Hlavní motivací mediků je pomáhat lidem – zatím

Súhrn

Článek se zabývá orientací na druhé jako součástí profesní lékařské role. Patetická slova o volbě medicíny pro pomoc druhým a jako poslání již nevzbuzují důvěru a jsou vnímána jako nežádoucí klišé. Étos lékařství se tak z viditelně pěstovaných a deklarovaných forem transformuje spíše do implicitních obsahů, což ale v tržní společnosti může znamenat postupně jeho vytrácení a ohrožení. Článek přináší výsledky anonymního šetření mezi studenty 1. ročníku všeobecného lékařství 2. LF UK, podle nichž je hlavní motivací pro studium medicíny právě snaha pomáhat lidem. Motivace zaměřené na vlastní zájem a prospěch jsou však rovněž výrazné a představují viditelnou protiváhu altruismu. Udržet altruistickou hodnotu v medicíně není v tržní společnosti a maximálně výkonném zdravotnictví do budoucna snadné.

Klíčová slova:
lékařská profese – etika – altruismus – motivace

ÚVOD

Vysoce tržní civilizace, v níž dnes žijeme, se postupně zbavuje etických ideálů a hodnot jako irelevantních. Snad jedinou výjimkou je absolutizovaná a od ostatních hodnot odtržená svoboda. Lékaři v Evropě žijí v tržní a konzumní společnosti, ale pracují v solidárním zdravotnictví, jehož základní parametry představuje veřejné zdravotní pojištění. V jeho rámci je péče poskytována s premisou rovnosti občanů a podle klinických potřeb, zcela nebo téměř bezplatně v momentu spotřeby. Tato státem organizovaná solidarita má svou racionalitu, neboť významně přispívá k sociálnímu smíru a udržení kvality života.

Lékařská profese má dlouhou historii. S výkonem lékařství byl vždy spojován altruismus, ohled na prospěch nemocného jako nejvyšší imperativ. Ten je obsažen nejen v základních antických dokumentech lékařské etiky, ale přetrvává i ve všech dalších etických dokumentech lékařství do dnešní doby. Americký sociolog Talcott Parsons (3) nazývá tuto altruistickou složku lékařské role „kolektivní“ orientací (collectivity nebo service orientation). Kromě lékařů ji mají i jiné profese: zdravotníci, sociální pracovníci, učitelé, faráři, vychovatelé, soudci, advokáti apod. Tato orientace na druhé neznamená nic víc a nic méně, než že podle společenského očekávání vyjádřeného v konceptu role je primárním motivem pro výkon profese snaha prospět druhým, nikoliv orientace na vlastní prospěch. Sebezájem je jako legitimní vnímán až jako sekundární motivace, tj. není vyloučen, nicméně nedominuje.

Altruismus lékařů ve smyslu obecné prospěšnosti, vyplývající z jejich činnosti, je významně vázán na profesní autonomii (tedy nezávislost při výkonu profese), takže omezování klinické i stavovské autonomie lékařů například v důsledku byrokratizace a marketizace medicíny a zdravotnictví může své nechtěné plody přinášet v tom, že lékaři, příliš omezovaní a kontrolovaní nelékařskými silami, ztrácejí stavovské pojetí cti, velkorysosti a obětavosti. Přibývá lékařů, kteří profesi nahlížejí pragmaticky jako směnný obchod mezi nabídkou jejich expertních znalostí a dovedností a potřebou na straně nemocných. Sami sebe pak pojímají jako vysoce specializovaného experta na záležitosti lidského těla, zdraví, nemoci a apely na etické ideály jsou jim z duše protivné. To lze do jisté míry chápat, neboť to odstraňuje falešná privilegia a pojetí nadřazenosti, ale na druhé straně číhá riziko spočívající v přílišném pragmatismu a utilitarianismu, vnášeném do běžné klinické praxe. Někteří autoři soudí, že altruismus je v lékařství ohrožen a že je dnes spíše implicitní (1, 2).

Odkazovat na to, že lékařská profese je poslání a že pro medicínu se mladí lidé rozhodují hlavně proto, že chtějí pomáhat, se stalo otřepaným klišé, které nechtějí poslouchat ani ti, kdo sedí v přijímacích komisích na lékařských fakultách. Tento postoj je nasnadě, neboť věta zní frázovitě a pohodlně. Jak ale oddělit frázi od autentické motivace? Mnoho studentů se nám v předmětu Humanitní základy lékařství, který na 2. LF probíhá v 1. ročníku všeobecného lékařství, svěřilo, že byli instruováni, aby tyto formulace u přijímaček nepoužili a raději volili jiné zdůvodnění volby této školy a potažmo profese (např. věda). O čem ale lékařství bude, nebude-li etický rozměr výslovně zmiňován jako důležitá a neoddělitelná součást lékařského vzdělání a provozování? O čem medicína je, není-li o pomoci trpícímu, ohroženému nebo zdravotně znevýhodněnému? Opomíjím nyní skutečnost, že lékařské know-how se uplatňuje i v oblastech, které nejsou provázeny utrpením a slouží zkrášlování a omlazování. Ale i asistovaná reprodukce odpovídá na hlubokou lidskou potřebu a přání mít své potomky. Uchování připomínky, že lékařství a další zdravotní obory jsou v dnešní tržní společnosti výjimečné právě svým morálním obsahem, je nesmírně důležité. Pouze implicitní odkazy na profesní etiku a spoléhání, že to je samozřejmé, že je medicína etická, nemusí stačit. Je mnoho důvodů se domnívat, že medicína není vždy etická a že etika musí být v lékařství pěstována, udržována, rozvíjena, jinak se vytratí.

VÝZKUMNÝ PROBLÉM, METODIKA

Jako problém se jeví vytrácení altruismu z vědomé prezentace lékařství a to, že získává jinou veřejnou identitu, než primárně pomoc potřebným. Studentům 1. ročníku všeobecného lékařství jsme položili otevřenou otázku: „Co se Vám nejvíce líbí na práci či profesi lékaře/lékařky?“ Studenti anonymně písemně zaznamenali své stručné odpovědi. Počet studentů, od nichž jsme získali odpovědi, činil 146 (55 mužů, 91 žen) z celkového počtu 172 zapsaných do 1. ročníku. Počet celkových formulací je 299, neboť většina studentů volila více než jednu odpověď, nejčastěji dvě. V tabulkách jsou proto dva přepočty: 1. na počet respondentů (146) a 2. na počet odpovědí (299).

Volné odpovědi, jež byly původně formulovány jazykem studenta, jsme kategorizovali do hlavních podskupin. Důsledně jsme slučovali pouze ty odpovědi, u nichž byly formulace buď zcela jazykově zaměnitelné, nebo velmi podobné. I v těchto kategoriích jsme pro autentičnost ponechali způsoby vyjádření studentů a nevolili jsme vlastní zobecněné názvy kategorií, s výjimkou kategorie „etické hodnoty“, kterou jsme si dovolili tímto zobecněním uvést.

VÝSLEDKY

Z přehledu těchto odpovědí je patrné, že snaha pomáhat druhým, pečovat o ty, kdo jsou v nouzi a službu potřebují, je jednoznačně nejvýraznější motivací pro studium medicíny. Čtyřicet jedna procent mediků tuto motivaci zvolilo a žádná jiná odpověď nemůže této motivaci konkurovat (tab. 1).

Poněkud jiný obrázek dostaneme, pokud bychom sloučili do jedné kategorie všechny odpovědi, které jsou zaměřené spíš na vlastní prospěch a potřeby a které dosud byly rozptýlené ve více kolonkách. Takto bychom získali poměrně vysoký počet 78 na sebe zaměřených motivací, který „pomoc druhým a službu“ přece jen převyšuje.

Jestliže jsme sloučili na sebe zaměřené odpovědi, rozptýlené do více kategorií, můžeme nyní symetricky učinit totéž i s altruistickými odpověďmi a přiřadit všechny s altruistickým obsahem, byť je vyjádřen různě. V tomto sloučení altruistických odpovědí se opět vyjevuje jejich převaha nad motivacemi, zaměřenými na sebe (tab. 2).

ZÁVĚR A DISKUZE

Důvodem pro tuto úvahu a drobné šetření byla skutečnost, že lékařství v rámci svého civilnění upouští od proklamovaných etických hodnot a spoléhá na jejich implicitní existenci. U přijímacích řízení se nesetkává se sympatiemi ten, kdo zmiňuje, že si volí lékařskou fakultu, aby „pomáhal lidem“. Naše výsledky ale ukazují, že nejčetnější konkrétně formulovanou motivací pro studium medicíny byla mezi studenty 1. ročníku právě „snaha pomáhat druhým, pečovat, poradit v nouzi, sloužit lidem, lidem v nouzi, co to potřebují“. Altruistická orientace byla nejčastěji formulována tímto tradičním zněním (41 %). Pro pacienty i pro učitele humanitních předmětů je to dobrou zprávou. I ostatní altruistické motivace jsou poměrně četné (prospěch společnosti, důvěra pacienta, úleva od bolesti, zachraňování, morálně čistý obor, svědomí, pokora). Studenti 1. ročníku jsou tedy značně, nikoliv však jednoznačně identifikováni s kolektivní orientací lékařské profese, tj. s tím, že nejvyšším ideálem je pomáhat druhému, nikoliv uspokojovat své vlastní potřeby.

Nicméně různorodým způsobem formulované odpovědi vyjadřující motivace pro studium, zaměřené spíš na vlastní osobu a potřeby, jsou rovněž četné, zvlášť pokud je sloučíme do obecnější kategorie (78 odpovědí, 53 %). Tento počet odpovědí již představuje poměrně silnou protiváhu altruistické složce. Obě složky jsou tedy v mentalitě mediků silně přítomny, byť naše data napovídají spíše o tom, že dnes ještě altruistická mírně převažuje. Jak se ale v budoucnosti bude identita lékařů vyvíjet, nelze spolehlivě předjímat a pokud vymizí explicitně zdůrazňovaná etická kultura, je možné vsadit na dál rostoucí motivaci, zaměřenou na vlastní prospěch.

Střet zájmů: žádný.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

PhDr. Eva Křížová, PhD.

Ústav lékařské etiky a humanitních základů medicíny 2. LF UK

Karoliny Světlé 31,

110 00 Praha 1

e-mail: evakriz@centrum.cz