63. Purkyňův den v Libochovicích

Slunečný den v Libochovicích a fanfáry lesních rohů na nádvoří zámku vítaly 16. června 2021 účastníky 63. Purkyňova dne.

Laureátem letošního roku se stal prof. MUDr. Eduard Zvěřina, DrSc., FCA. Purkyňovu cenu mu v Saturnově sále zámku předal prof. Štěpán Svačina, předseda Společnosti. O významu profesora Zvěřiny pro neurochirurgii pak promluvili následující řečníci: prof. Josef Syka společně s MUDr. Josefem Palečkem přednesli sdělení „Prof. Zvěřina – zakladatel výzkumu a klinické neurofyziologie v neurochirurgii“. Poté vystoupil prof. David Netuka s referátem „Prof. Zvěřina – 37 let budování neurochirurgické kliniky LF ÚVN“. Prof. Pavel Haninec přednesl příspěvek „Prof. Zvěřina – zakladatel mikroneurochirurgie u nás“. Prof. Jan Betka spolu s prof. Janem Plzákem hovořili na téma „Prof. Zvěřina – ORL, chirurgie hlavy a krku a lební báze“. Poté přistoupil k mikrofonu laureát Purkyňovy ceny, aby poděkoval za udělení ocenění. Jeho vystoupení bylo vtipným a nápaditým sdělením, výstižně ilustrované promítáním, což vyvolalo živý ohlas v auditoriu. Nečekaným a příjemným překvapením bylo oznámení profesora Zvěřiny, že každému účastníku dnešního setkání bude předán suvenýr připomínající tento den.

Mezi jednotlivými příspěvky vystoupil klavírista Matyáš Novák, který přednesl skladby Johanna Sebastiana Bacha, Ludwiga van Beethovena a Franze Liszta.

Profesor Eduard Zvěřina je všestrannou košatou osobností s neutuchající činorodou kreativní aktivitou. Po maturitě v roce 1955 zahájil studium medicíny v Hradci Králové na Vojenské lékařské akademii. Po promoci v roce 1961 prošel postgraduálním školením v Ústřední vojenské nemocnici v Praze a v roce 1966 atestoval z chirurgie. Dva roky poté odešel na šestiměsíční stáž na neurologickou kliniku univerzity v Utrechtu u profesora H. Verbiesta. Normalizační léta však nepřála jeho dalším cestám do zahraničí.

Následovala atestace druhého stupně z neurochirurgie a obhajoba doktorátu věd. Jediným výjezdem do zahraničí byla stáž na armádní neurochirurgické klinice v Petrohradu, tehdy Leningradu. Až po listopadu 1989 se mu otevřela neomezená možnost cestovat po evropských i světových neurochirurgických klinikách, v roce 1995 následovala habilitace a 1999 profesura neurochirurgie.

Jeho pracovišti byla postupně Ústřední vojenská nemocnice, neurochirurgické oddělení a neurochirurgická klinika 1. lékařské fakulty a Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Přednostou této kliniky byl v letech 1994–1998. Roku 1997 odešel do vojenského důchodu jako plukovník. Pokračoval však na ortopedické klinice FN Na Bulovce a v letech 1997–2008 na klinice ORL a chirurgii hlavy a krku. K tomu připojil působení na neurochirurgickém oddělení 3. lékařské fakulty ve fakultní nemocnici Královské Vinohrady, kde působí dosud.

Jeho zásluhy o obor shrnuje návrh na udělení Purkyňovy ceny: Profesor Zvěřina se zasloužil o vznik současné podoby neurochirurgie – jedná se o mikroneurochirurgii, monitorování neurových funkcí a vznik chirurgie lebeční spodiny. Jeho odborná práce tkví v základním výzkumu neurových funkcí u člověka a zavádění nových operačních metod. Jeho prioritní mezinárodně citované publikace se týkají rychlosti vedení nervů, stehů nervů bez napětí a operování kavernomu v mozkovém kmeni.

„Od dětství se ke mně řadí slova zas a znova, zobrazují mně svět do krásných vět,“ svěřuje se profesor Zvěřina ve své biografické eseji „Života běh“, která je součástí publikace „Neurochirurg“ vydané v edici Osobnosti 3. LF UK. Tento výtisk měli účastníci setkání k dispozici.

V těchto Zvěřinových vzpomínkách nacházíme nepřeberné bohatství zkušeností, zážitků, dojmů, příběhů, úvah i doporučení, dokazujících, že letošní laureát Purkyňovy ceny žije sice především pro svou milovanou neurochirurgii, ale je otevřen všemu novému, zajímavému, podnětnému a ušlechtilému. Autor vypráví o svém dětství, vlivu skautingu i Sokola na své dospívání a o středoškolských studiích. Dále vysvětluje, proč se rozhodl pro studium medicíny. Bylo to kvůli osudu jeho handicapované sestry: Nešetrně vedený porod lehkomyslným lékařem způsobil defekt lebky s trvalými následky. Popisuje také nelehkou cestu svou univerzitní kariérou, kde jako nestraník překonával mnoho obtíží, ale vysvětluje, že nelitoval, že nikdy nevstoupil do komunistické strany. Stejně tak jako nestraník pracující ve striktně komunisticky vedené vojenské nemocnici neměl vždy snadnou situaci. Přesto nikdy neuvažoval o emigraci. Srpen 1968 ho zastihl na pobřeží Jadranu, kde trávil dovolenou s celou rodinou. Dostal řadu lákavých nabídek ze špičkových neurochirurgických klinik, ale rozhodl se pro rodnou zemi, kde zahájil budování neurochirurgie, v němž chtěl pokračovat.

Po listopadu 1989 měl i příležitost osobně poznat dva prezidenty. Havla popisuje jako snílka, který nemohl pochopit, že lidé nejsou andělé, ale mnohdy bezohlední predátoři. Již koncem roku 1989 se setkal s Klausem, když tento prognostik bývalé komunistické instituce povýšenecky poučoval, jak má fungovat demokracie. Později při jednání s představiteli České lékařské společnosti oznámil, že podle jeho finančních propočtů je ve státě 2500 přebytečných lékařů. Jejich nadbytek vyřeší trh.

Vděčně vzpomíná autor na profesora Kunce, jeho rady, vedení i myšlenky, na jeho odborné působení a morální i etické postoje. Kunc říkal: „Operační sál je chrámem a operace musí být jako modlitba při bohoslužbě.“

Zajímavé jsou Zvěřinovy zkušenosti s čínskou tradiční medicínou, kterou poznal osobně při návštěvě této země v roce 2014. Důrazně varuje před jejím zavedením do České republiky, její metody označuje buď za atrakci pro turisty, nebo spíše podvod. Sám se nechal čínskými lékaři vyšetřit a výsledkem byly zcela nesmyslné diagnózy a ještě horší doporučená a přitom zbytečně drahá terapie. Po celý život byl vášnivým cestovatelem. Plaval s delfíny na Havaji, poznal vody Rudého, Černého i Středozemního moře, Pacifik, Atlantik, Karibik i Mexický záliv. Na Kamčatce pozoroval z helikoptéry medvědy a losy, lyžoval v Alpách, na Novém Zélandu i v Britské Kolumbii, v pouštním Dubaji dokonce uvnitř vychlazeného mrakodrapu. Sjížděl vody všech kontinentů, vodopády v Austrálii, raftoval v Hondurasu. Absolvoval i volný pád z letadla z výšky 4000 metrů.

Zamýšlí se i nad etickými otázkami současné medicíny. Konstatuje, že současná doba hodnotí okamžitý úspěch, i když je třeba klamavou reklamou. I takzvané vědecké hodnocení podléhá metodickým nedostatkům objektivního hodnocení, neetickým komerčním vlivům a personální reklamě. Hodnocení založené na citovanosti publikací odráží jen popularitu. Dnes necitovaný objev může být budoucí Nobelovou cenou.

Své vzpomínky končí přáním, aby neurochirurgie, tento nádherný, fascinující obor lidské inteligence, oboru, kde mozek poznává a léčí sám sebe, v budoucnosti sloužila jen prospěchu lidstva.

doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.

Stomatologická klinika 1. LF UK a VFN, Praha