Syndrom křehkosti

Kabelka L., Chvílová Weberová M. a kol. Grada, Praha, 2022, 406 s., ISBN 978-80-271-3178-5.

Za hlavní cíl a přínos knihy považuji zvýšení obecného zdravotnického povědomí o fenoménu křehkosti (frailty) jakožto významného faktoru zdravotní ohroženosti a specifických potřeb jejích nositelů, křehkých (frail) pacientů. Podtitul rozsáhlé publikace, „Indikace péče, podpora života v nemoci, komunikační dovednosti“, naznačuje určení široké zdravotnické veřejnosti.

Křehkost, tehdy uváděná jako vetchost, se poprvé objevila v onkologickém diskursu 2. poloviny 20. století jako označení pro pacienty, které pro celkově špatný (vetchý) zdravotní stav nebylo možné zařadit do radikální léčby podle standardního protokolu jejich onemocnění. Kolem roku 2000 formulovala v USA Linda P. Friedová syndrom geriatrické křehkosti (geriatric frailty) jako různorodě a multikauzálně podmíněný indikátor vysoké ohroženosti a špatné prognózy chřadnoucí, funkčně deteriorující části seniorské populace. Soustředila se na somatický stav a somatické indikátory (hubnutí, úbytek svalové hmoty a síly, poruchy chůze a další). Syndrom se stal výzvou k odhalení ovlivnitelných příčin, k zavedení specifického geriatrického režimu při hospitalizacích i k maximálně šetrným intervencím. Refrakterní progrese křehkosti se stala signum male ominis, známkou přechodu do terminální fáze života.

Pojem křehkosti již začíná do obecného povědomí pronikat, a to v obecnějších souvislostech než onkologických či geriatrických. Diskuse i praxe stanoví, jaké podoby a jakých konsekvencí nabude. Jako projev nízké úrovně potenciálu zdraví s ubýváním soběstačnosti se může stát apelem na zvýšenou preciznost zdravotnických intervencí i na zavedení ucelené zdravotně-sociální podpory jako základní diagnóza pro nově formovanou dlouhodobou péči. Může se ale také stát indikátorem pro (oprávněné i neoprávněné) nahrazení kauzálních intervencí paliativně symptomatickým přístupem.

K tomuto ujasňování a diskutování přispívají autoři „Syndromu křehkosti“ bohatou měrou teoretickými podklady, klinickými aplikacemi i příklady dobré i méně dobré praxe či reálnými příběhy. Působivě oživující vypravěčské vsuvky jsou pro Ladislava Kabelku příznačné – úspěšně se jimi prezentoval v „Nemocných rozhovorech“, v „Geriatrické paliativní péči a komunikaci o nemocech“ i dalších svých publikacích. Zdrojem vypravěčství je mu jak bohatá klinická zkušenost, tak vcítivost do medicínské člověčiny. Netradičním zpestřením vžitých forem medicínských publikací je i propojení dospělé (dokonce geriatrické) problematiky se závažným dětským stonáním, které zdařile prezentuje pediatrická spoluautorka Magdalena Chvílová Weberová.

Text je rozčleněn do 18 rozsáhlých kapitol a vybaven řadou zpřehledňujících a oživujících tabulek, grafů, fotografií a také bohatou literaturou. Patrná je pečlivá redakční práce a kniha je zdařilá i typograficky – je milá na pohled i při vzetí do ruky.

Adekvátně profesní profilaci autorů je značný, možná až disproporční důraz kladen na paliativní souvislosti syndromu křehkosti, který – jak zmíněno výše – může být apelem jak k zavedení mobilní hospicové péče, tak k pečlivé podpoře dalšího života a k optimalizaci služeb kolem křehkého člověka. I k tomu nabádáním k identifikaci skutečných potřeb „Syndrom křehkosti“ vyzývá. Právě správné etické uchopení a aplikování syndromu křehkosti v kontextu Schweitzerovy „úcty k životu“, v tomto případě ke křehkému životu, rozhodne o tom, jakou roli v průběžném formování zdravotní péče tento koncept sehraje.

Knize, která svébytným způsobem volně tematicky navazuje na naši publikaci z roku 2011 „Křehký pacient a primární péče“ i na předchozí „Geriatrické syndromy a geriatrický pacient“, přeji mnoho spokojených čtenářů ochotných přenést poučení z jejích stránek i z diskusí nad nimi do praxe. A autorům přeji, aby kniha po zásluze neunikla hodnotícím zrakům některé z odborných společností.

MUDr. Zdeněk Kalvach, CSc.