpovídají rozličné míry různých typů aktivací sítí, jejichž činnost odpovídá za pocit odměny, paměť, sebereflexi neboli jáství a senzoricko-motorické procesy.

KRÁSNÉ JE DOBRÉ

Pocit, představa, úvaha „krásné je dobré“ je zažitý stereotyp a poznávací předpojatost, která může katastrofálně zavádět. Užívá je reklama, propaganda i metody kontroly vědomí. Sociální psychologové v těchto souvislostech mluví o halo-efektu: intenzivní záření (halo) zastře nepěkný vnitřek.

Tsukiura a Cabeza vystavili pozorovatele obrázkům lidských tváří a výroku o skutku člověka, kterému tato tvář patřila (15). Tváře a skutky lidé hodnotili v osmičlenné Likertově stupnici od tváře velmi nehezké po velmi hezkou, skutku velmi špatného po velmi dobrý. Kontrolou byla homogenní plocha hodnocená od velmi tmavé po velmi světlou.

Hezké tváře a dobré skutky vysoce aktivovaly pravostrannou mediální orbitofrontální kůru a současně tlumily aktivitu pravostranné kůry insulární. Aktivita obou korových oblastí byla při uvedených podnětech ve výrazné negativní korelaci.

EVOLUČNÍ PERSPEKTIVA

Debata o evoluci lidské schopnosti rozlišovat a prožívat krásu, tvořit a chápat umění je polarizována podobně jako debata o vzniku a vývoji náboženství. Někteří autoři tuto schopnost považují za adaptaci, tedy za něco zvyšujícího pravděpodobnost přežití a rozmnožení.

Například Darwin (1874) měl za to, že hudba, může být podobně jako ptačí zpěv výsledkem pohlavního výběru podporujícího volbu partnera, takže jde o adaptaci. Dovednosti, které jsou podkladem umělecké tvorby, jsou vzácné, vyžadují vrozený talent, jejich rozvíjení je namáhavé, jejich předstírání bylo až do vynálezu abstraktního umění obtížné, mohly tudíž sloužit jako signalizace například zdraví, energie, tvořivosti, inteligence, dobré schopnosti učení, koordinace.

Zrakové estetické preference mohou mít vazbu k výběru habitatu, hodnocení prostředí, rozhodování, kam putovat a kde se usadit, které mělo zásadní význam pro naše pleistocenní vývojové předky, putující lovce-sběrače.

Jestliže nějaká struktura má nějakou funkci a v následném selekčním tlaku se změní jak její stavba, tak funkce, jde o exaptaci. Příkladem jsou lidské středoušní kůstky, kladívko a kovadlinka. Původně byly součástí dolní čelisti našich plazích vývojových předků. Krása a její hodnocení jsou v očích některých dalších autorů exaptací.

Spandrely jsou vedlejší výtvory evoluce. Gould a Lewontin si tento pojem vypůjčili z přibližně trojúhelníkovitých prostorů, vzniklých mezi oblouky milánského dómu. Umělci je využili teprve druhotně. Spandrelem by mohla být lidské schopnost číst a psát. Mozek k ní užívá řadu funkčních systémů, kromě jiného systémy umožňující rozlišování drobných objektů v prostoru.

Rozsáhlá metaanalýza 93 studií zkoumajících zpracovávání pozitivního estetického prožitku ve čtyřech smyslových modalitách (zrak, sluch, chuť a čich) dokázala, že společným jmenovatelem pro všechny modality je aktivace přední části pravostranné insulární kůry (1). To je překvapivý objev. Aktivace této korové oblasti je totiž spjata s viscerální percepcí s negativní valencí, zejména prožitku hnusu a bolesti. Aktivace této oblasti doprovázela nejen prožitek umělecké krásy, ale všechny objekty považované lidmi za krásné. Je tedy pravděpodobné, že evolučním jádrem estetického prožitku je hodnocení významu objektů pro přežití. Příkladem může být hodnocení objektu coby možné potravy. Teprve v dalším vývoji se činnost tohoto systému stává součástí uměleckého prožitku sytícího sociální potřeby.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

MUDr. František Koukolík, DrSc.

Oddělení patologie a molekulární medicíny

Národní referenční laboratoř prionových chorob Thomayerovy nemocnice

Vídeňská 800, 140 59 Praha 4 Krč

e-mail: frantisek.koukolik@ftn.cz