Zkušenosti žen s ukončením těhotenství z genetické indikace

Súhrn

Cíl:
Cílem práce bylo popsat zkušenosti žen s ukončením těhotenství z genetické indikace ve II. trimestru gravidity.

Design:
kvalitativní fenomenologická studie.

Metodika:
výzkumný soubor tvořilo 10 žen, které podstoupily ukončení těhotenství z genetické indikace ve 2. trimestru těhotenství. Sběr dat probíhal pomocí polostrukturovaného rozhovoru.

Výsledky:
na základě analýzy dat byly stanoveny 3 kategorie 9 podkategorií: 1. období před ukončením těhotenství (šok a beznaděj, rozhodování bez „správné“ volby), 2. ukončení těhotenství (rychle „to“ mít za sebou, potřeba informací, potřeba podpory), 3. období po ukončení těhotenství (prožívání ztráty, rozloučení, kontakt s okolím, další těhotenství).

Závěr:
Ukončení těhotenství z genetické indikace patří mezi nejnáročnější situace, které žena může prožít. Pro ženy je důležitý dostatek informací, empatický přístup a psychická podpora, nejen během ukončení, ale také v následujícím období.

Klíčová slova:
genetická indikace – psychická podpora – ukončení těhotenství

Úvod do problematiky

Prenatální screeningová vyšetření dokáží zachytit většinu vývojových anomálií plodu. Pokud je u plodu diagnostikována závažná vývojová vada, 80–94 % žen se rozhodne těhotenství ukončit [7,13]. V České republice lze z genetické indikace těhotenství ukončit do 24. týdne. Pokud je plod těžce poškozen nebo má vadu neslučitelnou se životem, lze těhotenství ukončit prakticky kdykoliv [4,5]. Přestože s délkou gestace stoupá i riziko komplikací, z medicínského hlediska jde o poměrně bezpečnou intervenci, u níž výskyt závažných komplikací nepřesahuje 2 % [8,18]. Méně nápadné, ale o to závažnější, mohou být u ženy následky psychické. Ukončení těhotenství z genetické indikace znamená pro ženu vysokou emocionální zátěž [6,19]. Podle některých autorů [19,20] je psychická morbidita u těchto žen srovnatelná s ženami, které si prožily jinou formu prenatální ztráty, například spontánní potrat ve vyšším stadiu těhotenství, porod mrtvého plodu nebo úmrtí dítěte. Často se u ženy po ukončení těhotenství objevují pocity smutku, výčitky a sociální izolace [3,17]. Ženy mohou také vykazovat příznaky posttraumatické stresové poruchy nebo symptomy deprese [14]. Některé z těchto obtíží mohou přetrvávat i déle než 1 rok [2,12,15].

Ukončení těhotenství z genetických důvodů představuje traumatickou zkušenost, při které žena potřebuje psychickou podporu nejen ze strany partnera a rodiny, ale také zdravotnických pracovníků. Ke zlepšení péče o tyto ženy by mohlo přispět pochopení toho, co žena subjektivně prožívá.

Cíl

Cílem této studie bylo popsat zkušenosti žen s ukončením těhotenství z genetické indikace ve 2. trimestru gravidity.

Metodika

Metoda

Vzhledem k citlivosti daného tématu byla zvolena metoda fenomenologického zkoumání. Hlavním cílem této metody je zachytit, popsat a analyzovat prožitou zkušenost se specifickým fenoménem z pohledu jedince, který danou zkušenost prožil [9].

Soubor

Výzkumný soubor tvořilo 10 žen, které podstoupily ukon­čení těhotenství z genetické indikace ve 2. trimestru gravidity (13.–24. týden). Ženy byly ve věku 30 až 43 let. Rozhovor s respondentkami byl proveden v rozmezí 5–34 týdnů po ukončení těhotenství (tab. 1). Všechny respondentky podstoupily ukončení těhotenství ve stejné nemocnici. Z důvodu zachování anonymity respondentek však není uveden název zdravotnického zařízení, ve kterém byl výzkum realizován.

Sběr a Analýza dat

Výběr respondentek byl záměrný. Během hospitalizace bylo osobně autorkou výzkumu osloveno 17 žen, které podstoupily ukončení těhotenství z genetické indikace ve 2. trimestru gravidity. Jedna žena byla autorkou oslovena při ultrazvukové prohlídce na gynekologické ambulanci téže nemocnice. Ženám byl vysvětlen účel studie a postup při sběru dat. Všech 18 žen souhlasilo a poskytly autorce studie telefonický kontakt. Vzhledem k citlivosti dané problematiky, byly ženy telefonicky kontaktovány minimálně měsíc po ukončení těhotenství. Se zařazením do studie a osobní schůzkou souhlasilo 10 žen. Schůzka proběhla na místě, které si respondentka sama zvolila, aby se cítila pohodlně a bezpečně, při setkání nebyla přítomná jiná osoba. Ke sběru dat byla využita metoda polostrukturovaného rozhovoru. Rozhovor obsahoval 6 oblastí: zkušenost s ukončením těhotenství, zkušenost s chováním lékařů, zkušenost s chováním sester a porodních asistentek, negativní zkušenost se zdravotnickým personálem, pozitivní zkušenost se zdravotnickým personálem a co respondentce během péče chybělo. Rozhovor začínal otázkou: „Mohla byste mi prosím popsat Vaši zkušenost s ukončením těhotenství?“ V případě, že se respondentka v průběhu hovoru nezmínila o některé oblasti, autorka se jí cíleně na tuto oblast zeptala. Délka rozhovorů se pohybovala v rozmezí 55–100 minut. Rozhovory byly zaznamenány na diktafon a následně byla provedena doslovná, komentovaná transkripce. Přepsaná data byla opakovaně pročítána, analyzována a byla hledána podstata jednotlivých sdělení. K jednotlivým výpovědím respondentek byly přiřazeny pojmy, které shrnovaly podstatu výpovědí. Jednotlivé pojmy pak byly podle podobnosti sdružovány do jednotlivých kategorií a podkategorií. K analýze, kódování a kategorizaci dat byl využit open-source počítačový program Weft QDA ver. 1.0.1.

Výsledky

Na základě analýzy získaných dat byly stanoveny 3 kategorie a 9 podkategorií (tab. 2).

Období před ukončením těhotenství

Šok a beznaděj

Pro většinu respondentek byly prenatální screeningové testy rutinní záležitostí a nepočítaly s tím, že by v jejich případě mohlo být něco v nepořádku. První reakcí byl tedy šok: „…člověk tam jako jde s takovou veselou náladou – už jednou jsem to zažila, všechno bylo v pořádku, všechno bylo dobrý a najednou zjistí, že vůbec neví, co se to děje …, člověk odchází s tím, že má pozitivní test na Downův syndrom a odchází v šoku…“ (respondentka 2). Sdělení diagnózy může být doprovázeno i popíráním problému nebo pochybnostmi, zda se lékaři nespletli: „…já jsem tomu ještě totiž nevěřila, takže jsem chtěla, aby mi dělali ještě nějaké vyšetření…“ (respondentka 4). Po sdělení diagnózy ženy často nebyly schopny vnímat další informace lékaře: „…už jsem ho potom nevnímala a už jsem jenom brečela…“ (respondentka 3). Respondentky, u jejichž dítěte byla diagnostikována nechromozomální vada, doufaly, že vada bude operovatelná a budou moc v těhotenství pokračovat.

Při potvrzení diagnózy byla nejčastějším pocitem beznaděj: „…nejsilnější taková emoce je beznaděj. Taková naprostá beznaděj, že to nemůžete vlastní silou ovlivnit. Že prostě nemůžete jít a bít se za něco, aby to bylo v pořádku …, prostě všecky plány jsou pryč…“ (respondentka 2). Pro respondentku 9 byla beznaděj natolik silná, že po sdělení diagnózy uvažovala o sebevraždě: „…a jak jsem jela zpátky domů, protože jsem byla v šoku, no tak jsem to chtěla ukončit, ten život. No protože to už je třetí těhotenství, to není první těhotenství, ale to už je třetí…“ Respondentky také prožívaly bolest, strach a zlost.

Rozhodování bez „správné“ volby

Proces rozhodování bývá respondentkami popisován jako jeden z nejtěžších okamžiků, kdy pociťovaly, že si volí mezi dvěma možnosti, ale ani jedna není optimální: „…mě taky na tomhle mrzí, že jsem nemohla zvolit třeba dobrou a špatnou cestu, že tam opravdu nebyla dobrá volba…“ (respondentka 2). Těhotenství byla plánovaná, chtěná a respondentky měly ve 2. trimestru s dítětem již vybudovanou emoční vazbu: „…ona už teda měla jméno, byla to holčička… A já jsem si říkala: ty jo, já jsem slyšela bít to srdce a teď ho mám v sobě nějakým způsobem umlčet?“ (respondentka 7). Většina respondentek také uvedla, že se při rozhodování obávaly, že lékaři se spletli a ony zabijí zdravé dítě: „…já jsem se strašně bála toho, že mi řeknou, že to Down nebyl a že jsem to dítě zabila…“ (respondentka 10).

Některé páry uvažovaly, že si dítě nechají, ale nakonec se rozhodly těhotenství ukončit. Pro některé byla zásadní prognóza a kvalita života postiženého dítěte: „…a takové děti s takovou vadou se snad prý u nás narodily jenom dvě. A jedno žilo půl roku a druhé žilo rok. A pak už většina, jakoby o ně ty ženy přišly, takže to vůbec nemělo význam to jako nějak nechávat si…“ (respondentka 1). Pro jiné páry byla rozhodující kvalita jejich života a kvalita života celé jejich rodiny, kdyby dítě s vadou vychovávali: „…nechci se starat o postižené dítě, chtěla bych když, tak zdravé, že se postaráte když, tak do té plnoletosti a potom už to dítě žije svůj vlastní život…“ (respondentka 8). Nejistá prognóza a možné ohrožení života ženy bylo hlavním důvodem pro ukončení těhotenství u respondentky 7: „…na genetice říkali, že určitě by byly různé operace a nikdo mi nezaručí, co ze mě vlastně vyndají …, takže kolem 30. týdne, že by to mohlo umřít a tam by bylo ohrožení mého zdraví. No a to byl důvod, proč jsme se nakonec rozhodli těhotenství ukončit úplně. Protože jednak máme tu dceru a manžel říkal, že já jsem na prvním místě…“

Ukončení těhotenství

Rychle „to“ mít za sebou

Ukončení těhotenství bylo pro ženy velmi stresující. Respondentky často popisovaly, že když se rozhodly, že těhotenství ukončí, chtěly mít celou událost rychle za sebou. Některé očekávaly, že ukončení těhotenství bude provedeno chirurgicky, spontánní vypuzení plodu pak vnímají negativně: „…já jsem čekala teda, že půjdu na sál a nebudu o ničem vědět. A tam teda ještě že to budu muset sama vypudit z toho těla, to bylo pro mě nepříjemné…“ (respondentka 2).

Žádná z žen své dítě po potratu neviděla. Strach vidět své dítě cítilo několik respondentek: „…já jsem na tom porodním sále řekla ‚hlavně mi nic neukazujte, já nechci nic vidět…‘“ (respondentka 6). Zpětně ale některé respondentky ve vyšších stadiích těhotenství uvažovaly, zda dítě neměly vidět a rozloučit se s ním. Jiné ženy byly rády, že dítě neviděly.

Všechny respondentky si přály být co nejdříve po ukončení těhotenství propuštěny do domácí péče: „…jenom jsem si říkala, ať mě hlavně propustí ráno, protože jsem si nedokázala představit, že tam budu ještě jeden den…“ (respondentka 5).

Potřeba podpory

Pro ženy podstupující ukončení těhotenství je důležitá psychická podpora. Respondentka 2 se k tomu vyjádřila takto: „..myslím si, že strašně důležitá je ta psychická stránka té ženy a té matky. Ta fyzická …, všechna bolest pomine, jako vůbec o tom to není, ale ta psychická – tam si myslím, že je potřeba neskutečně velká psychická podpora. Protože ta žena, ta je prostě, ta je takový malý uzlíček…“

Během ukončení těhotenství respondentky nejčastěji oceňovaly empatický přístup zdravotnického personálu: „…a doktorka chodila a normálně mě tam hladila, jo. Doktorka, jo…“ (respondentka 6). Respondentka 5 na empatii sester vzpomíná takto: „…sedly na postel a prostě tam byly s váma a začaly si povídat a snažily se jakoby odvést ty myšlenky a odešly až v momentě, když viděly, že se aspoň trošku smějete…“ Pozitivně byl hodnocen také zájem a lidský přístup ze strany zdravotníků a rozpoznání potřeb respondentek.

Naopak negativně hodnotily, když měly pocit, že byly personálem odmítnuty: „…co, tak v pátek už se s vámi o ničem bavit nebudu, přijďte v pondělí…“ (respondentka 4). Také nedostatečný zájem ze strany personálu byl vnímán negativně: „..ta sestra mě pořád posílala do postele, že si mám ji už lehnout …, měla jsem pocit, že jí tam vadím, že jsem tam jakoby na obtíž…“ (respondentka 5).

Na potřebu psychické podpory poukazuje i to, že více než polovina respondentek uvedla, že by pro ženy podstupující ukončení těhotenství byla vhodná konzultace s psychologem: „…asi by tam měla být i nějaká následná psychologická péče pro ty ženy, protože si myslím, že to je docela náročné na psychiku. Mělo by to být podle mě automaticky, ne s tím, že člověk musí někam zajít a objednat se…“ (respondentka 1).

Potřeba informací

Už při stanovení diagnózy bylo pro respondentky důležité, že s nimi byly probrány možnosti, které mohou nastat a na základě kterých se mohly rozhodnout, zda těhotenství ukončí: „…pomohlo mi, že se chovali, tak jak se chovali s tou empatií a že se snažili všechno vysvětlit, protože člověk opravdu netuší, co se to všechno děje…“ (respondentka 3). Během hospitalizace respondentky pozitivně hodnotily, když byly informovány o tom, co bude v jejich péči následovat. Neinformovanost a podávání odlišných informací personálem bylo vnímáno negativně.

Několik žen uvedlo, že během ukončení těhotenství je napadaly otázky vztahující se k dítěti, ale zdravotníků se nebyly na ně schopny zeptat: „…jestli se narodilo mrtvé, živé nebo co je vlastně s ním? Kde je…“ (respondentka 5). Respondentka 10 měla podobné otázky: „…kdy? Umřel už ve mně? Nebo v porodních cestách nebo umřelo až …, kdy to…“ Respondentku 6 zajímalo pohlaví a váha plodu: „…měla jsem takovou chviličku, že jsem si říkala, že bych chtěla vědět, kolik vážil. Jestli to fakt byl kluk. A pak jsem říkala, ne nezeptám se, já to radši nechci vědět. A pak zase jsem měla chvilku, až přijde, tak se zeptám, jestli ho třeba měřili…“

Při propuštění z nemocnice byly informace zdravotnického personálu zaměřeny na fyzické problémy a následnou lékařskou péči, žádná z respondentek nezmínila, že by se personál nemocnice zaměřoval také na psychickou stránku. Se 3 respondentkami psychickou oblast probíral genetik, nabídl jim i možnosti, jak se doma s dítětem rozloučit. Všechny respondentky tyto informace ocenily. Respondentka 5 to komentovala takto: „…on už nás na to připravil. I na ty fáze, jak to bude probíhat se mnou, jakoby ty fáze toho smutku, té nenávisti a toho sebeobviňování, tak jak to jakoby bude následovat, co budu prožívat …, ocenila jsem to. Ocenili jsme to i v tom, že kdyby nám to neřekl, tak bych si připadala jako ještě větší blázen. Ale tím, že mi to řekl, jak to bude, tak jsem to chápala, jakoby…“

Období po ukončení těhotenství

Prožívání ztráty

Po ukončení těhotenství několik respondentek pociťovalo úlevu, že událost mají za sebou. Většina však netušila, jak náročné období je teprve čeká: „…a prostě odcházíte z té nemocnice a myslíte si: tak a to nejhorší je za mnou, ale tak to vůbec není, protože to nejhorší je teprve potom…“ (respondentka 2).

V prvních dnech ženy pociťovaly smutek, lítost, v myšlenkách se vracely k události. 3 respondentky měly problémy se spánkem, 2 se událost vracela ve snu: „…to se vrací a to se někdy vzbudíte a úplně si říkáte, jé a teďka to zase prožívám, a pak si říkáte, ne, teďka už to byl opravdu jenom sen…“ (respondentka 2). První dny je častý pláč, později respondentky popisovaly návaly pláče: „…já prostě na jednu stranu si říkám, jo už to je za mnou …, a ono je to z ničeho nic. Najednou se zamyslíte nad něčím, to si ani člověk neuvědomí nad čím, a řvu…“ (respondentka 6).

Uzavírání se do sebe a pocity samoty bývají taktéž charakteristické pro první dny po ukončení. Respondentka 10 své pocity vylíčila takto: „…já jsem nikoho nechtěla vidět. Nikoho, ani toho partnera. Cítila jsem se tak jako opuštěně … Opuštěná ve své bolesti, tak bych to řekla…“ Několik žen uvedlo, že nechtěly, aby se partner trápil jejich zármutkem a plakaly o samotě: „…pořád brečím, ale ne před ním, protože nechci, aby se trápil…“ (respondentka 5).

U některých žen se objevily výčitky, obviňovaly se, že zabily své dítě, že mu nedaly šanci. Respondentka 10 to popsala následovně: „Nikomu jsem to nikdy nepřiznala, že se obviňuju, tak, jak jsem se obviňovala. Prostě ty nebudeš jíst, protože jsi zabila dítě a to dítě by to dostalo taky, tak to to jíst nebudeš…“ Některé ženy stále uvažují nad tím, jaké by to bylo, kdyby si dítě nechaly, jiné přemítají nad tím, zda mohly vadu nějak ovlivnit.

Kontakt s okolím

V prvních dnech se většina žen straní svého okolí. Mnohdy okolí neví, co se stalo a dochází pro ženu k nepříjemným situacím: „…když už pak došlo k tomu samotnému ukončení, tak v té době se někteří lidé začali dozvídat, že jsem těhotná. Už nevěděli, že už zase nejsem. Takže i chodili třebas gratulace na mobil…“ (respondentka 5). Lidé, kteří se dozvěděli, co se stalo, často nevěděli, jak k ženě přistupovat: „…z počátku mi možná i vadilo, že nevěděli, jak se mají chovat a já jsem zase nechápala, že oni mě nechápou…“ (respondentka 8).

Ve výpovědích se také objevuje, že ostatní nechápou, co žena prožívá a jak velká je její ztráta: „…to tak brali, no tak se to nepodařilo, bylas na interrupci…“ (respondentka 8). Nepochopení popsala i respondentka 2: „…však se to mělo stát… tak budete mít další… Jak můžou zaměňovat? Protože to bylo dítě a oni hned zaměňují za někoho dalšího, jakoby za náhradu…“ Respondentka 6 uvedla, že matka na její ztrátu reagovala: „..no ježiš, to se prostě stává.“

Jako citlivé téma několik respondentek označilo těhotenství jiných žen. Některé pociťovaly lítost, že ony dítě nemají: „…a třeba v mém okolí se teď narodily dvě mimina a je mi to líto. Je mi to hrozně líto, no…“ (respondentka 5). Respondentka 10 uvedla pocity závisti vůči jiným těhotným: „…pro mě je to úplně neskutečná závist a já se před tou závistí jakoby bráním, takže já to nevyhledávám.“

Rozloučení

Potřebu rozloučit se nějakou formou s dítětem zmínilo několik respondentek. Některé ženy se s dítětem loučily ve své mysli před nebo během ukončení těhotenství: „…jak píchal tu injekci, tak jsem se tak v myšlenkách loučila s tou holčičkou…“ (respondentka 3). Respondentka 7 se se svým dítětem rozloučila takto: „…člověk si hladí to břicho a omlouvá se tomu miminku, že to teda řeší, tak jak to řeší…“ 3 respondentky se s dítětem rozloučily doma společně s partnerem na základě doporučení genetika nebo psychoterapeutky formou obřadu. Respondentka 8 rozloučení popsala takto: „Máme takovou malou fotečku udělanou s takovým textíkem, kde se jí vlastně omlouváme, že jsme se rozhodli za ni a že v našich srdcích bude stále … Ještě jsme si zapálili svíčku a rozloučili jsme se.“ Po rozloučení se s dítětem většina žen pociťuje částečnou úlevu.

Další těhotenství

8 respondentek by chtělo další dítě. Některé ženy uvádějí, že během procesu ukončení myslely, že nikdy nebudou chtít otěhotnět, aby si toto nemusely prožívat znovu, ale později změnily názor. Přání mít dalšího potomka je ale doprovázeno strachem, že se situace bude opakovat: „…já se strašně bojím. Já kdybych to měla ještě zažít podruhé, opravdu toto, tak já už bych to asi nezvládla. Jako po psychické stránce, protože to je opravdu traumatizující zkušenost, opravdu…“ (respondentka 2). Některé dítě plánují, ale momentálně se na ně psychicky necítí připravené: „…člověk by do toho šel nejraději hned, aby to trošku zahojil, ale ani se necítím. Teďko jako momentálně vůbec ne. Já jsem tak strašně unavená z toho všeho, možná i víc psychicky než fyzicky…“ (respondentka 6). Jedna respondentka další těhotenství neplánuje, jedna byla v době rozhovoru opět těhotná.

Diskuse

Ukončení těhotenství je pro ženu velmi náročná životní situace. Při sdělení diagnózy ženy pociťují šok a beznaděj. Rozhodnout se, zda těhotenství ukončit, bývá pro ženu a jejího partnera velmi stresující. Ve fenomenologické studii Bryar [1] je tato volba respondentkami popisována jako „nejtěžší věc, kterou v životě udělaly.“ Jedná se většinou o těhotenství chtěné, žena už má s dítětem vytvořené citové pouto. Při rozhodování žena zvažuje kvalitu života a prognózu dítěte, ale také své potřeby a potřeby rodiny. K tomu, by se takto mohla rozhodnout, je pro ni důležité mít dostatek informací, což vyplývá nejen z naší studie, ale i ze studie Gawrona et al [7].

Pokud se ženy rozhodnou, že těhotenství ukončí, chtějí mít vše rychle za sebou. Žádná z respondentek své dítě neviděla, některé popisovaly strach dítě vidět. Podle Keefe-Coopermana [11] je ukončení těhotenství ve 2. trimestru specifické tím, že zde obvykle není přítomné dítě, pro které by žena mohla truchlit a nemá vytvořené žádné sdílené vzpomínky. Matka má s dítětem navázaný citový vztah, ale „nikdo jiný dítě neznal“, což může vést k pocitům, že okolí nechápe hloubku její ztráty [10,16]. Pocity nepochopení okolím popisovaly i respondentky v naší studii.

Kvalitativní [3,17] i kvantitativní [6,15,19] studie potvrdily, že ukončení těhotenství pro ženu znamená dlouhodobou psychickou zátěž. Pro většinu respondentek bylo období po ukončení těžké, 3 respondentky jej považovaly za nejobtížnější etapu z celého ukončení. U žen se objevovaly návaly pláče, změny emocí, pocity viny, často byla popisována sociální izolace. Stejné pocity bývají po ukončení těhotenství popisovány i v zahraničních studiích [1,3,16]. Přesto že je období po ukončení psychicky náročné, byly na psychické změny po porodu upozorněny 3 ženy, a to soukromým genetikem. Všechny 3 respondentky tyto informace považovaly za přínosné, neboť věděly, co bude následovat. Při propouštění do domácí péče se ale zdravotnický personál v nemocnici zaměřoval na informace týkající se režimových opatření a následné péče. Informace týkající se psychické stránky byly však ze strany zdravotnických pracovníku opomíjeny.

Závěr

Ukončení těhotenství představuje pro ženu velmi náročné období nejen při sdělení diagnózy, ale také dlouho poté. Péče o ženy po ukončení těhotenství by měla zahrnovat také psychologickou podporu. Informace, které žena od zdravotnického personálu dostává, by měly zahrnovat také informace týkající se psychických změn, které mohou u ženy nastat, a také informace, kde v případě potřeby hledat psychologickou pomoc.

Etické aspekty

Výzkum byl schválen Etickou komisí Ostravské univerzity v Ostravě a vedením nemocničního zařízení, kde byly respondentky autorkou kontaktovány. Respondentky byly informovány o cílech studie a podepsaly informovaný souhlas. Byly poučeny o možnosti neodpovídat na některé otázky a rozhovor kdykoliv ukončit.

Článek vznikl v rámci projektu SGS10/LF/2015: Zkušenosti žen s ukončením těhotenství z genetické indikace ve 2. trimestru těhotenství.

Doručeno do redakce 23. 3. 2016

Přijato po recenzi 25. 4. 2016

Mgr. Petra Kramná

petra.kramna@fno.cz

Gynekologicko-porodnická klinika LF OU a FN Ostrava

www. fno.cz