Milestones of Cardivascular Pharmacotherapy: Salicylates and Aspirin

Milníky kardiovaskulární terapie I. Salicyláty a aspirin

Analgetický a antipyretický účinek výtažku z vrbové kůry byl znám už ve starověku, jistě v Egyptě a v Řecku. Moderní éru salicylátů otevírá sdělení Edwarda Stonea, které poslal roku 1758 Královské akademii v Londýně. Shrnuje v něm svá pozorování o úspěšném účinku výtažku z vrbové kůry při léčení zimnice. Jeho zpráva byla uveřejněna až po pěti letech, navíc s nesprávným křestním jménem Edmond. Účinnou látku z vrbové kůry, později nazvanou „salicin“, izoloval jako první Joseph Buchner roku 1828 a poté Henri Leroux. Byla též získána z tavolníku (Spirea ulmaria) a různých rostlin rodu Gaultheria v laboratoři J. W. Löwiga v roce 1833, který ji nazval „spirsäure“. To byla již čistá kyselina acetylsalicylová, syntetizovaná v roce 1853 Ch. Gerhardtem a dalšími, nakonec roku 1897 v laboratořích firmy Bayer Felixem Hoffmanem, který též prokázal její protizánětlivý účinek. Po dvou letech klinického zkoušení se vedení firmy rozhodlo zahájit tovární výrobu léku, který byl v létě 1899 uveden celosvětově na trh jako analgetikum pod jménem Aspirin. To byl začátek „Aspirinového věku“. Nová éra aspirinu byla otevřena až v roce 1971 publikací J. N.Wanea a Priscilly Piperové, v níž ukázali, že mechanizmem účinku všech aspirinu podobných látek na agregaci trombocytů je inhibice syntézy prostaglandinů. V dalších studiích bylo prokázáno, že aspirin brání agregaci již v dávkách od 30 mg do 125 mg, tedy podstatně nižších, než se užívalo. Výsledky velké „The Physicians’Health Study“ v roce 1988 přinesly klinický průkaz antiagregačního účinku aspirinu: Riziko fatálního i nefatálního infarktu myokardu bylo signifikantně nižší při aktivní léčbě než s placebem a od té doby se aspirinu užívá při sekundární i primární prevenci sklerotických komplikací. Ve skutečnosti ale nejde o nový koncept. Klement Weber a Pavel Klein uveřejnili v roce 1953 výsledky, prokazující příznivý účinek aspirinu při akutním infarktu. Odvolávají se na práci Gibsona z roku 1949, uveřejněnou v rámci diskuze o aplikaci salicylátů a aspirinu nemocným s koronární chorobou srdeční již koncem 40. let minulého století. V současné době stojí v popředí studií a diskuze o aspirinu otázky účinnosti a bezpečnosti nízkých dávek, interakcí a nežádoucích účinků. Podle nejnovějších výsledků nelze doporučit kombinaci dvou antiagregancií při chronickém podávání, protože zvyšuje riziko krvácivých příhod. 

Klíčová slova:
salicyláty, aspirin, akutní infarkt myokardu, antiagregancia.